Arbor Croche - Rodina - Nahkohe

Počet indiánských kmenů na tomto kontinentu neustále klesá. Některé nadobro zmizely a jsou zapomenuty. Jsou to národy, které obývaly záliv Saginaw a břehy řeky Detroit. V dějinách Spojených států není jediná zmínka o jejich existenci. I můj vlastní rod byl kdysi velmi početný, mocný a se značnými válečnými zkušenostmi. Hrdě si vykračoval touto zemí a nyní se blíží jeho konec. Za několik generací se jistě smísí s bělochy. Jejich potomky bude těžké rozeznat a náš jazyk zanikne. Já jsem byl ještě vychován dle čistě indiánských tradic. Znal jsem všechny naše slavnosti a rád jsem se jich účastnil. Byl jsem považován za jednoho z nejlepších tanečníků „Dýmkového tance.“

Během dospívání mě oslovil putující protestantský misionář Alvin Coe a pozval mě k němu domů do Ohia s příslibem dobrého vzdělání bílých lidí. Jeho přáním bylo mé konvertování ke křesťanství. To bylo v roce 1840 a já jeho nabídku odmítl, přesto mi to nevymizelo z hlavy. Později jsem se dobrovolně vydal za vzděláním a téměř se mi podařilo dokončit odborná studia. Jenže roku 1850 mi dali vědět o nemoci mého stárnoucího otce, o kterého bylo nutné se postarat.

Dnes mám čtyři děti a ani jedno z nich neumí jazyk Ottawů. Žádný z těch dnešních malých indiánských uličníků pobíhajících po uličkách naší vesnice nemluví ottawsky. Jen anglicky. S velkou lítostí musím dodat, že se také naučili sprostá slova, stejně jako bílé děti. Z těchto důvodů se jeví jako žádoucí, aby historie mého lidu nebyla ztracena, jako tomu je u jiných kmenů. Nezůstaly po nich žádné záznamy, ani o jejich starodávných legendách a tradicích.

Než se pustím do dějin Ottawů z Michiganu, rád bych stručně nastínil svou rodinnou historii. Naše tradice říká, že kdysi dávno Ottawové vyráželi do války buď na jih, nebo na západ, dokonce až ke Skalistým horám. Z jedné výpravy přivedli několik zajatců. Byli to příslušníci kmene, kterému jsme říkali „Podzemní lidé“. Přivedli zajatce s sebou a naši lidé je přijali za své. Stali se z nich Ottawové a mí předkové. Můj rod je proslavený statečností ve válce, šikovností v lovu a hlavně moudrostí. Jsme rodem věhlasných náčelníků a skvělých rádců.

„Podzemní lidé“ se jim říkalo z toho důvodu, že jejich příbytky byly zapuštěny do země. Říká se, že měli dokonce vykopané velké jeskyně pro koně, aby je chránili před krádežemi. Prý to byl velmi inteligentní lid. Pěstovali kukuřici a zeleninu a také lovili a rybařili. Byli zcela nezávislí. Měli vlastní vládu, jazyk a celkově se lišili od okolních kmenů. V totemu měli malého jestřába, kterému Ottawové říkají „pe-pe-gwen“. Proto se mému rodu někdy říkalo „Pe-pe-gwen“ místo „Ti z podzemí“. Pokud někdo z nás spáchal trestný čin, musel se celý rod účastnit rady, na které se projednalo odškodnění či potrestání viníka.

V mé době žilo několik významných náčelníků pocházejících z kmene Podzemních lidí. Ti, které uvedu, se proslavili hlavně během války roku 1812. Byli to většinou moji vlastní strýcové. Jeden z nich se jmenoval Opožděný vítr. Odhodlaně bojoval za Spojené státy a byl přítelem michiganského guvernéra Lewise Casse. Náčelník dostal za zásluhy doživotní rentu. Byl jedním z bratrů mého otce. Shaw-be-nee byl strýc z matčiny strany. Rovněž statečně bojoval za Spojené státy. Měl za to povolení bez omezení cestovat po celých Spojených státech. Zemřel v Illinois asi před dvaceti lety od napsání tohoto textu. Lidé v tom státě mu dokonce postavili pomník. Wa-ke-zoo patřil také k velkým náčelníkům. Byl rovněž bratrem mého otce a vypráví se, že byl prorokem a velkým šamanem.

Můj drahý otec byl jedním z hlavních náčelníků v Arbor Croche, které bylo na můj návrh ministerstvem pošt přejmenováno na Good Heart. Otec zemřel v červnu roku 1861. Jmenoval se Macka-de-pe-nessy, což znamená Černý jestřáb, špatně se však překládá jako Černý pták, přesto se to ujalo. Otec byl statečný muž a několikrát vedl své válečníky do boje. V mládí byl opravdu znám jako jeden z nejodvážnějších.

Dvacet let žil s bratrem Wa-ke-zoo v Manitobě mezi jinými kmeny a bílými obchodníky. Mnohokrát zápasil s grizzlym i zrádným bizonem, kteří tam byli kdysi velmi početní. Kolikrát vyvázl životem jen tak tak. Zažil tam věci, které jsou v dnešní době téměř neuvěřitelné. Alkohol prodávaný indiánům, byl odměřován ženským náprstkem. Takový náprstek stál dolar, obyčejný dřevěný hřeben dvě bobří kůže, dvě hrsti soli jednu bobří kůži atd. Ošizený indián dostal za hromadu bobřích kůží v hodnotě dvě stě či tři sta dolarů jen pár metrů tenké látky, kterou Angličané a Francouzi vyráběli přesně za tímto účelem.

Tito bílí obchodníci zaměření na indiány obvykle vyráželi z Quebecu a Montrealu. Své rodiny nechali doma a jakmile dorazili do divočiny, bez problému si brali indiánské ženy. Po sezoně je opustili a nechali s dětmi napospas osudu. Proto v těch oblastech žijí stovky míšenců, pěkných mužů a žen s povahou divokých indiánů. Nikdo však tyto chudáky neseznámil s křesťanstvím. Spíše tam přicházeli běloši se záměrem je okrást a ponížit.

I můj otec tam zažil něco hrozného. Ne proto, že by spáchal něco zlého, ale čistě kvůli nelidské krutosti a pohrdání indiány. Cestoval s bílými obchodníky z místa na místo s flotilou dlouhých březových kánoí, v té době jediným vhodným dopravním prostředkem v divočině. Na jedné z nich pádloval můj otec. Nebyl najat, jen se k nim připojil, když byl zrovna na cestách.

Obchodníci měli v plánu se rozdělit, přičemž se začali vášnivě hádat, s kým pojede můj otec. Přistáli u malého ostrova se záměrem se poprat. Po dlouhé a zoufalé bitce nechali otce na ostrově napospas osudu. Došli totiž k závěru, že nestojí za to se prát o sprostého indiána. Nechali ho tam prostě jen tak.

Jaké pocity může potom mít mladý člověk, který má rád život, i když je pouhý indián? Není divu, že se za takovou zradu hodlá mstít. Obchodníci mu naštěstí nechali osobní majetek a pušku. Otec se jí chopil a zamířil na odplouvající obchodníky. S prstem na spoušti ho však napadlo: „Možná, že se to Velkému duchu nebude líbit.“ Odložil zbraň a začal se modlit o pomoc. Po několika dnech začal umírat hlady. Pak zahlédl na řece malou kánoi. Plula na ní indiánská žena se synem a ti ho zachránili.

Od té doby otec ztratil důvěru v bělochy v jakémkoli postavení. Mohli to být kněží, kazatelé, právníci, lékaři, obchodníci nebo obyčejní lidé. Varoval nás, abychom si na ně dávali pozor, protože všichni mají jeden cíl, zmocnit se všeho bohatství světa. A pro tenhle cíl jsou schopni lhát, krást, loupit i vraždit. Říkal, abychom si dávali pozor na bělochy s hladkým jazykem, zatímco jejich srdce je podvodné.

Z Manitoby odešel otec kolem roku 1800, kdy šavanský prorok „Waw-wo-yaw-ge-she-maw“ (Tenskwatawa) kázal Ottawům. Byl to bratr Tekumseha a kázal i Odžibwejům na michiganském poloostrově. Říkal, že by indiáni měli přiznat své hříchy a odejít na západ uctívat Velkého ducha dle tradic předků. Takové uctívání spočívalo hlavně v písních a tancích doprovázených bubnem hlubokého tónu. Naše bubny měly asi třicet centimetrů v průměru. Kdysi jsem si myslel, že se jejich zvuk nese až do nebe k samotnému Velkému duchu.

Tento prorok říkal, že je třeba opustit vše, co mezi indiány zavedl bílý muž. Někteří indiáni totiž neuměli ani tradičně rozdělávat oheň. Dnes potřebují křesadlo, zatímco kdysi stačily dva kousky dřívka na tření. Zakazoval jíst maso domácích zvířat, ale doporučoval zvěřinu, jelikož to je vůle Pána života. Zase by se měly šít šaty z kůží a kožešin. Vše tak, jak si to Velký duch přál a pro nás stvořil.

Říkal, že se na nás Velký duch hněvá, protože jsme se přizpůsobili zvykům bílého muže. Pokud se nevrátíme k tradicím, Velký duch způsobí zemětřesení. Mnoho Ottawů tomu uvěřilo a vydalo se daleko na západ. A skutečně tehdy došlo v Michiganu i jinde k velkému zemětřesení. Pokud se nemýlím, země se toho roku otřásla dvakrát, což bylo velmi neobvyklé. Mnoho indiánů se kvůli tomu vyděsilo a ještě více jich prorokovi uvěřilo. Mnoho jich ovšem na západě zemřelo kvůli nevhodnému podnebí.