Kraj pod Smutným Měsícem - XXVII. - Tippecanoe - Nahkohe

1806

Přes veškeré utajování si byl Tekumseh vědom, že se o jeho aktivitách běloši stejně jednou dozvědí. Vždy se našel někdo, kdo nedokázal udržet tajemství a vždy se našel někdo, kdo ochotně Američanům donášel. Prozrazení se zkrátka nedalo zabránit. Důležité bylo utajit podrobnosti. Náčelník zřídil dočasnou vesnici na horním toku Velké Miami, asi šestnáct kilometrů severovýchodně od Blue Jacket's Town a několik kilometrů jižně od Indian Lake. Pořádal tam velká setkání indiánů a promlouval k nim.  

1806

Kenton a Jim McPherson jeli koňmo asi dvacet kilometrů severně od McPhersonova nového srubu v Urbaně. Kenton náhle zbystřil a strhnul Jimova koně ze stezky. Zavedl ho do křoví a přiměl ho seskočit ze sedla a sám pak pěšky zmizel v lese. Vrátil se za necelou půlhodinu s vážným výrazem ve tváři vyzval společníka, aby ho doprovázel. Zavedl ho ke Stony Creeku a ukázal mu indiánskou vesničku. Konalo se v ní jakési shromážděné, ke kterému kdosi promlouval.

Kenton scénu chvíli pozoroval, než vyzval McPhersona k odchodu. Vrátili se ke koním a vyrazili na jih. Zálesák soudil, že je třeba vyhlásit všeobecný poplach. Jezdci uháněli a varovali každou usedlost a osadu na cestě. V Urbaně se rozdělili. Kenton pokračoval po východním břehu Mad River a McPherson po západním a pokračovali ve své práci až do Springfieldu. Radili osamělým osadníkům ať se uchýlí do nejbližší pevnosti.  

Avšak čtyři dny se nic nedělo, proto se Kenton, McPherson, Charles Mcllvain a major Thomas Moore rozhodli věc urychlit. Vydali se rovnou na Stony Creek do indiánského tábora věc prozkoumat přímo na místě. Předtím ještě Mcllvain sepsal krátké prohlášení a nechal si ho potvrdit soudcem Samem McCullochem. Posel odjel s dopisem do Chillicothe a doručil ho guvernérovi Edwardu Tiffinovi. Skupina vyrazila před svítáním a vrátila se za soumraku. Rozrušený Moore napsal guvernérovi další dopis a poslal ho po spěšném kurýrovi:

„18. února 1806, guvernéru Tiffinovi od Thomase Moora, majora okresu Champaign, Ohio“
„Vážený pane,
vypravil jsem se na zasedání indiánské Rady v doprovodu kapitána McPhersona, generála Kentona a pana Mcllvaina. Do indiánské osady jsme dorazili kolem druhé hodiny odpoledne. Když jsme se pokusili vstoupit do vesnice, jejich člověk nám zakázal vstup. Byli jsme asi čtyřicet metrů daleko od jejich shromáždění. Řekl nám, že za námi přijdou na jiné místo. Okamžitě jsme nasedli na koně a hodlali odjed, poněvadž jsme se cítili jako velmi nevítaní hosté. Zavolali nás zpět, abychom si promluvili. Znovu jsme sesedli z koní a nás pozvali do nějakého domu. Bylo tam asi osmnáct indiánů. Jejich mluvčí promluvil: ‚Přátelé! Podle informací našich bílých přátel a vašich sousedů je dobrý důvod k znepokojeni. Vaši lidé opouštějí domovy a utíkají do osad. My si však přejeme pouze opravdové přátelství.‘ Náčelník nás ujistil, že nemají v úmyslu nám ublížit a poděkoval Velkému Duchu, že jsme bratři a žádal naše trvalé přátelství. Domluvili jsme další setkání na jednadvacátého tohoto měsíce. Chtěli bychom dojednat kompromis, který by uspokojil všechny strany. Když jsme se chystali odejít, téměř všichni nám chladně podali levou ruku. Kapitán McPherson je gentleman, který dobře zná zvyky indiánů více než patnáct let. Říká, že je přesvědčen o jejich nedobrých úmyslech. Za prvé nás nepustili do Rady a za druhé, protože tam byl shromážděn neobvyklý počet bojovníků. Tolik jich bývá na jednom místě, leda v čase války. Věříme, že ve své moudrosti vezmete v úvahu naši situaci. I když se budeme bránit ze všech sil, nejsme schopni odolat takové přesile.“
„S úctou pane guvernére major Thomas Moore“

Guvernér Edward Tiffin byl však klidný. Po poradě se svým štábem Moorovi odepsal:

„19. února 1806, Chillicothe“
„Pane majore,
dnes ráno jsem obdržel Váš dopis ze šestnáctého tohoto měsíce ohledně obav z indiánů kmene Šavanů. Z Vašeho dopisu a výpovědi vyplývá, že se indiáni připravují na válku, přesto se nezdá, že jsou jejich cílem bílí lidé. Zatím nebylo nikomu ublíženo. Poradil jsem se s mými důstojníky a dospěl k názoru, že tito indiáni nejsou tak šílení, aby vedli válku proti Spojeným státům. Velmi mě těší, že podnikáte preventivní opatření, jako je návštěva indiánské rady. Přeji si, pokud se již tak nestalo, abyste náčelníky mým jménem požádali o vysvětlení. Pokud se připravují na válku, je to kvůli nějakým stížnostem vůči našemu lidu? Pokud ano, ať své stížnosti přednesou a bude jim věnována okamžitá pozornost. Pokud proti nám nemají žádný důvod ke stížnostem, nemusíte s dotazy na ně naléhat. Domnívám se, že jejich aktivity jsou zaměřeny proti někomu jinému. Pokud výše uvedený postup nebude úspěšný, použijte prosím všech prostředků k ověření jejich záměru. Sledujte jejich chování a snažte se co nejvíce uklidnit mysl lidí a pokud se stane něco opravdu alarmujícího, okamžitě mě o tom informujte. Je třeba postupovat s největší opatrností a z naší strany se nesmí dít nic nepřátelského, dokud to nebude nezbytně nutné.“
„S úctou Edward Tiffin“

Guvernérův klid se změnil v znepokojení o pouhé tři hodiny později, kdy obdržel Moorův druhý dopis, na který ihned reagoval:

„Chillicothe, 19. února 1806“
„Vážený majore,
dnes ráno jsem Vám poslal dopis prostřednictvím pana Bennetta a poté obdržel Vaši druhou zprávu. Popisujete chování indiánů, když jste navštívil jejich radu v doprovodu kapitána McPhersona, generála Kentona a pana McIlvaina. Indiáni se možná chovají nepřátelsky, přesto si nejsem jisti, že chtějí válčit proti nám. Doufám a nemohu se ubránit přesvědčení, že se neodváží proti nám páchat násilné činy. Přikládám bílý wampumu, který jim prosím doručte a doufám, že brzy uklidníme naše lidi. Cítím s nimi v jejich bezbranné situaci a pokud se potvrdí, že indiáni jsou odhodláni proti nám válčit, vynaložím veškeré úsilí, abych Vám okamžitě pomohl. Posílám instrukce ohledně organizace milice. Pokud dojde k náhlému vpádu indiánů do jakéhokoli okresu v rámci státu, velitel milice daného okresu je oprávněn povolat celou milici nebo její část, jak uzná za nutné. Může povolat i velitelé sousedních okresů. Musí mne však o tom, neprodleně informovat. Pokud v rozporu s mými nadějemi a přesvědčením indiáni zaútočí, jste nejvyšším důstojníkem okresu Champaign a pokud nejste, předáte instrukce nejvyššímu důstojníkovi. Je třeba povolat tolik milice, kolik bude třeba. Můžete požádat generála Whitemana z okresu Greene o pomoc. Žádám, aby byla zachována maximální opatrnost a obezřetnost. V žádném případě nesmíme použít násilí jako první. Jsme oprávněni použit násilí pouze v případě ohrožení a pouze pokud všechny snahy o zachování míru selžou.“
„S velkou úctou Váš oddaný služebník Edward Tiffin“

Proslov, který měl Moore přednést indiánům byl příkladem diplomacie, kterou byl guvernér proslulý. Stručný, výstižný a bez urážek:

„Hlavním náčelníkům kmene Šavanů. Přátelé a bratři! Obdržel jsem informace od vážených bílých bratrů, kteří žijí na březích řeky Mad ohledně nepřátelských projevů našich rudých bratří. Osadníci se bojí a někteří už opustili domovy a žádají o pomoc. Nemohu však uvěřit, že by naši rudí bratři ztratili smysl pro povinnost a vlastní zájmy porušením mírových dohod. Z naší strany si upřímně přejeme posílit řetěz míru a přátelství. Proto posílám krásný bílý wampum. Avšak, jelikož je náš lid znepokojen vaším konáním, chtěl bych uklidnit jeho obavy a předejít násilnostem. Žádám vás, abyste výslovně sdělili našemu váženému majoru Moorovi, zdali máte nějaké důvody ke stížnostem. Pokud ano, dejte mi to vědět, a pokud ne, budu schopen uklidnit náš lid. V naději, že Velký duch nakloní vaše srdce a srdce vašeho lidu k míru, zůstávám vaším přítelem.“
„Edward Tiffin, guvernér státu Ohio, v Chillicothe, dne 19. února 1806“

Major Moore předal jednadvacátého února Tekumsehovi wampum a citoval guvernérův vzkaz. Šavan odpověděl, že se Američané nemusí bát. Žádný útok není proti nim plánován. Guvernérovi vzkázal, že mu do měsíce pošlou dopisem indiánské stanovisko.

Po Moorově odjezdu se Tekumseh usmál. Odebral se do svého wigvamu a začal pečlivě zvažovat odpověď. Obavy s první bělošské návštěvy opadly a doufal, že se nyní nemusí bát vojenských akcí ze strany Američanů. Stále však potřeboval čas. S odpovědí guvernérovi čekal měsíc. Byla to první příležitost oplatit bělochům mnoholeté lstivé jednání. Necítil ani žádnou vinu za stejnou literu vyjadřování:

„Guvernérovi v Chillicothe od náčelníků Šavanů z veřejné rady z 20. března 1806“
„Příteli a bratře,
rádi jsme přijali poselství přednesené majorem Moorem. I my jsme byli znepokojeni chováním vašeho lidu. Neneseme za to odpovědnost, protože jsme zcela nevinní. Modlili jsme se k Velkému Duchu ať nezapomeneme na vaši laskavost vůči nám. Děkujeme, že nám dal tak dobrého a moudrého člověka. Velmi nás potěšila část vašeho projevu, že nevěříte v naše pokusy způsobit různice s bílými lidmi. Buďte si jist, že to nebylo naším záměrem a nikdy nebude. Avšak, když jsme byli neprávem obviněni, shromáždili jsme pro jistotu mladé muže a ženy, abychom je učili dobrým věcem. Uctívat Velkého Boha a usadit se na dobrém místě, kde bychom mohli pěstovat kukuřici. Mysleli jsme si, že děláme dobře, zejména když nás o to požádal otec Jefferson. Čekali jsme, že budeme v bezpečí a pod ochranou Spojených států. Avšak k našemu velkému překvapení a lítosti jsme shledali, že osadníci od Mad River chtějí proti nám vytáhnout. A to na základě hloupých lží zlých lidí. Naše ženy jsou vystrašené a my nevíme, co dělat pro zajištění bezpečí. Chceme toliko místo, kde můžeme žít spokojeně s našimi sousedy. Vůdci vaší milice by měli být dobří muži s touhou udržovat mír a nedělat bezdůvodný rozruch pro nic. Prosíme, abyste potrestal zlé muže hodlající přetrhnout řetěz přátelství nás spojující. Chceme vás ujistit v naší upřímnosti pokračovat v dobré práci. Měj dlouhý život v prosperitě a štěstí a žijme coby bratři.“
„Vaši přátelé Šavani“

Guvernér Tiffin si ve světle voskovic dočetl dopis a opřel se v křesle. Hluboce a dlouze si oddechl. Měl přece jen pravdu. Osadníci opět utíkali před stíny hysterie.

1806

Ode dne, kdy Tenskwatawa převzal úřad Proroka ve vesnici Tawa, sílila jeho prestiž a moc. Do vesnice přicházeli indiáni z širého okolí, aby si vyslechli jeho poselství. Mnozí byli zaujati a hodlali Tekumseha následovat. A když se vrátili do svých vesnic, šířili poselství dál. Tekumsehova vesnice Greenville měla asi čtyři sta stálých obyvatel, přesto tam bývalo až dva tisíce dalších hostů. Marnivý a ctižádostivý Tenskwatawa ve svém nadšení už možná věřil v přínosy toho, co kázal. Pravda je, že morální zásady Šavanů i okolních kmenů se během let styku s bělochy uvolnily. Bylo třeba se navrátit ke starým zvykům. Pouze díky Tekumsehově plánu se mohou indiáni vrátit ke ztracenému. Návštěvníci Greenville tuto snahu vnímali pozitivně s výjimkou těch, kteří neviděli cestu zpět. Byli samozřejmě tací, kteří na Tekumseha a Tenskwatawu žárlili a odsuzovali je. Mezi přední odpůrce patřili Černé kopyto, Malá želva a Tarhe, náčelníci s velkým vlivem. Tenskwatawa uvažoval, zdali nebude vhodné přitvrdit.

Začal proto používat styl bělošských kněží. Během kázaní se někdy rozčiloval a křičel, zvláště na své odpůrce. Ty označoval za posedlé zlými duchy, které je třeba zničit. A naneštěstí získal pro tuto hroznou činnost nadšené podporovatele. První popravenou byla stará žena. Tenskwatawa věděl, že bezdětná vdova po delawarském podnáčelníkovi neustále nosila brašnu s různými amulety. Bez varování ji obvinil z čarodějnictví a požadoval její upálení. A ještě téhož dne se tak žel stalo.

Další obětí byl Tetebošti. Byl odsouzen za podepsání smlouvy v Greenville. Tetebošti se smířil se svým osudem a oblékl si nejlepší šaty. Prý dokonce pomáhal s nošením dřeva na vlastní hranici. Tenskwatawa si získal další „plusové body,“ tím že nechal šedovlasého starce před upálením usmrtit válečnou palicí. Dále následoval Wyandot křesťanským jménem Joshua. A opět nikdo proti rozsudku smrti neprotestoval. Takové věci nemohly být před bílými navždy utajeny a brzy se našlo dost důvěryhodných indiánských informátorů. Donášeli Harrisonovi do Vincennes zprávy o prorokových aktivitách. Harrison byl znepokojen a delawarským náčelníkům poslal dopis:

„Mé děti, mé srdce je naplněno smutkem a mé oči se zaplavily slzami nad tím, co jsem se dozvěděl. Vždy byla vychvalována moudrost Delawarů. Měla převyšovat moudrost všech kmenů tohoto velkého ostrova. Sláva vašich válečníků se rozšířila k nejvzdálenějším národům. Moudrost vašich náčelníků vám od sousedních národů vynesla přezdívku ‚Dědečkové.‘ Z jakého důvodu jste se odchýlili od moudrosti předků? Moje děti! Vraťte se zpět a snažte se najít správnou cestu, kterou jste opustili. Ta temná, po které nyní kráčíte vás dovede jenom k nekonečnému utrpení a bídě. Kdo je ten falešný prorok, který se odvažuje mluvit jménem velkého Stvořitele? Sledujte ho! Je snad moudřejší a vznešenější než vy? Požádejte důkazy, že je vyvolen Bohem. Měl by konat zázraky. Pokud je skutečný prorok, měl by umět zastavit Slunce či změnit dráhu Měsíce či křísit mrtvé z hrobů. Pokud to udělá, můžete uvěřit, že je poslán Bohem. Říká vám, že Velký Duch vám přikazuje potrestat smrtí ty, kteří se zabývají magií. Ty, které on sám označí. Zaměstnává snad Pán života smrtelného člověka, aby za něj trestal provinilce? Copak nemá hrom a sílu přírody? Vždyť jediným pohybem může zničit celý národ. Nevěřte, že velký a dobrý Stvořitel lidstva po vás žádá ničit vlastní lidi. Pokud budete podporovat falešného proroka, trest vás jistě nemine. Výše uvedené je adresováno vám jménem Sedmnácti amerických ohňů. Nyní ale k vám promlouvám sám za sebe, Jako přítel přející si vaše štěstí. Očistěte své oči od mlhy. Nenechte se již déle klamat uměním podvodníka. Vyžeňte ho a nechte mezi vámi vládnout mír a harmonii. Nechte své staré muže a ženy spát v klidu. Nikdo přece nemusí mít strach z upáleni vlastními krajany. Ukončete tuto krvavou dráhu. Pokud si ceníte přátelství Velkého otce prezidenta a Sedmnácti ohňů, dejte mi prostřednictvím posla vědět, že jste se rozhodli následovat mou radu.“
„Váš přítel a rádce, William Henry Harrison, guvernér území Indiana“

Guvernérův dopis vložil Delawarům brouka do hlavy. Ano, budou požadovat zkoušku. Buďto Prorok uspěje nebo selže. Pak budou bez pochyb vědět, že je Tenskwatawa skutečně svatým mužem. Na základě porady opustila skupina čtyřiceti Delawarů vesnici na White River a vydala se pod vedením náčelníka Peke-tele-munda do šavanské vesnice. Tam zastihli Tenskwatawu i jeho bratra Tekumseha, který se nedávno vrátil ze Stony Creek. Bratři vizitaci přijali a po zdvořilostních úvodech si vyslechli poselství. Poděkovali a nechali návštěvu odpočinout a pojíst, aby sami měli čas promyslet si odpověď. A nebylo to jednoduché. Delawarové žádali Tenskwatawu o důkaz, a ten se vůbec nenechal zastrašit, jelikož měl důležité eso v rukávu.

Bratři svolali všechny vesničany, plus ty dočasné a samozřejmě čtyřicet Delawarů. Prorok se před shromáždění významně postavil a začal řečnit. Nejdříve odsoudil jednání bělochů a zvláště Harrisona. Vysmekl pohrdání každým indiánem, který by mu věřil. Velký Duch se hněvá na všechny pochybovače. A znamení indiánům pochopitelně dá: „Padesát dní od tohoto dne,“ hřímal, „nebude na obloze vidět ani mráček. Přesto když Slunce vystoupí na své nebeské pouti nejvýše, v tu chvíli oblohu zahalí temnota noci. Ptáci se uloží ke spánku a noční tvorové se probudí. Pak poznáte, jak řekl bílý náčelník Harrison, že váš Prorok je vyvoleným.“

1806

James Galloway vždycky rád viděl Tekumseha ve svém domě na Malé Miami poblíž starého indiánského Chillicothe. Náčelník se živě zajímal o život hraničářů a rád si s pánem domu povídal o politice, náboženství a mravech bílých lidí. Také probírali smlouvy uzavřené mezi indiány a bělochy. V Gallowayově knihovně bylo asi tři sta svazků zahrnujících nejlepší publikace té doby. Pro indiána byly velkým pokladem a prý si oblíbil Shakespeara. Tekumseh uměl dobře číst i psát v angličtině. I Galloway mu rád často předčítal a náčelník pozorně naslouchal. Šavana údajně velmi zajímal biblický exodus Izraelitů a zázrak rozdělení Rudého moře. Tekumseh respektoval i skotské náboženské zvyky svého hostitele.  

Náčelníka fascinovalo tiskařství bílých lidí, jak mohou myšlenky předávat prostřednictvím knih. Indiáni měli svůj způsob zachování historie, myšlenek atd., ale to záviselo na dobré paměti opatrovníků wampumů. Tekumsehovi ve vzdělání pomohla Gallowayová čtrnáctiletá dcera Rebecca, vzdělaná a atraktivní dívka. Byla vášnivou čtenářkou a ráda četla nahlas. Učila indiána zdokonalovat angličtinu. James Galloway byl naproti tomu velmi zvědav, co se řeší na všech těch indiánských radách, kterých se Tekumseh účastnil. Ten však neříkal všechno.  

1806

Nastal padesátý den od prorokova slibu nebeského zázraku. A čekali na něj indiáni z širého okolí, a zvláště pak prorokovi odpůrci. Guvernérova výzva a Tenskwatawova předpověď vzbudila velkou pozornost. A světe div se! Toho dne přesně v poledne došlo k úplnému zatmění slunce. Nad Greenville trvala tma asi sedm minut a byly skutečně vidět hvězdy. Zmatení ptáci umlkli a noční tvorové se probouzeli. Prorok stojící uprostřed vesnice triumfálně zvolal: „Hleďte! Copak jsem to nepředvídal? Tma zahalila zemi!“ A diváci zkoprněli! Žasli nad splněným proroctvím. Tenskwatawa byl rázem středem pozornosti a obdivu. Něco takového se ještě neudálo. Ne, že by nikdy nedošlo k zatmění Slunce, ale nikdy nebylo tak přesně předpovězeno. Pravda však byla taková, že se o zatmění Tenskwatawa pravděpodobně dozvěděl od některého z informovaných Američanů.

1806

Kentonův mlýn v Lagondě začal konečně fungovat a dařilo se mu docela dobře, stejně jako sousednímu krámu se smíšeným zbožím. Většina zboží pocházela z Kentucky dopravována vozy po Kentonově cestě. Prodával i komodity nakoupené od Šavanů žijících u peřejí Maumee. Jednalo se hlavně o kožešiny, vyčiněné kůže a sušené brusinky. Zdálo se, že Kenton dokáže srovnat veškeré své dluhy, jenže on byl špatný ekonom. Prodával hodně na úvěr a věřil, že dostane zaplaceno později. Najmul si proto mladého Jamese Robinsona k vedení jeho obchodních záležitosti, aby se mohl věnoval toulkám po venkově. Ovšem Robinson byl špatná volba, poněvadž svého zaměstnavatele okrádal. Ten byl ve spolku s partou drsňáků, kteří pro Kentona vymáhali dluhy. A když Robinson nastřádal dostatek peněz zmizel neznámo, kam i s nějakým lukrativním zbožím.

Kenton pěkně zuřil a nenechal to tak. Začal se vyptávat a brzy zjistil, že Robinson na ukradené kaštanové klisně jede na jih k Maysville. Zálesák si do pytle sbalil nejnutnější věci, přivázal to na sedlo a uháněl na jih s puškou přes sedlo. Půl kilometrů od domu potkal jedenáctiletou dceru vracející se ze Springfieldu. „Sarah, řekni matce, že jsem odešel,“ bylo jeho jediné vysvětlení. Tentokrát byl pryč celých osm měsíců. Propásl opět narození svého syna a manželka čekala se křtem na otcův návrat. Sousedé však začali pochybovat, že se Kenton vůbec vrátí. Přece už mu bylo dvaapadesát let a utkat se s mladým zločincem mohlo být nebezpečné. Elisabeth přesto věřila, že si lumpa typu Robinsona lehce podá. A měla pravdu. Jednoho dne se objevil na zápraží a rodinou nadšeně přivítán. Na nic zatím neodpovídal, neboť upřednostňoval křest svého novorozeného syna, který dostal do vínku jméno William Miller. První jméno po starším bratrovi a druhé po dívčím jménu matky.

Pak následovala řada otázek, hlavně z úst Simona juniora. Ten ve čtrnácti letech vypadal skoro stejně, jako otec v tom samém věku. Vysoký, silný a pohledný mládenec s kaštanovými vlasy, bezstarostným úsměvem a přirozenou přívětivostí. Zálesák odpovídal stručně a žádné přemlouvání ho nepřimělo k podrobnějšímu popisu. Prošel Kentucky, Tennessee, Georgií, a nakonec Floridu v honbě za Robinsonem. Tam ho konečně našel. Chlapa vypátral a našel u něj i část ukradených peněz. Jak si ale zlomil nohu a proč kulhal, neřekl.

Kenton se od Betsy dozvěděl, že v lednu byl vytvořen nový okres Miami a guvernér Tiffin nechal ostrov Blennerhasset na Ohiu. Ležel cirka dva kilometry po proudu od ústí Malé Kanawhy. A byla tu hlavně hrozba indiánské války. Prorok měl v okolí Detroitu sérii plamenných projevů a u Greenville se shromažďovali příslušníci různých kmenů, o kterých Elizabeth nikdy neslyšela. Říkalo se, že přes dvacet prorokových odpůrců bylo obviněno z čarodějnictví a popraveno. Ve Springfieldu se kvůli tomu stavěla pevnost. I Britové byli totiž hrozbou. Britská loď Leopard prý ostřelovala a zajala americkou fregatu Chesapeake. Vědělo se o britských agentech působcích mezi indiány a mluvilo se o povolání milice. Tekumseh měl údajně potíže s Černým kopytem a jeho plány s Šavany tak úplně nevycházejí. Betsy se nervózně usmála, když se manžela zeptala, zdali budou s indiány potíže. On pouze zamručel, že si promluví s Benem Whitemanem a možná se osobně vydá do Greenville zjistit, co se tam děje. Vždyť přece sám předvídal problémy. „Málokdy se mýlím v indiánských záležitostech,“ a Betsy vážně přikývla.

1807

Tekumseh neměl v lásce Anthonyho Shanea, šavanského míšence pracujícího pro bělochy ve Fort Wayne. Když Shane před šesti dny dorazil s důležitou zprávou od indiánského agenta Williama Wellse, poslouchal ho s těžko skrývaným opovržením. Wellse pokládal za odpadlíka. Jako malého chlapce ho z řeky Ohio zachránil Malá želva poté, co byl jeho otec zastřelen. Malá želva ho adoptoval a vychoval. Naučil ho být dobrým indiánem kmene Miami. Wells s nimi zůstal, dokud měli indiáni navrch, avšak po porážce u Fallen Timbers přešel na druhou stranu. Malé želvě na rozchodnou řekl: „Až slunce dosáhne zenitu, opustím tě a přejdu k bělochům. Pokud se kdykoli setkáme v boji, musíš mě zabít, tak jako já se pokusím zabít tebe.“ Malá želva leč mladého muže miloval jako vlastního syna dovolil mu v klidu odejít. Díky svým informacím a znalosti indiánského jazyka byl Wells jmenován indiánským agentem ve Fort Wayne s vojenskou hodností kapitána. Agent byl nynějším chováním indiánů znepokojen.  

Tekumseh svolal radu, aby mohl Shane přednesl svou zprávu. Byla to spíše výzva. Tekumseh a Prorok se měli spolu s dalšími dvěma náčelníky dostavit za Wellsem do Fort Wayne. Tam jim hodlal agent přečíst dopis velkého otce prezidenta Spojených států. Tekumseh s odpovědí neváhal. Podíval se poslovi zpříma do očí a chladně prohlásil: „Jdi pryč! Vrať se do Fort Wayne a řekni kapitánu Wellsovi, že Tekumseh nemá žádného otce jménem prezident Spojených států. Mým otcem je Slunce a matkou Měsíc. Nikoho jiného neznám. Pověz kapitánovi Wellsovi, že můj oheň hoří na místě určeném Velkým duchem a pokud nám chce něco sdělit, ať se dostaví. Očekávám ho za šest dní. Bude vítán.“ To bylo vše, co řekl a posel se musel vrátit.

Wellsovi se ovšem nikam nechtělo a místo sebe poslal k indiánů Shanea s kopii prezidentova dopisu. Jeho podstatou byla výzva k odstěhovali z oblasti Greenville, jelikož byla dle Wayneovy smlouvy americkým územím. Pokud tak indiáni neučiní, nedostane se jim americké podpory. Mezi posluchači to zašumělo. Tekumseh pomalu vstal a v očích neměl nic dobrého: „Tyto země jsou naše a nikdo nemá právo nás vyhánět. Je to dar Velkého ducha a my zůstaneme. Velký duch nezná žádné hranice a ani jeho rudý lid je nezná. Pokud mi prezident Sedmnácti ohňů chce ještě něco sdělit, musí poslat významného muže. S kapitánem Wellsem již jednat nebudu.“

1807

Vyslechnout si Proroka se vydali na příkaz guvernéra tři muži, David Darrow, Ben S. Young a kazatel Richard McNemar, všichni náboženští pacifisté. Vyzvědači byli ohromeni, poněvadž hlásal převážně proti lidským hříchům což se jim líbilo. Jejich zpráva částečně zněla takto: „Cítili jsme se jako Jákob, když zvolal: „Jistě! Pán je na tomto místě, ale já jsem to nevěděl. Ačkoli nemají Šavani žádné zvláštní poučení krom toho, které obdrželi od samotného Ducha, přesto, pokud jde o skutečné světlo porozumění a jejich chování zahanbuje i křesťanský svět.“ Zpráva byla dlouhá a ve všech ohledech pozitivní. Guvernér si oddechl a ignoroval dopis od čtyř osadníků, kteří v Greenville taktéž byli, ale jejich poznatky se markantně lišily. Ve zkrácené formě zněly takto:

„Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že všichni šavanští náčelníci byli pryč. Většina z nich odjela do Detroitu. V Greenville byli i nějací Pottawatomiové a další cizí indiáni. Viděli jsme je přicházet a odcházet. Nedalo se přesně určit kolik jich tam bylo trvale přítomno. Mnozí mluvili zcela neznámým jazykem. Ani ohijští indiáni jim nerozuměli tudíž museli mít tlumočníka z kmene Sauků. Jedni byli na cestě tři a půl měsíce. I když byli téměř nazí, měli u sebe pušky. Důvod jejich návštěvy byla touha poslechnout si Proroka. Při loučení nám všichni podali levou ruku. Podepsáni:
Simon Kenton, James McPherson, James M. Reed a William Ward“

1809

Toho roku byl několik kilometrů západně od Urbany zabit a skalpován osadník Myer. Byl z toho opět náramný poprask a šířící se atmosféra strachu. Generál Ben Whiteman požádal guvernéra Kirkera o povolení mobilizovat milici a vyslat za Tekumsehem do Greenville vyslance požadovat vydání vraha. Indiáni souhlasili se schůzkou na začátku září ve Springfieldu. Přesně na otevřené plání poblíž Kenton's Mill. Indiáni odložili zbraně krom Tekumseha odmítajícího odložit dýmkový tomahawk. Z mrazivou ironii prohodil, že neví, který z těch dvou konců dnes ještě použije. V tu chvíli k němu přistoupil farář James Pinchard a nabídl mu špinavou hliněnou dýmkou s dlouhou trubicí a návrhem, že pokud chce náčelník kouřit na znamení míru, může použít tuto. Tekumseh se na mužíka podíval tak hrozivě, až ten ze strachu udělal krok zpět. Tekumseh se ironicky pousmál, k té věci si opatrně přičichl, zašklebil se a odhodil to pryč. Všichni vůkol se upřímně rozesmáli a nálada ve shromáždění se uvolnila. Nakonec i Tekumseh podal svou zbraň jednomu ze svých mužů, a ten jí odnesl.

Šavanský náčelník byl bezpochyby nejvýraznější postavou setkání. Pozdravil bělochy velmi přátelským způsobem a téměř okamžitě rozesmál celé shromáždění otázkou, zda je mezi přítomnými někdo, kdo by chtěl koupit Ohio. Kenton se ovšem nesmál. Tekumseh se zeptal na generála, který zaútočil na jeho tábor u Little East Fork, kdy náčelník zabil Sama Barra. Šavan se dozvěděl, že se jednalo o Bena Whitemana. Tekumseh přikývl a s bezvýraznou tváří, přesto s jiskrou v očích Whitemana pozdravil a zeptal se: „Jste velký muž?“

Whiteman zaskočen takovým dotazem trochu zaváhal, než odpověděl: „Ano.“

„No, já jsem přesto lepší muž než ty.“

„To se teprve uvidí,“ reagoval Whiteman.

Náčelník Whitemana přátelsky poplácal po rameni se slovy: „Porazil jsem tě, když jsme byli kluci. Možná to udělám znovu.“ Posluchači se opět zasmáli. Rada se konala v neobvykle dobré náladě. Bělochy zastupovali Kenton, Whiteman, Ward, McPherson a Moore. Černého kopyto doprovázel Modrý kabát a Kapitán John, mladý statečný bojovník oddaný Černému kopytu. Tekumseh přišel se Černým hadem a Wyandotem Kulatou hlavou – Stiathou.

Obecně se předpokládalo, že Tekumseh obviní Černé kopyto z Myerovy vraždy. Tekumseh však všechny překvapil tím, že o Myerově smrti nic neví a je si jist, že to neudělal ani Černé kopyto. To starého sagamore potěšilo a po mnoha měsících pocítil, že se propast mezi ním a mladým náčelníkem ztenčila. Konec sezení skončilo rozhodnutím, že za vraždu mohou neznámí indiáni projíždějící krajinou. Poslední dobou bylo takových mnoho.

Tekumseh využil příležitost a pronesl dlouhý a významný proslov zaměřený na jeho a bratrovu činnost. Vyjádřil touhu obrodit indiánské národy, včetně Šavanů. Černé kopyto a jeho průvodci na důkaz souhlasu pokývli hlavami. Na konci za ním přišel Modrý kabát a potřásl mu rukou se slibem podpory.

Guvernér Kirker ovšem spokojený nebyl. Dostával příliš mnoho rozporuplných zpráv. Dříve než povolá milici, chtěl vědět všechno a přesně. Chtěl informace přímo od indiánů. Poslal tudíž Thomase Worthingtona a Duncana McArthura do Greenville s pozváním. Žádal Tekumseha a další náčelníky do Chillicothe. Tekumseh pozvání přijal a dostavil se do města s Modrým kabátem, Kulatou hlavou a Panterem, náčelníkem kmene Unami Delawarů. Na shromáždění se dostavil velký počet zvědavců a Tekumseh na něm pronesl v angličtině dojemnou řeč. Byla uchvacující a přesvědčivá. Worthington a McArthur již před tím dodali guvernérovi příznivou zprávu ohledně indiánských aktivit. Nebyly v ní žádné indicie naznačující skryté válečné hnutí. Díky tomu a náčelníkově osobnímu vyjádření pochopil, že indiáni chtějí žít s Američany v míru. Osadníci byli uklidněni a nepřátelské nálady utichly. Stále tu však stále nespokojení jednotlivci. Kenton tvrdil, že zná moc dobře povahu Šavanů, a té se nedá nikdy věřit. „Navrhuji,“ prohlásil vážně, „abychom Tekumseha zabili. Stává se příliš mocným. Pokud ho necháme naživu, rozpoutá po celém severozápadě peklo.“ Naštěstí ho nikdo nevyslechl.

1807

Ve věku šestadevadesát let zemřela v kentuckém Washingtonu Mary Miller Kentonová. Zemřela tiše ve spánku. Do té doby stále žila u syna Johna. Simon byl hluboce zarmoucen a okamžitě odjel na pohřeb. Uvažoval, že by na zpáteční cestě zkontroloval své pozemky v Novém Madridu a navštíví Boona v Missouri. Chtěl by přivést domů i syna Johna. Kenton měl výčitky, že matce v posledních letech nevěnoval více času. Špatné hospodaření bratra Johna vedlo ke ztrátě většiny pozemků a on trval na tom, aby zbývající majetek převzal Simon. Ten vše prodal za 36 000 dolarů a odjel do Missouri. V Novém Madridu bylo vše v pořádku a Kenton nakoupil další půdu a složil na ní zálohu 16 000 dolarů se slibem doplatit zbylých osm tisíc.

Návštěva u Boona byla krátká a příjemná. Boone měl téměř čtyřiasedmdesát let a byl již vetchý, duševně však čilý a potěšený návštěvou starého kamaráda. Vzpomínali na staré časy a diskutovali o rozvoji západní země. Boone tvrdil, že člověk s příslušným kapitálem, by mohl založit řetězec obchodů podél nových vozových cest. Mladý John Kenton měl osmnáct let a sen o velkém bohatství. Po odchodu se Kentonovi zastavili v Kaskaskii u Edgarových. Cesty k městu vedly ze všech směrů. Edgarovy byli návštěvou nadšení a dlouze si s hosty povídali. John Edgar byl zkušený obchodník a měl nos na dobré příležitosti. Věděl, jak provozovat prosperující pohraniční obchodní stanice a potvrdil Boonovou úvahu. John se rozhodl takový obchod založit, avšak potřeboval otcovu finanční podporu. Chtěl založit dvě obchodní stanice, ale ne podél hranice, jak navrhovali Boone a Edgar. John se rozhodl podnikat v St. Louis a v St. Charles. S otcovou dotací osmnácti tisíc dolarů se okamžitě pustil do práce. Nakoupil kukuřici, whisky, tabák, nože, jehly, korálky, nitě, podvazky, legíny, mokasíny, rumělku, sudy, olovo, barvy, střelný prach, zbraně, deky, nakládané vepřové, mouku, křesací kameny, rukojeti nožů, šrouby do zbraní, košile, wampumové opasky a podobně. Byly vypracovány velkolepé plány a z prvních zisků se měl splatit dluh osm tisíc dolarů v Novém Madridu. Jakmile byly přípravy hotovy, Kenton senior se sám vrátil do Ohia.

1808

Guvernér Indiány Harrison indiánům rovněž nevěřil. Byl přesvědčen, že šavanští bratři chystají něco nekalého. Přesto poslal do Greenville z Fort Wayne zásoby potravin, aby zabránil hladomoru. Musel sice čelit kritice veřejnosti, ale on věděl, co dělá. Hněv a násilí totiž rychleji zakoření v prázdných žaludcích, a tomu chtěl, pokud možno zabránit. Velitel pevnosti Wayne Wells považoval poskytování jídla z veřejných zásob za pomoc nepříteli. Ale spíše jen nemohl Harrisonovi odpustit zákaz realizace jeho plánu chytit a uvěznit šavanské bratry. Podle Harrisona by takový podlý čin spíše indiánské kmeny sjednotil a vyvolal válku. A nebyl daleko od pravdy. Počet Tekumsehových následovníků v Ohiu a Indianě během zimy značně vzrostl. Ani indiáni, kteří ho veřejně nepodporovali měli sympatie k jeho doktrínám. Jeho zatčení by mohlo podpořit akorát jejich váhavost.

1808

Ačkoli to mělo Jamesi Gallowayovi dojít dříve, byl poměrně šokován Tekumsehovou přímočarou žádosti o Rebečinu ruku. Bylo mu nyní jasné, že dary, které náčelník jeho dceři nosil, nebyly jenom projevem přátelství. Nejednalo se jenom o kánoi, ale také o elegantní stříbrný hřeben značné váhy a další věci. Galloway nenuceně naplnil obřadní dýmku, zapálil ji a několikrát potáhl a podal ji příteli. Pokud věděl, Rebecca o Tekumsehovi uvažovala pouze, jako o příteli a zajímavém hostu. Byla to citlivá situace vyžadující k řešení s velkou opatrností.

Tekumseh si byl rovněž vědom problematiky nerovného rasového vztahu a velkého věkového rozdílu. Vždyť Rebecce bylo šestnáct, zatímco jemu čtyřicet. Zdali by se mohla přizpůsobit jeho způsobu života nebo on jejímu? A snad nejzásadnější bylo vědomí, že mu nedala najevo svou lásku. Rebecca i přes své mládí disponovala inteligencí a silnou individualitou. Jistě se jen tak nepodvolí vůlí otce, ale bude chtít prosadit vlastní názor.

Když se jí náčelník posléze svěřil se svými city a požádal ji o ruku, nebyla až tak překvapená, jako její otec. Dlouho přece je obdivovala „Tikomfa Chiefa“ a nacházela v něm mnohé přitažlivé vlastností. Takové neměli ani její bílí sousedé. Mít takového muže by bylo jistě zajímavé, akorát doposud nevěřila v jeho romantické city. Tedy až do jeho poslední návštěvy. Jak mluvil o léčivém stromu a květinách. Pokud indián miluje, mluví jistě pravdu. A bylo v něm tolik síly a mužnosti. Nicméně nemohla se přizpůsobit životu indiánských žen. Nechtěla opustit život, na který byla zvyklá. Vyžádala si čas na rozmyšlenou a Tekumseh přikývl. Dali si na to měsíc.

Rebecca odešla za matkou do kuchyně a Tekumseh se posadil ke Gallowayovi. Toho dne se už o svatbách nemluvilo. Dobré vztahy zůstaly zachovány a během večeře plynula dobrá a veselá konverzace. Možná, že se Tekumseh více rozpovídal o svých plánech. Muži už spolu několikrát hovořili o nespravedlivém zacházení Spojených států s indiány. O podvodných a porušených smlouvách. Mluvili o lhostejnosti vlády vhledem ke kmenovým problémům. Mluvili o přílivu bílých osadníků valících se přes Allegheny a zabírajících indiánskou půdu. Tekumseh promluvil o nové vesnici, kterou s bratrem založili. Nepřátelství vůči jejich přítomnosti v Greenville dosáhlo kritického bodu. Jejich další existence by mohla vést k dalšímu otevřenému nepřátelství, a to si náčelník nepřál. V březnu nabídli Pottawatomiové a Kikapové šavanským bratrům pozemek na řece Tippecanoe, jednom z přítoku Wabashe v Indianě. Tam by byli daleko od vlivu bílých lidí. Později se nové vesnici říkalo Prorokovo město nebo Tippecanoe. Odtud mohl Tekumseh snáze vyrážet do všech světových stran a kázat své poselství. Večer přešel v noc a šavanský náčelník se s Gallowayovími rozloučil.

Rodina se druhý den dlouze radila a probírala Tekumsehovu nabídku. Všichni se shodli na tom, že by se nakonec Rebecca měla rozhodnout sama. Nakonec se společně pomodlili a zazpívali žalmy. Teprve poté si Rebecca v klidu rozjímání uvědomila, že je do Tekumseha vlastně velmi zamilovaná.

1808

Tento měsíc pro rozhodování nebyl pro Rebeccu vůbec snadný. Záviděla mladým ženám, pro které byla žádost o ruku jednoduchou záležitostí. Stačila pouze odpověď ano či ne. Taková jednoduchost jí byla odepřena. Ona musela uvažovat dál. Musela uvažovat o vztazích mezi rudými a bílými. Snad by sňatek s náčelníkem Šavanů nějakým způsobem změnit budoucí běh události. Snad by zabránil další nevyhnutelné válce. A byly tu další otázky ohledně dětí. Náboženství. Životního stylu, a nakonec i věkového rozdílu. Týden před koncem měsíce se přece jen rozhodla, a od té chvíle se uklidnila a navrátil se jí spánek. Tekumseh se dostavil v určený čas. Dlouho seděl a povídal si s Gallowayem. Pak se objevila Rebecca a její oči zářili. Sedla si a naslouchala rozhovoru. Jak večer postupoval, Rebecca přistoupila k náčelníkovi a navrhla mu projížďku v kánoi. Tekumseh se mírně usmál a přikývl. Noc byla teplá a klidná. Cvrčkové koncertovali a vzduch byl naplněn vůní zimolezu a úplněk dokonale dokresloval scenérii. Člun se lehce pohyboval po hladině a oni si tiše povídali. Z dálky se ozývalo osamělé houkání sovy. Bylo to jedinečné prostředí pro vyjádření důležitého rozhodnutí: „Vezmu si tě, Tekumsehu.“ Oba chvíli mlčeli, než dívka znovu promluvila: „Vezmu si tě, pokud přijmeš způsob života a odívání mého lidu.“

Tekumseh mlčel což ji nepřekvapilo. Věděla, že po něm žádá moc. Ještě půl hodiny pluli po proudu, než přistáli u velkého platanu. Indián stále nic neříkal. Vrátili se do domu a teprve u dveří náčelník promluvil: „Vrátím se s odpovědí do dalšího úplňku.“ Dívka přikývla a oba vešli do domu. Po krátké rozmluvě s rodinou válečník odešel. Před odchodem si s Gallowayem ještě zakouřil a u dveří na rozchodnou řekl: „Ty a tvá rodina se nemusíte mého kmene bát.“

1808

Harrisonův indiánský prostředník a posel při obědě guvernérovi řekl: „Poslouchám toho muže už více než tři roky a nikdy jsem od něj neslyšel nic jiného než dobré rady. Říká nám, že se musíme modlit k Velkému Duchu, který stvořil svět a vše v něm pro naše dobro. Říká nám, že žádný člověk nemohl stvořit rostliny, stromy a zvířata, ale že je musel stvořit Velký Duch, ke kterému se máme modlit a poslouchat ho ve všech věcech. Říká nám, abychom nelhali, nekradli, nepili whisky, nevedli války, ale žili v míru se všemi lidmi. Říká nám také, abychom pracovali a pěstovali kukuřici.“ Znělo to dobře, ale Harrison stále pochyboval.

Mezitím Kongres schválil osadníkům od Mad River prodloužení nájemních smluv, pokud budou splácet roční splátky.

1808

Tekumseh přišel, jak slíbil o následujícím úplňku. Po zdvořilostní návštěvě u rodičů se s Rebeccou sešel pod velkým platanem. Pár dlouho mlčel, než náčelník tiše řekl: „Odejdu a už se nevrátím. Nemohu si tě vzít za tvých podmínek. Kdybych to udělal, ztratil bych respekt a vedení svého lidu.“ Krátce dívku objal a bez dalších slov zmizel v lese. Rebecce stékaly po tváři slzy.

1808

Guvernér nakonec změnit svůj názor. Během posledních dvou týdnů se ve Vincennes několikrát setkal s Tenskwatawou a povídal si s ním. Zpočátku se chtěl indiánovi posmívat, ale zakrátko si uvědomil, že Prorok není hloupý. Nebyl tím mužem, před kterým ho varovali. Nebyl tím, kdo zastrašuje pohraničí. Ti pobožní lidé měli nakonec pravdu. Prorok a Tekumseh mají na mysli toliko blaho svého lidu. Ten malý Šavan neměl zjevně co skrývat. Zabývá se zlem spočívajícím ve válce a alkoholu. Harrison dokonce pokoušel prorokovy společníky nabídkou whisky, ale vždy byl odmítnut. On sám mnohokrát naléhal na vládu, aby přijala zákony zakazující dodávky alkoholu indiánům. Nyní měl poprvé naději, že by tento šavanský kazatel střízlivosti mohl zlepšit život v pohraničí.

Při poslední návštěvě guvernéra Tenskwatawa promluvil s velkou vážností: „Otče, jsou to tři roky, co jsem poprvé začal praktikovat náboženství, které nyní vyznávám. Bílí lidé a někteří indiáni byli proti mně. Já ovšem neměl žádný jiný záměr než zavést mezi indiány dobré náboženské zásady podobné těm bělošským. Bílí o mně mluvili špatně a vyčítali mi, že indiány svádím na scestí. Ale kdo dokáže, že jsem udělal něco špatného.“ Tenskwatawa upřel na Harrisona smutný pohled. „Otče, bylo mi řečeno, že mě chceš pověsit. Když jsem to slyšel, chtěl jsem si to zapamatovat, až za tebou pojedu. Když jsem se usadil na Wabash, doslechl jsem se, že můj otec guvernér prohlásil veškerou půdu mezi Vincennes a Fort Wayne za majetek Sedmnácti ohňů. Také jsem slyšel, že chceš vědět, zdali jsem člověk nebo bůh. To jsem slyšel od pana Wellse, ale věřím, že to byl jeho vlastní výmysl.“ Prorok se odmlčel, zamračil se, jako by mu ta vzpomínka byla nepříjemná a pokračoval mírným tónem: „Velký Duch mi řekl, abych indiánům vyřídil, že je stvořil on. Že stvořil Svět, na něj umístil lidi, aby konali dobro. Řekl jsem rudým dětem, že způsob, jakým dnes žijí není dobrý. Musí se ho zřeknout. Musí se považovat za jeden lid a žít v souladu s našimi zvyky. Rudí podle svých a bílí podle svých. Indiáni nesmějí pít whisky, protože nebyla stvořena pro ně, nýbrž pro bílé. Oni vědí, jak ji používat. Vědí, že je příčinou všech indiánských neštěstí. Neposlechnout Velkého ducha je špatné. Nemáme brát do ruky nabízený britský tomahawk, ani tomahawk Američanů. Neberte to, co vám nepatří, ale starejte se o vlastní věci a obdělávejte půdu. Vaše ženy a děti pak budou mít dostatek a budou šťastní.“ Prorok se na delší dobu odmlčel, než pokračoval: „Nyní ti oznamuji, že naším záměrem je žít navždy v míru. Otče, sdělil jsem ti, co hodláme dělat a volám Velkého ducha za svědka mého prohlášení. Náboženství, které jsem založil před třemi lety, se těší velké oblibě. Přijaly ho různé indiánské kmeny v této části světa. Tito indiáni byli kdysi různých národů a nyní jsou jedním. Bratře,“ přešel nečekaně od velmi uctivého oslovení „otče“ k rovnocennější formě oslovení. „Mluvím k tobě jako válečník. Ty jsi také jedním z nich. Ale odložme tuto roli a věnujme raději pozornost naším dětem. Měly by žít v pohodlí a míru. Dříve, když jsme žili v nevědomosti, byli jsme pošetilí, ale nyní nasloucháme hlasu Velkého ducha a jsme šťastní. Slíbil jsi nám podporu. Nyní žádám jménem všech rudých dětí vynaložit veškeré úsilí zabránit prodeji alkoholu. Jsme potěšeni tvou podporou našeho štěstí. Jsme potěšeni tvou pozorností, stejně tak i dobrými úmysly našeho otce, prezidenta. Pokud nám dáte jehly, křesadla, motyky, střelný prach a podobně, budeme lovit zvířata, která nám poskytují maso pomocí prachu a kulek.“

Harrison souhlasil a přemlouvání ohledně darů bylo pro indiánské jednání typické a nepřekvapilo ho. Celkově byl spokojen. Pokud by tato malá pomoc mohla zabránit nepřátelským střetům podél hranice, pak to stojí za to. Největší dojem na něj udělala zjevná prorokova upřímnost. Nikdo nemohl pochybovat o tom, že hluboce věří všemu, co říká. Poprava osob obviněných z čarodějnictví byla politováníhodná věc, ale možná to nebylo tak zlé, jak mu bylo namluveno. Reforma morálky a obecné osvícení indiánů odstraní staré předsudky, které sebou nutně přináší násilí.

1808

V Ohiu vznikly nové okresy Stark, Delaware a Tuscarawas, Licking, Preble a Knox. Jedenáctého října byl guvernérem zvolen Samuel Huntington z okresu Trumbull a o dva měsíce později převzal funkci. Novým hlavním městem státu se mělo stát Zanesville.

Stejně tak se rozvíjeli plány šavanských bratrů. Tekumseh nadále podnikal dlouhé cesty. Navštívil Winnebagy, Sauky, Dakoty a Iowy. Jednal na severu s Ottawy a Odžibweji. Tenskwatawa doma pokračoval v kázáních a prorokování. Nicméně u Proroka došlo ke změně, které si ani Tekumseh nevšiml. Tenskwatawa sice pokládal bratra za vůdce, skvělého válečného lídra a morální vzor pro indiány. Ovšem nyní má i on skvělou moc. Je vůdcem silného náboženství. Ochráncem před špatným chováním. Předvídá budoucnost a jedná s guvernérem. Byl největším Prorokem, jakého kdy indiáni znali a časem povede svůj lid k obnovení všeho, co ztratil rukou bělochů. Až přijde čas, všichni poznají, že on je pravým vůdcem a spasitelem. A když jej v Tekumsehově nepřítomnosti navštívila britská delegace s výzvou znovu válčit s Američany, Tenskwatawa je odmítl. Nepotřeboval pomoc žádných lidí… Vždyť byl přece Prorok.

A to vše z nebe pozoroval Smutný měsíc