Ben Comee - Kapitola osmá - Bitva u Fort Anne - Nahkohe

Po setmění jsme od Carillonu ustoupili. Vzali jsme zraněné, které se podařilo zachránit. Ráno se celá armáda znovu nalodila a plula po jezeře George k ruinám pevnosti Fort William Henry, kde se utábořila. Tentokrát jsme krásu scenérie neobdivovali, neboť byla naše srdce naplněná zármutkem a frustrací z neúspěchu. Byla to strašlivá pohroma. Ztratili jsme téměř dva a půl tisíce mužů, zatímco Francouzi necelých tři sta, jak jsem se dozvěděl později.

Všichni jsme byli zlí na toho zbabělého a neschopného generála Abercrombieho, kterému se začalo posměšně říkat Nabby Crombieová. Každý dobře věděl, že bitvu špatně vedl, nebo spíše nevedl. Nejdříve měli dělostřelci rozmetat tu předprseň, teprve potom se mělo útočit. Ještě teď, kdyby to generál přikázal, šli bychom na ty Francouze tuze ochotně, jenže generál poslal většinu dělostřelectva do Albany, aby náhodou nepadlo do rukou nepřítele. Zatím jsme se opevnili u zničené pevnosti.

Zakrátko nás poslali na průzkum k jižnímu konci jezera Champlain, kde jsme málem padli do spáru velkého oddílu Francouzů a indiánů. Naštěstí jsme je včas zahlédli a unikli. O několik dní později byl napaden zásobovací trén a bylo zabito sto sedmdesát šest mužů, z nichž šestnáct bylo rangerů. Zpráva o této hrůze se k nám dostala ve dvě hodiny v noci a Rogers okamžitě vypravil velký oddíl vojáků, provinciálů a rangerů. Chtěl nepřítele dostihnout a ztrestal. Veslovali jsme co nejrychleji po jezeře George a pak rázovali přes hory k jezeru Champlain. Ačkoli jsme se snažili ze všech sil, nepřítel nám o pár hodin unikl.

Museli jsme si odpočinout, jelikož jsme měli za sebou pořádnou štvanici. Když jsme si po několika hodinách pakovali věci a chystali na odchod, dorazil posel. Přinesl nám rozkaz změnit kurs k pevnosti Fort Anne u Wood Creeku a odříznout tam skupinu Francouzů s indiány. Bylo nás asi pět set z toho osmdesát rangerů. Zbytek byla Gageova lehká pěchota a provinciálové z Connecticutu pod velením majora Israela Putnama. Sedmého srpna jsme dorazili k staré Fort Anne a utábořili se. Les byl kolem před lety úplně vykácen a vypálen do vzdálenosti téměř dvou kilometrů. Od té doby mýtina zarostla mladými stromky a keři. Jen tu a tam bylo nějaké volné místo.

Brzy ráno jsme se po snídani dali na pochod. Putnam vpředu, lehká pěchota uprostřed a rangeři vzadu. Rogers se toho rána s poručíkem Irwinem cvičil ve střelbě na terč což byla velká chyba. Střelbu totiž zaslechl nepřítel a počíhal si na nás. Bylo to ve chvíli, kdy Putnam přešel mýtinu a vstoupil do lesa. Ozvala se střelba a křik. Indiáni se na velitele vrhli, odzbrojili ho a zajali společně s třemi dalšími. Následovala bitva.

Rudoši zatlačili chlapy z Connecticutu, ale lehká pěchota zaujala pozice, zatímco my z rangers se za nimi prodírali křovím, jak nejrychleji to šlo. Pak se vojenské linie rozpadly a každý musel bojovat sám za sebe. Vystřelil jsem, když jsem doběhl na otevřené prostranství. Zahlédl jsem skupinku našich a rozběhl se k nim. V tu chvíli jsem dopustil zelenáčské chyby hodné vesnického balíka. Nenabil jsem znovu zbraň! Omluvou snad může být skutečnost, že člověk v prudké bitce občas udělá chybu. Uběhl jsem jenom pár metrů, když na mě ze křoví vystřelil indián. Naštěstí se netrefil, ale hned šel po mě s tomahawkem. Odrazil jsem úder ručnicí a tomahawk mu vypadl z ruky. Dali jsme se do rvačky. Byl to pořádný pořez ozdobený peřím a válečnými barvami. Byl to nejsilnější a nejobratnější chlap, se kterým jsem se kdy popasoval. Jako by měl v sobě ocelové pružiny. I během té pranice mi hlavou prolétla myšlenka: „Hrome! Byl by z tebe chlape skvělý zápasník, kdybys ale znal ty správné triky!“ Použil jsem na něj chvat Jonase Parkera a mrskl s ním o zem. Pád mu vyrazil dech a částečně omráčil. Popadl jsem sekeru a praštil ho do hlavy. Byl jsem plně soustředěn na zápas a nemyslel na nic jiného a nevšímal si okolí. Tu ránu jsem sotva vnímal, ale když jsem se rozběhl, ucítil jsem bolest v levé paži a levé noze. Přesto jsem se dostal k našim mužům a nechal se ošetřili.

Viděl jsem, jak jeden válečník skočil mezi provinciály a zabil dva muže sekerou. Pak vyskočil na povalený strom a provokoval je urážkami. Jednomu z vojáků došla trpělivost a šel na něj s bajonetem. Indián ho odrazil tomahawkem, a v tu chvíli ho Rogers zastřelil. Pořád jsem byl schopen nabíjet a střílet. Bojovali jsme asi dvě hodiny, dokud se nepřítel nestáhl. Rozdělil se na malé skupinky a zmizel.

Zůstala nám opět smutná povinnost pohřbít mrtvé. Ztratili jsme asi padesát mužů a Francouzi s indiáni zanechali na bojišti přes sto padlých. Jejich ztráty musely být ale mnohem větší, protože většinu mrtvých odnesli s sebou. Moje zranění mě tak ochromilo, že jsem nemohl chodit a museli mě nést na nosítkách z větví. Rogers ke mně přistoupil a povídá: „Inu byl to věru pěkný zápas, Comee. V sázce bylo hodně a já jsem rád, že jsi vyhrál. Soudím totiž, že kdyby se ten indián naučil křesťanským trikům, nenašel by sobě rovného.“

„Přesně to jsem si myslel, majore. Celou tu dobu, co jsem s ním zápasil. Je to strašná škoda, že jsem ho musil zabít.“

„Pche! To rozhodně ne. Byl to jen zatracenej rudokožec. Nejčkom je z té havěti o jednoho méně. Všichni jsme ten zápas náramně sledovali, až jsme málem přestali bojovat. Musel to být mezi nimi sakra nějaký velikán. Dobře mu tak!“

„Majore, kde je Amos Locke?“

„Nevím. Nemyslím, že je mezi mrtvými nebo zraněnými. Pokud tu však není, je pravděpodobně zajat. Možná už upečený a skalpovaný.“

Přišel za mnou Edmund: „Obávám se, Bene, že už našeho Amose nikdy neuvidíme. Chvíli jsme byli spolu. Ale při té bitce ve křoví jsme se rozdělili a od té doby ho nemůžu najít. Kdyby tu byl, jistě by nás vyhledal, řekl bych.“

„Nesnesu pomyšlení, že někde leží v lese mrtvý, ale co hůř. Nechci už vůbec, aby ho mučili. Snad se k nám zase vrátí. To bych si věru přál.“

Vrátili jsme se do tábora u jezera George a zjistili, že se mezitím ustálil. Byl ovšem špinavý, zejména ta část, kterou obývali provinciálové, protože kontinentální důstojníci neuměli organizovat velká vojenská tažení. Cestou ke Carillonu a zpět muži vypili hodně jezerní vody, a to spolu se zármutkem nad naší porážkou a špinavým stavem tábora způsobilo mnoho nemocí.

Moje zranění se rychle zhojilo, takže jsem byl zakrátko v dobré kondici. Edmund mě vzal k muži, kterého jsme zachránili u Carillonu. Dařilo se mu dobře a byl pln nadšení se znovu pustit do Francouzů což dokládal mnoha kletbami na jejich adresu. Našel jsem příbuzné Hectora a Donalda a navázal přátelství s muži skotského regimentu Black Watch. Hector i Donald byli bohabojní muži a několikrát s námi šli poslouchat kázání faráře Clevelanda. Červenokabátníci a provinciálové spolu moc nevycházeli. Angličané se na provinční důstojníky a mužstvo dívali svrchu což vyvolávalo mnoho různic. Jednoho srpnového dne armáda měla cvičnou střelbu z velkých děl a Američané úplně excelovali. Musím říci, že nám to udělalo velkou radost, a ocenili jsme to velkým jásotem. A přesto, že angličtí vojáci provinciály opovrhovali, rangerů si přesto velmi vážili.

„Proč je to tak, Donalde,“ zeptal jsem se bratrance. „Proč to tak je, že nás si vážíte, ale provinciálům se smějete?“

„No, čověče, vy si totiž nehrajete na vojáčky. Ste takoví žoldáci ve službách krále, stejně jako my. A pak ste parta chlapů a znáte tyhle boje v lesích mnohem lépe než my, a to my víme. Ale tihle provinční jtentononc sou jenom komici z vesnic. Bez disciplíny a bez větších znalostí boje, bez znalosti lesů.“

„Ale já s Edmundem jsme rovněž venkované stejně jako oni.“

„Ale si v dobré společnost u těhle rangerů. Si s nimi dost dlouho na to, abys vypadal a choval se jako oni. Hned bych řekl, že jsi lovec nebo drvoštěp.“

„Ale provinciálové byli přece jenom poslední, kdo opustil bojiště u Carillonu?“

„Jářku to nepopírám to. Bojovali vskutku dobře.“

„A na venkovské balíky si s tím kanónem onehdy vedli docela dobře, není to tak?“

„Jo, kámo, neříkám, že ne. Jsem rovný člověk a můžu říct, že jsem byl zklamaný, když nás porazili,“ a změnil téma.

Přestože tábor byl hnusný, jezero bylo nejkrásnějším místem, jaké jsem kdy viděl. Poseté mnoha ostrovy a obklopené horami. Dokonce i Hector a Donald to uznali, protože jim to tady připomínalo staré dobré Skotsko. Bylo to absurdní, že se tady v tom pozemském ráji dva velké národy mordují a tráví čas vzájemným zabíjením.

Asi dva týdny po bitvě u Fort Anne jsme s Edmundem dostali opušťák a mohli na několik hodin vypadnout z tábora. Přidal se k nám ještě Bijah Thompson z Woburnova regimentu plukovníka Nicholse. Udělali jsme si výlet k jezeru a zaplavali si v jeho modrých vodách. Pak jsme se věnovali rybaření, ale nic nechytili. Přepluli jsme horní část jezera a blížili k protějšímu břehu, kdy Edmund zvolal: „Hele, co je to tam naproti? Zdá se, že tam někdo je a dává nám znamení.“

Veslovali jsme tím směrem a uviděli muže mávajícího rukama a slyšeli jeho křik: „Ahoj!“

„To není Francouz. Je to jeden z nás ztracený v lese.“

Přirazili jsme člun ke břehu a dívali se na téměř nahého, ubohého a vyhublého chlapíka. Ještě, než jsme se ho stačili na něco zeptat, ten člověk zvolal: „Ho. To je Ben a Edmund a samotný Bijah Thompson. No, jestli nejsem rád, že vás vidím, pánové!“

„Amos Locke! No to mě podrž. Taky tě rádi vidíme. Kde ses toulal chlape jeden! Zatímco mi tady urputně válčíme za krále, ty se vydal na výlet?“

„Výlet povídáš? Ano, do samotného pekla jsem se vydal, to vám povídám. Ale nejdřív, máte něco k jídlu? Ještě chvíli a zemřu hlady.“

Naštěstí jsme měli dost žitného a indiánského chleba, sýr a vařené hovězí maso. Vynesli jsme to z člunu a Amos to hltal jako hladový pes. Měli jsme ještě láhev ředěného rumu. Amos si pořádně zavdal z čutory, a když láhev odkládal, měl na tváři blažený úsměv: „Chlapci, to je ono. Nejsem zrovna piják rumu, ale když je někdo zmrzlý, vyhladovělý a promočený, taková příchuť přijde vhod.“ Odložil láhev a znovu se pustil do jídla. Za krátkou chvíli naše večeře dočista zmizela. Mělo to být jídlo pro tři statné muže.

Podal jsem Amosovi na zahřáti kabát. Bylo sice teplo, ale on byl prochlazený a vyčerpaný. Nohy měl ošklivě pořezané a místo bot měl látkové obvazy. Naplnil jsem dýmku, zapálil tabák a podal mu to.

„Tohle není vůbec špatné. A nyní můžete vašnostové veslovat, někam kde je fůra jídla.“

Edmund a Bijah se chopili vesel, zatímco Amose nám vyprávěl, co se s ním dělo: „Inu běžel jsem tím křovím kousek za Edmundem, když se mi noha zachytila o kořen či jakousi popínavou rostlinu a já sletěl na zem. Puška mi vyletěla z ruky, a když jsem se zvedal, chytili mě dva Frantíci a odvlekli do lesa. Tam mě přivázali ke stromu a vrátili se do boje. Snažil jsem se uvolnit, ale nešlo to. Pak ke mně přišel nějaký mladý indiánský klacek a začal se bavit na můj účet. Házel tomahawkem do stromu rovnou nad mou hlavu. Byl v tom pacholek vážně dobrý, poněvadž jsem cítil, jak mi ta jeho zatracena sekera líže vlasy. Hodil asi šestkrát, než se přede mě postavil a řekl: ‚Jsem velký indián.‘ Odpověděl jsem: 'No jasně, ty velký indiáne. Já však soudím, že velký indián by se měl umět i bít.‘ Neřekl nic a odešel. Vrátil se asi za hodinu i s těmi dvěma Francouzi a dalšími. Odvázali mě a kolem krku mi přehodili smyčku. Jeden mě vedl a druhý hnal tak, že mě šťouchal hlavní pistole do zad. Přišli jsme na místo, kde měli uložená zavazadla. Sebrali mi kabát a vestu a nasadili na záda těžký batoh. Pokračovali jsme v cestě. Čas od času jsem padl na kolena úplně vyčerpaný. Ale hlaveň pistole v mých zádech a spousta nadávek mě postavila na nohy. Sice neznám jejich žargon, ale vyhrůžkám porozumíte v každé řeči, není to tak? Nechtěl jsem jářku zůstat v lese jako nějaká studená mrtvola, tak jsem se vzchopil. Večer jsme se konečně utábořili. Sundali mi batoh a položili na záda, Ruce a nohy mi přivázali ke kolíkům zatlučeným do země. Viděl jsem majora Putnama, kterého zajali indiáni. Sundali mu batoh a vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutil. Svlékli ho do naha a přivázali ke stromu. Kolem něj naskládali suché větve a zapálili. Vytvořili kolem něj kruh, posmívali se mu a uráželi ho. Ale pánové, najednou vám začalo prudce pršet a oheň byl uhašen. Udivení indiáni nasbírali další větve a znovu zapálili. Plamen hořel náramně a Putnam už se svíjel od žáru, když přiběhl francouzský důstojník, rozkopal oheň a přeřízl zajatci provazy. Rozehnal indiány a odvedl Putnama pryč. Později jsem slyšel, že se tento Francouz se jmenoval Morin, a byl jejich velitel.“

„Následujícího rána jsme za úsvitu nasedli do kánoí a pluli po Wood Creek. Dostal jsem pádlo a donutili mě dřít, co mi síly stačily. Když jsem jen na chvilku polevil, dostal jsem ránu. Dělal to ten ošklivý chlap, který mě popoháněl i v lese. Pistoli mi stále držel s hlavní mezi žebry. Spěchali, aby unikli případnému pronásledování. Do Carillonu jsme připluli ještě tu noc. Nás zajatce vyhnali na pastvinu a rozestavěli kolem stráž. Tam nás drželi, ale nedávali nám skoro nic k jídlu. Měli jsme propána takový hlad, že jsme jedli kůru z černých bříz. Jak jsem se po té pastvině procházel, často jsem myslel na domov. Na střílení holubů a lišek, ale kupodivu i na věci, které jsem nesnášel. Jarní orbu, okopávání kukuřice z čehož mě bolela záda. Na řezání klád, dokud mi neumdlely paže a na dlaních měl krvavé puchýře. Bylo to nepříjemné, ale byl to domov. Domov s večeři po tvrdé práci a bezpečí.  Tady jsem byl v zemi, kde mi hrozilo skalpování nebo upalování a mé břicho toužilo po kousku tuhého jídla.“

„V pevnosti bylo asi čtyři tisíce Francouzů, Kanaďanů a indiánů. Vyhlížel jsem každou příležitost k útěku. Vždyť jsme sakra nebyli daleko od předhradí. Strážci se procházeli sem a tam a já věděl, že se nemůžu plazit, aniž by mě někdo uviděl. Nevěnovali ale tolik pozornosti bažinám. Rozhodl jsem se to zkusit tady. Po šesti dnech nedobrovolného pobytu začalo odpoledne bouřit. Lilo jako z konve a foukal silný vítr. Byli jsme venku v mokru bez přístřešku. Když pak šli Francouzi na kutě, šel jsem k plotu a počkal, až projde hlídka. Pak jsem podlezl plot a plazil se pryč. Dostal jsem se k bažině a šel ke konci valu. V dešti byla bažina ještě v horším stavu. Cítil jsem, že se bořím, a tak jsem se musel chytil větve nade mnou a vytáhnout se ven. Mé nebohé boty zůstaly v blátě. Držel jsem se okraje bažiny a opatrně postupoval dál, až k předhradí. Zaslechl jsem, jak se ke mně blíží strážný. Ležel jsem, dokud se neotočil a neodešel.“

„Prošel jsem kolem předhradí a podél okraje lesa. Našel jsem stezku, která vede k jezeru. Byla tma jako v pytli, ale naštěstí jsem pod nohama cítil cestu vyšlapanou naší armádou. Nebyla to lehké procházka, ale šlo to. Při rozednění jsem došel k místu, kde se nad cestou svažovala skalní římsa. Řekl jsem si, že je dobré opustit silnici, poněvadž na skalách indiáni ztratí mou stopu. Šel jsem po skalách přes hodinu, dokud se úplně nerozednilo a přestalo pršet. Naštěstí jsem našel pořádný porost borůvek a dost se najedl. Bylo dobré být volný a mít něco k jídlu. Našel jsem prohlubeň, ve které mě nebylo vidět, ale aby na mně svítilo slunce. Usnul jsem jako špalek. Probudil jsem se a vedle mě hopkal zajíc. Jenom tak se ten ušák v klidu pásl a mě si nevšímal. Vzal jsem opatrně kámen a majznul ho po hlavě. Syrový zajíc není nic moc, ale alespoň něco. Došel jsem k potoku, který byl pořádně rozvodněný. Voda se v něm valila, jak po mlýnském náhonu. Měl jsem dořezané nohy, tak jsem si strhl rukávy košile a ovázal si je. Neodvážil jsem se jít po stezkách a pokračoval lesem až k jezeru. Cestoval jsem jen ráno a odpoledne, protože když bylo slunce nad hlavou, nevěděl jsem, kam jdu. Jedl jsem bobule a spal přes poledne. K jezeru jsem došel nad Narrows a vrátil se na stezku. Už mi bylo jedno, jestli mě chytí. Nechci už v životě vidět už ani jednu bobuli. Několikrát jsem viděl lodě a snažil se upoutat jejich pozornost, ale neslyšeli mně. A když jsem vás uviděl, bylo mi jako v nebi. Jako doma. Jako bych dojil krávy nebo nahoře na staré Býčí louce střílel padesát dva holubů najednou. Jsem tuze rád chlapi, že vás zase mám. A co Dave Fiske?

„No, ano. Tady Bijah říkal, že mu Davy vyprávěl nějaký příběh o tom, jak zabil medvěda v Grimesově kukuřičném poli na silnici do Billerica.“

„To muselo být potom, než jsme odjeli a nic jsem o tom neslyšeli?“

„Davyho jsem potkal brzy letos na jaře v lese u Listening Hill a vyprávěl mi o lovu medvěda v Bill Grimesově mladém kukuřičném porostu, který byl asi metr vysoký. On a Bill medvěda pronásledovali. Medvěd přelezl kamennou zeď a uvízl ve sněhové závěji, a oni ho zastřelili.“

„To je ten Davy všude kolem. Je s těmi svými loveckými historkami neuvěřitelný. Medvědi si brzy dají bacha, aby se mu nepletli do cesty. A teď, hoši, jestli vám to nevadí se krapet natáhnu. Neměl jsem pořádný spánek, nevím kdy, a sakra to jídlo a teplé slunce mě děsně uspává.“