Arbor Croche - Paw-gwa-chaw-nish-naw-boy - Nahkohe

2 - Arbor Croche – Paw-gwa-chaw-nish-naw-boy

K bratrovraždám mezi Ottawy a Odžibweji docházelo zřídkakdy. Bylo to spíše něco mimořádně výjimečného. V našem tradičním ústním podání je pouze jedna zmínka o takové události. To se jeden mladý Ottawa dostal do sporu se stejně starým Odžibwejem během lovu ryb v úžině Mackinac. Ottawa nakonec svého soka bodl nožem, a ten na následky zranění zemřel. Byl to skandál spějící k mezikmenové válce. Náčelníkům dalo mnoho práce incident urovnat. Odžibwejové chtěli válku, zatímco Ottawové chtěli za zločin vyplatit odškodné. Nakonec zvítězil kompromis. Ottawové odstoupili Odžibwejům území, které je dnes známé coby Grand Traverse. Osmdesát kilometrů široký pruh země vedoucí od Sleeping Bears k východnímu břehu Grand Traverse Bay směrem k pramenům řeky Muskegon vlévající se do jezera Michigan u Grand Haven. Od té doby měli Odžibwejové neomezený přístup ke všem řekám a potokům na Lower Peninsula s dobrými lovišti bobrů, norků, vyder a ondater.

Nicméně po příchodu bělochů se mnoho změnilo. Evropané sebou přinesli opojné nápoje, které indiánům velmi škodily. Po počáteční alkoholové euforii u některých jedinců docházelo k výbuchů vzteku a následným násilnostem. Za starých časů byly tyto věci nemyslitelné. Jsem rád, že během šedesáti let mého života jsem se s něčím podobným nesetkal. Ale v jiných částech kraje k vraždám pod vlivem alkoholu došlo.

Před padesáti lety došlo v Arbor Croche k vraždě. Jeden mladík zabil dívku, kterou miloval, ale nikdo nevěděl, proč to udělal. Mladý muž byl zatčen a souzen kmenovou radou. Ta po dlouhém rokování rozhodla, že mladý muž bude vyobcován z kmene. Přibližné ve stejné době zabil Odžibwe ze Sault St, Mary jménem Wau-bau-ne-me-kee (Bílý hrom) nějakého bělocha. Ten mu v noci vlezl do wigvamu a chtěl znásilnit jeho manželku. Kdyby byl tento indián nestranně a řádně souzen, jistě by byl propuštěn. Jenže místo toho došlo ke krátkému procesu na ostrově Mackinac a rozsudku smrti oběšením. Když Wau-bau-ne-me-keeho vedli na popraviště, byl tento muž šťasten. Byl nevinný a smrt ho osvobodila od jeho pohany. Že bílého muže zabil nikdy nepopíral a v očích Velkého ducha se cítil být nevinný. Bránil prostě svou domácnost před známým násilníkem. Kdyby indián vstoupil do bělošského domu, byl by zastřelen a nikdo by se tím nezabýval.

Za starých časů, žili mladí Ottawové a Odžibwejové počestně. Ve vesnicích jste nenašli žádné nemanželské děti. Nemravnost se však nedávno rozšířila i mezi naše lidi. V Arbor Croche byly dva takové případy a necudnost se velmi šíří. Je to vliv bílých lidí, kteří mezi nás pronikají a šíří nemravnost.

Předtím, než naši lidé přijali náboženství bělochů, nebyly kolem manželství žádné zmatky. Rodiče mládence zralého na ženění šli za rodiči dívky, která se zdála být vhodná pro jejich syna a domluvili podmínky sňatku. Jednalo se hlavně o to, aby rodiče mládence nabídli vhodné dary. Rodiče dívky pak přivedli dceru k ženichovi se slovy: „Tato dívka bude tvoje manželka, dokud budeš žít. Starej se o ní dobře a ochraňuj jí, dokud budeš žít. Buď k ní laskavý, dokud budeš žít.“ Takový byl zvyk našeho lidu, proti kterému mladí nikdy neprotestovali. Byl to prostě zákon kmene. Sňatky ovšem nebyly povoleny mezi příbuznými, ani mezi bratranci a sestřenicemi, a to dokonce i z druhého kolena. Tak to chodilo mezi Ottawy a Odžibweji v Michiganu.

Michilimackinac

Většina takzvaných odborníků tvrdí, že význam slova ‚Michilimackinac‘ znamená ‚Velká želva‘. Svůj názor zakládají na tom, že je to odvozeno z odžibwejského slova ‚Mi-she-mi-nock.‘ ‚Mi-she‘ jest přídavné jméno vyjadřující opravdu něco velkého. A ‚minock‘ je želva. To je ovšem velká chyba. Nevím odkud tito odborníci berou své informace, ale od nás zřejmě nikoli. Naše tradice je poněkud jiná. Když Ottawové přišli k tomuto ostrovu což bylo dávno před příchodem Evropanů, žil na něm malý nezávislý kmen. Ottawové se s nimi spojili a usadili na ostrově Manitoulin ležícího v severní části Huronského jezera. Ottawové si toho nešťastného lidu velmi vážili, neboť to byli docela zajímaví lidé. Žel však měli mocné nepřátele, kteří je čas od času krutě napadali. Tito nepřátelé byli nebezpeční Irokézové z New Yorku.

Jednou uprostřed zimy Ottawové pořádali slavnostní válečný tanec na počest velkého vítězství nad We-ne-be-goes (Winnebagy) z Wisconsinu. O tom budu později ještě podrobněji hovořit. A právě během té slavnosti Senekové z New Yorku z irokézského sdružení napadli zbytky tohoto malého kmene. Ten kmen byl skoro vyhlazen. Jenom dvěma se podařilo u uprchnout a schovat se v jakési jeskyni. Měli nést památku svého národa. Ten zaniklý kmen si říkal ‚Mi-shi-ne-macki-naw-go‘ a na jeho počest Ottawové a Odžibwejové začali menšímu ostrovu říkat ‚Mi-shi-ne-macki-nong‘ (Michinemackinagwo) a z toho vznikl Michilimackinac.

O Michilimackinac se často bojovalo a střídavě ho ovládaly různé kmeny a národy. Patřil Odžibwejům, Ottawům, Wyandotům, Francouzům, Angličanům a nakonec Američanům. Ti ho koupili od Odžibwejů pod podmínkou, že jim Američané ponechají volný přístup k pobřeží kvůli lovu a obchodu.

A copak se stalo s dvojicí přeživších z vyhubeného kmene Michinemackinawgoes? Budu o ni vyprávět tak, jak jsem to slyšel od mých předků a nijak jinak. Dnes to možná bude považováno za pouhou pověst, avšak Ottawové a Odžibwejové tomu bezvýhradně věří. Těmi přeživšími byli mladí milenci. Muž a žena. Poté, co oplakali příbuzné a přátelé, rozhodli se odejít na sever. Aby případné pronásledovatelé zmátli, nasadili si sněžnice naopak, aby to vyvolalo dojem, že na ostrov přicházeli. Oni se však vydali po zamrzlé a zasněžené hladině k severnímu břehu Hurónského jezera. Jelikož lidem vůbec nedůvěřovali, vyhýbali se všem lidským obydlím a stanům a sami se usadili v úplné divočině. Ottawové a Odžibwejové jim říkali „Paw-gwa-tchaw-nish-naw-boy“ Když byli spatřeni naposledy, měli deset dětí, samé statné chlapce. Každý Ottawa a Odžibwe dodnes věří, že se tito lidé potulují pustinami v nejvzdálenější divočině coby duchovní bytosti. To znamená, že viditelní jsou jenom, když to sami chtějí. Někdy dají osamělému poutníkovi o sobě vědět tím, že mu zaklepají na rameno válečnou palicí nebo mu vystraší psa. Někdy buší klackem na stěny wigvamů. Mnoho lidí je v nočních hodinách slyšelo obcházet tábor a psi štěkali, jako by byl venku cizinec. Mnozí lovci se šli po jejich čerstvé stopě, ale nikdy je nedostihli. Osamělý lovec poznal jejich přítomnost nadpozemským zděšením. Vlasy i chlupy na těle měl zježené coby dikobrazí ostny. Lovec cítil neobvyklý strach a vůbec nevěděl proč, protože neviděl nic, co by ho způsobilo. Když se poněkud vzpamatoval, řekl si: „Hrome! Vždyť jsem tady sám! Jenom se ke mně blíží Paw-gwa-tchyw-nish-naw-boy! Možná po mně bude něco chtít?“ Většina lidí obětuje těmto bytostem špetku tabáku, střelného prachu apod. Pokud se někomu chtějí zjevit, obvykle mu vyprávějí o tom velkém neštěstí, kdy Irokézové zmasakrovali jejich lid. Každý, kdo se s nimi setkal, se pak stal kmenovým prorokem. ‚Paw-gwa-chaw-nish-naw-boy' jsou „Divoké toulající se nadpřirozené bytosti.“

Jejich oblíbeným útočištěm byla oblast kolem řeky Pine a pobřeží Pine Lake v Michiganu. Jednou jsem mluvil s bílým farmářem usazeným na místě dnešního města Boyne City na samém konci nejvýchodnějšího zálivu jezera Pine. Byl to jeden z prvních osadníků v tomto kraji. Muž mi potvrdil kolikrát jeho rodinu v noci strašily tajemné kroky kolem srubu. Pes se v takovou chvíli vyděšeně krčil u dveří a bázlivě kňučel. Někdy zase vrčel a zuřivě štěkal. Po rozednění vyšel farmář hledat stopy, ale nikdy žádné nenašel. Stávalo se jim to velmi často, dokud se do kraje nepřistěhovali další bílí lidé. „Divoké toulající se nadpřirozené bytosti.“ mají rády klid a samotu.  

Co se historie týče, nějaké chyby se vyskytují i v archívních záznamech americké vlády. Tak například je to smrt jednoho z nejslavnějších indiánských náčelníků z kmene Šavanů, Tekumseha. V těchto dokumentech se uvádí, že náčelníka zabil nějaký Johnson, který dokonce bývá vyobrazen, jak z koňského hřbetu střílí z pistole Tekumseha rovnou do srdce ve chvíli, kdy na něj válečník útočí tomahawkem. Mne ale jeden starý indiánský pár, který byl v bitvě přítomen vyprávěl jinou verzi. Řekli mi, jak Tekumseh shromáždil válečníky mezi stromy před mýtinou, kde byli Američané. Vyzval je ještě jednou k bitvě a dal pokyn k útoku. Pak mu kulka z muškety rozdrtila nohu a on nemohl vstát. Seděl bezmocně na zemi a naposledy promluvil k válečníkům: „Má noha je zle poraněna. Nechejte mi tady dvě nabité pušky. Chystám se k poslednímu výstřelu. Vy ale utíkejte a buďte rychlí. Jděte!" To byla jeho poslední slova. Ustupující indiáni pak už jenom viděli, jak se kolem náčelníka shlukli jako včelí roj Američané. Od té doby už ho nikdo nikdy neviděl. Není známo, kdo ho do nohy střelil, než byl rozsekán rozlícenou kentuckou milicí.“