Jonathan Carver - Indiáni IV. - Nahkohe

Indiáni vstupují do řad bojovníků zhruba v patnácti letech a zbraně odkládají cirka v šedesáti. Muži jižních národů to balí už po padesátce. V každém kmeni je vybraný počet válečníků, kteří jsou vždy připraveni jít do války, ať už obranné či útočné. Jsou dobře vyzbrojeni. Indiáni, kteří jsou v kontaktu s Evropany používají kovové tomahawky, nože a pušky. Bojovníci na západ od Mississippi mají luky, šípy a válečné palice. Národy obývající daleký západ a země doléhající k Jižnímu moři používají velmi neobvyklou zbraň. Jezdí na koních a napadají nepřátele z koňského hřbetu. Neobtěžují se žádnou jinou zbraní než opracovaným kamenem střední velikosti, který mají připevněný provázkem dlouhým asi jeden a půl metru k pravé paži. Kámen drží v ruce, dokud nedoženou nepřítele. Pak jej v plné rychlostí vrhnou na protivníka a málokdy minou. Tyto kmeny žijí na obrovských pláních a jsou tam neomezenými králi. Dakotové s nimi válčili a prozradili mi, že pokud se neukryjí v bažinách a houštinách, nemají proti nim šanci. Když jdou proti nim do války, pečlivě dbají nato, ať mají poblíž nějaké útočiště. Některé národy používají oštěpy s kostěnými hroty různých tvarů. Válečná palice je vyrobena z velmi tvrdého dřeva a hlavice je kulatého tvaru o průměru necelých deset centimetrů. Do hlavice je většinou zapuštěn kovový či kamenný hrot.

Dakotové vyrábějí hroty nožů z pazourku či kosti, ale od té doby, co navázali kontakt s evropskými obchodníky používají kov. Čepel je dlouhá zhruba pětadvacet centimetrů a sedm centimetrů široká. Od rukojeti ke špičce se zužuje a je velmi ostrá. Nůž se nosí v pouzdře z jelení kůže pečlivě zdobeném dikobrazími ostny a nosí ho zavěšený na krku. Tuto kuriózní zbraň nosí pouze několik hlavních náčelníků a je považována za užitečný nástroj a symbol vyššího postavení.
Dakotové používali několik druhů štítů vyrobených ze surových buvolích kůží. Technologie jejich výroby je prý starodávná. Předpokládám, že ty, které jsem viděl, se dědily z otce na syna po mnoho generací.

Důvody k indiánskému válčení jsou velmi podobné těm, kterými se hájí civilizovanější národy, když je ohrožená jejich svoboda, byla jim projevena křivda atd. Ovšem indiáni málokdy touží po šíření svého impéria. Hájí svá práva na lovecké území a průchod přes svou zemi což jsou obecné příčiny sporů. I ti nejméně kultivovaní z nich dobře znají práva své komunity ohledně území, které vlastní a brání je ze všech sil. Ačkoli se obecně předpokládá, že vzhledem k rozsáhlosti jejich území nelze jejich hranice přesně určit, jsem si jist, že hranice jednotlivých národů ve vnitrozemí vnímají s velkou přesností. Jak jsem již dříve poznamenal, díky nim jsem mohl upravit vlastní mapy a po velmi pečlivém pozorování a dotazování jsem našel jen velmi málo případů, kdy se mýlili.
Avšak nejčastějším motivem k válce je touha po pomstě, která je pro zdejší lid tak charakteristická. Urážky vnímají s mimořádnou citlivostí a pomstu vykonávají s neochabující horlivostí. K tomu lze přičíst touhu mladého indiána ukázat svou statečnost a zdatnost. Neznají nic cennějšího než pověst velkého válečníka a že pouze skalpy nepřátel nebo počet zajatců má skutečnou hodnotu. Není divu, že mladší indiáni jsou neklidní a nervózní, pokud je jejich nadšení potlačováno a jsou udržováni v nečinnosti.

Když náčelníci mají důvod k válce, snaží se tuto bojovou vášeň ve válečnících povzbudit. Za tím účelem použijí svou válečnickou rétoriku: „Kosti našich zemřelých krajanů leží nepohřbené. Volají nás, abychom je pomstili a my musíme jejich žádost splnit. Jejich hlasy nás volají. Musíme je uklidnit. Vyzývají nás pátrat po nepřátelích našich zavražděných příbuzných. Pojďme a ztrestejme ty, kteří je zabili. Duchové jsou strážci naši cti. Vyzývají hledat nepřátele našich zavražděných bratrů. Nesmíme zůstat nečinní! Buďte stateční! Svažte si vlasy, pomalujte tváře a naplňte toulce šípy. Rozezvučte lesy písněmi a utěšte duše mrtvých. Řekněte jim, že budou pomstěni!“ říkají kupříkladu.

Vyhecováni válečníci popadnou své zbraně a zpívají válečnou píseň. Hoří netrpělivostí potřísnit si ruce krví nepřátel. Někdy se vedou soukromě malé bojové skupiny proti nepřátelům nebo kvůli krevní mstě. Do boje se vypraví i osamocený válečník poháněn touhou po pomstě nebo touhou prokázat svou statečnost. Sám putuje stovky kilometrů, aby získal válečnou trofej. Tyto výpady nejsou vždy schvalovány staršími náčelníky, ale jsou tolerovány.

Když jde o válku národní, zapojí se celá komunita a porady jsou formální a pomalé. Scházejí se starší muži a přizváni jsou všichni náčelníci a válečníci. Tam každý přednáší své názory v slavnostních projevech. Každý zvažuje povahu podniku, do kterého se chystají pustit. S velkou prozíravostí vyvažují výhody a nevýhody, které z něj vyplývají. Na poradách se vyjadřují rovněž svatí muži, a dokonce významné ženy. Pokud je válka odsouhlasena, připravuje se na ni s velkou slávou.

Hlavní náčelník, pokud sám není skvělým válečníkem, pověří zkušeného bojového náčelníka vedením. Pověřená osoba se pomaluje načerno a dodržuje několikadenní půst, během kterého vzývá Velkého ducha a omlouvá se zlým silám. Po celou dobu s nikým nemluví. Věnuje pečlivou pozornost svým snům, které ovlivní jeho úsudek. Bez příznivých znamení se do války nepustí. Pokud je vše v pořádku, půst ukončí po předepsané délce a posléze shromáždí válečníky. Předstoupí před ně s wampumem v ruce a promluví: „Bratři! Veden Velkým duchem k vám promlouvám a dostal jsem jeho vedení. Pomůže mi uskutečnit záměry, které vám nyní odhalím. Krev našich zemřelých bratrů ještě nebyla smyta. Jejich těla nebyla pohřbena a já tuto povinnost splním.“

Uvedl všechny důvody k válce a pokračoval: „Rozhodl jsem se vstoupit na válečnou stezku. Musíme je překvapit. Budeme jíst jejich maso a pít jejich krev, budeme skalpovat a brát zajatce. Pokud v tomto slavném podniku zahyneme, nebudeme skryti v prachu, neboť tento wampum bude odměnou pro toho, kdo pohřbí mrtvé.“ Položil wampum na zem a ten, kdo ho pozvedne bude jeho zástupcem. To však může učinit pouze významný válečník ostřílený v bitvách. Jezení masa a pití krve neberte vážně. Je to symbolická a tradiční indiánská vyhrůžka. Přestože někdy požírají srdce zabitých, aby získali sílu protivníka a ukojili pomstu. O kanibalismus se v pravém slova smyslu nejedná.

Náčelník si z těla smyje černou barvu a pomaže se medvědím sádlem. Obličej si pomaluje červenou a černou takovým způsobem, aby vypadal v očích nepřátel, co nejděsivěji. Zpívá válečné písně, ve kterých oslavuje své válečné činy. Podívá se do Slunce a vzdává hold Velkému Duchu, přičemž ho doprovázejí ostatní válečníci. Po obřadu následují tance, jaké jsem již popsal, a celé to končí hostinou obvykle ze psího masa. Koná se ve stanu válečného náčelníka, do kterého válečníci posílají jídlo. I když se dlouho postil, sedí náčelník klidně s dýmkou v ústech a vypráví o statečných činech své rodiny. Svatí muži mezitím připravují léky na zranění. Okázale sbírají různé kořeny a bylinky a předstírají, že z nich berou léčivou sílu. Jisté znalosti o mnoha rostlinách a bylinách s léčivými účinky mají a umí je dovedně používat, to se musí uznat.

Pokud národ potřebuje spojence, vybere Rada jednoho z náčelníků, který dobře zná jazyk osloveného kmene a je dobrým řečníkem. Vyslanec má wampum, na kterém je zaznamenán účel válečného tažení. Zároveň nese sekeru natřenou červenou barvou. Když dorazí na místo určení, seznámí hlavního náčelníka kmene se svým poselstvím načež je svolána kmenová Rada. Tam posel položí sekeru na zem a v ruce drží wampum a podrobně vysvětlí důvod své mise. Vyzve přítomné k pozvednutí sekery, a když domluví, předá jim wampum. Pokud jsou posluchači ochotní k válečnému spojenectví, předstoupí náčelník a pozvedne sekeru. Válečníci ho souhlasným křikem podpoří. Pokud wampum a sekera zůstanou ležet, je zřejmé, že kmen uzavřel spojenectví s nepřítelem. Posel se rychle vrátí domů, aby informoval krajany o svém neúspěchu.

Indiáni vyhlašují válku tím, že pošlou posla s válečnou sekerou s rukojetí potřenou červenou barvou do nepřátelské země. Kurýr navzdory nebezpečí, kterému je vystaven splní svůj úkol s velkou věrností. Před tamní Radou vysvětlí, proč chce jeho národ proti nim válčit, čímž je může urazit. Někdy se vzteklí mladí válečníci vydají bez svolení starších náčelníků v malé skupině do pole a zabijí prvního příslušníka nepřátelského kmene, kterého potkají. Vrazí mu do srdce sekeru, kterou převzali, aby dali jasně najevo, že výzvu přijímají. U některých kmenů se to dělá šípem či kopím, jehož konec je natřen červenou barvou. Aby ještě více rozzuřili nepřítele, rozčtvrtí tělo, aby ukázali, že je nepovažují za muže, ale za staré baby.

Indiáni zřídkakdy vyrážejí do boje ve velkých skupinách, protože je složité jim opatřit obživu během únavných pochodů ponurými lesy nebo dlouhých plaveb po jezerech a řekách. Jejich armády nejsou zatíženy zavazadly a velkými zásobami. Každý si krom zbraní nese malou zásobu jídla, a když jsou daleko za hranicemi, musí něco ulovit. Pokud jsou na bezpečném území, chovají se bezstarostně. Pohromadě zůstane sotva tucet válečníků, zatímco ostatní se rozptýlí za lovem. Na místo setkání dorazí vždy v určenou hodinu.

Stany staví před západem slunce, a protože jsou od přírody flegmatičtí, věnují jen velmi malou pozornost strážní službě. Důvěřují totiž svým ochranným duchům, kteří je střeží, takže klidně spí pod jejich ochranou. Těmto manidům, jak říkají duchům na východě, říkají Dakotové wakons.

Jakmile vstoupí na území nepřítele, není nikdo opatrnější a obezřetnější než oni. Nerozdělávají ohně, moc nemluví a neloví. Místo řeči se dorozumívají gestikulací. Když objeví nepřátele, vyšlou dopředu zvědy a čekají na zprávu. Po návratu špehů se sejdou k poradě, během níž mluví šeptem a zvažují možnosti.

Útok provádějí těsně před svítáním, kdy by měli všichni spát nejhlubším spánkem. Celou noc leží nehybně na břiše a v téže pozici se plíží na rukou a nohou, až se dostanou na dostřel luků. Na signál náčelníka celá skupina začne ječet tím nejstrašlivějším řevem. Ve stejném okamžiku vyskočí a vystřelí šípy. Aniž dají protivníkům čas se vzpamatovat z počátečního chaosu, vrhnou se na ně s válečnými palicemi a tomahawky. Je to jejich základní taktika, překvapivě zaútočit a zničit. Zřídka se pouštějí do boje, pokud nemají zjevnou převahu. Pokud zjistí, že je nepřítel v pohotovosti, má silné opevnění nebo početní převahu, ustoupí. Za největší schopnost válečného náčelníka je schopnost řídit útok tak, aby bylo možné zničit co nejvíce nepřátel za cenu nejmenších ztrát. Proto se schovávají za stromy, kopci či skalami a po jedné nebo dvou salvách se stáhnou. Evropané, kteří tuto metodu boje neznají, příliš pozdě poznávají její ničivou účinnost na vlastní kůži. Generál Braddock byl zrovna jedním z těchto nešťastníků. Roku 1755, kdy pochodoval na francouzskou pevnost Duquesne, byl přepaden Francouzi a indiány, kteří touto zákeřnou metodou boje porazili jeho mocnou armádu statečných a dobře disciplinovaných vojáků. Indiáni byli tak rozmístěni bezpečně, že Angličané sotva věděli odkud a kým jsou ostřelování. Během celého boje téměř neviděli nepřítele a byli nuceni ustoupit, aniž by se mohli alespoň trochu pomstít za zkázu, která jim byla způsobena. Generál zaplatil za svou troufalost životem, stejně tak, jako velké množství jeho statečných mužů, zatímco jeho neviditelní nepřátelé měli nepatrné ztráty.

Když se indiánům podaří tiše obsadit tábor, nastává scéna hrůzy, která přesahuje veškeré popisy. Divoká zuřivost vítězů a zoufalství poražených, kteří dobře vědí, co je čeká. Postavy bojovníků pomalované černou a červenou barvou jsou potřísněné krví. Jejich strašlivé výkřiky a neovladatelná zuřivost jsou pro ty, kteří nikdy nepřekročili Atlantik, nepředstavitelné. Byl jsem toho žel často svědkem a jednou se toho dokonce účastnil. Každá okolnost tohoto dobrodružství mi stále zůstává v paměti a umožňuje mi s větší jasností popsat brutální zuřivost indiánů.

Jako důkaz je scéna masakru ve Fort William Henry roku 1757. Ta poskytne čtenářům jasnou představu o krutosti tohoto lidu. Zároveň se omlouvám za délku odbočky a můj egoismus, který je v tomto vyprávění nevyhnutelný.

Generál Webb velící anglické armádě v Severní Americe, která tehdy tábořila u Fort Edward, dostal zprávu, že francouzské jednotky pod velením generála Montcalma se přesouvají k Fort William Henry. Vyslal proto oddíl asi patnácti set Angličanů a provinciálů posílit tamní posádku. Šel jsem s touto armádou jako dobrovolník za provinciály.

Obavy anglického generála nebyly bezdůvodné, protože den po našem příjezdu jsme viděli jezero George pokryté obrovským množstvím lodí, a za několik hodin jsme zjistili, že naše linie byly napadeny. Francouzi právě vylodili jedenáct tisíc regulérních vojáků, Kanaďanů a dva tisíce indiánů. Plukovník Monro, statečný důstojník velící v pevnosti měl k dispozici pouze dva tisíce tři sta mužů, včetně našeho oddílu. S nimi se statečně bránil a je pravděpodobně, že by pevnost nakonec uhájil, kdyby měl náležitou podporu. Na každou výzvu ke kapitulaci od francouzského generála, který nabízel nejčestnější podmínky, opakovaně odpovídal, že se stále nachází v pozici, kdy je schopen odrazit i ty nejzuřivější útoky. Čekal totiž každou chvíli čerstvé posily z pevnosti Edward.

Webb mu ovšem odpověděl, že mu nemůže pomoci, proto mu nařídil, aby se vzdal za těch nejlepších podmínek, jakých může dosáhnout. Jenže tento dopis se dostal do rukou francouzského generála, který do pevnosti vyslal vlajku příměří a žádal o jednání. Setkali se tedy. Doprovázeni malou stráží mezi liniemi, kde Montcalm sdělil plukovníkovi, že přišel osobně požadovat předání pevnosti. Plukovník odpověděl, že se nemůže vzdát, dokud je v jeho silách pevnost bránit. Francouzský generál mu předal Webbův dopis. Statečný Monro si přečetl obsah balíčku a jelikož se jednalo o rozkazy vrchního velitele, musel uposlechnout. Začalo vyjednávání.

Vzhledem k statečné obraně, kterou posádka předvedla, jí bylo povoleno odejít se všemi válečnými poctami a s krytými vozy pro přepravu zavazadel do Fort Edward. Ráno po podepsání kapitulace, byla celá posádka společně s ženami a dětmi seřazena v řadách a chystala se k odchodu. Kolem bylo shromážděno velké množství indiánů a řada z nich se jala pevnost rabovat. Zpočátku jsme doufali, že jim to bude stačit. Byli jsme stejně bezmocní. I když jsme měli zbraně, neměli jsme žádnou munici. Naše naděje však hasly, když někteří divoši začali napadat ubikace s nemocnými a raněnými. Doufali jsme, že se dáme brzy do pohybu a nepokoje skončí. Žel za krátkou dobu jsme viděli, jak přední divize ustupuje a my jsme obklíčeni divochy. Každou chvíli jsme očekávali francouzskou stráž, která nám byla dle kapitulačních podmínek slíbena. Nikdo se neobjevil. Indiáni nám začali brát zbraně a oděvy a ti, kteří kladli odpor, pocítili hořkou chuť tomahawků. Byl jsem v zadní divizi, ale netrvalo dlouho a sdílel jsem osud svých společníků. Tři nebo čtyři divoši mě popadli, zatímco jiní mi hrozili zbraněmi. Svlékli mne z kabátu, vesty, klobouku a nezapomněli mi vzít peníze, které jsem měl v kapse. Viděl jsem jednoho z francouzských strážných a rozběhl se k němu. Žádal jsem o ochranu, ale on mě nazval anglickým psem a odstrčil mne zpět.

Pokusil jsem se připojit ke skupině našich vojáků, kteří se shromáždili k obraně. Divoši se mne snažili tlouct zbraněmi, avšak byli tak blízko sebe, že mě nemohli zasáhnout, aniž by ohrozili sami sebe. Škrábli mne toliko na kotníku. Nakonec jsem se dostal ke svým krajanům a vtlačil mezi ně. Z mé košile zbyl už jen límec a manžety a tělo jsem měl na mnoha místech poškrábané. V tu chvíli zazněl válečný pokřik a indiáni začali vraždit. Slova nedokážou ani zdaleka popsat tu hrůznou scénu. Muži, ženy i děti byli zabíjení nejkrutějším a nejbezohlednějším způsobem a okamžitě skalpováni. Mnozí z divochů pili krev svých obětí, která tekla z fatálních ran. Nyní jsme si byli plně vědomi, že od Francouzů nemůžeme očekávat žádnou pomoc, i když to bylo v rozporu s dohodou o kapitulaci. Jasně jsem viděl francouzské důstojníky, jak se nedaleko procházejí a diskutují spolu s viditelnou lhostejností pro okolní dění. Pro čest lidské přirozenosti musím dodat, že flagrantní porušení všech posvátných zákonů vycházelo spíše z divoké povahy indiánů, kterou, jak uznávám, je téměř nemožné ovládnout. Snad to nebyl postranní úmysl francouzského velitele. Přece jen deset tisíc křesťanských vojáků mohlo masakru zabránit. Ať už byla příčina jakákoli, následky byly strašné a v moderní historii nemají obdoby.

Kruh, ve kterém jsem stál se mezitím značně ztenčil a smrt se zdála být na dosah ruky. Ti nejodhodlanější navrhli se probojovat, i když by se jednalo o zoufalý čin. Byla to ale opravdu jediná možnost, jak si zachránit život. I přes beznadějnost tohoto plánu se asi dvacet z nás vrhlo přímo do té vřavy. V mžiku jsme byli všichni rozptýlení a o osudu mých společníků jsem se dozvěděl až o několik měsíců později. Pouze šest z nich přežilo. Soustředil jsem se na svou vlastní bezpečnost a snažil se proklouznout mezi divokými nepřáteli. Dodnes nevěřím, s jakým klidem jsem to dokázal. Některé indiány jsem porazil, protože jsem byl v té době mladý a atletický. Jiné jsem obratně obešel a vyhýbal se jejich zbraním. Dva velmi statní náčelníci z nejdivočejších kmenů, jak jsem poznal dle jejich oděvu, jsem nedostal. Byli moc silní. Chytili mě za paže a začali mě protlačovat davem. V tu chvíli jsem se smířil se svým osudem. Nepochybně mne zabíjí a ukojí svou pomstu mou krví. Vlekli mne k nějaké bažině, ale než mne odtáhli, přiběhl k nám anglický gentleman, jak jsem poznal podle jeho kalhot. Byl to jediný oděv, který měl na sobě, a byl ušit z jemného šarlatového sametu. Jeden z pochopů mne okamžitě pustil a vrhl se na novou kořist. Ovšem ten gentleman byl silný a srazil ho k zemi. Pravděpodobně by utekl, kdyby ten, který mě držel za druhou ruku šel na pomoc svému bratrovi. Využil jsem příležitosti a vzal nohy na ramena a spěchal ke skupině anglických vojáků, která dosud držela formaci. Připojil se ke mně asi dvanáctiletý chlapec a prosil mě, zdali by se mně mohl chytit. Slíbil jsem mu veškerou pomoc, která bude v mých silách. Za pár okamžiků byl však odtržen a dle jeho výkřiků soudím, že byl zabit. Bylo naprosto nemožné podniknout jakékoli kroky, pro jeho záchranu.

Nyní jsem byl opět uprostřed přátel, ale nebyli jsme schopni si navzájem pomoci. Byl to oddíl nejvíce vzdálený od pevnosti, tak mne napadlo, i když to bylo málo pravděpodobné, prorazit vnější řady indiánů a proniknou do nedalekého lesa. Povzbuzovala mne naděje, kterou mi dodalo téměř zázračné zachránění, které jsem před chvíli zažil. Mé naděje nebyly marné a stačí říci, že jsem se do toho lesa dostal. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se vrhl do křoví a několik minut nehybně ležel, abych polapil dech. Jakmile jsem nabral trochu sil, mé obavy se znovu vrátily, když jsem v lese uviděl několik divochů. Nevěděl jsem, zdali zůstat či pokračovat v úniku. Považoval jsem za nejrozumnější dostat se co nejdál od strašného místa mých útrap. Vyrazil jsem na opačnou stranu lesa a spěchal tak rychle, jak mi to trní a ztráta boty dovolovaly. Po několika hodinách postupu jsem dorazil na kopec, ze kterého jsem mohl pozorovat dole stále pokračující krvavou bouři zuřící s nezměněnou silou. Abych své čtenáře neunavil, dodám už jen, že po třech dnech bez jídla a po třech nocích strávených v mrazivé rose jsem konečně dorazil do Fort Edward. Tam se mé tělo díky náležité péči brzy zotavilo a má mysl, nakolik to vzpomínky smutné události dovolovaly, znovu nabyla obvyklého klidu.

Bylo spočítáno, že během osudného dne bylo zabito a zajato patnáct set osob. Mnoho z nich bylo odvlečeno a nikdy se nevrátilo. Někteří se díky šťastné náhodě po dlouhém a krutém zajetí vrátili do rodné země. Statečný plukovník Monro ihned spěchal do francouzského tábora, aby se pokusil zajistit přislíbenou ochranu. Bylo to však marné, tak zůstal ve francouzském štábu, dokud generál Webb neposlal oddíl vojáků, aby ho vyzvedli a doprovodili do Fort Edward. Na základě těchto otřesných události plukovník brzy zemřel. Zemřel asi za tři měsíce na zlomené srdce. Plukovník dělal čest své zemi.

Nechci naznačovat, že následující okolnost byly bezprostředním rozsudkem nebes a odplatou za toto zabíjení, ale nemohu opomenout, že jen velmi málo z těch indiánských kmenů se vrátilo domů. Neštovice se díky styku s Evropany dostaly mezi ně a způsobily jim stejnou spoušť, jakou oni sami napáchali. Zatímco trpěli v horečkách, snažili se teplotu snížit ponořením do chladné vody. Takhle umírali rychleji a po stovkách. Ti, kteří přežili se proměnili v zjizvené a ohavné bytosti. Generál za několik měsíců padl v bitvě o Quebec.

Nevyprovokovaná krutost tohoto velitele nebyla schválena většinou jeho krajanů. To jsem se přesvědčil na základě mnoha důkazů. Uvedu však pouze jeden, který jsem obdržel od osoby, která byla v jeho blízkosti. Jeden kanadský obchodník s jistým vlivem se o kapitulaci anglické pevnosti dozvěděl a oslavil tuto událost velkou radostí a pohostinností, jak je v Kanadě zvykem. Jakmile se však doslechl o masakru, který následoval, okamžitě oslavy ukončil a nejtvrdšími slovy odsoudil toto nelidské jednání a zároveň prohlásil, že ti, kdo to schvalovali přivolali na tuto část království pomstu nebes. Dodal, že se důsledkem bude jejich úplná ztráta Kanady. Jak se tato předpověď naplnila, všichni dobře víme.

Ale zpět k tématu. Ačkoli indiáni nedbají na strážní opatření proti překvapivému útoku, jsou ostražití a obratní v přepadávání. V plížení jsou velmi vytrvalí a mají na to obdivuhodný talent, nebo spíše instinktivní schopnost. Taktéž ve stopování jsou mistři. V nejměkčí trávě, na nejtvrdší zemi, a dokonce i na kamenech objeví stopy nepřítele a podle jejich tvaru a vzdálenosti mezi nimi rozeznají nejen to, zda tudy prošel muž nebo žena, ale dokonce i národ, ke kterému patří. Ať se to může zdát jakkoli neuvěřitelné, z mnoha důkazů, které jsem mezi nimi získal, nevidím žádný důvod, proč bych neměl věřit ani těmto mimořádným znalostem.

Když zvítězí v bitvě, nejprve zabijí všechny, o nichž se domnívají, že by je nemohli odvést. Poté shromáždí co nejvíce vězňů, načež skalpují mrtvé a těžce raněné. V tom jsou mimořádně zruční. Chytí hlavu, položí jednu nohu na krk a levou rukou ho chytí za vlasy. Tím natáhnou kůži temene hlavy a vytáhnou skalpovací nůž. Ten je pro tento krutý účel vždy udržován v dobrém stavu. Pak obratnými pohyby odstraní část vlasů, která se nazývá skalp. Jsou v tom tak rychlí, že celá procedura trvá sotva minutu. Skalpy si uchovávají jako památku své statečnosti a zároveň jako důkaz pomsty, kterou vykonali na svých nepřátelích.

Pokud dva indiáni ve stejném okamžiku vezmou jednoho zajatce, zdá se, že na něj mají stejný nárok. Spor vyřeší jednoduše. Válečník obávající se ztráty kořisti sáhne po tomahawku nebo válečné palici a nešťastného původce sporu zabije.

Jakmile útočníci dosáhnou svého cíle a způsobí co největší škod, okamžitě se vracejí do své země, aby se vyhnuli pronásledováni. V tom případě využívají mnoha triků, aby unikli. Rozhazují za sebou listí, písek a prach za účelem zamaskovat stopy. Pokud zjistí, že všechna opatření jsou marná a že jsou blízko dopadení, nejprve zabijí a skalpují zajatce a poté se rozdělí. Každý se snaží vrátit do své rodné země jinou cestou.

Pokud jsou útočníci úspěšní a podaří se jim nepozorovaně ustoupit, spěchají do bezpečí svých vesnic. Zraněné nesou na nosítkách, nebo v zimě táhnou na saních. Táhnou je s velkou lehkostí, ať už jsou jakkoli naložené s pomocí provazu, který mají obtažený kolem hrudi. Používá se to po celé Americe, jak v osadách, tak ve vnitrozemí.

Vězni jsou během pochodu střeženi s největší obezřetností. Během dne, pokud putují po souši, jsou držení na provaze některým z válečníků. Pokud cestují po vodě, jsou připoutáni ke kánoi. V noci zcela nazí leží z roztaženými nohama a rukama a krkem připoutanými ke kolíkům zaraženým do země. Krom toho jsou k jejich rukám nebo nohám přivázány provazy, které drží indián, který se probudí při sebemenším pohybu. Navzdory těmto opatřením je v análech Nové Anglie zaznamenáno, že jedna žena, téměř sama a bez pomoci našla způsob, jak uniknout. A nejenže unikla, ale také pomstila své krajany.

Před několika lety vtrhla malá skupina kanadských indiánů deseti válečníků a dvou žen do vnějších osad Nové Anglie. Nějakou dobu se skrývali v blízkosti nejvzdálenějších osady a poté, co zabili a skalpovali několik lidí zajali i jednu ženu s dvanáctiletým synem. Poté se odebrali na zpáteční čtyři sta kilometrů dlouhou cestu. Druhou noc se žena, pokud se nemýlím jménem Rowe rozhodla k činu hodného nejodvážnějšího hrdiny. Dokázala vyklouznout z pout a osvobodila i syna. Opatrně sebrala dva tomahawky a jeden podala chlapci s příkazem, aby dělal to, co ona. Praštila několik bojovníků a zabila je. Jenže chlapec neměl tolik síly a jeho úder napadeného pouze probudil. Než se však zraněný chopil zbraně, zakročila matka a totéž udělala ostatním, kromě jedné ženy, která se včas probudila a unikla. Hrdinka stáhla poraženým nepřátelům skalpy a triumfálně se vrátila do osady k velkému úžasu sousedů.

Indiáni během pochodu nutí zajatce zpívat píseň smrti, která se skládá z podobných slov: „Umírám. Budu trpět, ale statečně snesu nejtvrdší mučení. Zemřu jako statečný muž a připojím se k náčelníkům. Ti trpěli ze stejného důvodu.“ Písně se opakují v pravidelných intervalech.

Když jsou válečníci na doslech své vesnice, začnou různé křičet, aby dali vědět, jak dopadla jejich výprava. Počet výkřiků smrti udává, kolik soukmenovců zahynulo. Počet válečných pokřiků udává počet zajatců. Je těžké tyto výkřiky popsat, snad že je to podobné zvuku „whoo, whoo, whoop“, který pokračuje v dlouhém pronikavém tónu, téměř do vyčerpání dechu a náhle se přeruší zvýšením hlasu. Druhý je hlasitý výkřik velmi podobného druhu, který se moduluje do tónů pomocí ruky umístěné před ústy. Oba výkřiky jsou slyšet na velkou vzdálenost. Zatímco jsou tyto výkřiky vydávány, posluchači zůstanou nehybní a plně soustředění. Po skončení tohoto obřadu se celá vesnice vydá ven a podle toho, zda je zpráva smutná či radostná reagují jásotem nebo nářkem. Ve vesnici se ženy a děti vyzbrojí holemi a palicemi a vytvoří dvě řady, kterými musí vězni projít. Někdy jsou vězni tak zbiti po hlavě a obličeji, že z nich téměř nic nezůstane a byli by šťastní, kdyby smrt ukončila jejich bídné bytí. Mučitelé ovšem dbají, aby žádný úder nebyl smrtelný, protože chtějí tyto nešťastné oběti uchovat pro ještě krutější tresty.

Po tomto neblahém uvítání jsou spoutáni na rukou i nohou a musí čekat, než náčelníci rozhodnou o jejich osudu. Odsouzení k smrti mučením jsou předáni válečnému náčelníkovi. Vynesený rozsudek je zpravidla neodvolatelný. První odsouzení jsou nazývají „Ti, jenž jdou do domu smrti“ a druzí jsou „Ti, kteří odcházející do domu milosti.“ Zajatci v pokročilém věku s pověsti hrdinů odčiní své činy upálením. Jejich zásluhy ve válce jsou snadno rozpoznatelné podle modrých značek na hrudi a pažích, které jsou pro indiány stejně čitelné copy písmena pro Evropany. Tyto hieroglyfy se vytvářejí tak, že se kůže propíchne rybími zuby či naostřenými křemeny namočenými v barvě vyrobené z borové pryskyřice. Stejně jako u starověkých Pikťů v Británii jsou považovány za ozdobu a zároveň slouží jako záznamy hrdinských činů. Nesmazatelné stopy statečnosti.

Vězni odsouzení k smrti jsou brzy odvedeni na místo popravy, které se obvykle nachází uprostřed tábora nebo vesnice. Jsou svlečeni a jejich těla pomalována na černo. Na hlavu jim připevní kůži vrány nebo havrana. Poté jsou přivázáni ke kůlu, kolem kterého jsou naskládány snopy a jsou nuceni naposledy zpívat píseň smrti. Hlasitě vyprávějí o všech svých statečných činech a chlubí se počtem zabitých nepřátel. Při tom nešetří ani své mučitele, ale snaží se je provokovat a urážet, jak to jen jde. Někdy to má požadovaný účinek a odsouzený je popraven dříve, než by tomu bylo jinak. Indiáni znají mnoho dalších metod usmrcení, ale ty používají pouze příležitostné, nejčastěji upalují.

Když jsem byl v hlavní vesnici Dakotů, přivedli tam zajatce z kmene Illinoi. Měl jsem tehdy příležitost vidět ty krutosti, které tito lidé páchají na svých zajatcích. Po odsouzení ho brzy ráno odvedli kousek od vesnice, kde ho přivázali ke stromu. Poté bylo všem chlapcům, kterých bylo ve vesnici hodně, dovoleno na nešťastníka střílet šípy. Žádnému z nich nebylo více než dvanáct let, takže se větší vzdálenosti neprostřelili důležité orgány. Ubožák stál více než dva dny propíchaný šípy a trpěl mukami. Přesto dál zpíval. Shrnul všechny lsti, které použil, aby překvapil své nepřátele. Chlubil se počtem skalpů, které získal, a dokonce jmenovával zajatce, které zajal. Popsal barbarské metody, kterými je zabil a zdálo se, že mu to i v tuto chvíli přináší nepředstavitelnou radost. Zvláště se však zabýval krutostmi, které páchal na příbuzných současných mučitelů. Snažil se je těmito urážkami přimět, aby jeho mučení ještě zesílili, aby mohl prokázat ještě větší statečnost. I v posledních chvílích života, kdy již nebyl schopen mluvit, se na jeho tváři objevil úsměv smíšený s pohrdáním a triumfem.

Řekli mi, že jeden bojovník měl tu drzost při mučení říct trýznitelům, že jsou staré baby, které nevědí, jak popravit statečné zajatce. Řekl jim, že pro své zajatce vymyslel ty nejhorší tresty. Přivázal je ke kůlu, zapíchal do jejich těl ostré třísky z pryskyřičného dřeva a zapálil je a tančil kolem nich, aby si užil jejich bolest. Taková odvaha dráždila i otrlé indiány zvyklé na ledasco. Jeden z náčelníků to nevydržel, přiběhl k němu a vyrval mu srdce z hrudi a zacpal mu s ním ústa.

Takové historky jsou nespočetné a zdají se být často neuvěřitelné. Je však jisté, že tito divoši jsou obdařeni mnoha hrdinskými vlastnostmi a snášejí každé neštěstí s takovou statečností, jakou nepřekonali ani starověcí hrdinové Řecka či Říma. Navzdory těmto krutým činům, které páchají na svých vlastních lidech, jsou některé kmeny umírněnější třeba vůči ženám z anglických kolonií. Často unášejí velmi krásné ženy a během pochodu několik set kilometrů se jich ani nedotknou, i když jim lehají po boku. Staly se případy, kdy zajaté ženy porodily uprostřed lesů, kde jejich jedinými společníky byli divoši, přesto dostaly veškerou pomoc, jakou situace dovolovala. Bylo s nimi zacházeno s takovou lidskostí, jakou by to nikdy nečekaly. Taková shovívavost údajně nevychází výhradně z jejich povahy, ale vlivem francouzských misionářů. Tito kněží vynaložili velké úsilí, aby indiánům vštípili obecné zásady humanity, které se ujaly i v jejich kultuře.

Vězni odesláni do „domu milosti“ jsou obvykle mladí muži, ženy a děti. Do vesnice je vyslán herold, aby oznámil těm, kteří ztratili nějaké příbuzné, že mohou žádat o adopci zajatců. Ženy, které ztratily syny nebo manžely mají přednost. Po nich následují pokrevní příbuzní a přátelé. To se jako obvykle odehrává bez sebemenších sporů. Adepti jsou odvedení do stanů, kde jsou omytí a ošetření. Obléknou je do nových šatů a dostanou dobře najíst. Jejich noví příbuzní na ně během jídla útěšně mluví, jelikož unikli před smrtí nyní mohou být veselí a šťastní. Muži jsou obvykle předáni vdovám, které ztratily manžely, a pokud to jde, brzy se ožení. Pokud je dáma již zadaná, život toho, kdo jí připadne, je ve velkém nebezpečí, zejména pokud se dotyčná domnívá, že její zesnulý manžel potřebuje otroka v zemi duchů. V takovém případě několik mladých mužů odvede zajatce na určité místo a bez jakýchkoli obřadů ho popraví. Ženy jsou obvykle rozděleny mezi muže, kteří je přijímají s otevřenou náručí. Chlapci a dívky jsou přijímáni do rodin těch, kteří je potřebují, a jsou považováni za otroky. Stane se, že jsou i prodání evropským obchodníkům.

Indiáni dříve neuvažovali o tom, že by zajatce šetřili nebo vyměňovali. Všechny čekal buď poprava, adopce nebo otroctví. A kmeny jsou v tom tak důsledné, že pokud adoptovaný uteče a vrátí se domů, je považován za člena toho cizího kmene. Adoptované dětí mají všechna práva kmene, a když vyrostou nemají žádný problém bojovat se svými původními krajany. Pokud je však uprchlík dopaden, je považován za nemanželské dítě a nevděčníka a je s ním zacházeno s neobvyklou přísností.

Otroci se obvykle rozdělí mezi náčelníky, a ti je často darují evropským guvernérům pohraničních stanic nebo komisařům pro indiánské záležitosti. Byl mi řečeno, že to byli jezuité, kteří jako první zavedli tyto nešťastné zajatce do osad a tím indiánům ukázali, že jsou cenní. Ten záměr byl sice chvályhodný, protože měl zabránit barbarským činům a krveprolití, a také přispět k šíření víry. Proto povzbuzovali obchodníky ke koupí otroků, kdykoli budou moci. To však nesplnilo očekávání, neboť spory mezi kmeny pokračovaly s ještě větší násilností. Cílem ovšem nebyla pomsta nebo sláva, ale získání lihovin, za které zajatce měnili, a které téměř každý kmen nemírně miloval. Proto pátrali po zajatcích s neobvyklou horlivostí a neustále byli v pohotovosti, aby nějaké unesli. Je třeba dodat, že méně zajatců je mučeno a popravováno díky tomu, že za ně dostanou odměnu, která je pro ně zajímavější než tortura. Pokud jde však o pomstu, pak je skoro nic nezastaví.

Misionáři zjistili, že jejich horlivost vedla toliko k nárůstu prodeje alkoholu. Byl tak extrémní, že byl v roce 1693 zakázán. Avšak k čemu slouží zákazy? Francouzští dopravci známí coby Couriers de Boïs ho dál provozovali tajně, i když zato hrozila velká pokuta či vězení. Ti, kteří byli prozrazeni se stáhli na indiánské území, kde se oženili a podstoupili dobrovolné vyhnanství. Byla to však zkažená zhýralá cháska, která jen málo přispěla k nápravě mravů jejich indiánských příbuzných. Díky nim Mississaugové, Wyandoti, Miamiové, Pottawatomiové, Menominiové a Algonkini mají stále vazby na Francouze, i když ztratili Kanadu. Indiáni totiž považují každý poražený národ za vazala dobyvatelů. Poté, co si jeden národ podmaní druhý, je zvykem, že náčelníci poražených zasedají v radě se svými dobyvateli nosí sukně jako uznání toho, že jsou ve stavu poddanství coby ženy. Zde však přízeň k Francouzům zakořenila příliš hluboko, než aby ji čas sám mohl vymýtit.