Jonathan Carver - Indiáni III. - Nahkohe

Jak indiáni počítají čas

Vzhledem k jejich neznalosti astronomie vnímají indiáni čas specificky. Národy z vnitrozemí, o nichž obecně mluvím, počítají roky podle zim, nebo, jak sami říkají, „podle sněhu.“ Některé kmeny počítají rok podle dvanácti lunárních měsíců po třiceti dnech. K jednomu pak přidají jeden den a tomu říkají „ztracený měsíc.“ Věnují pozornost prvnímu měsíčnímu novu a při této příležitosti vždy pořádají obřad. Období, kdy Měsíc není na nebí je Období mrtvého Měsíce nebo Nahé dny. Když se opět objeví, je to Období oživení.

Každý měsíc má jméno vyjadřující smysl ročního období. Březen, kterým indiánský rok zpravidla začíná, kvůli jarní rovnodennosti je Měsíc červů, protože v této době červi skutečně vylézají z úkrytů. Duben je Měsíc rostlin. květen je Měsíc květin, červen je Horký měsíc a červenec je Měsíc jelenů. Důvody jsou jistě zřejmé. Srpen je Měsíc jeseterů, září je Měsíc kukuřice a říjen je Měsíc cestování, protože indiáni opouštějí své vesnice a stěhují se do zimních lovišť. Listopad je Měsíc bobrů, jelikož se bobři stahují do svých doupat. Prosinec je Měsíc lovu, leden je Studený měsíc a únor je Sněhový měsíc.

Indiáni jsou zcela neznalí geografie i všech ostatních věd, přesto na březovou kůru kreslí velmi přesné mapy. Chybí na nich toliko zeměpisná šířka a délka. Jediná jejich znalost astronomie je určení Polární hvězdy, podle které se v noci orientují. Vzdálenosti nepočítají v mílích, ale v denních cestách, které dle mých nejlepších výpočtů činí asi třicet kilometrů. Tato vzdálenosti se dělí na poloviny a čtvrtiny. Na mapách jí velmi přesně znázorňují pomocí hieroglyfů. Na válečných poradách podle map pečlivě plánují nejvzdálenější vojenské výpravy a lovecké výlety. Nemají ponětí o aritmetice a ačkoli umí počítat, číslice i písmena jsou pro ně záhadou a přesahují jejich chápání.

Když jsem pobýval u Dakotů, někteří náčelníci si všimli v mé knize o astronomii kresby zatmění Slunce. Chtěli se na ní podívat, ale já mezitím knihu zaklapl. Podal jsem jim publikaci a oni kupodivu začali počítat stránky, dokud se nedostali k obrázku. Pečlivě si ho prohlédli a kladli mi mnoho otázek. Řekl jsem jim, že by se nemuseli tak namáhat s počítáním stránek, kdyby znali čísla, tak jako já. Moc mi nevěřili a žádali mně o ukázku. Řekl jsem ať knihu otevřou na libovolném místě a ukážou mi číslo stránky. Pak jsem jim sdělil kolik stránek mají odpočítat. Oni to pečlivě udělali a zjistili, že mám pravdu. Opakovali jsme to ještě několikrát a oni žasli. Nakonec usoudili, že kniha má kouzlo, které mi šeptá odpovědi. To přispělo k posílení mé prestiže.

Vláda

Každý kmen je rozdělen na rody a tlupy. Každý rod má vlastní symbol, kterým se odlišuje od ostatních. Tím je obvykle nějaké zvíře, jako je orel, puma, bizon atd. Dakotové mají rod Hadů, Želv, Veverek, Vlků a Bizonů. I ten nejmenší z indiánů je na svůj rod patřičně pyšný.

Každý národ odlišuje způsobem, jakým staví stany a chaty. Evropan v tom žádný rozdíl nevidí, ale indián na první pohled pozná, o koho jde. Pozná to dokonce i z několik měsíců opuštěného tábořiště.

Každé kmenové společenství má Velkého náčelníka Není však považován za absolutní hlavu kmene, má však bezprostřední pravomoc v občanských záležitostech. Jeho souhlas je nezbytný při uzavírání kmenových smluv. Úřad může být dědičný. Válečný náčelník je pochopitelně vybrán na základě bojových zkušeností a statečnosti. Indiáni si neuvědomují civilní ani vojenskou podřízenost. Každý z nich totiž lpí na osobní svobodě a příkazy přijímá jenom, když s nimi souhlasí. Proto náčelníci nedávají rozkazy autoritativním tónem, ale zmínka o tom, že něco považují za důležité může jednotlivce podnítit k neuvěřitelným činům. Proto nemají viditelnou formu vlády. Pokud se jedná o mezikmenové vztahy, zde zastupuje kmen zpravidla Velký náčelník. Pokud dojde k násilí a prolití krve, vykonání práva je ponecháno na poškozené rodině. V matrilineární společnosti dědí titul po zesnulém náčelníkovi syn jeho sestry. Pokud náčelník nemá sestru, převezme úřad nejbližší ženská příbuzná. To vysvětluje, proč je v čele národa Winnebagů žena což mi připadalo podivné, než jsem se seznámil s jejich zákony.

Každá rodina má právo jmenovat svého zástupce do řad nižších náčelníků, aby hájil zájmy klanu. Jsou to většinou skvělí řečníci a pouze oni smí mluvit v radách a na shromážděních. Dále jsou tu náčelníci válečných spolků, kteří mohou ovlivnit důležité záležitosti a každý podnik. O tom rozhoduje kmenová rada. Obvykle se schází ve zvláštním stanu a sedí v kruhu na zemi. Řečníci mluví vznešeně, obřadně, v metaforách a podobenstvích.  Mladí muži mohou být přítomni, ale nesmějí se vyjadřovat. Poslouchají však s velkou pozorností, aby ukázali, že rozumějí a schvalují rozhodnutí slovy: „To je dobré!“ Celá rada na konci vyjádří svůj souhlas výkřikem: „Oah!“

Jídlo

Indiáni nepoužívají sůl ani koření. Dakotové jedí divokou rýži, která je na jejich území hojná. Jí maso bez příloh. Mají rádi cukr z javoru, ale málo ho používají k dochucení a jedí ho samostatně. Nemají ponětí o mléce, ačkoli by ho ve velkém mohli získat z bizonů či losů. Nicméně jsou obecně zdraví a vitální. Je ovšem potravina, která je pro ně nadmíru důležitá. Je to kukuřice používaná snad všemi národy, a kterou si oblíbili rovněž Evropané. Speciálním jídlem je vařena kukuřice s fazolemi a s medvědím masem. Je to dobré a říká se tomu succatosh.

Indiáni zdaleka nejsou kanibalové, jak se o nich říká. Všechny jejich potraviny jsou buď pečené, nebo vařené, a to v extrémní míře. Jejich nápojem je obvykle masový a zeleninový vývar. Jejich strava se skládá hlavně z medvědího, bizoního, losího, jeleního, bobřího a mývalího masa. Nejvíce jedí jelení maso, které je suché, zato medvědí maso je tučné a šťavnaté. Na jaře jedí Dakotové vnitřní kůru keře, který neznám. Je křehká a snadno se žvýká. Chutná velmi příjemně a podle nich je velmi výživná. Chuťově mi připomíná řepu a konzistenci kořenovou zeleninu. Nižší vrstvy indiánů jsou při přípravě jídla velmi nepořádné, ale někteří náčelníci jsou velmi pečliví a čistotní, co se týče oblečení, stanů a jídla. Často jedí ve velkých skupinách bez ohledu na pravidelnou hodinu, ale podle toho, jak jim to vyhovuje a chutná. Po každém jídle obvykle tančí a touto formou pravděpodobně vzdávají díky Velkému Duchu, kterému jsou vděční za všechno dobré. Muži a ženy hodují odděleně, ale v domácím prostředí jí společně. Žádný národ není pohostinnější, laskavější a svobodnější než indiáni. Ochotně se podělí o poslední zásoby s kýmkoli. Ačkoli nemají společný majetek, společné užívají cokoliv, protože jejich povaha je velkorysá. Náčelníci každé zasedání zakončí hostinou, při které veselí a radost nezná meze.

Tanec

Tanec je mezi indiány oblíbenou zábavou a je součásti každé veřejné události. Pokud nejsou zaneprázdněni válkou či lovem, mládež obou pohlaví se tancem baví každý večer. Při veřejných slavnostech se postaví jeden z mužů doprostřed kruhu a pohybuje se s velkou volností a odvahou, a přitom zpívá o činech svých předků. Postupně se k němu připojí zbylá společnost a v kruhu kolem něj tančí. Rytmus udávají podivným tónem znějícím: „Heh, heh, heh“. Tyto tóny, pokud je tak lze nazvat, jsou vyslovovány drsným přízvukem a vydávány maximální silou plic. Dalo by se předpokládat, že je to brzy vyčerpá, ale oni vydrží celé hodiny.

Ženy zejména západních národů tančí velmi ladně. Stojí vzpřímeně, ruce jim visí podél těla. Nejprve se posunou o několik metrů doprava a pak zase doleva. Tento pohyb provádějí bez kroků, jak by to udělal Evropan, ale se spojenými chodidly, přičemž střídavě pohybují prsty a patami. Tímto způsobem kloužou s velkou obratností na určitou vzdálenost a pak se vracejí. Ať je tanečníků sebevíc, udržují tak přesný rytmus, že nedochází k žádnému přerušení. Během tance mísí své pronikavé hlasy s chraplavějšími hlasy mužů, kteří sedí kolem. Pohlaví se nikdy v tanci nemísí. Spolu s tlukotem bubnů a chichicouů (chřestidly?) to vytváří příjemnou harmonii.

Indiáni mají několik druhů tanců. Dýmkový tanec, Válečný tanec, Svatební tanec a Tanec obětin. Pohyby u každého jsou odlišné, ale je téměř nemožné vyjádřit, v čem se liší. I národy mají odlišné tance. Odžibwejové mají větší množství pozic než kterýkoli jiný národ. Někdy drží hlavu vzpřímeně, jindy ji sklánějí téměř k zemi, pak se naklánějí na jednu stranu a hned nato na druhou. Dakotové se drží více vzpřímeně, kráčí pevněji a pohybují se ladněji. Dýmkový obřad je nejdůležitější a pro diváky nejatraktivnější, protože je nejméně bouřlivý a jeho pohyby jsou nejelegantnější. Provádí se pouze při zvláštních příležitostech, například když přijíždějí vyslanci nepřátelského kmene, aby jednali o míru, nebo když jejich územím procházejí významní cizinci.

Válečný tanec se pochopitelně tančí před odchodem do války a po návratu z ní. Stejně jako ostatní tance se tančí uprostřed kruhu válečníků a obvykle ho zahajuje náčelník, který se pohybuje zprava doleva, a přitom zpívá o svých hrdinských činech i činech svých předků. Když dokončí vyprávění, udeří válečnou palicí do sloupu, který je za tímto účelem zapuštěn do země ve středu shromáždění. Každý následující tanečník připomíná úžasné činy své rodiny, až se nakonec všichni připojí. Vrhají se do všech možných hrozných a děsivých pozic, které si lze představit a zároveň nacvičují role, které očekávají, že budou hrát proti svým nepřátelům na bojišti. V rukou drží ostré nože, s nimiž točí a každou chvíli hrozí, že si navzájem podříznou krky. Hrozícímu nebezpečí se vyhýbají s neuvěřitelnou obratností. Těmito pohyby chtějí znázornit způsob, jakým zabíjejí, skalpují a zajímají vězně. Aby scénu umocnili, vydávají odporné výkřiky a válečné pokřiky, jaké používají v boji, takže je nemožné je vnímat jinak než jako shromáždění démonů. Často jsem se k nim při tomto tanci připojil, ale brzy mě to přestalo bavit, protože jsem se nemohl zbavit obav, že utrpím nějakou strašlivou ránu, která by vzhledem k násilnosti jejich gest musela být smrtelná.

Zjistil jsem, že národy na západ od Mississippi a na březích Hořejšího jezera praktikují Černý tanec (Paw Waw). Osadníci z kolonií vyprávějí tisíce směšných příběhů o tom, jak indiáni tímto způsobem vyvolávají ďábla, ale to bylo v minulosti. Dnes je u indiánů žijících v blízkosti osad téměř zapomenutý. Zjistil jsem však, že se stále používá ve vnitrozemí, ale ďábla jsem během něj nikdy neviděl. Byl jsem svědkem některých scén, které mohly být provedeny pouze osobami, které jsou ve spolku s démony, nebo jsou jenom velmi zkušení eskamotéři.

Rituál přijetí do společnosti Wakon-Kitchewah u Dakotů. Je to Přátelská společnost duchů a skládá se neobvykle z obou pohlaví. Adepti musí mít bezúhonnou minulost. Po rituálu následuje tanec a velká hostina. Slavnost se pořádá během měsíčního novu poblíž středu tábora, kde se vejde asi dvě stě lidí. Jako k cizinci se ke mně vždy chovali velmi zdvořile, tak jsem byl pozván i k tomuto obřadu. Kolem dvanácté hodiny dopoledne se začali shromažďovat lidé. Slunce jasně svítilo což se považuje za dobré znamení, protože nikdy nepořádají žádné veřejné shromáždění, pokud není obloha jasná a bez mráčku. Nejprve přišli náčelníci oblečeni v nejlepších šatech a za nimi hlavní válečník oděný v dlouhém plášti z drahých kožešin, který za sebou táhl po zemi. Byl doprovázen družinou patnácti nebo dvaceti osob pomalovaných a oblečených v nejveselejších barvách. Následovaly manželky těch, kteří již byli přijati do společnosti a následovali další lidé. Všichni se snažili být slavnostně oblečení. Snažili se, aby to vpadalo okázale. Jeden z hlavních náčelníků vstal a v krátkém, ale mistrovském projevu informoval posluchače o důvodu jejich setkání. Oznámil, že jeden z mladých mužů si přeje být přijat do jejich společnosti a vzal ho za ruku, aby ho představil ostatním. Pak se zeptal, zdali má někdo proti tomu námitky.

Žádné nebyly tak byl kandidát předveden do středu a čtyři náčelníci se postavili těsně vedle něj. Jeden po druhém ho upozornili, aby neomdlel při obřadu, který měl podstoupit, a aby se choval jako indián. Na to jej uchopili dva muži za ramena a přiměli pokleknout. Další se postavili za něj, aby ho zachytili, kdyby upadl. Náčelník stojící před klečícím kandidátem k němu hlasitě promluvil. Řekl mu, že sám je rozrušen duchem, kterého mu za chvíli předá. Že ho zabije, ale okamžitě ho znovu oživí. Když to říkal, vypadal velmi rozrušeně, až mu emoce zkřivily obličej a celé tělo se mu začalo třást. V tu chvíli hodil po mladíkovi něco, co tvarem i barvou připomínalo malou fazoli, která mu zřejmě vletěla do úst, a on okamžitě upadl a zůstal nehybně ležet, jako by byl zastřelen. Náčelník stojící za nim ho zachytil do náruče a s pomocí dalších ho položil na zem. Mladík vypadal, jako mrtvý. Pak mu začali masírovat končetiny a bít ho do zad, přičemž mu dávali takové rány, které spíše připomínaly snahu ho zabít než oživit. Řečník pokračoval v proslovu a žádal diváky, aby se ničemu nedivili a nezoufali si, protože mladíkův stav je způsoben silným působením ducha.

Kandidát ležel několik minut bez vědomí, ale nakonec po mnoha silných ranách začal vykazovat známky života. Ty byly doprovázeny silnými křečemi a zjevnou překážkou v krku. Brzy však ustaly, protože z úst mu vyletěla ona fazole, či co to bylo a on se zotavil. Po této fázi obřadu mu svlékli šaty a oblékli mu nové. Řečník ho vzal za ruku a představil ho společenství jako řádného a plně zasvěceného nového člena. Vyzval shromážděné, aby mu poskytli veškerou potřebnou pomoc, kterou by mohl potřebovat. Poté novému uložil s pokorou přijmout rady svých starších bratrů.

Lidé vytvořili kruh kolem novice a za doprovodu hudby zazpíval hlavní náčelník píseň, která jako obvykle oslavovala válečné úspěchy. Jediným hudebním nástrojem byl buben vyrobený z kusu dutého stromu, na jehož jednom konci byla napnutá kůže. Bubnuje se na něj jednou paličkou a vydává zvuk, který není nijak harmonický, ale pouze udává rytmus. Někdy se připojí i chřestidla. Při válečných tancích zazní i flétny vyrobené z rákosu. Vydávají pronikavý a drsný zvuk. Všichni shromáždění se k tanci přidají. Několik zpěváků doprovází hudbu svými hlasy a ženy se v určitých intervalech připojí k refrénu, takže společně vytvářejí příjemnou a divokou harmonii. Byla to jedna z nejpříjemnějších zábav, které jsem zde zažil.

V jednu chvíli jsem se nemohl ubránit smíchu nad podivným dětinským zvykem. Většina tanečníků měla v ruce vydří nebo kuní kůži, která byla naplněna vzduchem a při stlačení vydávala pískavý zvuk díky malému dutému kousku dřeva upevněném v tlamičce. Nástroj přiložili k obličeji některého z tanečníků a zapískali. Osoba naproti okamžitě padla, jako mrtvá. Někdy na zemi leželi společně dva nebo tři muži i ženy. Po několika minutách vstali a znovu tančili. To se zdálo být nekonečnou zábavou i pro samotné náčelníky.

Po několika hodinách začala hostina skládající se ze psího masa. Bylo mi řečeno, že při tak významných oslavách se žádné jiné maso nepoužívá. Tímto se podobají národům ze severovýchodní Asie. Autor zprávy o Kamčatce nás informuje, že obyvatelé Koreky což je země ležící severně od Kamčatky, se potulují v tlupách jako Arabové. Když uctívají zlé bytosti, zabijí soba nebo psa, jehož maso snědí, přičemž hlavu a jazyk nechají viset na kůlu otočeném směrem na východ. Když se bojí nějaké nakažlivé nemoci, zabijí psa a jeho vnitřnosti omotají kolem dvou tyčí a procházejí mezi nimi. Tyto zvyky posilují mé domněnky, že Amerika byla osídlena z této strany.

Nevím, do jaké kategorie tanců zařadit ten, který indiáni předváděli před mým stanem u jezera Pepin. Když jsem se podíval ven, spatřil jsem asi dvacet nahých mladíků s nejdokonalejší postavou a zdaleka nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl. Blížili se ke mně za doprovodu rytmu bubnů. Každých deset metrů se zastavili a začali křičet a ječet. Když dorazili ke stanu pozval jsem je dovnitř. Byli pomalovaní červenou a černou barvou, jako kdyby šli do boje. Všiml jsem si, že některé části válečného tance se mísí s dalšími pohyby. Nepochyboval jsem, že je poslal nepřátelský náčelník, který odmítl můj pozdrav. Rozhodl jsem se neprodat svůj život lacino. Sedl jsem si ve stanu s puškou na klíně a pistolemi po boku. Nařídil jsem mužům nejvyšší pohotovost. Indiáni pokračovali v tanci, přičemž střídavě zpívali o svých hrdinských činech a nadřazenosti svého národa nad všemi ostatními. Aby podtrhli slova, která sama o sobě naháněla hrůzu i těm nejodvážnějším, na konci každé věty udeřili svými válečnými palicemi o tyče mého stanu s takovou silou, že jsem každou chvíli očekával, že se na nás zřítí. Když každý z nich při tanci kolem mě procházel, upřeně se mi díval do tváře, což jsem si nemohl vyložit jinak než jako projev nepřátelství. Musím přiznat, že jsem nikdy nezažil tak divný strach.

Nabídl jsem jim dýmku, ale oni ji nepřijali. Jako poslední možnost jsem zkusil dárky a vyndal jsem z truhly nějaké stužky a cetky a položil je před ně. To je zaujalo a zmírnilo jejich hněv, poněvadž se posadili na zem, což jsem považoval za příznivé znamení. Za chvíli přijali i dýmku, kterou jsme společně vykouřili. Vzali si dary a působili spokojeně. Nakonec v klidu odešli. Snad ještě nikdy jsem nezažil takovou úlevu, než když jsem se zbavil tak hrozivých hostů. Nikdy jsem nepochopil záměr těchto divných návštěvníků. Nejspíše je najal Velký Sautor, i když jsem se později dozvěděl, že to mohlo být míněno jako kompliment, který se prokazuje náčelníkům jiných národů. Chování, které mi připadlo podezřelé, bylo pouze projevem ješitnosti a mělo vštípit navštívenému do myslí vysoké mínění o jejich statečnosti. Ráno, než jsem se vydal na cestu, mi několik jejich žen přineslo javorový cukr, který jsem ocenil několika stužkami.

Tanec oběti není nazýván kvůli obětování zlým či dobrým duchům, ale pořádá se poté, co společnost potká něco dobrého. Jednou se do středu tábora zatoulal velký jelen, kterého zabili. Jelikož se to stalo při měsíčním novu, považovali to za šťastné znamení. Po hostině se všichni spojili v tanci.

Lov

Lov je hlavní zaměstnání indiánů. Cvičí se v něm už od raného mládí a je to činnost, která je považována za stejně čestnou jako nezbytnou. Je na něm závislá jejich obživa. Obratný lovec je uznáván jako významný válečník. Během lovu se zbavují lenosti, která je pro jejich povahu typická a stávají se aktivními, vytrvalými a neúnavnými. Stejně tak jsou prozíraví při hledání kořisti a způsobu lovu. Rozpoznávají stopy zvířat, která pronásledují, i když jsou pro ostatní oči neviditelné. Dokáží s jistotou stopovat v neprostupném lese. Na maso a kůže jsou nejvyhledávanější bizoni, losi, jeleni, karibu, medvědi, bobři, mývali, vydry, kuny atd.

Loveckou trasu a skupiny zvolí vesnická rada. Ta se koná zpravidla v létě. Vedení se ujímá válečný náčelník a s velkou vážností zve lovce. Každý, kdo pozvání přijme, se oddá několikadennímu půstu. Indiáni se nepostí jako jiné národy, které se nejprve pořádně nacpou nejlepšími pokrmy. Indiáni prostě přestanou jíst a pít a jejich trpělivost a odhodlání je fenomenální. Ani ta nejhorší žízeň je nepřiměje k tomu, aby se napili třeba kapky vody. Přesto vypadají vesele a spokojeně. Důvod k půstu je hledání vize ve snech, které jim ukazují, kde je nejvíce zvěře. Rovněž odvrací nelibost zlých duchů a má získat jejich přízeň. Při půstu si černí horní část těla. Po ukončení a oznámení místa lovu pořádá náčelník velkou hostinu. Každý účastník se musí před jídlem pořádně umýt. I když se dlouho postili, jedí s velkou umírněností a náčelník během jídla připomíná významné lovecké činy. Brzy poté se vydají k určenému místu, pomalovaní nebo spíše pomazaní černou barvou. Vesničané je s jásotem vyprovázejí.

Je nemožné popsat jejich hbitost a vytrvalost při pronásledování kořisti. Nezastaví je houštiny, příkopy, bystřiny, tůně či řeky. Jdou rovnou vpřed nejkratší možnou cestou a je jen málo zvířecích obyvatel lesů, které by nedokázali dohnat. Když loví medvědy, snaží se najít jejich brlohy, protože se v zimě schovávají v dutých kmenech stromů nebo si vyhrabou v zemi nory, kde bez jídla přespávají, dokud nepomine nepříznivé počasí.

Když indiáni dorazí na určené místo, vytvoří půlkruh a postupují vpřed, přičemž se snaží objevit pelechy zvířat. Pokud se nachází v meziprostoru a oni jí vyruší, skolí jí luky, nebo puškami. Medvědi při pohledu na člověka nebo psa utečou a odporují pouze, když jsou extrémně hladoví nebo zraněni. Bizony loví tak, že vytvoří půlkruh stejně, jako při lovu medvědů. Poté zapálí trávu, která je v tomto období vysoká a suchá a zvířata, která se tohoto živlu velmi bojí, před ním prchají, takže se ocitnou v malém prostoru a téměř žádná neuniknou. Losy, jeleny a karibu loví různými způsoby. Někdy je stopují v lesích, do kterých se stahují během tuhých mrazů. Tam je snadné je mezi stromy zastřelit. Na severu využívají výhody počasí, kdy má slunce akorát tolik síly trochu roztopit sněhový povrch. V noci na něm mráz vytvoří krustu a těžká zvířata ji rozbijí kopyty a jen s obtížemi se z ní dostávají. V tu chvíli je lovci snadno doženou a zabijí.

Některé národy to dělají jinak. Lovci se rozdělí do dvou skupin a vyberou si místo poblíž řeky. Jedna skupina nasedne do kánoí, zatímco druhá se rozestaví do půlkruhu na břehu a vypustí psy, aby vyplašili zvěř. Naženou je k řece, kde je střílí lovci z kánoí. Jak losi, tak bizoni jsou velmi zuřiví, když jsou zraněni a neopatrné pronásledovatele ušlapou, pokud neuteče či nevyleze na strom.

Na severu se indiáni věnují hlavně lovu bobrů, ze kterých mají největší užitek. Sezóna trvá celou zimu, od listopadu do dubna, kdy je srst těchto zvířat nejlepší. Lovci k jejich lovu používají několik metod. Nejčastěji je chytají do pastí. Jelikož mají tato zvířata velmi bystrý zrak a mimořádně citlivý sluch, musíte se k nim přibližovat velmi opatrně. Málokdy se vzdalují od vody a jejich hráze stojí v blízkosti řek a jezer. Při sebemenším poplachu spěchají do nejhlubší části vody a okamžitě se ponoří ke dnu. Přitom mlátí ocasem o vodu a dělají velký hluk na poplach kolegům.

Bobři obvykle na zimu nashromáždí dostatek zásob, ale čas od času podnikají výpravy do okolních lesů, aby si obstarali další. Lovci na jejich cestičku umístí past s návnadou. Buď to jsou malé kousky kůry nebo mladé výhonků stromů. Jakmile se bobr chytí návnady, spadne na něj velký kus dřeva a zlomí mu páteř. Lovci pak bezmocné zvíře zabijí. Když je led na řekách a jezerech asi patnáct centimetrů tlustý, udělají lovci do něj sekerami otvor, ke kterému se zvědaví bobři začnou shromažďovat a dýchají čerstvý vzduch. Jakmile se bobr vynoří, indián ho klepne do hlavy.

Pokud se bobří hráze nacházejí u potoka, lze je snadno zničit. Lovci rozbijí led a pod něj rozprostřou síť. Pak zboří hráz a bobři se přitom utíkají do nejhlubší části, kde se zamotají do sítě a jsou lapeni. Nesmí je tam ale nechat příliš dlouho, protože by se brzy prokoušou ven. Jejich zuby jsou pověstné svou ostrostí a čelisti svou a silou.

Indiáni nedovolují psům žrát bobři kosti. Ty jsou prý mimořádně tvrdé a psům by mohly poškodit zuby. Ale nechtějí hlavně urazit duchy bobrů, což by vedlo k neúspěchu v příští lovecké sezóně. Lovci vyměňují bobří kůže s Evropany za nezbytné věci. Pro Evropany jsou nejcennější.

Lovci obvykle rozdělí maso mezi členy rodu. Do lovu bobrů je zapojeno několik rodin a kořist se mezi nimi rozdělí. Nikdy u toho nedochází k hádkám kvůli zaujatosti.

U Dakotů platí pravidlo, že pokud někdo poraní zvěř a ta uteče, a někdo z jiný jí dorazí, patří kořist tomu druhému. Může se to zdát nespravedlivé, ale indiáni s tím nemají problém. V koloniích je tomu naopak.