Mikmakové - Nahkohe

Mikmakové – Mi’kmaq

Národní sdružení Mikmaků, kdysi obývalo členité území rozkládajícím se na kanadském Maritimes, ostrově Nové Skotsko, na poloostrově Gaspé, ostrově Prince Edwarda a na východní polovině Nového Brunswicku. Počátkem roku 1630 pobývali i na jihozápadním Newfoundlandu.

Názory kolik Mikmaků žilo před příchodem Evropanů se různí, ale asi nejstřízlivější odhad bude něco kolem dvaceti tisíc. V roce 1620 jich bylo méně než čtyři tisíce, roku 1760 asi tři tisíce a nejméně jich bylo v roce 1823, a to osmnáct set. Sčítat Mikmaky ovšem nebylo jednoduché, protože byli hodně rozptýlení, a navíc promíchaní s francouzskou populací. V současnosti žije v Kanadě kolem jednadvaceti tisíc příslušníků tohoto kmene. Ve Spojených státech je registrována pouze skupina Aroostook Band of Micmac v severním Maine. Neregistrovaných a různě rozptýlených Mikmaků může být v Kanadě a USA přes pětadvacet tisíc. Více než dva tisíce federálně neregistrovaných Mikmaků žije v Bostonu, což je největší indiánská komunita v Nové Anglii.

Varianty názvu Mikmak jsou: Mi'kmaq, Miqmaq, Mikmaq a Mi'mkaq což v jejich řeči znamená „Spojenci“, či „Příbuzní“, ale existuje ještě mnoho jiných ekvivalentů. Říkalo se jim Matueswiskitchinuuk („Dikobrazí indiáni“), Shonack (podle Beotuků „Zlí indiáni“), Souriquois (Francouzi) a Tarrateen (Britové).

Ačkoli se Mikmakové řadí do algonkinské jazykové rodiny, přesto si ti z Quebecu sotva rozuměli s těmi z Nového Skotska. Časem si osvojili francouzštinu a angličtinu. Jelikož se jejich řeč podobá jazyků Kríů, předpokládá se, že pocházejí odněkud ze severu, ale své území ovládají od roku 1500.

Mikmakové se dělili do podkmenů podle teritoriálních lovišť, kterých bylo sedm po roce 1860 osm: Epelwik („Ležící na vodě“ - ostrov Prince Edwarda, Piwktuk („Tam, kde bouchají plyny“ – Nové Skotsko), Eskikewa'kik („Země oblečených v kůži“ – Halifax Nové Skotsko), Kespek („Poslední země“ – Nový Brunswick a poloostrov Gaspé), Kespukwitk („Konec země“ Annapolis Nové Skotsko), Siknikt („Bezvodá země“ – Nové Skotsko a Nový Brunswick), Sipekne'katik („Ořechová země“ – Nové Skotsko), Tamkuk (jižní Newfoundland) a Wunama'kik (Zamlžená země“ - Cape Breton).

 Životním stylem se Mikmakové podobali Maliseetům z Nového Brunswicku či Abenakiům ze severní Nové Anglie, ale nezabývali se tolik zemědělstvím, protože jejich země se k němu nehodila. Byli to rozhodně zruční lovci a rybáři. Dokázali lovit i velké mořské savce a jejich šikovnost v ovládání březových kánoí, byla všeobecně známá. Se svými lehkými čluny se odvážili na otevřené moře a po roce 1600 dokázali pracovat i s plachtami. Ze savců nejraději lovili losy a jídelníček doplňovali sběrem jedlých plodů. Hojné časy přicházely s březnem, kdy se třeli sledi, vodní ptáci začali klást vejce a přilétaly husy. V květnu se to na mořském pobřeží hemžilo treskami a korýši a pobřežní vánky přinesly úlevu od muchniček a jiných kousavých potvor. Zářijové dny byly zase hojné na mořské úhoře a na podzim se začala lovit vysoká.

Březovou kůru používali hlavně ke stavbě wigvamů a člunů. Stavěli dva druhy obydlí. Menší zimní bylo pro deset až dvanáct lidí a mělo kuželovitý tvar. Letní bylo větší a pojalo až čtyřiadvacet osob a mělo protáhlý tvar. Mikmakové byli kočovníci v tom smyslu, že se v létě drželi pobřeží, kde rybařili a v zimě se stáhli do vnitrozemí, kde lovili suchozemskou zvěř. V zimě byli rozptýlení do menších rodinných loveckých táborů a na jaře se slučovali do větších vesnic. V únoru stáčeli javorovou šťávu a v malém sadili kukuřici. Většinu jídla jim poskytovalo moře a lesy. Na vysokém sněhu se pohybovali pomoci sněžnic a zavazadla převáželi na saních tzv. toboganech. Slovo tobogan je odvozeno z francouzského „tagabanne“ což je původně algonkinský výraz „tepagan“ (Mikmakové) nebo „dabogan“ (Abenakiové).

Národ Mikmaků, bylo volné sdružení patrilineárních rodů na sobě nezávislých. Každý rod měl specifický symbol, jako například: wigvam, kánoi, sněžnici atp. a měl vlastní zvyky a obřady. Každý rod měl radu, které předsedal náčelník sagamaw dobrého původu a musel být prvorozený. Další členové rady byli staří a moudří lidé putusowé, dobře znalí historie. Uměli číst wampumy a vyznali se ve smlouvách. Kmen měl i vlastní ženskou radu. O důležitých věcech, jako bylo dělení loveckých a ryboloveckých teritorií, nebo o válce a míru se rozhodovalo na kmenové úrovni. Národ se pravidelně scházel k volbě velkého sagamawa, který měl být mluvčím kmene při jednání s cizinci. Volba probíhala na ostrově Cape Breton a na malém ostrově na jezeře Bras d'Or, kterému se říká. Dnes je to rezervace Chaple Island nebo Podlotek a velká rada se tam stálé schází. Odznakem náčelníků bývaly medvědí zuby a drápy. Ženy, děti a mladí muži, kteří ještě neulovili losa v národní radě mluvit nemohli. Když šli do války, byli Mikmakové jednotní a velmi nebezpeční.

Národ se vyznačoval šikovnými řemeslníky v umění zpracovávat březovou kůru, vrbové proutí a podobně. Byli nejlepšími košikáři severovýchodního regionu. Specifickým doplňkem jejich zimního oblečení, byly zašpičatělé čapky.

Pro Mikmaky byly velkou příležitosti k oslavám svatby, pohřby a začátek lovecké sezony. Pohřby byly z pohledu Evropanů velmi neobvykle, poněvadž se někdy konaly ještě dříve, než dotyčný zemřel. Tento zvyk byl ovlivněn drsným prostředím, ve kterém žili, kdy se lidé (převážně příbuzní) nemohli v zimě starat o vážně nemocné a raněné. Když k tomu došlo, lidé na znamení žalu zabili „nebožtíkova“ psa, a pak se vykonaly obřadní tance a zpěvy. Pokud to umírající zvládl, pronesl svou poslední řeč, a pak byl opuštěn.

Mikmakové věřili v ústřední duchovní bytost a menší duchy, které si představovali v lidské podobě. Jejich národním idolem byl Glooskap, mýtický hrdina, kterého ctili i Abenakiové a další kmeny severovýchodní Nové Anglie. Podle legend, byl Glooskap vytvořen, ale jiné verze udávají, že se narodil lidské ženě, která zemřela při porodu. Každopádně to je kladný hrdina, strážce a učitel indiánů. Jako jiní severoameričtí mytičtí hrdinové se uměl proměňovat ve zvířata a někdy vystupuje v roli šprýmaře a podvodníka, ale nikdy se nedopouští zločinů. Je to prý zatvrzelý starý mládenec.

Po příchodu francouzských jezuitů začali Mikmakové ochotně konvertovat na katolické vyznání. S Francouzi se velmi sblížili a uzavírali s nimi vzájemná manželství. Když v roce 1713 obsadili Maritimes Angličané, Mikmakové jen stěží přijímali jejich řád. Dodnes jsou nositeli francouzských příjmení. Coby domorodí Američané se celkem dobře přizpůsobili evropské kultuře, přičemž si ale zachovali hodně národních zvyků, včetně jazyka a katolické náboženství si upravili dle původního vyznání.

Společně s Beotuky z Newfoundlandu patří mezi první indiány, kteří se začali pravidelně stýkat s Evropany a možná se poznali i s Vikingy. Spekuluje se, že byli i v kontaktu s Basky, kteří do Ameriky připlouvali ještě před Kolumbem (1492). Baskové to kvůli bohatým severoamerickým lovištím ryb nejspíš tajili. Oficiálně s nimi přišel do styku roku 1497 Angličan John Cabot. Od roku 1501 k jejich pobřeží na Grand Banks již pravidelně připlouvaly rybářské lodě Basků, Španělů, Francouzů, Britů a Irů. Obchodovalo se rovněž i s kožešiny.

Od třicátých let šestnáctého století, byl již obchod s Evropany pravidelný. Jakmile Mikmakové na moři spatřili plachetnici, naskákali do kánoí a pluli k ní s nákladem kožišin. Tak to bylo i v případě, kdy připlul francouzský cestovatel Jacquese Cartier a zakotvil v Chaleur Bay. Ten se ovšem indiánů zalekl a nechal střílet do vzduchu, aby je zastrašil. Mikmakové se znovu objevili dalšího dne, a to už se Cartier uklidnil a byl ochoten obchodovat. Na základě jeho „objevné“ cesty si Francie začala dělat nárok na Maritimes, a tak se roku 1541 pokusil Cartier založit u řeky sv. Vavřince osadu, ale ta se neuchytila. Od sedmdesátých let připlouvalo v létě k tamnímu pobřeží až na čtyři sta evropských rybářských lodí. Rybáři žel zavlekli na pobřeží zhoubné nemoci, které zle pustošily indiánskou populaci hlavně v letech 1564, 1570 a 1568. Tyfus hubil indiáni po tisících.

Roku 1853 Angličan sir Humphrey Gilbert se na Newfoundlandu také pokusil založit kolonii, ale hlad a tuhá zima jeho plány zmařily. Mezitím se ve Francii dostaly do módy kožešinové čepice Mikmaků a tenhle módní trend se přenesl do celé Evropy. Francouzi začali bobří kožešiny kupovat ve velkém, takže Mikmakové svá loviště brzy vyčerpali. Začali operovat mimo své teritorium a pro okolní kmeny se stali skutečnou hrozbou, obzvláště když už disponovali puškami. Zle utiskovali Montagnaise a Algonkiny.

Roku 1604 se francouzskému objeviteli Champlainovi podařilo založit při ústí St. Croix Novém Brunswicku kolonii, ale bylo to místo, kde často docházelo k záplavám a v zimě tam pořádně mrzlo. Francouzi tam vydrželi rok, přičemž polovina z nich zemřela hlady. Champlain se s přeživšími přestěhoval na poloostrov Nové Skotsko a založil Port Royal. Pro Mikmaky to bylo výhodné, ale Francouzi začali obchodovat rovněž s Abenakii a Penobskoty, takže došlo na konkurenční boj. Roku 1607 začala Válka Tarratenů, kterou vedli Penobskotové a jejich spojenci, proti Mikmakům a Maliseetům a bojovalo se celých osm let.

První františkánští misionáři připluli do Port Royal roku 1610 a zanedlouho slavili úspěch. Mikmaky jejich poselství zaujalo a jejich prvním konvertitou se stal náčelník Memberta s rodinou. Žel nová víra Mikmaky neuchránila před evropskými chorobami, na jejichž následky zemřel i Memberta. V roce 1615 zabili Mikmakové náčelníka Penobskotů Bashabu, jeho lid porazili a během následujících dvou let doráželi na Abenakie z Maine a objevili se i v Massachusetts. Zde se nakazili nějakou nemocí, kterou pak zavlekli do svých domovů. Rok 1617 byl pro Maritimes nejhorší, poněvadž epidemie zabila téměř tři čtvrtiny tamější populace. Přeživších bylo tak málo, že ani nestačili pohřbívat mrtvé a jelikož zemřelo mnoho válečníků, skončila i válka.

Roku 1608 založili Francouzi Quebec a v Port Royal byl už jenom provinčním přístavem. Pak se o slovo přihlásila Velká Británie. O rok dříve Plymouth Company založila kolonii při ústí řeky Kennebec v Maine, ale ta vydržela jen rok. Pak Britové učinili první pokus vyhnat z regionu Francouze a napadli misii Mont-Desert a Port Royal. Francouze posadili do loděk a vypustili na širé moře, ale ty naštěstí zachránili Mikmakové. Zajaté indiány prodali Britové do otroctví.

Mezi lety 1616 a 1633 se Francouzi s Angličany o nadvládu několikrát vystřídali.  Mikmakové s Francouzi spolupracovali už přes sto padesát let, aniž by spolu uzavřeli oficiální smlouvu. Kvůli tomu se ale Mikmakové rozkmotřili s Beotuky z Newfoundlandu, protože na ostrově často rybařili, jenže to nebyl ten hlavní problém. Hlavním důvodem bylo povstání Beotuků, proti Evropanům, kdy zabili asi třicet rybářů. Francouzi Mikmaky přesvědčili usadit se v zálivu sv. Jiří, čímž odřízli Beotukům přístup k pobřeží a údajně jim vypláceli odměny za skalpy Beotuků.

Když roku 1675 vypukla válka Wampanoagů, Mikmakové se zapojili a Francouzi jim poskytovali pušky. Mikmakové velmi terorizovali Novou Anglii a Britové na ně zase štvali irokézské Mohawků. Když roku 1713 Angličané ovládli Acadii a Newfoundland, Mikmakové, Maliseeti a Abenakiové byli donuceni uzavřít mír, ale podřídit se jen tak nehodlali. Francouzi mohli dále dovoleno s Mikmaky obchodovat.

Roku 1724 vypálila anglická koloniální armáda misii Norridgewock a vojáci zabili i francouzského kněze. Širé okolí bylo smrti duchovního tak pobouřeno, že pomstilo stejným způsobem na novoanglickém pastorovi. V Acadii vypuklo povstání a Francouzi z Quebecu požádali Abenakie o pomoc. Do bojů se zapojili i Mikmakové a padesát bojovníků napadlo anglický Annapolis bývalý Port Royal, kde zabili dva vojáky a dvanáct jich zranili. Abenakiové byli na jaře poraženi a koalice se rozpadla. V prosinci 1725 souhlasili s mírem, který potvrdili podepsáním smlouvy ve Falmouthu v Massachusetts a Mikmakové s Maliseety podepsali mírovou smlouvu v Bostonu a tentokrát přísahali i věrnost Anglické Koruně. Přesto nebyla Acadie pro Angličany bezpečná. Kde byly vojenské posádky to ještě šlo, ale horší to bylo na území Mikmaků. Francouzští Acadiané se Britům rovněž nepodřídili, a tak jich mnoho raději odplulo do Nového Brunswicku, kde se usadili na řece St. John. Francouzští obchodníci a misionáři mezi Mikmaky zůstali a dohlíželi na dodávky zbraní a jiného zboží. Anglické protesty byly marné, poněvadž se Francouzi tvářili, jako že o ničem neví, proto Britové v oblasti postavili pevnost a snažili se pohyb jezuitů mezi indiány omezit.

Roku 1744 se do sebe evropské mocnosti nanovo, tentokrát o rakouský trůn (Válka krále Jiřího 1744-4) a indiáni do toho byli rovněž zapleteni. Mikmakové s Maliseety se za Francouze pohybovali po celém Maritimes a útočili na vše, co bylo britské a připojili se k nim Penobskotové, Kennebekové a Passamaquoddové za Abenakie. Roku 1745 dobila anglická flotila a armáda pravidelných a koloniálních sborů francouzskou pevnost Louisbourgh. Francouzi ztrátu tak mocné, nicméně málo významné pevnosti nesli těžce, přesto Mikmakové s Abenakii válčili v Novém Skotsku a severním Maine dále. Roku 1749 pomohli Francouzům obsadit St. John Valley v Novém Brunswicku a ve stejnou dobu Britové dobili Maritimes. V červnu přivedl plukovník Edward Cornwallis do Nového Skotska dva půl tisíc osadníků a po založení Halifaxu začalo jednání s Abenakii a Maliseety prostřednictvím kapitána Johna Gorhama. Mír byl podepsán v Halifaxu a Maliseeti to oslavili tancem na palubě Cornwallisovy lodi. Mikmakové mír odmítli. Hned nato čelili nákaze neštovic a Francouzi nařkli Angličany ze záměrné infikace. Během roku byly Brity napadeny kolonie Chebucto a Canso. Britové oficiálně pokládali Mikmaky za královské poddané, takže se na ně nevztahovaly válečné konvence. Úřady tak mohly za indiánský skalp vyplácet deset liber. Proti Mikmakům vyrazila sto členná výprava kapitána Cobbema a ničila na co přišla, ale Mikmaky nezlomila. Naopak, a proto se v roce 1750 zvedla cena za skalp na padesát liber, což zvýšilo zájem v řadách dobrodruhů. Byly založeny dva oddíly rangerů Williama Claphama a Francise Bartela. Bojovalo se nepřetržitě celý rok 1751, ale v létě dal guvernér Cornwallis všechny jednotky rangers rozpustit, krom té, kterou vedl veterán Gorham. Důvodem byl enormní přísun skalpů, přičemž některé vůbec nevypadaly jako indiánské. Mikmakové byli ochotní v listopadu roku 1752 podepsat v Halifaxu mír.

Ten už skončil za pouhé tři roky díky Francouzsko indiánské válce (1755-63). Mikmakové se opět přidali k Francouzům a tradičně útočili na osady v Novém Skotsku rybářské čluny. Guvernér Cornwallis odmítl považovat francouzské Acadiany za neutrální a pohrozil jim deportací. Než stačil svůj plán realizovat, byl roku 1754 nahrazen Charlesem Lawrencem. Ten vůbec neváhal a roku 1755 uvěznil a deportoval sedm tisíc francouzských osadníků a majetek zabavil. Mnozí zavčas utekli do lesů, odkud společně s Mikmaky vedli partyzánskou válku. Mikmakové snášeli vyhnání Francouzů těžce, protože je v podstatě pokládali za příbuzné, poněvadž již několik generací uzavírali vzájemné sňatky a společně válčili. Anglická agrese vyprovokovala Mikmaky k ještě větší divokosti, a tak se v roce 1756 začalo opět platit za jejich skalpy. Za bojovníka pětatřicet liber a za ženu, či dítě pětadvacet.
Britové nakonec získali ve válce definitivní převahu a Passamaquoddové s Maliseety podepsali mír roku 1760. Většina Mikmaků se vzdala roku 1761, přesto některé tlupy bojovaly ještě dlouho poté. Během Americké revoluce sympatizovali Mikmakové s Američany, snad proto, že vskrytu duše doufali v obnovu starého francouzského řádu. Účastnili se Maugervillské rebelie a bitvy u Fort Cumberland v roce 1776. Smlouvu se Spojenými státy uzavřeli ve Watertown, brzy poté, co Američané vyhlásili nezávislost (1776). V červnu 1779 Mikmakové v Miramichi Valley (Nový Brunswick) napadli a vyloupili nějaké britské osady, ale následující měsíc připlul britský kapitán Augustus Harvey s lodí HMS Vipera, aby je potrestal. Jednoho indiána zabil, šestnáct zajal a odvedl do Quebecku, odkud byli převezeni do Halifaxu. Propuštěni byli osmadvacátého července 1779 poté, co podepsali věrnost britskému panovníkovi.
Počátkem devatenáctého století Mikmakové z Kanady oslovili britské úřady, aby ctily staré smlouvy a vyplácení darů. Britové však požadovali, aby se Mikmakové zřekli starého způsobu života, a začít farmařit a bylo jim nařízeno posílat děti do britských internátních škol.  
 Dnes Mikmakům předsedá Velká rada, která je založena na základě zákona Indian Act (1876). Statut kmene jim byl přidělen roku 1982, kdy byla obnovena kanadská ústava a „Den smlouvy“ slaví Mikmakové od té doby pravidelně prvního října na v Novém Skotsku. Dvacátého šestého září 2011 uznala kanadská vláda statut domorodých kmenů Mi'kmaq First Nation Band, Qalipu First Nation of Newfoundland and Labrador.
Během První světové války se do armády přihlásilo sto padesát Mikmaků a vyznamenali se v bitvě u Amiensa. V Druhé světové jich bojovalo dvě stě padesát a v korejské válce šedesát.
Mikmakové hráli původní verzi hokeje, o kterém se Evropané zmiňují ve svých záznamech již od osmnáctého století. Hokejky si vyráběli z habrového dřeva a nejstarší z nich pochází z roku 1852 a 1856. Obě byly nedávno prodány za 2 200 000 amerických dolarů.