Kraj pod Smutným Měsícem - XXI. - Tekumseh - Nahkohe

1792 - Tekumseh

A scénář se opakoval, jako v levném seriálu. Podobně jako generál Harmar byl i guvernér Arthur St. Clair zproštěn viny za porážku americké armády. Vyšetřování kongresovým výborem bylo vedené předsedou Jamesem Gilesem z Virginie. Výbor vyslechl stovky svědků a hodně se o všem debatovalo. Giles na závěr předložil Kongresu zprávu, ve které uvedl, že navzdory převládajícímu odsuzování a odporu veřejnosti vůči St. Clairovi se výbor domnívá, že si velící generál „nezaslouží kritiku, pokud vůbec nějakou.“ Zpráva uváděla, že St. Clair vedl svou kampaň s dovedností a velkou osobní statečností a že porážka byla způsobena především nedisciplinovaností milice a nedbalostí ministerstva války, jehož povinností bylo včas zajistit a dopravit zásoby a vojenský materiál nezbytný pro kampaň. Armáda byla oslabena nedostatkem přídělů, dezercí a tím, že nejlepší bojová jednotka musela oné dezertéry pronásledovat. Proti indiánským silám, které generála početně převyšovaly (což nebyla pravda), musel udržel bojiště po dobu tří hodin stůj, co stůj, dokud nebyl nucen přikázat ústup. Na závěr zprávy bylo uvedeno, že generál Arthur St. Clair „si stále zachovává nezměněnou úctu a dobré mínění prezidenta Washingtona.“

Během slyšení se ovšem našli oponenti, kteří se nesmířili napadením své osoby. Byl jim kupříkladu major David Zeigler, který se nesmířil s nepřátelským postojem kongresmanů, že raději rezignoval. Poškozený se cítili i ministr války Henry Knox, který také vnímal útok na svou osobu a ministerstvo války. Písemně si u Kongresu stěžoval na způsobenou osobní křivdu. Kongres předal stížnost vyšetřovacímu výboru a ten po zvážení všech argumentů a svědectví ministra pokáral. Nicméně ačkoli byl St. Clair očištěn, už by se asi nenašli vojáci, kteří by ho byli ochotni následovat do bitvy. Jeho vojenská kariéra skončila.

***

Docela hodně Šavanů se dokázalo domluvit anglicky, ale málokdo z nich uměl číst a psát. Mezi tu hrstku patřil Tekumseh díky neukojitelné touze po poznání a přátelství se Sinnanathou. Sinnanatha čili Velká ryba byl ve skutečnosti Stephen Ruddell. Byl to první zajatec Černého Kopyta poté, co se náčelník ujal vedení kmene po smrti Černé Ryby. K zajetí a jeho adopci došlo na jaře roku 1780. Bylo mu tehdy dvanáct let stejně jako Tekumsehovi. Chlapci se brzy skamarádili a Ruddell se dobře přizpůsobil indiánskému životu. Byl bystrý a veselý mladík, ale v ničem konkrétním moc nevynikal. Tekumseh a Sinnanatha se navzájem učili svým jazykům. Oba měli přirozené nadání, takže jim to velký problém nedělalo.

Mezi kořistí se občas objevily i nějaké knihy a z nich Sinnanatha učil Tekumseha číst a později i psát. A nebylo to jenom čtení a psaní, co se Tekumseh naučil. Byli to i zvyky, víra a sociální struktura bílé populace.

Šavani neměli ve zvyku povzbuzovat adoptované zajatce k válečným výpravám proti svým bližním. Pokud ovšem dotyčný projevil touhu jít proti nim a patřil mezi válečníky kmene, nikdo mu v tom nebránil. Jednoho dne se chtěl k válečníkům připojit i Sinnanatha. Mělo jít o krádež koní dole v Kentucky. Stovku válečníků vedli Černé kopyto, Černý had a Chiuxca a mezi mládími byl i Tekumseh. Na břehu Little East Fork cirka šedesát kilometrů severozápadně od Maysville si postavili základní tábor. Tvořilo ho tři velké vojenské stany ukořistěné armádě St. Claira. V táboře zůstalo třicet válečníků, včetně Sinnanathy, zatímco ostatní společně s Tekumsehem překročili řeku Ohio u Bullskin. Na druhém břehu se rozdělili do šesti skupin a jali se pročesávat kraj a krást koně. Pokud jich skupina nashromáždila dostatečný počet, vrátila se do tábora.

Tekumseh a jeho skupina dvanácti válečníků operovali v oblasti Blue Licks, May's Lick, Washingtonu a Maysville. Když ukořistili patnáct koní, většinu z nich z okolí Maysville, vydali se na zpáteční cestu. Tekumseh během jednoho útoku našel na srubu vyvěšené oznámení a schoval si ho.

Šavani shromáždili celkem devětačtyřicet koní a bylo třeba se rychle vrátit domů. Hraničáři jistě brzy zorganizují trestnou výpravu. Tekumseh si ve volné chvíli přečetl noticku, jenž byla přepisem dopisu z Fort Washingtonu pro plukovníka Lee:
„Vážený pane,
s přáním ušetřit lidské životy, pokud je to v souladu s právy a zájmy našeho národa, který je veden lidskostí pro něj tak charakteristickou, se prezident Spojených států rozhodl. Chce dát zmateným odbojným válčícím kmenům poslední příležitost zachránit se čestným a mírem. Za tímto účelem je velmi důležité, aby během projednávání těchto návrhů zastavily Spojené státy veškeré útočné akce. Ctihodný ministr války nařizuje, aby milice pod vaším velením upustila od všech akcí, s výjimkou těch, které jsou nezbytné pro vlastní ochranu.
Podplukovník James Wilkinson, Druhý pluk Spojených států a velitel vojsk Spojených států v západním teritoriu.“

Tekumseh dopis tlumočil náčelníkům, a ti byli spokojeni. Uklidněni navrhli den či dva zůstat, odpočinout si a dobře se najíst. Navíc hrozila bouře a nikomu se nechtělo ve slotě hnát stádo divočinou. Opomněli ovšem brát v úvahu, že hraničáři se jen neradi podřizují vůli jejich Otce prezidenta, zvláště když je to omezovalo.

***

Vzhledem k tomu, že mnoho zvědů bylo v terénu, měl Kenton problém sehnat dostatek schopných mužů na pronásledování zlodějů koní. Sehnal jen dvacítku, proto přijal dvanáct nezkušených dobrovolníků z Maysville. Jeho nová družina se vydala po indiánských stopách k Ohiu Na druhém břehu pokračovali do vnitrozemí, kde na noc rozbili tábor. Pro Kentona nebylo žádným překvapením, že nováčci začali reptat. Vadilo jim doslova všechno a do rána jich dvanáct dezertovalo. Kenton pokrčil rameny s myšlenkou, že to tak bude asi lepší. Přesto pokračoval dál v pronásledování. Bylo zataženo, alespoň už nepršelo a stopy byly dál jasně patrné. Odpoledne uslyšeli před sebou cinkot zvonků. Američané briskně seskočili z koní, odvedli je do úkrytu a pokračovali pěšky. O chvíli později se před nimi objevil kůň a na něm indián.

Jak se přibližoval, bylo zřejmé, že je sám a Cornelius Washburn bez rozkazu zamířil a vystřelil. Srazil válečníka z koně a hraničáři se k němu ihned seběhli. Umírající indián se na ně zlověstně podíval, než vydechl naposled. Washburn mu vzal skalp a odvalil tělo do křoví. Kenton mezitím organizoval další postup. Dvaadvacet mužů mělo zůstat na místě v pohotovosti pro případ, že by někdo zaslechl výstřel a Kenton sám šel s jedním dobrovolníkem na průzkum. Tím byl Washburn, poněvadž si uvědomil, že velitele naštval a chtěl to napravit.  

Šli po stezce pěšky asi tři kilometry. Začalo hustě pršet což průzkumníkům pomohlo. Většina indiánů se uchýlila do stanů, takže se dostali bez problému do blízkosti tábora „Třikrát, možná čtyřikrát tolik mužů, než máme my,“ zašeptal Kenton. „Možná i víc. Avšak zdá se, že neslyšeli výstřel, a to je dobré.“ Skoro hodinu zůstali na místě, než se stáhli a vrátili se do tábora. Rozum velel, co nejrychleji odejít, Kenton chtěl ovšem něco podniknout. Navrhl, že se po setmění přiblíží k táboru v třech osmičlenných skupinách. Alex Mclntyre a Simonův švagr Jack Dowden měli vést pravé křídlo, Ben Whiteman a Timothy Downing měli mít na starost střed a Washburn s Kentonem veleli levému křídlu. Vše nasvědčovalo tomu, že bude tmavá noc, tak byl útok naplánován na půlnoc. Přiblíží se co nejblíže ke stanům a na Kentonův signál do nich všichni vystřelí a budou přitom hlasitě křičet. To možná indiány zpanikaří. V případě, že by tomu bylo naopak se hraničáři rozptýlí a sejdou se v Maysville. Plán mohl fungovat, pokud by v indiánském táboře nepobýval Tekumseh.

Dvě hodiny po setmění přestalo pršet a hraničáři se o půlnoci vydali k nepřátelskému ležení. Byli už deset metrů od stanů, když jeden z indiánů vyšel ven pro dřevo. Ovšem netrpělivý Luther Calvin nečekal na Kentonův signál a vystřelil. Indián padl k zemi a hned na to vypálili zbylí Američané. Salva neměla nijak valný účinek. Tekumseh okamžitě vyběhl ze stanu a vlítl rovnou do Whitemanovy skupiny a jedinou ranou tomahawku srazil Sama Barra, který zrovna nabíjel. Ostatní zaskočení takovým protiútokem se rozprchli jako králici. Kolem Tekumseha se shromáždilo několik válečníků a začala přestřelka. Sinnanatha se dostal před Kentona a namířil mu zbraň rovnou na hruď a zmáčkl spoušť. Přesto vystřelil do prázdna, neboť Kenton zmizel.

Ten si mezitím uvědomil, že se dostal do pěkné patálie. Zakřičel finální rozkaz, rozptýlit se. Washburn kolem sebe shromáždil jedenáct chlapů a rychle vyrazil na jihovýchod, vyhýbal se stezkám a raději se brodil potoky, aby nezanechal stopy. Jenom jeden se vrátil zpět ke koním. Malý zrzavý Alex McIntyre nechtěl v lese nechat svého krásného černého hřebce. Jednou rukou ho pomalu chytl za uzdu a druhou mu zakryl nozdry a vedl ho pryč. Vypadalo to dobře, krom toho, že zvíře nechávalo v blátě jasně viditelné stopy.

Šavani neměli vážné ztráty. Při tomto útoku ze zálohy ztratili tři válečníky a několik jich bylo lehce zraněno. Bylo to díky rychlé reakci na Tekumsehův varovný pokřik. Válečník si uvědomil, že má na druhé straně velmi schopného protivníka. Černé kopyto, Černý had a Chiuxca se sešli ke krátké poradě. Chtěli se domluvit, zda nepřítele pronásledovat, nebo se stáhnout. Dalo se předpokládat, že tito Američané mohli být jenom návnada, jakou sami indiáni často používali. Zvítězila opatrnost a bylo rozhodnuto sbalit tábor a odejít na sever. Tekumseh zůstal s dvanácti válečníky s úkolem hlídat Američany.

O čtyřiadvacet kilometrů dále na jih se unavený Alexander McIntyre zastavil a rozdělal si malý oheň a snažil se usmažit si kousek slaniny, aby se najedl a odpočinul si. Byl si jist, že je dost daleko od nepřátel, ale v tom se hrubě mýlil. Nedaleko od něj se pohybovali čtyři Šavani, kteří ucítili kouř a bez problému tábor vypátrali a napadli ho. McIntyre zanechal večeří být, popadl ručnici a pádil pryč, co mu nohy stačily. Nebyl to však příliš dobrý běžec a brzy mu došel dech. Zastavil se a otočil, aby nedal svou kůži zadarmo. Jenže jak měl ruce mastné od slaniny, zbraň mu sklouzla a vystřelila do vzduchu. Pro indiány už nebyl problém jej srazit a zajmout.

Když jej Tekumseh později vyslýchal, zrzek moc nemluvil. Jenže vzhledem k Tekumsehově zvědavosti ohledně vedení odvážného útoku, musel ješitně přiznat, že to byl Simon Kenton. Tekumseh to jméno neznal, ale když McIntyre dodal, že byl kdysi vězněm v Chillicothe a říkalo se mu Bahd-ler, mladý válečník pochopil. „Jsem rád, že to byl on,“ prohodil, „Je to důstojný nepřítel a jednoho dne se s ním znovu setkám. Brzy, myslím.“

„Pokud to tak bude, připrav se na smrt,“ prohodil McIntyre kysele.

***

Prezident Washington nezahálel a problém s indiány chtěl, co nejrychleji vyřešit. Osobně vyslal delegáty k náčelníkům jednotlivých kmenů, muže jako plukovník John Hardin, který měl namířeno k Šavanům za sačemem Černým Kopytem. Měl údajně vynaložit veškeré úsilí vyřešit dosavadní spory závaznou mírovou smlouvou. Měl být přátelský, přitom však pevný. Měl diplomaticky naznačit, že ruka, která se nyní k nim natahuje s dary, může třímat místo toho meč.

Bylo nabíledni, že mírová jednání jsou prioritou. „Indiánský problém“ měl totiž na starost generálmajor Anthony Wayne. Další s velitelů, který měl smazat hořké vzpomínky na předešlé porážky a hlavně musel dát konečně indiánům na srozuměnou, kdo je tu pánem. Bylo třeba „očistit“ Ohio od indiánů před konečným osídlením.  

Wayne si za revoluční války vysloužil přezdívku Šílený Anthony, protože dokázal činit bláznivá rozhodnutí, přičemž si stále zachovával důstojnickou disciplínu. Wayne měl rok na to, aby tentokrát sestavil opravdu bojeschopnou armádu schopnou poslouchat rozkazy. Mělo se jednat o pět pluků vycvičených v Logstownu. Bylo třeba naverbovat nových dva a půl tisíc rekrutů. I pohraničí jmenování tohoto generála v pohraničí skvěle kvitovalo. Na druhé straně kanadský velvyslanec ve Spojených státech George Hammond napsal: „Generál Wayne je nepochybně nejaktivnější, nejbdělejší a nejpodnikavější důstojník v americké armádě. Určitě vynaloží veškeré úsilí, ospravedlnit očekávání svých krajanů a smazat skvrnu, kterou nedávná porážka vrhla na americkou armádu.“

Indiáni ale nejevili zájem s Američany diskutovat. Vyslechli si vyslance, ale jeho návrhy striktně odmítali. Vždyť takových už v minulosti bylo přehršel. Kolikrát s nimi souhlasili, přičemž výsledek byl jenom to, že museli ustoupit. Tentokrát k jednání ani nedošlo, jelikož byl americký vyslanec cestou přepaden, zabit a skalpován u Velké Miami nedaleko šavanské vesnice. Vše nasvědčovalo, že to udělali indiáni.  

***

Indiáni nadále pokračovali v útocích. Troufli si dokonce napadnout i vojenský zásobovací trén doprovázený stovkou ozbrojených jezdců. K napadení došlo mezi Fort Jeffersonem a Fort Hamiltonem na místě zvaném Forty Foot Pitch, pouhých jedenáct kilometrů od Fort St. Clair. Dvě stě padesát válečníků vedených Malou Želvou a Modrým Kabátem zabilo čtrnáct vojáků a mnoho zajatců umučilo. Byl to poslední významný útok toho roku.

V pohraničí se šířily zvěsti, že Wayneova armáda brzy připluje po Ohiu do Fort Washingtonu. Kentučané se těšili, že si konečně oddechnou a budoucnost jejich nového státu bude skvělá. Skončilo totiž dlouhé období neshod, kdy se od roku 1784 jednalo o formálním odtržení od Virginie a Kentucky se stalo samostatným státem s hlavním městem Frankfort na řece Kentucky.

A na to z hůry zhlížel Smutný Měsíc