Ben Comee - Kapitola sedmá - Bitva o Carillon - Nahkohe

Kapitola sedmá – Bitva o Carillon

Brzy na jaře byl odvolán vrchní velitel a guvernér kolonie Virginie lord Loudon. Jeho nástupcem se stal generál Abercrombie a jeho zástupcem byl lord Howe. Abercrombie byl typický Angličan na jaké jsme byli zvyklí. Tupý a neschopný chlap, který vděčí za své postavení známostem a rodině u Dvora. Nikdo z nás mu nedůvěřoval, ale lord Howe na nás udělal dojem. Byl to člověk dle našeho gusta. Pravý voják rozumějící svému řemeslu, žel ovoce z jeho úspěchu sklízel generál Abercrombie. Lord Howe strávil nějaký čas i mezi harcovníky a sdílel s nimi všechny útrapy a radosti obyčejného mužstva. Chodíval s chlapci na hlídky a nechoval si nijak arogantně, či namyšleně, jak to bývalo u britských důstojníků, tak typické. Kapitáni Rogers a Stark si ho pro mimořádný válečný důvtip oblíbili. Howe v nemalé míře přispěl k novým a lepším metodám boje. Válečnictví měl prostě v krvi. Když jsme byli v poli, byl zkrátka jedním z nás. Sám si pral v potoce prádlo a jedl s námi ze společného kotlíku nabírajíc si prosté jídlo dřevěnou lžící. Uřízl si šosy z kabátu, stejně jako všichni harcíři, aby se mu v lese nemotaly do křoví a také nosil jako my jednoduché legíny. Hlaveň muškety neleštil, jako řádoví vojáci, ale měl ji matnou, aby se na slunci neleskla, což by během tažení mohlo jednoho na kilometry prozradit. Každý, kdo sloužil pod majorem Howem, měl krátké vlasy, a když jsme šli do akce, měli jsme v tornách toliko patnáct kilo potravin, protože jsme neměli k dispozici zásobovací trén. Howe žil jednoduše a jeho manýry byly prosté, jako u našince, a tak to žádal i po svých důstojnících.

Dny, které strávil mezi námi rangery byly pro nás famózní, jelikož jsme mohli sledovat jeho velikost coby vojáka, přitom byl jako člověk skromný a bodrý muž. V jeho společnosti se každý cítil dobře. Rád si povídal s Johnem Starkem a s oblibou poslouchal jeho vyprávění o indiánech, jejich zvycích a způsobech boje. Kapitán byl zase rád, že má v mužstvu tak schopného člověka. Rogers si zasloužil respekt pro činy, které jeho rangeři vykonali, ale mnoho z toho bylo díky Starkovi, protože byl prozíravý a málokdy dělal chyby.

Po naší březnové porážce šel Rogers do Albany verbovat nové rekruty a při té příležitosti byl povýšen na majora rangerů. Na cestě z Concordu do Fort Edward se dobře seznámil s mým přítelem Edmundem, jehož obchodní aktivity a způsob, jakým podniká Rogerse tak zaujaly, že ho povýšil v oddíle do hodnosti adjunkta, i když byl tak mladý. Edmund byl na to náležitě hrdý. Měl na starost korespondenci, různé objednávky a psaní denních rozkazů.

V květnu začaly přicházet nové provinciální jednotky. V armádě jsme již byli dost dlouho, abychom se naučili disciplíně, ačkoli ne tak, jako muži řadového vojska. Nováčky navlékli do uniforem, ale my jsme věděli, že to je parta chasníků, kteří nás bavili už jen svým zjevem a klackovitým chováním. Do armády je rekrutovali ze zapadlých osad, a oni se dostavili v šatech, jaké běžně doma nosili. Někdo měl dlouhý kabát, jiný zase krátký a další neměl vůbec žádný a k tomu ještě hráli všemi barvami. Někdo byl ostříhán na krátko, další měl vlasy spletené do copu, a ten kdo něco znamenal, měl paruku. Mohli jste vidět všechny druhy paruk, malé hnědé a ohromné, či rozpletené visící dolů na ramena. Jářku velmi připomínali Falstaffské bojovníky (Falsataff je komická postava ze Shakespearových her, jakási parodie na vojáka).

Nicméně, podstatou to byli pořádní chlapi. Když jste si je pořádně prohlídli, bylo vám jasné, že jsou zvyklí tvrdě pracovat a nejspíš se vyznali i v lese. Někteří to uměli i se zbraní. Jak válka pokračovala, důstojníci řádové armády si začali uvědomovat, jak je ta chátrá odvážná a dobře střílí. Dobře to pak dokázali během války o nezávislost.

Koncem května roku 1758 bylo zřejmé, že se dá armáda na pochod. Z toho důvodu byli všichni bojeschopní muži v pohotovosti a dovolenky se rušily. Měli jsme do pole připravenou ohromnou armádu, devět tisíc provinčních vojáků, šest tisíc řadových vojáků a šest set rangerů. Vypadalo to dobře, neboť Montcalm měl v pevnosti Carillon k dispozici jen tři a půl tisíce bojovníků.

Ještě, než celá ta velká armáda vytáhla proti francouzské pevnosti, vyšlo napřed několik rangers, aby se pokusili pochytat nějaké vězně, od kterých by se daly získat užitečné informace. Oddíl zvědů vedl kapitán Stark a podařilo se mu přivést šest zajatců. Kapitán Jacob šel s některými indiány dolů k východní části jezera Champlain a střetl se tam s Francouzi a z bitky odvedl deset vězňů a přinesl sedm skalpů. My jsme šli s Rogersem lesem, dokud jsme nedosáhli protější strany Crown Pointu, kde jsme měli menší střet s nepřítelem a zabili jednoho Francouze a tři zajali.

Na konci května lord Howe poslal Rogerse a padesát z nás, abychom prozkoumali přístaviště na jižním konci jezera George a zmapovali ho. Měli jsme rovněž zjistit kolik je v Carillonu francouzských vojáků. Dopravili jsme se tam na člunech, a zatímco důstojníci kreslili mapy, my jsme šli rovnou k pevnosti. Jako obyčejně jsme šli husím pochodem, stejně jako v březnu, proto Amos prohodil: „Nemám na to vůbec dobrou vzpomínku. Cítím v kostech, že nás čeká nějaká patálie.“

Rogers nás zastavil a šel napřed s třemi lidmi, aby si prohlédl pevnost. Ještě, než se vrátil, napadla nás velká společnost nepřátel a rázem jsme se dostali do ostré bitvy. Kapitán Jacob se dal se svými indiány na útěk a řval: „Běžte všichni! Následujte mně! Nic dobrého nás tu už nečeká. Rovnou přes Francouze! Rovnou přes ty indiány!“

„Jenže indiáni jsou všude,“ konstatoval Martin, „jestli se Rogers dostane nahoru, bude bojovat jako běs, a když ne bude běžet, jako jelen.“ My jsme se kryli za stromy a padlými kmeny a soustředěnou palbou jsme drželi nepřítele v uctivé vzdálenosti. Rogers se k nám vracel na okolo a upoutal pozornost nepřítele. On a jeho společníci byli dobře rychlí, a tak se k nám brzy připojili, aniž by se jim něco stalo. Byli jsme obklíčeni, tak jsme se pokusili o průlom, a přitom jsme ztratili osm mužů. Běželi jsme jako o život k našim lodím a vrátily se na základnu.

Osmadvacátého června se celá naše armáda dala na pochod k jezeru George. Trvalo to dlouho, než se těch šestnáct tisíc mužů nalodilo na čluny a pramice.  Předsunuté oddíly vypluly ještě před svítáním. Pěší lehký pluk se plavil na pravém křídle, naši rangers nalevo a plukovník Bradstreet byl uprostřed. Pak následovala hlavní část armády. Provinční vojáci oblečení do modrých kabátů s červenými výložkami a červenokabátníci s bílými výložkami Dvaačtyřicátého královského skotského horalského pluku. Chlapi v suknicích a plédech. Zadní hlídku nakonec tvořilo zase provinční vojsko.

Celá armáda byla na jezeře, a jak slunce stoupalo po nebi a mlha se rozplývala na svazích kopců, naskytl se mi pohled, na jaký nikdy nezapomenu. To klidné, tiché a krásné jezero bylo poseto stovkami člunů, na kterých posedávaly postavičky v různě barevných uniformách, což vypadalo impozantně. A jak se zbraně leskly na slunci a vlály vlajky různých regimentů a zvuk skotských dud se nesl nad hladinou, bylo to prostě velkolepé. To vše bylo dokresleno překrásnou přírodou, pěknými ostrovy, zelenými kopci a horami a mlhou stoupající k nebi.

Naše flotila se plavila do soumraku až k Sabbath Day Point, kde jsme zastavili k odpočinku a jídlu. V deset večer jsme pokračovali dál, až do rozbřesku. Rogers přistál, jako první a pak my ostatní. Postupně jsme postupovali do vnitrozemí, než jsme za hodinu narazili na Francouze, ale k boji nedošlo.

Na druhý den jsme se do sebe pustili. Zadní voje anglických vojsk a rangerů a my pod Rogersovým vedením hodně Francouzů zabili. Lord Howe a major Israel Putnam do nich pálili z druhé strany. Všechny jsme je pobili nebo zajali. Jednalo se asi o čtyři sta Kanaďanů. Ačkoli to byli dobří zálesáci, v lese se přesto ztratili a vběhli rovnou do náruče naší armády.

Nicméně mezi oddíly lorda Howeho byl nějaký rozruch. Když jsem tam šel s kapitánem Starkem, abychom se podívali, co se děje, spatřili jsme lorda Howeho ležícího mrtvého na zemi. John Stark nepatří mezi muže, kterého jen tak něco rozhodí. Pamatuji si ho z bitvy na Bunker’s Hill, jak za ním přiběhl někdo z mužstva, aby mu oznámil že padl jeho syn. Stark se k němu obrátil a povídá: „Vraťte se zpět na své místo, pane! Nyní není čas zabývat se našimi osobními věcmi!“ Když ale viděl, že padl tak brilantní voják, poklekl k jeho tělu a po tváři mu stékaly slzy. Všichni jsme byli smutní, protože jsme toho muže měli moc rádi. Stark ho vzal za ruku, sklonil se nad ním a políbil mu čelo se slovy: „Sbohem milý příteli. Bůh ať je ti milostiv, stejně jako nám.“ Pak se postavil a odešel a já šel s ním. Kapitán mi cestou povídá: „Comee, Bůh opustil Izrael. Já už nyní nemám žádnou další víru v tuto expedici. Slunce nad námi zapadlo!“ Dlouho jsme pro lorda truchlili a naše provincie mu později nechala na jeho počest postavit velký monument ve Westminsterském opatství. Po smrti lorda Howeho bylo všechno v absolutním zmatku. Armáda se bezcílně motala po lese, a nakonec se vrátila do přístaviště.

Následující ráno byli rangers vysláni na frontu, na místo, které jsme obsadili den předtím. Kapitán Stark šel inženýrem Clarkem a dvěma sty rangers na Rattlesnake Hill prozkoumat francouzská opevnění.

Fort Carillon se nachází na jižním konci úzkého pruhu země mezi jezerem Champlain a ústím jezera George. Kilometr severně od pevnosti se přes poloostrov táhne malý hřeben. Když jsme se dívali dolů z kopce, viděli jsme Francouze tvrdě pracovat na silném opevnění z klád, které měli téměř hotové. Na obou koncích byly těžko překonatelné bažiny. Opevnění se klikatilo podél hřebene tak, aby umožnilo Francouzům střílet křížovou palbou a bylo příliš vysoké na to, aby se dalo přelézt.

„Jak se přes to můžeme dostat Edmunde?“ optal jsem se.

„Rozbijeme ho děly a pak ho prostě proběhneme. Naši důstojníci budou vědět, co a jak.“

„Tou hromadou naostřených kůlů zabodnutých do země se nedá proběhnout.“

„Pravda. Je to hotový ježek, jehož hroty míří na nás. Budou muset být odříznuty nebo vytrženy, zatímco Žabožrouti na nás budou pohodlně střílet.“

„Vidíš ty Kanaďany kácející stromy? Špice stromů padají ven a větve se vzájemně proplétají. Pokud si Abercrombie myslí, že jeho armáda napochoduje k pevnosti, velmi se mýlí.“

„Ano, bude to pěkná fuška. Prolezeme těmi větvemi, a pak přijde na řadu palisáda. Inu, a nakonec dva a půlmetrová vysoká hradba. Montcalm ví, co dělá. Kéž by byl na naší straně Bene. Dnes to vypadá těžce a zítra to bude ještě horší.“

„Ztratíme hodně chlapců, ale možná projdeme bažinami.“

„Kde je Amos?“

Ohlédli jsme se a uviděli Amose stojícího k nám zády. Vypadal velmi zaujatě.

„Co se děje, Amosi? Na co se to díváš?“

„Říkám vám hoši, že tenhle kopec je nejlepší místo pro holuby, jaké jsem kdy viděl. Je to dobré místo pro budky a jejich chov.“

„Jak teď můžeš myslet na holuby! Zítra už můžeme být mrtví. Podívej se raději dolů na jezero. Vidíš ty francouzské posily v bílých uniformách? Veslují si klidně po Champlainu a za půl hodiny budou u pevnosti.“

Dostali jsme rozkaz k návratu. Zaslechl jsem Clarka říkat: „Oh, takové místo dobijeme přímým útokem pouze s ručními zbraněmi. Dáme těm Frantíkům ochutnat naše bajonety. Na ně nepotřebujeme ani děla.“

Stark odpověděl: „To si nemyslím pane. Přivezte sem děla a můžete ostřelovat opevnění a Francouze vyhnat. Šlo by také opevnění obejít a za půl hodiny rozstřílet na kusy. Pak ho můžeme vzít útokem. Jinak to nepůjde.“

„Já vás ovšem ujišťuji, že takové místo můžeme snadno dobýt útokem. Vy provinční vojáci nemáte ponětí, čeho jsou britští důstojníci a vojáci schopni.“

„Inu, ale pamatuji si, co se stalo Braddockovi,“ prohodil suše Stark.

Sestoupili jsme z hory a připojili se k ostatním rangers. Stark šel s Clarkem podat hlášení generálu Abercrombiemu. Vrátil se a řekl, že Abercrombie souhlasí s Clarkem, že útok provede pouze s ručními zbraněmi. „Zítra uvidíte smutný pohled. Uvidíte nejlepší armádu, jaká kdy v Americe byla, zmařenou hloupostí velícího důstojníka. Proč nemohl být ubohý lord Howe ušetřen o dva dny déle, aby si získal věčnou slávu? Mluvili jsme o tom, když jsme leželi na medvědích kůžích v Sabbath Day Point. Kdyby byl naživu, nedošlo by k takové hlouposti a vraždě.“

Ustlali jsme si v lese na břehu řeky. Druhý den vyšlo jasné slunce. Dostali jsme rozkaz postupovat dál. Plížili jsme se lesem, až jsme dorazili na otevřené místo, kde ležely velké stromy se špicemi směrem k nám. Skrývalo se za nimi asi dvě stě Francouzů a začali po nás pálit. Kryli jsme se za stromy a klády a opětovali palbu. Bradstreetovi chlapi se seřadili po naší levici, Gageova lehká pěchota po naší pravici a tři pluky provinčních vojáků se šikovaly za námi. Plukovník Haldiman s granátníky přišel v pevné formaci. Rozdělili jsme se a nechali je projít skrz. Horalé z Black Watch je následovali a já zahlédl Hectora, jak prochází kolem nás. Vypadal velmi zachmuřeně a odhodlaně. Zamával jsem na něj čepicí, ale on si mě nevšiml.

Jaká to byla veselá, škaredá a bezstarostná parta! Měli slušivé uniformy a z jejich tváří vyzařovala bojová odhodlanost. Šli do útoku na bajonety. Když se dostali před francouzskou předprseň, jejich formace se úplně rozpadla, přesto postupovali dál proti opevnění z naostřených kůlů. Tam je začala kosit nepřátelská palba. Sundali bajonety a snažili se palbu opětovat. Některým se podařilo překážku překonat, ale byli to jedinci, kteří mezi Francouzi neměli žádnou šanci. Ti dole dál stříleli a strašně nepříteli nadávali v gaelštině.

„Jsou nesmírně stateční, Bene. Rvou se jako buldoci, ale přes tu hradbu se nedostanou.“

S velkým zájmem jsme bitvu sledovali, protože jsme měli velká očekávání od anglických vojáků. Ti se neustále chvástali a posmívali provinčním vojákům. Nevěřili jsme, že mohou opevnění dobít, ale čekali jsme v naději, že uvidíme nemožné. Nakonec byli přinuceni k ústupu. Viděl jsem, jak Hector podpírá svého bratra Donalda. Vyběhl jsem z lesa a pomohl mu přes větve. „Člověče, to bylo nejpekelnější místo, na kterém jsem kdy byl. Jsem rád, že jsem z toho vyvázl jen s kouskem olova v noze. Nezávidím těm chudákům, kteří tam musí jít znovu.“

Abercrombie spočívající na tři kilometry vzdáleném bezpečném místě nařídil další útok. Tentokrát se přidaly i některé provinční oddíly. Vrhly se do prostoru jako stádo dobytka, jenž bylo nemilosrdně sraženo. Byli jsme nedočkaví se do bitvy zapojit. Starý McKinstry nám vysvětloval: „Cožpak to chlapci nechápete? Je to nesmysl a bláznovství! Rogers dobře ví, že poslat nás dál by byla sprostá vražda. Tady děláme nejlepší práci. Podívejte se, jak sundám toho důstojníka v bílém plášti.“ Vystřelil a důstojník vskutku padl. „Když dokážeš sestřelit tři nebo čtyři z nich, splnil jsi svou povinnost.“

„Má pravdu, Bene. Zabíjíme takto více nepřátel než všichni ti naši dobří vojáci.“

Po tomto rozhovoru jsem se cítil klidnější. Stáli jsme mezi stromy a stříleli na hlavy, které se objevovaly za předprsní. Bitva pokračovala celé odpoledne. V pět hodin se Horalům podařilo překonat hradbu, ale bylo jich málo a okamžitě byli pobiti. Plukovník Campbell byl mezi nimi a major Campbell byl těžce zraněn. Viděli jsme provinciála, který se přiblížil k hradbě a střílel na Francouze. Byl ovšem spatřen a jeden z nich na něj vystřelil a zranil ho. On přesto vyskočil a praštil nepřítele sekerou do hlavy. Pak teprve upadl. Byla by škoda nechat tak statečného muže ležet napospas indiánům se skalpovacími noži. Obrátil jsem se na Edmunda a povídám: „Nemůžeme pro toho muže něco udělat?“

„Ano, měli bychom.“

Zavolal jsem na spolubojovníky, aby nás kryli palbou a rozběhli jsme se vpřed. Rangers o kousek postoupili a pečlivě stříleli na každou hlavu za předprsní. Prošli jsme s Edmundem přes zátaras a spojili ruce. Muž si na ně sedl, objal nás kolem krku a my jsme s ním utekli. Kulky kolem nás nepříjemně svištěly.

Voják, kterého jsme zachránili byl z Rhode Islandu a jmenoval se William Smith. Francouze nesnášel a nadával jim jako pirát, a i přes svá těžká zranění se chtěl na ně vrátit. Amos mu s údivem naslouchal a řekl: „Tvůj přítel Bene musel vyrůstat v době, kdy neexistovali desátníci, jinak by strávil celý život na pranýři. Musí mít přirozený talent na nadávky.“

Následoval další útok. Francouzi dál naše vojáky kropili střelbou a oni se museli brzy vrátit šílení strachem. Nechali jsme je projít a s údivem je pozorovali. „Taková je lidská přirozenost, hoši,“ mudroval McKinstry. „Ti muži tu bojovali šest hodin v pošetilé, beznadějné bitvě. Drželi se jako buldoci, to nemohu říci. Nikdo nemohl být statečnější. Najednou je ale napadlo, že jsou poraženi a v panice utekli. Je to podivné. Je to velmi podivné, ale taková je lidská přirozenost.“

Rogers zařval: „Zůstaňte, kde jste, hoši. Držte pozice a pokračujte v palbě.“

Rangers a provinční vojáci zůstali mezi stromy až do soumraku si s nepřítelem vyměňovali palbu. Pak jsme šli pro zraněné z hromad mrtvých mužů. To byla pro mě nejtěžší část dne. Klopýtat jsem přes mrtvé a zvedal ubohé zraněné kamarády a poslouchal jejich sténání a pláč.