Jonathan Carver - Indiáni V. - Nahkohe

Války mezi kmeny bývaly mnohokrát tradiční. Vedly se po generace sem a tam s občasným přerušením. Někdy bylo nutné z různých důvodu uzavřít mít. Aby neutrpěla pýcha kmene žádosti o příměří, přišli na řadu zprostředkovatelé jiných národů. Během jednání náčelník „žádající“ strany neztrácí nic ze své přirozené pýchy, i když je v nevýhodné vyjednávací pozici. Nedělá ústupky a snaží se přesvědčit protivníka, že je to v jeho zájmu válku ukončit.

Někdy přispívají k uzavření míru náhodné události. Uvedu příklad. Asi před osmdesáti lety se na západ vydala na válečnou výpravu válečná společnost Irokézů. Proti západním kmenům byli v početní nevýhodě, ale oni si s tím coby sveřepí válečníci neměli problém. Vydali se v zimě přes jezero Ontario, pak podél východního a severního břehu jezera Huron k ostrovu St. Joseph v úžině St. Sault Marie. Tu přešli po ledu takových dvacet kilometrů pod vodopády a pokračovali dál. Země byla pod sněhem, takže pochodovali v jedné řadě a šlapali jeden druhému do stop se záměrem zabránit odhalení jejich počtu.

Irokézů si všimli čtyři Odžibwejové, kteří jim náhodou zkřížili cestu. Podle směru pochodu snadno uhodli, do které země mají namířeno, a přestože byli ve válce s Liščími indiány, rozhodli se je před Irokézy varovat. V první vesnici, kde byli i věrní spojenci Liščích indiánů Saukové oznámili příchod nepřátel. Náčelníci spěšně uspořádali poradu a nechali povolat do pole, co nejvíce válečníků. Jelikož měli rodiny, nebyl čas se stáhnout před rychlými Irokézy, proto si vybrali nejvýhodnější místo pro obranu.

Nedaleko jejich vesnice se nacházela dvě menší jezera, mezi nimiž se táhla úzká šíje dlouhá asi kilometr a půl a široká mezi dvaceti až čtyřiceti metry. Spojenci se rozdělili na dvě části po dvou stech válečnících. Jedna zaujala pozici na konci šíje a opevnila se palisádou. Druhá skupina se ukryla na břehu jednoho z jezer, a jakmile byli všichni Irokézové na šíji, odřízla jim cestu a také postavila palisádu.

Irokézům brzy došlo v jaké patálii se ocitli. K jejich smůle ještě nastala obleva a led na jezerech se rychle topil. Ledová kaše nedovolila použít vory a už vůbec plavání, proto se rozhodli prolomit první z palisád a na vlastní kůži poznali, že je příliš dobře bráněna. Irokézové se stáhli a s indiánskou bezstarostností se věnovali čtyři dny rybaření. To už byl led zcela rozpuštěný, tak si z několika těch málo stromů, které tam rostly vyrobili vory a pluli po jednom z jezer. Jenže Liščí indiáni je pečlivě sledovali a vyslali z každé skupiny sto padesát válečníků s cílem zabránit Irokézům v přistání. Spustili do Irokézů silnou palbu z luků a mušket. Ti se snažili probojovat což se neobešlo bez velkých ztrát, a navíc museli v poli zanechat všechny kožešiny, které během cesty nashromáždili. Tak draze zaplatili za nevyprovokovaný výpad. Kdyby však nebylo náhody, kdy je Odžibwejové spatřili, mohli Liščím indiánům hodně uškodit. Vítězové odměnili Odžibweje podílem na kořisti a poslali je s doprovodem padesáti mužů domů. Liščí indiáni a Saukové odložili staré nepřátelství s Odžibweji. Inu, a to vše díky náhodě.

Věřím, že všichni indiáni obývající tuto rozsáhlou zemi mezi Quebecem a Mississippi severně od Wisconsinu a stanicemi Hudson Company nyní žijí spolu v harmonickém. A když je jejich povaha nenechá v klidu, vydávají se na jih proti Čerokíům, Čoktawům, Čikasawům nebo Illinoiům.

Někdy je dlouholetá válka unaví. V takovém případě hledají prostředníky k uzavření příměří. Když se jim to podaří, jednání probíhá tímto způsobem. Náčelníci všech zúčastněných stran se sejdou v dohodnuté vesnici. Musí to být velmi zkušení diplomaté. Nesou před sebou dýmku míru. Nikdy jsem neslyšel, že by nositelé tohoto posvátného atributu přátelství byli zneuctěni. Věří, že Velký duch nikdy nedopustí, aby takové porušení zůstalo nepotrestáno. Dýmka míru, kterou Francouzi nazývají „kalumet“ je přes metra dlouhá a její hlavice je vyrobena z červeného kamene a dřík z lehkého dřeva. Je zdobená hieroglyfy a peřím nejkrásnějších ptáků. Snažil jsem se ji co nejpřesněji nakreslit, ale není v mých silách zvěčnit všechny odstíny a ozdoby tohoto velmi ceněného indiánského nástroje. Každý národ má odlišný způsob zdobení těchto dýmek a na první pohled je lze poznat, ke kterému kmeni patří.

Asistent nebo pobočník velkého válečníka naplní dýmku tabákem smíchaným s bylinami a dbá, aby se žádná její část nedotkla země. Vytáhne z ohně rozžhavený uhlík a tabák zapálí. Jakmile se dostatečně rozhoří, otočí dřík směrem k nebi, k zemi a vodorovně, načež se otáčí do všech světových stran. První pohyb je určen Velkému Duchu, kterého prosí o podporu. Druhým pohybem odvrací zlovolné zásahy zlých duchů a třetím pohybem žádá ochranu duchů vzduchu, země a vody. Jakmile si zajistí přízeň neviditelných bytostí, předá se dýmka dědičnému náčelníkovi, který si třikrát potáhne a vyfoukne kouř nejprve k nebi, k zemi a kolem sebe. Následně jí podá vyslancům, kteří opakují stejný obřad, a tak to pokračuje postupně přes všechny náčelníky dle jejich postavení. Nikdo se neodváží dotknout se dýmky jinak než rty, drží ji pouze obřadník.

Vyslanci pověření vyjednáváním o míru, se blíží k místu jednání, a přitom tančí a zpívají písně vhodné pro tuto událost. Jsou pozvání do stanu velkého náčelníka, kde mají veškeré pohodlí. Po vykouření dýmky se pronášejí proslovy a diskutuje se. Pokud nejsou žádné překážky, které by bránily míru, je červeně pomalovaná válečná sekera zakopána do země jako upomínka, že veškeré nepřátelství mezi národy skončilo a nastal mír. U zaostalejších kmenů, které nemají žádný kontakt s Evropany, je místo sekery zakopána válečná palice. Při této příležitosti se předává i wampumu se záznamem o potvrzení míru pro budoucí generace.

Pásy jsou vyrobeny z mušlí nalezených na pobřeží Nové Anglie a Virginie a jsou vyřezány do podlouhlých korálků dlouhých asi jeden centimetr. Jsou navlečeny na kožené šňůrky a sešité jemnými vlákny. Korálky jsou obvykle dvou barev, bílé a fialové, ale ty druhé jsou ceněny více než ty první. Indiáni si jich cení stejně jako Evropané zlata, stříbra a drahých kamenů. Pásy se skládají z deseti, dvanácti nebo více šňůrek, podle důležitosti záležitosti, o které se jedná, nebo podle důstojnosti osoby, které je darován. Malé wampumy se nosí kolem krku jako cenná ozdoba.  

Indiáni jsou velmi závislí na hazardních hrách a jsou ochotni vsadit a s klidem prohrát všechny cennosti, které vlastní. Baví se několika druhy her, ale hlavní je hra s míčem, která se poněkud podobá tenisu. Míče jsou o něco větší a vyrobeny z kusu navlhčené jelení kůže, aby byla pružná. Pevně se vyplní srstí stejného zvířete a sešije jeho šlachami. Pálky jsou asi metr dlouhé a na jejich konci je jakási košík připomínající dlaň ruky. Je z řemínků jelení kůže. Pálkami chytají míč a házejí do velké vzdálenosti, pokud v tom nezabrání někdo z protějšího týmu. Na hřišti jsou coby branky zapíchnuty do země dva sloupy a od sebe jsou branky vzdálené až šest set metrů. Míč se na počátku hry vyhodí uprostřed hřiště vysoko do vzduchu mezi soupeřícími týmy. Každý tým se pak snaží dostat míč do soupeřovy branky. Ve hře jsou velmi obratní. Míč létá různými směry díky síle raket velkou rychlostí. Neměl by se dotknout země a nesmí se chytat rukama. Hráči se pronásledují úžasnou rychlostí a stejně tak lapají a házejí míč.  Často se navzájem zraní a polámou si kosti. Neubližují si ovšem záměrně, ale v zápalu hry. Během mače se hráči vůbec nehádají.

Další významnou zábavou je hra s miskou. Je určena pro dvě osoby. Každý hráč má šest nebo osm malých kostek, které se velikostí ani tvarem neliší od broskvových pecek, až na to, že jsou čtvercové. Dvě strany jsou černé a dvě bílé. Kostky se hodí do vzduchu, tak aby spadly do misky. Podle toho, jakou barvou jsou kostky otočeny se počítá skóre. Ten, kdo má nejvíce kostek stejné barvy získá pět bodů. Hra končí dosažením čtyřiceti bodů.

Vítězný hráč si zachová místo a poražený ho přenechá jinému, kterého určí jeden z rozhodčích. Někdy je do hry zapojena celá vesnice rozdělená na skupiny. Během hry jsou indiáni velmi rozrušení a při každém hodu vydávají strašlivý výkřik. Provádějí tisíce křivolakých pohybů a proklínají zlé duchy, kteří pomáhají jejich protivníkům. V sázkách kolikrát prohrají šaty, veškerý movitý majetek a dokonce svobodu, které si váží nade vše.

Indiáni považují polygamii za normální a lidé všech společenských vrstev se v ní neomezují. Zejména náčelníci mají harém několika žen, někdy až čtrnácti. Podmínkou je, aby rodinu manžel uživil. Klasikou je, že si válečník bere sestry. Navzdory našemu pohledu k tomuto nepřirozenému svazku žijí v největší harmonii. Mladší manželky poslouchají starší, a ty, které nemají děti pomáhají těm plodným bez odmlouvání. Bezdětné se každopádně snaží mít s manželem co nejrychleji dítě. Tak jak už to v harému bývá, může být některá manželka doživotní pannou.

Svatební obřady indiánských národů jsou si podobné. Když se v Kanadě zamiluje indiánský mladík, snaží se získat souhlas rodičů ke sňatku. Ti tomu málokdy brání. V den svatby se shromáždí rodina a přátelé ve stanu nejstaršího příbuzného ženicha. Tam je připravena hostina. Společnost tančí, zpívá a věnuje se zábavám. Když jsou oslavy u konce, formální hosté odejdou a ženich s nevěstou zůstanou s nejbližšími a nejstaršími příbuznými obou stran. Příbuzní ženicha jsou muži a příbuzní nevěsty ženy. Poté je nevěsta v doprovodu přivedena k ženichovi. Manželé zaujmou svá místa na rohoži uprostřed stanu. Každý se chopí konce přes metr dlouhé hole, zatímco staří muži pronášejí krátké proslovy. Manželé veřejně vyznají svou lásku a úctu, kterou k sobě chovají, přičemž stále drží hůl a začnou tančit. Na konci obřadu rozlomí tyč na tolik kusů, kolik je přítomných svědků. Každý, z nichž si vezme jeden kus a pečlivě ho uchová. Nevěsta je odvedena k mladým společnicím, a ty jí doprovodí do domu otce. Ženich jí následuje a manželství je naplněno. Velmi často zůstává žena v domě svého otce, dokud neporodí dítě. Pak si sbalí šaty a doprovází manžela do jeho obydlí.

Pokud dojde k rozchodu z důvodu vzájemných neshod, manželé obvykle oznámí své záměry přátelům několik dní předem. Svědci, kteří byli na svatbě, se sejdou v určený den v domácnosti páru a přinesou rozlámané kousky svatební hole. Za přítomnosti zúčastněných je hodí do ohně, a tím je rozvod bez hádání a nepřátelství hotov. Po několika měsících jsou volní k novému manželství. Děti jsou rozděleny mezi oba rodiče, přičemž žena má nárok na většinu, pokud je počet lichý. Ačkoli se zdá, že tento zvyk podporuje nestálost a časté rozchody, mnoho indiánů má jen jednu doživotní ženu a užívá s ní manželské štěstí, kterému se nevyrovná to v kultivované společnosti.

I když jsem řekl, že indiánské národy se v manželských obřadech moc neliší, existují některé výjimky. Dakotové mají specifický svatební obřad. Když si mladík vybere dívku, která se mu líbí a sdělí to jejím rodičům, ti ho pozvou, aby s nimi bydlel. Žije u nich coby sluha po celý rok. Během této doby loví a všechen úlovek nechává rodině, která si udělá obrázek, zdali jejich dceru a vnoučata uživí. To se však děje pouze v případě prvního manželství a neopakuje se to jako u biblického Jákoba, který musel za každou manželku pracovat sedm let. Tři nebo čtyři nejstarší mužští příbuzní ženicha a stejný počet příbuzných nevěsty doprovodí mladý pár na otevřené prostranství uprostřed tábora. Tam je vítají náčelníci a válečníci rozestavění do dvou řad. Hlavní náčelník seznámí shromáždění s účelem setkání a představí pár. Pak se mladých lidí zeptá, zdali to myslí vážně. Když je odpověď hlasité ano, válečníci nasadí šípy do tětiv a vystřelí je nad hlavy novomanželů, načež je náčelník prohlásí mužem a ženou. Ženich se otočí, předkloní a vezme svou nevěstu na záda a za jásotu diváků jí odnese do svého stanu. Po obřadu následuje nejbohatší hostina, jakou si novomanžel může dovolit a je zakončena písněmi a tanci.

Rozvody jsou mezi Dakoty vzácné, že jsem ani neměl příležitost u nějakého být. Cizoložství je považováno za ohavný zločin a trestáno s nejvyšší přísností. Manžel v tomto případě manželce ukousne nos a tímto dojde k rozvodu. Děti jsou rozděleny podle běžného zvyku jiných národů.

Mezi indiánskými mladíků se oddává rozkoši, a to navzdory tvrzení moderních autorů ohledně frigidity indiánské povahy. Mladí válečníci často vyhledávají příležitosti svou vášeň uspokojit. Zhýralec si vybere objekt své vášně a pokud se nesetká s vážnějším odporem, pokračuje dál. Několik hodin po západu slunce, kdy zavládne tma a ticho, plíží se syn rozkoše zabalený do deky to, aby ho nikdo nepoznal k obydlí dívky. Pronikne s hořící třískou dovnitř a rovnou k loži lásky. Poklepe na dívku a opatrně jí stáhne přikrývku z hlavy. Pokud děvče plamen sfoukne, milec už nepotřebuje víc vědět. Pokud se znovu schová pod deku nemá už žádnou šanci. Říká se, že mladé ženy používají byliny, které brání těhotenství. Pokud by otěhotněly mimo manželství, musely by zůstat navždy svobodné.

Děti dostávají jména z matčiny rodové linie, protože potomci vděčí za svou duši neviditelné části matčina rodu. Otec je tělesnou a viditelnou podstatou. Indiáni při udělování jména mají obřady a jelikož jsou pro ně velmi důležité, drží je v přísném utajení. Vím jen, že jméno se obvykle dává, když děti překročí kojenecký věk.

Nic nemůže překonat jejich lásku k potomkům a našinec si nemůže získat jejich přízeň lepším způsobem než dárky pro děti. Poznal jsem to osobně. Dárky, které jsem dával dětem náčelníků mi zajistily jejich milou pohostinnost.

Vysvětlení, jakým způsobem se indiáni odlišují jeden od druhého, je poněkud komplikovaný. Kromě jména ochranného ducha rodu, existují i další jména. Dětské jméno po čase zanikne a nové jméno se může získat mnoha způsoby. Vití, zásluhou, dědictvím apod. Jeden významný válečník Dakotů se jmenoval Ottahtongoomlishcah což znamená Velký otec hadů. „Ottah je otec, tongoom velký a lishcah had. Jiný náčelník se jmenoval Honahpawjatin čili Rychlý běžec přes hory. Já dostal jméno Shebaygo, tedy Ten, kdo dělá značky, protože mě často viděli psát.