Jonathan Carver - Od řeky Fox k Mississippi - Nahkohe

Od řeky Fox k Mississippi

Asi dvacet kilometrů před Carrying Place, jsem pozoroval malé hory táhnoucí se k této portáži. Ve srovnání s horami na východě to byly ovšem krtince. Ale byly to první hory od chvíle, kdy jsem opustil Niagaru, což je téměř sedmnáct set kilometrů, takže jsem je nemohl nechat bez povšimnutí.

Řeka Fox ústící v jezeře Winnebago je na počátku široká asi padesát metrů, ale směrem k portáži se zužuje. Tam je široká sotva pět metrů s výjimkou několika míst, kde se rozšiřuje do malých jezírek. Přesto vše je poměrně hluboká. Nevzpomínám si na nic jiného, co by bylo na této řece pozoruhodného.

Území v oblasti Carrying Place mezi řekami Fox a Wisconsin (Ouisconsin) je široké asi čtyři kilometry, ačkoli některé mapy udávají šestnáct kilometrů. Zde si nemohu odpustit poznámku, že všechny mapy těchto oblastí, které jsem kdy viděl, jsou velmi pochybné. Řeky na nich obvykle tečou jiným směrem než ve skutečnosti. Mnoho říčních ramen, zejména těch na Mississippi tam nejsou. Rovněž vzdálenosti jsou značně zkreslené. Zda to francouzští geografové udělali úmyslně nebo z neznalostí nedokážu posoudit, ale Angličané je kopírovali. Jsem přesvědčen, že cestovatelé, kteří na ně spoléhají na to mohou doplatit. Protože jsem s největší pečlivostí prozkoumal všechny země, kterými jsem procházel, je můj výzkum mnohem přesnější.

Krajina v polovině cesty mezi oběma řekami je bažina porostlá vysokou trávou. Zbytek je rovinka zalesněná háji dubů a borovic. Pozoroval jsem zde velké množství chřestýšů. Pán Pinnisance, francouzský obchodník mi vyprávěl pozoruhodný příběh o těchto hadech, který sám zažil. Nějaký indián kmene Menomini jednoho takového hada choval a ochočil. Měl ho jako svého mazlíčka a nosil ho sebou kamkoli šel. Pán Pinnisance se s ním sešel, než se indián vydal na zimní lov. Lovec vypustil hada z krabice a pomodlil se. Pak obchodníkovi řekl, že se mu plaz na jaře v květnu vrátí. A to byl teprve říjen. Francouz nevěřil a uzavřel s ním sázku na osm litrů rumu. Uplynula zima a oba muži se sešli na dohodnutém místě. Indián přinesl svou krabici a zavolal hada. Ten se však neobjevil a indián uznal svou prohru. Nicméně navýšil sázku na dvojnásobek s tím, že se jeho mazel vrátí do dvou dnů. A znovu si plácli. A hle. Druhého dne kolem jedné hodiny odpoledne se chřestýš vrátil a vplazil se připravené bedny. Francouzský gentleman odpřisáhl pravdivost této historky a vyplacené sázce. Nebylo to jediné vyprávění o poslušnosti těchto tvorů a já nemám důvod o tom pochybovat.

Všiml jsem si, že hlavní tok řeky Fox přitéká od jihozápadu a Wisconsin od severovýchodu. Jejich malé přítoky se při svém spádu zdvojují na vzdálenost několika metrů jižně od portáže. Je to zajímavé, že dvě řeky pramenící tak blízko od sebe se vlévají do moře v tak ohromující vzdálenosti. První z nich protéká několika velkými jezery a urazí přes tři tisíce dvě stě kilometrů a vlévá se do zálivu svatého Vavřince. Druhá se spojí s Mississippi a urazí stejný počet kilometrů do Mexického zálivu. V následujícím roce jsem měl příležitost učinit stejná pozorování ohledně horních ramen řeky svatého Vavřince a Mississippi a nyní jej přináším jako důkaz. Geografové tvrdí, že řeky pramenící tak blízko sebe musí mít stejný zdroj. To je mylný názor.

Osmého října jsme na kánoích vpluli do řeky Wisconsin, která je v tomto místě široká více než sto metrů. Následujícího dne jsme připluli k velké vesnici Sauků. Je to největší a nejlépe postavená indiánská město, jakou jsem doposud viděl. Má cirka devadesát domů, a každý je dostatečně velký pro několik rodin. Jsou postaveny z tesaných prken perfektně propojených do sebe. Kůrová střecha je pokryta tak kompaktně, že odolá i nejprudšímu dešti. Před dveřmi mají pohodlné terasy, na nichž vesničané posedávají a kouří dýmky. Ulice jsou pravidelné a prostorné což dodává vesnici vzhled civilizovaného města spíš než divošské osadě. Půda v okolí je velmi dobrá. Jejich pole jsou úhledně uspořádané a pěstují na nich velké množství kukuřice, fazolí, melounů atakdále. Toto místo je nejlepší trh pro obchodníky s potravinami v okruhu třinácti set kilometrů.

Saukové mohou shromáždit na tři sta válečníků. Ti se zpravidla každé léto věnují útokům na Illinoie a Pónie a vracejí s mnoha zajatci. Jejich nepřátelé se pochopitelně mstí a Saukům působí rovněž velké škody. To je dle mého názoru důvod, proč se jejich počet nenavyšuje.

Zkoumal jsem hory vzdálené asi pětadvacet kilometrů jižně od vesnice. Jsou bohaté na olověnou rudu. Vystoupil jsem na jednu z nejvyšších hor a naskytl se mi rozsáhlý výhled do kraje. Na mnoho kilometrů nebylo vidět nic jiného než menší hory. Podobaly se senným stohům, jelikož na nich nerostou žádné stromy. V některých údolích jsou jen ojedinělé háje zakrslých dubů. Olova je zde tak velké množství, že jsem ho viděl ležet volně na zemi a zdá se, že je stejně dobré jako v jiných zemích.

Desátého října jsme pokračovali po řece a následujícího dne dorazili do první vesnice Liščích indiánů. Ve vesnici je asi padesát domů, ale většina z nich je opuštěných kvůli epidemii, která zde nedávno řádila a zabila více než polovinu obyvatel. Přeživší se uchýlili do lesů v naději, že před nákazou uniknou. Patnáctého jsme vpluli na širokou Mississippi. Wisconsin od Carrying Place až k Mississippi teče hladkým, ale silným proudem. Voda je v ní mimořádně čistá, takže vidíte jemně písčité dno bez kamenů. Minuli jsme několik ostrůvků působících docela úrodně, i když poněkud zalesněně. Zdá se, že i břehy jsou úrodné. V dáli jsou vidět hory, kde jsou také údajně bohatá olověná ložiska.  

Asi osm kilometrů od soutoku řek jsem spatřil na krásném místě ruiny velké vesnice. Když jsem se vyptával, proč byla opuštěna, dozvěděl jsem se, že asi před třiceti lety se vesničanům zjevil na vrcholu nedaleké skály Velký duch. Varoval je, aby opustili domovy, neboť půda, na které stojí, patří jemu. Na důkaz toho tvrzení nechal na holých a neúrodných skalách vyrůst trávu. Indiáni poslechli. Ukázali mi místo, kde tráva vyrostla, ale nepřišlo mi to nějak nadpřirozené. Domnívám se, že to byla nějaká španělská či francouzská lest, která měla podpořit nějaké jejich zištné záměry, ale nevím, jak to s trávou udělali.

Indiáni se přestěhovali na Mississippi k ústí Wisconsinu na místo, kterému Francouzi říkají La Prairies les Chiens (Prairie du Chien), což znamená Psí Pláně. V této velké vesnici žije na tři sta rodin. Domy jsou dobře postavené po indiánském způsobu a pěkně rozmístěné. Půda je zde úrodná a pole dobře obhospodařená. Chovají mnoho koní dobrého vzrůstu. Je to obchodní středisko, kde se každoročně koncem května scházejí sousední kmeny. Přicházejí zde i nejvzdálenější kmeny z horního toku Mississippi a přinášejí kožešiny. Ne vždy se prodej uzavírá ve vsi. Záleží, jak rozhodnou náčelníci. Někdy je pro ně výhodnější prodávat v Louisianě či Michilimackinacu.

Kousek dál od ústí Wisconsinu se dál na západě vlévá do Mississippi malá říčka Francouzi nazývaná Le Jaun Riviere neboli Žlutá řeka. Zde se na zimu utábořili obchodníci, kteří mě dosud doprovázeli. Koupil jsem od nich kánoi a najal dva pomocníky. Jeden byl francouzský Kanaďan a druhý kanadský Mohawk.

Devatenáctého jsem se vydal proti proudu Mississippi. Asi deset dní poté, co jsem se rozloučil s obchodníky, jsem se jako obvykle navečer utábořil. Po večeři jsem nechal své muže ulehnout a sám při světle svíček psal deník a záznam předchozího dne. Skončil jsem kolem desáté hodiny. Vyšel jsem ze stanu se provětrat a zkontrolovat počasí. Když jsem vzhlédl do dáli, zdálo se mi, že ve světle zářících hvězd vidím něco, co mělo podobu stáda zvířat. To se blížilo, a zatímco jsem přemýšlel, co to může být, vybavila se tam podoba člověka. Najednou jich bylo asi dvanáct a běželi směrem ke mně. Vběhl jsem zpět do stanu a zburcoval muže, aby se chopili zbraní. Priorita byla ochránit kánoi. Tam už byli nějací indiánů, přesto jsem zakázal střílet, dokud nedám povel. Nechtěl jsem zahájit bitvu, pokud to nebude nutné. Předstoupil jsem statečně před hroty jejich kopí. Jiné zbraně neměli. Vstříc jejich mávátkům jsem se přísným hlasem zeptal, co chtějí. Zarazili se a zakrátko na to ustoupili. Pronásledovali jsme je do přilehlého lesa, kde zmizeli. Z obavy před jejich návratem jsme pro jistotu po zbytek noci drželi stráž.

Druhý den mne zaměstnanci úpěnlivě prosili, abychom se vrátili do tábora obchodníků. Musel jsem jim pohrozit, že jsou „stařeny“ což je indiánský výraz pro velké zbabělce. Buď mne budou následovat nebo mne nechají pokračovat v zamýšlené cestě coby tvrdohlavého Angličana, který ze svého rozhodnutí nikdy neustupuje. To zapůsobilo. Později jsem se dozvěděl, že indiáni, kteří nás hodlali oloupit patřili mezi vyloučené psance z různých kmenů. Jsou to zločinci. Sdružují se v tlupách a živí se loupežemi. Cestovatelům působí velké potíže a obtěžují rovněž indiány. Obchodníci mě před nimi varovali. Totéž doporučuji všem, kdo po mně do těchto končin přijdou za obchodem a hospodařením.

Prvního listopadu jsem dorazil k jezeru Pepin. Ve skutečnosti je to rozšířená část řeky Mississippi. Je to samozřejmě francouzský název. Mississippi zde teče mírným proudem. V této části řeky se po obou březích táhne pásmo hor. Půda mezi horami je většinou trávnatá s několika stromovými háji. Na lučinách se pasou velká stáda jelenů a losů. Na mnoha místech jsou skalní útesy připomínající pradávné zřícené věže. Z nich byla nejkrásnější a nejrozsáhlejší vyhlídka, jakou si můžete představit. Zelené pláně, úrodné louky, četné ostrovy, a to vše porostlé množstvím ovocných stromů, o které se nemusí nikdo starat. Rostou tu krásné ořešáky, cukrové javory a vinná réva a šťavnaté slivoně. Vše je to blaho pro oko romantikovo.

Jezero je přes třicet kilometrů dlouhé a téměř deset kilometrů široké. Na některých místech je velmi hluboké a oplývá různými druhy ryb a kolem hnízdí velká hejna ptactva, jako jsou čápi, labutě, husy a kachny. V lesích jsou zase krocani a koroptve. Na pláních se pasou největší bizoni v Americe. Je zde zřícenina francouzské stanice, kterou měl vést kapitán St. Pierre. Před pádem Kanady vedl rozsáhlé obchody s Dakoty. Asi sto kilometrů jižně od jezera leží pozoruhodná hora. Vlastně ostrov uprostřed řeky a vypadá, jako by se z přilehlého břehu sesunul do proudu. Ale nelze ji označit za ostrov, protože se hned od břehu zvedá do značné výšky. Indiáni i Francouzi mu říkají Hora v řece.

Když jsem přistál pod jezerem Pepin a zaměstnanci připravovali večeři, šel jsem na průzkum. Neušel jsem daleko a přede mnou se otevřela pěkná rovná pláň. Na ní byla jakási vyvýšenina v podobě valu. Při bližším ohledání jsem usoudil, že před mnoha staletími to skutečně val byl. Jasně jsem rozeznal, že to bylo metr dvacet vysoké opevnění rozkládající se v délce kilometru a půl. Mohlo se do něj vejít na pět tisíc mužů. Opevnění má poněkud kruhový tvar a sahá až k řece. Je sice značně poničeno, ale poznat, že bylo vytvořeno s řádnou vojenskou dovedností se dalo. Jako kdyby ho naplánoval samotný Vauban. Příkop nebyl vidět, ale bylo zjevné, že tam kdysi byl. I poloha nasvědčovala, že se jednalo o opevnění. Je situováno do otevřené krajiny a jeho zadní část kryje řeka. Vpředu není žádná jiná vyvýšenina ani les krom několika vzrostlých dubů. Vedou přes něj mnohé zvířecí stezky. Později jsem si vyčítal, že jsem zde netábořil a nenakreslil jeho přesný plán. Na důkaz toho, že to není výplod mé bujné fantazie či chimérické vyprávění omylného cestovatele jsem po svém návratu zjistil, že pán St. Pierre a několik obchodníků vidělo podobné stavby. Podle nich se rovněž jednalo o opevnění. Nevím, jak zde mohlo vzniknout dílo takového typu, když je to podle všeobecně přijímaného názoru země indiánů necvičených ve strategii války. Jejich veškerým vojenským umem je za poslední století pouze natahování luku a máchání válečným kyjem. Nyní jsem podal, co nejpřesnější popis tohoto zvláštního místa a ponechávám na budoucích objevitelích, aby zjistili, zda jde o výtvor přírody či lidského umění. Možná, že zde existovaly jiné říše než jen obydlí divochů.

Mississippi je po ústí řeky Saint Croix vzdálené padesát kilometrů nad jezerem Pepin plná ostrovů, z nichž některé jsou značně dlouhé. Rostou na nich javory neboli cukrové stromy a vinná réva obtěžkaná hrozny, které se plazí až k vrcholkům stromů. Od jezera směrem nahoru je vidět jen málo hor. Podél řeky Saint Croix žijí tři skupiny indiánů Dakotů, kterým se říká Říční tlupy.

Tento národ se v současnosti skládá z jedenácti skupin. Původně jich bylo dvanáct, ale Assiniboinové se před několika lety oddělili od ostatních. Tři Říční tlupy pochopitelně žijí řeky. Zbylých osm skupin se označuje názvem Naudowessies z Plání a obývají zemi ležící více na západ. Jména Říčních tlup jsou: Nehogatawonah, Mawtawbauntowah a Shahsweentowah a mají k dispozici cirka čtyři sta bojovníků. Krátce předtím jsem narazil na skupinu Mawtawbauntowah čítající čtyřicet bojovníků s rodinami. Pobýval jsem s nimi dva dny, během kterých se pět nebo šest válečníků vydalo do pole. Vrátili se ve velkém spěchu a informovali soukmenovce, že se blíží velká bojová skupina Odžibwejů. Je jich hodně, jsou blízko a chystají se zaútočit. Náčelníci mě požádali, abych se postavil do jejich čela a vedl je do boje. Protože jsem byl cizinec a nechtěl jsem vyvolat hněv žádného z národů, nevěděl jsem, jak se zachovat. Nikdy jsem se neocitl ve větším dilematu. Kdybych odmítl pomoc, mohl bych na sebe přivolat jejich nelibost. Naproti tomu jsem proti nám nechtěl poštvat Odžibweje. I kdybych měl to štěstí a unikl jejich šípům, při první příležitosti by se mi pomstili. Zvolil jsem střední cestu a požádal Dakoty, aby mi dovolili s Odžibweji jednat. Neochotně souhlasili, neboť byli přesvědčeni, že moje pokusy budou marné. Oba kmeny se totiž hodně a dlouho nenávidí. Vzal jsem s sebou Francouze, který uměl odžibwejsky a spěchal jednat. Dakotové se zatím drželi v dostatečné vzdálenosti. Přiblížil jsem se k nim s dýmkou míru. Vyšla mi vstříc malá skupina jejich náčelníků. Bylo jich asi deset a tvářili se přátelsky. Vedl jsem s nimi dlouhý rozhovor a výsledkem bylo zmírnění jejich hněvu. Naštěstí souhlasili s návratem. Hodně se mi ulevilo. Během rozhovoru jsem si všiml, že skupina je velmi početná a táboří roztroušeně po lese. Mnozí muži byli ozbrojeni mušketami.

Když jsem takto šťastně uspěl, vrátil jsem se neprodleně k Dakotům a požádal je, aby svůj tábor okamžitě přesunuli na jiné místo. Měl jsem určité pochybnosti, že Odžibwejové svůj slib dodrží. Dakotové se řídili mou radou a okamžitě se připravili na ústup. Poděkovali mi a nakládali svůj majetek na kánoe. Já se pak vydal svou cestou. Tomuto dobrodružství vděčím zato, že mne Dakotové z Plání přátelsky přijali. Měli ke mně úctu a dostalo se mi hodně poct. A posléze, když jsem po mnoha měsících dorazil do vesnice Odžibwejů poblíž ottawských jezer, zjistil jsem, že moje sláva tam dorazila dříve než já. Náčelníci mě přijali velmi srdečně a starší část z nich mi děkovala za neštěstí, kterému jsem zabránil. Sdělili mi, že válka mezi jejich národem a Dakoty trvá bez přerušení již více než čtyřicet zim. Už dlouho to chtějí ukončit, ale většinou to překazili mladí bojovníci obou národů. Nedokázali potlačit svůj bojový zápal, když se někde potkali. Říkali, že by byli rádi, kdyby se v zemi mezi oběma kmeny usadil nějaký náčelník, který by byl stejně mírumilovný jako já. Který by měl stejnou míru rozhodnosti a chladnokrevnosti. Neboť jenom zásahem takové osoby by mohlo dojít ke smíru, který si tak upřímně přejí. Jelikož jsem se později s Dakoty už nesetkal, neměl jsem příležitost předat tak dobré dílo.

K vodopádům St. Anthony jsem dorazil desátý den po odjezdu od jezera Pepin. Tam se nachází pozoruhodná a hluboká jeskyně. Indiáni ji nazývají Wakon-teebe čili Sídlo Velkého ducha. Vchod do ní je široký asi tři metry vysoký metr a půl. Strop uvnitř je vysoký čtyři a půl metrů a šířka sluje je necelých deset metrů. Dno tvoří jemný a čistý písek. Asi šest metrů od vchodu začíná podzemní jezero, jehož voda je krásně průzračná. Táhne se do nedohledné vzdálenosti, neboť temnota jeskyně brání všem pokusům o její poznání. Snažil jsem se co nejdále hodit malým kamenem, a přestože byl malý, způsobil úžasný a strašlivý hluk rozléhající se po všech zákoutích. V jeskyni je mnoho indiánských hieroglyfů, které se zdály být velmi staré. Jsou porostlé mechem, takže jsem je sotva objevil. Byly hrubě vytesány do měkké skály. Snadno se do ní rýpe pouhým nožem. Stejná hornina se vyskytuje všude na březích Mississippi. Jeskyně je přístupná pouze po úzké a strmé stezce. Kousek od této ponuré jeskyně se nachází pohřebiště Dakotů. Ačkoli tito lidé nemají stálé bydliště a žijí ve stanech, zdržují se na jednom místě jen několik měsíců. Sem ale přinášejí kosti svých zemřelých, když se jejich náčelníci scházejí na poradách a plánují společenské záležitosti na následující léto.