Kraj pod Smutným Měsícem - XIII. - Masakr v Gnadenhutten - Nahkohe

Masakr v Gnadenhutten

1782

Generál Daniel Brodhead opětoval pozdrav mladého plukovníka vstoupivšího do jeho pracovny. Generál o tomto mladém muži již slyšel. Že je krutý a vznětlivý, to by však nevadilo. Taková povaha se mu nyní bude hodit. „Plukovníku Williamsone,“ oslovil jej generál, „osady v západní Pennsylvanii, jak jistě víte, byly celou zimu tvrdě obtěžovány Mohawky a Delawary. Indiáni kradli, vypalovali a příležitostně zabíjeli osamělé osadníky. A činili tak prakticky beztrestně a já mám v úmyslu to změnit!“

„Ano, pane?“ zalesklo se Williamsovi v očích.

„Já jsem tady vázán povinnostmi a sám odjet nemohu. Proto vám svěřím stovku mužů. Za týden ode dneška chci, abyste vyrazil na odvetnou výpravu proti Delawarům. V této věci máte zcela volnou ruku. To je vše. Můžete odejít!“

Williamson elegantně zasalutoval a už se otáčel k odchodu, když ještě zazněl generálův hlas: „Plukovníku!“

„Ano pane?“

„Odveďte důkladnou práci. Chci, aby ti Delawarové dostali lekci, na kterou nezapomenou.“

„Ano, pane! Máte mé slovo, že se tak stane, pane!“

***

Přes veškeré britské sliby, trpěli moravští indiáni velkým hladomorem. Zásoby z Detroitu byly velmi skromné a zdaleka nestačily. Wyandoti a Delawaři z Horní Sandusky toho také mnoho neměli, jelikož úroda byla toho roku slabá. Náčelník Abraham byl už třikrát v Detroitu urgovat příděly. Žádné zásoby sice nedostal, ale měl povolení vrátit se na Tuscarawas, kde měli indiáni stále nesklizenou úrodu kukuřice. Moravané se rychle spakovali a vydali se na cestu.

 Abraham v březnu přivedl sto padesát konvertitů k Muskingumu. Tam zanechal padesátku lidí s úkolem sklidit kukuřici. Zbytek odešel do Gnadenhuttenu a Schoenbrunu. A tak tři oddělené skupiny pracovaly na třech oddělených polích. Přes den se sbíraly klasy a u večerních ohňů se loupaly.

Mezitím se ke Gnadenhuttenu blížilo velké zlo. Plukovník David Williamson a jeho stočlenná rota. Ráno se dala malá armáda do pohybu, přeplavila řeku a postupovala k vesnici. Tam Američané našli jenom dva indiány, muže a ženu, které okamžitě zabili tomahawky. Pak se přesunuli ke kukuřičnému poli a tam našli, co hledali. Osmačtyřicet indiánů. Williamson předstíral přátelství a zvedl ruku na pozdrav. Indiáni se usmáli a pozdrav opětovali. „Přicházím s dobrou zprávou“ oslovil je. „Byli jsme vysláni vám pomoci. Pojďte s námi k pevnosti Fort Pitt, kde budete chráněni. Nemusíte už pracovat. Tam dostanete dobré jídlo v hojnosti, teplé oblečení a přístřeší.“ Abraham se široce usmál a podal plukovníkovi ruku a indiáni složili zbraně.

Společnost přešla do vesnice, kde vojáci indiány obklíčili. Zmatený náčelník žádal o vysvětlení. Williamson ho ignoroval a nařídil je svázat. Muži a chlapci byli nahnání do kostela a ženy s dětmi do poradního domu.

Po cirka dvou hodinách se dostavila i skupina ze Salemu. Williamson je opět přátelský přivítal a se všemi si s úsměvem potřásl rukou. Plukovník jim řekl, že v misii už na čekají jejich bratři. Nic netušící příchozí poslechli, odevzdali zbraně a následoval stejný scénář. Byli zajati a spoutání. Celkem to bylo devadesát osm mužů, žen a chlapců. Venku stál kruh stráží a nebyla žádná naděje na útěk. Takto zůstali indiáni po zbytek dne a přes noc, aniž by dostali najíst či napít. Nemohli ani na záchod. Náčelník Abraham to nechápal, a byl rád, že se alespoň nezmínil o třetí vesnici. O Schoenbrunu.

Ráno svolal Williamson poradu ohledně osudu zajatců. Velitel chladně promluvil: „Nyní máme před sebou otázku. Mají být tito moravští indiáni, tito Delawarové odvedeni jako zajatci do Fort Pittu? Nebo mají být usmrceni? Mohl bych vám připomenout škody, které vám indiáni napáchali Každý z vás, jak tady sedíte, něco od nich utrpěl. Není to tak? Dále připomínám přísný rozkaz generála Brodheada. Delawarové musí dostat nezapomenutelnou lekci! Dle mého názoru není vězení takovou lekcí.“ Pohlédl na shromážděné studeným pohledem a pokračoval: „Nyní žádám ty, kteří jsou pro záchranu jejich životů, aby vystoupili.“ Způsob, jakým to řekl nenaznačoval, že by to očekával. Přesto jich osmnáct bylo. Williamson suše konstatoval: „Tak tedy smrt“ a zdálo se, že je spokojen.

Když se zpráva o rozsudku rozšířila mezi zajatci, začaly ženy naříkat. Abraham k nim dlouze promluvil a ujistil je, že Bůh je neopustil. Pokud je to jeho vůle, aby takto zemřeli, měli by to přijmout s klidem a jistou radostí. S vědomím, že se brzy ocitnou v přítomnosti svého nebeského Otce. „Děti moje! Poslouchejte! Náš rozsudek je vynesen a všichni brzy odejdeme k našemu Spasiteli. To musím říci. V mnoha ohledech jsem zhřešil. Zarmoutil Pána svou neposlušností. Přesto do posledního dechu se přimknu ke svému Spasiteli. On mi odpustí všechny mé hříchy a nezavrhne mě."

Ráno do místnosti vstoupilo dvacet mužů vedených kapitánem Charlesem Builderbackem. Na základě losu byl vybrán k zahájení popravy. Nařídil zajatcům postavit se čelem ke stěně. Místnost byla malá a oni se dotýkali navzájem rameny. Builderback vzal velkou bednářskou palici a přistoupil k Abrahamovi. Beze slova mu zasadil ránu. Indián padl k zemi a Builderback mu odřízl skalp. Vítězoslavně ho držel ve vzduchu a jeho muži jásali. Builderback postupoval po směru hodinových ručiček a postupně skolil dalších třináct lidí. Poté předal palici vojínu Georgi Bellarovi se slovy: „Už mi selhává ruka. Pokračujte. Myslím, že jsem si vedl docela dobře.“ Zatímco Bellar pokračoval ve stopách velitele, Builderback skalpoval své oběti. Bellar pobil jedenáct indiánů, než předal palici dalšímu muži. Ve vedlejším domě se děla stejná zvěrstva. Nikdo nekřičel. Nikdo neprosil o milost.

Z místnosti akorát vyběhl vojín Johnston, aby se za všeobecného smíchu spolubojovníků vyzvracel. Nechal za sebou pootevřené dveře, čehož využili dva čtrnáctiletí kluci. Podívali se na sebe a přikývli. Už přes noc se jim podařilo uvolnit pouta a nyní využili příležitost. Vyběhli ven a oběhli budovu a rychle se dostali do lesa. Američané za nimi sice křičeli, ale nikomu se nechtělo je honit. Chlapci běželi jako nikdy předtím. Lapali po dechu a plakali. Plakali pro svého ztraceného náčelníka, pro ztracené rodiče, bratry a sestry a další příbuzné. Pro ztracené kamarády a sousedy. Plakali pro svůj ztracený svět. Utekli se do Schoenbrunu.

Zatím v Gnadenhuttenu pokračoval masakr. Zemřelo pětatřicet mužů, dvacet sedm žen a třicet čtyři dětí. Poté plukovník Williamson nařídil zapálit domy, kde byly ještě živí. Mezitím se dostavil zvěd a hlásil objev další vesnice. Když tam armáda dorazila, byl již Schoenbrun opuštěn.

***

Reakce na „moravský masakr“ se v různých oblastech země lišily. Většinou však byly odmítavé. Hraničáři v Kentucky byli spokojeni a hraničáři v Pennsylvanii byli poněkud zděšeni, avšak málo bylo těch, kteří se proti tomu ozvali. Více bylo těch, kteří si mysleli, že indiáni dostali to, co si zasloužili. Dokonce se uvažovalo o zorganizování druhé výpravě tohoto typu. Politikové na východě byli sice znepokojeni, ale měli dost jiných starostí s mírovou smlouvou s Velkou Británií, která měla být uzavřena v Paříži. Na přetřes tu byl i problém s ustavením nové federální vlády a další problémy. Mnohé kolonie totiž toužily po samostatnosti atakdále.

Samotní Moravští misionáři byli naprosto zdrceni. Nedokázali pochopit hloubku nenávisti, která podněcovala vraždit pokojné věřící. Britové v Detroitu byli sice také zděšeni, ale okamžitě situace využili k propagandě. Jejich agenti začali přiživovat mezi indiány ještě větší nenávist vůči Američanům. Na Horní Sandusky byla vyslána rota červenokabátníků s úkolem doprovodit zbývající Moravské indiány do bezpečné oblasti na řece Temži v Ontariu. Tam založili vesnici Moraviantown.

Bojoví indiáni, zvláště Delawarové byli podráždění jako nikdy předtím. Považovali masakr za urážku nejčernějšího charakteru a jasný obraz skutečné povahy Dlouhých nožů. Indiánům odvaha a bojové schopností rozhodně nechyběly. Chyběli jim toliko koně, střelný prach, střelné zbraně a potraviny.

***

Druhou výpravu proti indiánům na Sandusky vedl plukovník William Crawford. Již od chvíle, kdy převzal velení nad armádou si to vyčítal. Zdálo se mu, že ho celý život trápí kritický pohled na vlastní činy. A tentokrát to jistě nebude jiné. Jenže pohraničí chtělo další skvělé „vítězství.“

Druhá kampaň měla neoficiální název „druhé moravské tažení.“ Krom plukovníků Crawforda a Williamsona se armáda skládala z čtyř set osmdesáti západo pennsylvanských dobrovolníků. Cílem byly vesnice na Horní Sandusky, kde bylo hlavní středisko proti amerického odporu. Ani tentokrát se neměl brát ohled na víru, pohlaví či věk. Armáda se měla shromáždit v Mingo Town na řece Ohio. Každý muž měl vlastní zásoby a munici zajistil plukovník.  

Armáda se vypravila po „Williamsonově stezce“ vedoucí do vesnic na řece Tuscarawas. Utábořila se u Schoenbrunu, kde stále byla na poli nesklizená kukuřice. Během večera spatřila hlídka dvojici indiánů. Jakmile byl vyhlášen poplach, muži se neorganizovaně vhrnuli do lesa, ale jednalo se o planý poplach.

Pochod dále pokračoval nerušeně na západ. Šestého června dorazila armáda k vesnici moravských indiánů na Sandusky. Jenže místo toho, aby v ní byli pokojní křesťanští indiáni, zela vesnice prázdnotou. Druhého dne sedmého června kolem druhé hodiny odpoledne byla přední hlídka nečekaně napadena indiány ukrytými ve vysoké trávě. Předsunutá hlídka se rychle vrátila k hlavní armádě a nastala bitva. Těžká palba pokračovala nepřetržitě až do setmění. Ztráty na obou stranách byly stejné, tři zabiti. Na noc armáda zapálila podél bojové linie velké ohně a rozestavily hlídky.

Po několika minutách se k americkému táboru blížil indián s bílou vlajkou. Jakmile ho hlídka zkontrolovala, poslala plukovníkovi zprávu: „Mluví anglicky, pane. Ptá se po vás jménem. Říká, že s vámi chce mluvit.“ Crawford neváhal a šel na schůzku. V šeru se snažil rozeznat rysy neznámého vyslance.

„Plukovníku Crawforde,“ ozvalo se ze tmy, „Znáte mě?“

Crawford zaváhal: „Inu váš hlas je mi povědomý. Vaši tvář nevidím. Máte indiánské oblečení. Znám vás?“

„Ano, pane. Jmenuji se Simon Girty.“

„Ano! Dezertér a zběh Girty. Co zde pohledáváte?

„Indiáni požadují vaši kapitulaci. Dnes v noci vás obklíčí. Na východ od vás je velká bažina. Nemáte na výběr. Bažina je vaše jediná šance.“

„Proč to děláte Girty?“

Odpovědi se však plukovník nedočkal. Girty zmizel ve tmě a Crawford se vrátil do svého tábora. Ihned svolal poradu důstojníků k projednání naléhavé situace. Williamson a další mu moc nevěřili a soudili, že se jedná o past. Nevěřili, že by indiáni by byli tak schopní. Williamson chtěl vzít sto padesát mužů a přesunout se přímo na Horní Sandusky, ale velitel to nedovolil. „I kdybys dorazil do vesnice Dave, najdeš jenom prázdná stavení. A navíc bude takto armáda oslabená. To nemohu dovolit. Těm indiánům na záchraně vesnic nezáleží. Nemají pro ně žádnou cenu. A jejich rodiny už jsou také pryč.“  

Williamson něco zavrčel, ale Crawford ho přerušil: „Řekl jsem ne. To je rozkaz plukovníku! Ti indiáni chtějí naše životy, koně a vybavení. Jestli nás rozdělí, tak to dostanou. Musíme držet pohromadě a dělat, co je v našich silách.“ Probírali ještě Girtyho a většina se přikláněla k tomu, že renegát nepřehání. Ještě během povídání se ozvala střelba a vše naznačovalo tomu, že jsou skutečně obklíčení. Američané se rozhodli ustoupit po trase, která jim byla doporučena. To už měli další mrtvé. Ti byli spěšně pohřbeni a jejich hroby zasypány popelem, aby je nemohli indiáni skalpovat.

Američané ustoupili přes bažinu a bezpečně pronikli indiánskými liniemi. Crawford dal pokyn zahnout v širokém kruhu doleva, aby se dostal zpět na původní trasu což se za několik hodin podařilo. Celý den probíhal ústup a indiáni stále zadní voj obtěžovali. Williamson a Crawford byli opět ve při. Asi tři sta mužů se postavilo na stranu svého velitele a Williamson přesvědčil zbytek, že nejlepší možností je únik po malých skupinách a vyhnout se trase, po které přišli. Hádka přerostla téměř v otevřenou vzpouru, až nakonec Crawford ustoupil.

Williamsův oddíl se rozdělil na devět skupin po dvaceti mužích. Podle plánu odešli různými směry a plukovníka Crawforda opustily. Počítali s tím, že indiáni budou následovat větší kořist a sami budou mít klid. Velmi se mýlili! Sedm skupin bylo téměř okamžitě vyhlazeno. Zbývající dvě se spojily a s velkými ztrátami se jim podařilo vrátit k hlavní armádě. Zachránil se i Williamson. Američané na tom byli zle. Chybělo řádné velení, zato nechyběl chaos. Mnozí muži dezertovali, a už je nikdo nikdy neviděl. Pozdě odpoledne Crawford zjistil, že jeho syn John, zeť major James Harrison a dva synovci James Rose a Bill Crawford jsou nezvěstní. Všichni čtyři již byli mrtví. Když se velitel pokusil znovu získat vedení, byl jeho kůň už tak slabý, že nedokázal dohnat ani zadní voj.

Za nim jel ještě jeden opozdilec. Vojenský chirurg doktor Edward Knight. Knight se k němu připojil a posléze ještě poručík Timothy Downing a neznámý bojovník. Jeli celou noc a řídili se svitem Severky. Ráno devátého června se setkali s kapitánem Johnem Biggsem a poručíkem Brucem Ashleym. Navečer se šestice utábořila. Za úsvitu se objevili indiáni a Crawforda s Knightem zajali a Biggse s Ashleym zabili. Downing a vojín utekli. Zajatcům indiáni svázali ruce a přes krk přehodili ohlávky ze surové kůže. Byli odvedeni do nedalekého tábora. Zde bylo devět dalších zajatců. Jedenáctého byli všichni odvedeni do hlavní delawarské vesnice Big Spring na východním břehu potoka Tymochtee Creek. Stále nějakých dvanáct kilometrů nad ústím do Sandusky. Toho dne tam dorazili i sačemové Kapitán Dýmka (Hopocan) a Wingenund.

Crawfordovi se zažehla jiskřička naděje. Wingenund byl jeho přítel. Znali se z Fort Pittu, kde Wingenund dělal Angličanům průvodce a tlumočníka pod vedením Alexe McKeeho. Crawford s napětím sledoval, jak se náčelníci baví s ostatními indiány. Wingenund mu však nevěnoval žádnou pozornost a za pár minut se odebral do wigvamu.

Zajatci krom Crawforda a doktora Knighta byli odvedeni na okraj vesnice, kde byli bez skrupulí popravení tomahawky a skalpováni. Crawforda posléze svlékli a odvedli k tlustému kůlu. Zápěstí měl stále pevně svázaná za zády. Dlouhým řemenem ze surové kůže byl obtočen kolem kůlu a pevně upoután. Poté k němu přišel Kapitán Pipe s dalším mužem následování zástupem vesničanů. Tím druhým mužem byl Simon Girty. Snad se i on přimluví. Zatímco dvojice stála několik metrů opodál, vesničané začali plukovníka nemilosrdně bít až do bezvědomí. Pak se vrhli na doktora Knighta. Když se Crawford vzpamatoval, oslovil Girtyho:
„Girty, mají v úmyslu mne upálit?“

„Ano, plukovníku.“

„Proboha Girty, ty jsi taky běloch. Nemůžeš pomoci?“

Anglický agent pokrčil rameny, čímž naznačil, že o tom pochybuje. Přesto se obrátil k náčelníkovi a promluvil na něj v delawarštině. Řekl, že zajatec je dobrý voják, se kterým bydlel ve stejné ubikaci ve Fort Pittu. Poukázal na to, že to byl plukovník Williamson, kdo vyvraždil moravské indiány. Nabídl za vězně tři sta padesát dolarů. Kapitán Dýmka to rozhodně zavrhl. „Rád bych vás zachránil Crawforde, ale je to marné. Snad ještě jedná věc. Nedaleko jsou dvě party důležitých britských obchodníků. Jejich předáci mají mezi Delawary velký vliv. Pošlu tam běžce. Možná tě vykoupí, ale nedělám si velké naděje.“

Crawford svěsil hlavu a Girty se odebral k odchodu. Na chvíli se ještě zarazil a pronesl: „Smrt, kterou pro tebe chystají, bude velmi pomalá a bolestivá. Udělám, co bude v mých silách, abych vaše utrpení ukončil rychleji.“ Crawforda poslední poznámka nijak nepovzbudila. Snad by ještě mohl pomoci Wingenund.

Krátce po východu slunce prokřehlý plukovník spatřil Girtyho. Girty k němu přistoupil. „Nějaké zprávy od vašich přátel, Girty?“ ptal se Crawford se slabou nadějí v hlase. Girty zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. Plukovník zvolal: „Počkejte!“ Girty se otočil. „Poslyšte! Znáte náčelníka Wingenunda?“

„Ano. Dost dobře.“

„Bývali jsme přátelé. Ještě ve Fort Pittu. Myslím, že mě nepoznává. Možná by mě z toho mohl dostat. Přimluvte se.“

Girty zavrtěl hlavou: „On vás zná. Proto nepřišel. Nemůže si dovolit vám pomáhat.“

„Udělej mi poslední laskavost, Girty,“ žádal Crawford. „Jdi za ním. Požádej ho o rozhovor ve jménu našeho přátelství. To nemůže odmítnout!“

„Zkusím to plukovníku.“

Za čtvrt hodiny náčelník skutečně přišel, ale jeho rozpaky byly zjevné. Postavil se před Crawforda a předstíral překvapení: „Nejsi náhodou plukovník Crawford?“

„Jsem.“

„O ano! Vskutku!“

„Copak si nevzpomínáš na naše přátelství?“

„Ano, pamatuji. Často jsme spolu popíjeli. Byl jsi ke mně laskavý.“

„Pak doufám, že přátelství stále trvá.“

„Ano. Trvalo by, kdybys byl tam, kde máš být. Ne tady!“

„A proč ne tady? Přece neopustíš přítele v nouzi? Já bych to pro tebe udělal, být na stejném místě.“

„Není to stejné!“

„Jak to?“

„Jsi ve spojenectví s ďáblem Williamsonem. Tento člověk zavraždil spoustu moravských indiánů. Byli to i jeho přátelé. Věděl, že nejsou nebezpeční.“

„Poslyš. Věř mi! Kdybych byl v té době s Williamsonem, nikdy by se to nestalo. Všichni tví přátelé a všichni dobří lidé takové činy zavrhují.“

„To je možné. Přesto mu v tom nikdo nezabránil. Chtěl zabít i zbytek těchto neškodných, ale hloupých indiánů. Říkám pošetilých, protože věřili bělochům více, než nám. Často jsme je varovali.“

„Je mi líto, že takhle mluvíš. Já chtěl jeho druhé výpravě zabránit.¨

Wingenund se usmál: „Téhle historce, příteli, by indiáni neuvěřili, ani kdybych ji vyprávěl já.“

„Proč by nevěřili?“

„Nesnaž se mě oklamat plukovníku! Dobře víme, co jsi dělal. Prvně jste táhli na ty zbožné. Ale jelikož byly jejich vesnice prázdné, šli jste po nás. Naši lidé vás pozorně sledovali. Viděli vás na druhé straně Ohia. Viděli vás přecházet řeku. Viděli, kde jste tábořili. Byli u každého vašeho tábora. Našli papír s nápisem, že žádný indián nesmí být ušetřen. Jak statečná armáda! Viděli vás v opuštěné moravské vesnici. Vaše kroky byly neustále sledovány. Směli jste v klidu pokračovat na místo, kde jsme to dovolili.“

Crawfordovi poklesla hlava i ramena. To nemohl popřít. Pochopil, že je konec. „Co se mnou uděláte?“

Wingenund mu položil ruku na rameno: „Říkám ti to se zármutkem v srdci. Williamson s celým svým zbabělým vojskem v noci utekl. Hvízdali za ním kule naších válečníků. To nebyli Moravané, ale válečníci. S takovýma to on neumí. On utekl. Máte mnoho mrtvých. Pomsta padne na tebe.“

„Není možné tomu zabránit?“ prosil Crawford. „Copak nedokážeš vymyslet způsob, jak mě z toho dostat? Budeš dobře odměněn.“

„Kdyby tu byl Williamson, možná by to šlo. Nyní jsou věci tak jak jsou. Ani anglický otec, kdyby přijel se vším svým bohatstvím by nic nezmohl. Krev nevinných Moravanů volá po pomstě. Byly to hlavně ženy a děti. Mnozí naši příbuzní. Šavani si vyžádali tvého spoluvězně. Také chtějí svou mstu. Zapálili jste požár.“

Crawford bezmocně přikývl: „Můj osud je tedy zpečetěn. Musím se připravit na setkání se smrtí v její nejhorší podobě.“

„Je mi to líto. Dobrý člověk nemůže chodit se zlou společností. V jednom srdci není místo na dobro a zlo. Williamson tě opustil. Sám vidíš, že to není dobrý člověk. Buď statečný muž. Sbohem plukovníku Crawforde. Já u toho nebudu.“

Přišel Kapitán Dýmka s vesničany. Náčelník si stoupl na kládu a zvedl ruce. Dav se utišil. Náčelník promluvil a řečnil více než půl hodiny. Crawford nerozuměl ničemu z toho, co říkal. Díval se kolem sebe, zdali ještě neuvidí přátelskou tvář. Spatřil toliko spoutaného doktora Knighta a Girtyho. Jakmile náčelník domluvil, indiáni sborem zaječeli.

K plukovníkovi se přiblížila řada mužů a žen s ručnicemi. Do hlavní nasypali více střelného prachu, ale kule neládovali. Takhle naslepo pak na něj stříleli. Zrnka střelného prachu se mu zaryla do kůže a dál žhnula. Crawford křičel bolestí. Zasáhlo ho na sedmdesát výstřelů. Byl raněn po celém těle. Zbraně byly odloženy.

Náčelník Dýmka přistoupil těsně ke Crawfordovi a dvěma rychlými pohyby mu uřízl uši. Následovaly ženy s hořícími loučemi a podpálily předem připravené suché sykomorové dřevo. Bylo rozprostřeno paprskovitě a hořelo jasně ale pomalu. Oheň uhasl po více než hodině, přesto plukovník stále žil. Jeho tělo bylo silně zuhelnatělé a z úst vydávalo slabé chroptění.

Do vesnice přišli britští obchodníci. Pozdravili náčelníky a gratulovali jim za Crawfordovo zajetí. Prohlédli si to, co zbylo z odsouzence a prohlásili, že jsou rádi být svědky popravy. A ta ještě pokračovala. Indiáni rozžhavili pruty a zabodávali je plukovníkovi do míst, která mu ještě mohla působit bolest. Doktor Knight nevěřil vlastním očím, když spatřil to, co bylo kdysi člověkem a stále to žije. Jak se škrábe na nohy a potácí kolem kůlu ve snaze vyhnout se žhavým hrotům. Indiáni se v mučení vyznali. Ženy ještě po nešťastníkovi házely lopatami žhavé uhlí.

„Girty! Kde jsi?“ ozval se zoufaly výkřik. „Ve jménu Krista, zabij mě! Zastřel mě. Proboha, Girty, zabij mě!“ Girty se ani nepohnul. Do toho indiánům nemohl mluvit. Crawford šoupavě obcházel kůl. Zastavil se. Pomalu zvedl hlavu a pronesl: „Všemohoucí Bože, buď teď se mnou. Smiluj se nade mnou a ukonči toto utrpení. Chci odejít tam, kde není bolest a utrpení. Pomoz mi!“ Znovu se dal do pohybu, než padl na břicho a zůstal tiše ležet. Tak skončil život plukovníka Williama Crawforda, který na sebe nechtě vzal pomstu za povražděné v Gnadenhutten.

Jinak si bitva vyžádala životy sedmdesáti Američanů, zatímco indiáni ztratili šest bojovníků. Nutno dodat, že se boje účastnili i kanadští milicionáři.

***

Radost při pohledu na obrovského hraničáře rychle Clarkovi vyprchala. Z Kentonova výrazu pochopil, že se stalo něco mimořádně vážného. „Potíže generále. Zlé potíže“ začal zálesák. Clark pozorně poslouchal zvědovu hlášení. A nebyla to příjemná zpráva. Britský kapitán William Caldwell spolu s Alexandrem McKeem a Mohawkem Josephem Brantem vedli útočnou skupinu tisíce indiánů a padesáti milicionářů na Wheeling. Dohonil je však Girty se zprávou o Crawfordově porážce a jeho rozprášené armádě. Caldwell zvážil rizika. Pokud uprchlicí zburcují východní pevnosti, mohou mu Američané odříznout cestu. Rozhodl se tudíž vyrazit na slabší Kentucky. Za cíl si vybral Bryan’s Station. Brandtovým Mohawkům se to moc nelíbilo. Raději by ničili pro ně bližší a nebezpečnější pennsylvanské pevnosti. Hodně válečníků armádu opustilo. Před Bryan’s Station měl Caldwell k dispozici už jen dvě stě čtyřicet mužů. Přesto šestnáctého srpna zaútočil. Během napadení se dvěma mužům podařilo z pevnosti uprchnout. Malá tvrz se urputně bránila a do boje se zapojily i ženy s dětmi. Caldwell přitom očekával rychlou kapitulaci. Nyní byl ohromen. Obléhání trvalo celý den a sporadicky se bojovalo přes noc a pokračovalo se následující den. Poslové se mezitím dostali do Lexingtonu, kde se shromáždila milice pod vedením plukovníka Johna Todda. Další spojky uháněly do Harrodsburgu, Boonesborough, Danville a Stanfordu. Jako první přišli střelci z Boonesborough pod vedením Daniela Boona. Todd už dále nečekal a dal se na pochod.

Caldwell si uvědomil, že obléhání trvá již příliš dlouho. Americké posily mohou přijít co nevidět, proto nařídil ústup k Blue Licks. Byl pryč sotva několik hodin, když dorazila Toddova armáda o síle sto sedmdesáti šesti mužů. Pronásledovatelé se moc nezdrželi a vydali se po stopách nepřítele. Během čtyřiadvaceti hodin dorazili k brodu přes řeku Licking u Blue Licks a viděli, že vetřelci prošli před několika minutami, poněvadž ve vírech podél břehu stále ještě vířilo bahno. Boone přechod nedoporučoval, jelikož věděl, že za řekou je ideální terén pro přepadení. Todd i Trigg ho podpořili, jenže do věci se vložil horkokrevný major Hugh McGary. Řval, že je třeba pokračovat a zabránit nepříteli v útěku a sám vjel s koněm do řeky. Emoce zvítězily nad rozumem. Během okamžiku byli všichni ve vodě a důstojníkům nezbylo, než je následovat. Po dvou kilometrech se prokázalo, kdo má pravdu. Pronásledovatelé vjeli do rokle, kde za stromy a skalami číhali indiáni s milicionáři. Během patnáctiminutové zuřivé bitvy byla třetina Kentučanů pobita a sedm mužů bylo zajato. Američané byli zahnáni zpět do řeky, kde padli další. Byla to hrozná porážka, kdy padl další Boonův syn Israel.

Kentonovi se to nevyprávělo dobře. On sám byl v době bitvy ve Stanfordu, kde plukovník Logan shromáždil čtyři sta sedmdesát mužů a jal se spěchat Toddovi na pomoc. V Bryan’s Station se dozvěděl, že je kapitán pryč, tak uháněl dál. Za ranního světla následujícího dne, dvacátého srpna překročil brod a vjel na bojiště. John Todd ležel vedle Stephena Trigga. Ze tří hlavních důstojníků přežil pouze Boone tím, že se zachránil včasným útěkem. Mezi padlími byli zvěd Silas Harlan, bratři Bulgerové, major Edward a kapitán John. Dále kapitáni Clough Overton a John Beasley, Joe Kincaid a John Gordon. Padlo všech pět poručíků, Bill Givins, John Kennedy, James McGuire, Barnett Rogers a Thomas Hinkson. Major Hugh McGary vyvázl bez úhony. Dohromady zemřelo sedmdesát mužů. Těla byla odnesena na jedno místo a pohřbena.

***

Kenton navštívil Ruth v jednopokojovém srubu v Quick's Run nedaleko Harrodsburgu. Jeho vztah s mladou ženou trval už několik měsíců, ale o vdavkách neuvažoval. Sám byl překvapen, když mu za svitu jediné voskovice milenka řekla: „Simone, o svatbě nemůžeme uvažovat. Řeknu ti proč. Jsi tady jen občas. Jeden den tady, druhý den jsi pryč. Jak mám vědět, jestli se vrátíš. To člověk nikdy neví jistě. Jiní muži zapouštějí kořeny a bojují. Ty nebezpečí vyhledáváš. Nebudu žena, která v nejistotě doma čeká. To bych nesnesla.“ Ruth se odmlčela a zálesák vycítil, že má něco říci: „Nejsem ten, kdo zapouští kořeny. Nikdy nedokážu zůstat příliš dlouho na jednom místě. Ale vzal bych si tě, kdybys chtěla.“ Oči se jí ve svitu svíce zaleskly. Políbila ho na ústa a zavrtěla hlavou: „To, co jsme spolu prožili, je dobré. To, co ještě můžeme mít, bude také dobré. Možná ještě lepší. Jsem tvoje žena, ale ne manželka. Ty mě nemiluješ a já tě ještě nemiluji, jak bych mohla. Mohu přestat být tvou ženou, ale nemohla bych přestat být tvou manželkou.“

***

Generál Clark vyzval Kentučany k odvetnému tažení proti indiánským vesnicím. Ze všech okresů se k ústí Licking sjížděli milicionáři. Bylo to stejné, jak před dvěma lety. I cíl cesty byl podobný. Shromáždilo se zde na tisíc padesát odhodlaných jezdců. Silní a mlčenliví muži hnaní touhou po pomstě. Se silnou touhou zmocnit se zboží a půdy indiánů. Zástupce generála Clarka byl Benjamin Logan a mezi důstojníky byli Patterson, Todd, Harrod, Boone, McGary, Stewart, Lee, Cassidy a Galloway.

Kenton měl opět na starosti zvědy a měl armádu dovést na místo soutoku dvou potoků vzdáleného půl dne jízdy k Chillicothe. Tam se měla armáda utábořit a rozdělit na dvě poloviny. Clark měl zničit Chillicothe a Piquu, zatímco Logan měl táhnout k Velké Miami, kde se krom indiánských vesnic nacházelo obchodní stanoviště Petera Loramieho. Oba měli udeřit tvrdě a rychle.

***

Devátého listopadu začal generál Clark psát poslední rozkazy. Průzkumníci hlásili, že v Chillicothe i Piqua je běžný ruch. O Američanech tam zjevně nic nevěděli. Clark by měl Logana nejraději po boku, protože to byl schopný válečník s velkými schopnostmi a dobrým úsudkem. Dalo se na něj spolehnout. Proto ho poslal proti vesnicím na horní Velké Miami. Věděl, že úkol splní. Clark si vyklepal dýmku a strčil ji do kapsy. Pak se pustil do psaní posledních rozkazů. Jeho krasopis byl bídný a gramatika žalostná, z toho důvodu papírování neměl rád:

"Devátého listopadu 1782
Generální rozkazy
Vzhledem k tomu, že lze každou chvíli očekávat bitvu s nepřítelem, žádám důstojníky, aby věnovali co nejpřísnější pozornost svým povinnostem a nedovolili nikomu opustit svůj post bez dovolení, neboť nic není nebezpečnějšího než nekázeň. Pokud padne do našich rukou zajatec, nesmí být usmrcen bez dovolení, aby nedošlo k masakru našich občanů, kteří jsou v rukou nepřítele. Můžeme je vyměnit za naše vlastní lidi. Nikdo nesmí rabovat, dokud k tomu nebude vydán rozkaz. Neuposlechnutí se bude trestat. Provinilec nebude mít nárok na podíl z kořisti. Zejména důstojníci jsou žádáni, aby byl tento rozkaz přísně dodržován. Tak bude veškerá kořist odevzdána kvartýrmistrovi, který ji následně rozdělí mezi jednotlivé bataliony. Každý, kdo ukryje kořist jakéhokoli druhu, bude potrestán.“

Clark foukl na inkoust a přimhouřil oči, aby se ujistil, že je papír suchý. Pak poručil zřízenci rozkaz vyvěsit na mohutný dub u břehu potoka. Muži si ho měli přečíst nebo si ho dát přečíst. Zpočátku se kolem dubu shromáždil velký dav, ale postupem času řídnul. Chlapi se raději vrátili ke svým ohňům a večeři. U stromu zůstali už jen tři muži. Byli oblečeni podobně. Lněné košile, obnošené kožené legíny a mokasíny. Každý měl u pasu nůž a tomahawk a v ruce flintu. Když jeden z nich nahlas dočetl, plivl na zem hnědou šťávu žvýkacího tabáku. Clark je připravil o všechnu zábavu. Muž po jeho levici souhlasně zavrčel. Čtenář se podíval na třetího, vysokého čahouna a zamumlal: „Neznám tě. Jsi z Kentucky?“

Dlouhán přikývl: „Přijel jsem z Cherry River. Leží na jihovýchod od Kanawhy.“

„Já a Jaybo jsme z Pittsburghu. Jak se jmenuješ?“

„Říkejte mi prostě Duke. Nejčkom se jdu najíst“ a odešel do tmy.

Jaybo se podíval na svého společníka a ušklíbl se: „Tihle zelenáči mluví divně, že jo, Miku?“

Muž, který se představil jako Duke se prosmýkl podrostem a tiše přešel potok. Na druhém břehu se dal běhu a zastavil, až na malé mýtině vzdálené necelý kilometr. Měl tam přivázaného koně, na kterém odjel do šavanské vesnice. Modrá košile byl spokojen. To, že angličtina byla jeho rodná řeč se nyní hodilo. Ale čtení mu šlo těžko. Cesta do Chillicothe nebyla dlouhá a zpráva, že se Američané pod vedením Clarka zase na ně chystají se roznesla rychlosti větru. Náčelníci se rozhodli pro ústup a stejný názor měli i v Piqua. Poslové pádili i do vesnic sačemů Molunthy a Mackachacka a Girtyho osady. Všichni Šavani se měli shromáždit ve Wakatomice, kde se měli nepříteli postavit.

Když Modrá košile odjížděl, jeden čtrnáctiletý mladík odešel na samotu do lesa. „Manido,“ zašeptal, „žádám tě o pomoc. Pomoz nám uniknout. Ušetři naše starce, ženy a děti. Ať jsou bojovníci silní. Ušetři mého bratra Čiksiku a sestru Tekumapese i členy naší rodiny. Já, Tekumseh tě o to pokorně žádám.“

***

Trestná výprava byla dle Američanů úspěšná. Clark podruhé zničil Chillicothe i Piquu. Oheň z vesnice taktéž zapálil okolní louky i les v širém okruhu. Popelem lehla kukuřičná pole a pastviny a úkryty pro zvěř. Logan vypálil Horní i Dolní Piqua Towns na Velké Miami i obchod Petera Loramieho. Vesnice však byly opuštěné a zůstalo v nich jen málo cenných věcí. Dvakrát indiáni symbolicky zaútočili a z keřů sem tam vystřelil osamocený válečník. Ke skutečné bitvě ovšem nedošlo. Kenton i velitelé byli znepokojeni jednoduchým zničením vesnic. Bylo to vlastně až příliš jednoduché. Nevěřili, že by se Šavani jen tak sbalili a konečně odešli na západ za Mississippi ke svým příbuzným.

Jediným zraněným byl kapitán McCracken, jenž byl postřelen, když vojsko vjíždělo do opuštěné Piquy. Střelil po něm osamělý bojovník, který se neohroženě Američanům postavil do cesty. Odhodil ručnici a chopil se nože a tomahawku. Na rtech měl pohrdavý úsměv. Proti němu okamžitě vyjelo několik jezdců, kteří ho provrtali kulkami. Indián padl k zemi s týmž úsměvem jakoby podivným symbolickým triumfem vítězství.

McCrackenovo zranění bylo vážné. Střela mu roztříštila kost a rána se mu cestou k Ohiu zanítila. Zemřel v základním táboře. Tam byla armáda rozpuštěna. Kenton se vrátil za Ruth do Quick's Runu.

***

John Adams, jednající mírový komisař Spojených států v Paříži rozmáchle podepisoval předběžné články. Jednalo se o mírovou smlouvu mezi Velkou Británií a Spojenými státy a vyměření hranic v Severní Americe. Nejzápadnější hranicí Spojených států měla být řeka Ohio. Adams se proti tomu ostře postavil a požadoval, aby západní hranici tvořila řeka Mississippi. Jednání nabylo na dramatičnosti. Adams byl však neoblomný a britský komisař Oswald nakonec na jeho požadavek přistoupil. Spojené státy se tak bez souhlasu indiánů rozšířili přes půl kontinentu.