IV. - Na kánoi a za psím spřežením - Díkuvzdáni - Nahkohe

Naši křesťané pokračují ve stavbě pohodlných domů a usilovně se snaží stoupat po společenském žebříčku. Zlepšil se i jejich vzhled a hygiena je na mnohem lepší úrovni. Na nedělních bohoslužbách působí v pěkném oblečení úctyhodně a zbožně a na naše návštěvníky dělají dobrý dojem. Vedou čestný a střízlivý život, což dokazuje opravdovost jejich proměny. Jedním z největších a nejhmatatelnějších důkazů je zlepšení kvality rodinného života, který nyní provází vzájemná láska a soucit. To pro ně bylo dosud neznámé. Dříve se totiž za projev velké mužnosti považovalo pohrdat matkami, manželkami, sestrami a ženami obecně. S ženami se všeobecně zacházelo hanebně, ale naše učení to úplně změnilo. Byli jsme rádi, že se dočkaly společenského uznání a získaly své právoplatné místo v domácnosti.

Při pohledu na život divokých indiánů mi naopak bylo teskno. Když jsem je v létě navštěvoval na kánoi nebo v zimě se psím spřežením, stával jsem se svědkem smutných výjevů. Viděl jsem líného, přesto hrdého lovce, jak si to rázuje do tábora s puškou na rameni a huláká na svou nebohou ženu, která zrovna řeže dřevo: „Vstaň, ty psice! Ty moje squaw! Jdi po mých stopách a přines toho jelena, kterého jsem zastřelil. Pospěš si, chci jíst!“ Aby ji popohnal, hodil po ní klacek, ačkoli už byla na cestě. Žena se mu naštěstí obratně vyhnula. Vzala si dlouhý kožený řemen, který měl uprostřed rozšířenou část určenou pro přenášení břemen, a rychle se vydala po manželových stopách. Jeho sněžnice zanechaly ve sněhu zřetelný otisk. Měla před sebou cestu dlouhou možná i několik kilometrů. Skolené zvíře vyhledá, s velkou námahou připevní jeden konec popruhu k zadním nohám a druhý kolem jeho krku. Následně si ho naloží na hřbet tak šikovně, že si rozšířenou část popruhu přetáhne přes čelo, aby se jí břemeno dobře neslo. Přitom takové zvíře může vážit sto padesát až dvě stě liber.

Jakmile se dotrmácí domů a břemeno shodí, ozve se despota zvaný manžel. Sám přinést jelena považuje za nedůstojné, přesto si myslí, jaký je velký chlap, když takto zachází s manželkou. Stačí mu, že nesl pušku. Ubohé a unavené bytosti nedopřeje ani chvilku oddechu a znovu na ni křičí, že má hlad a chce večeři. Vyčerpaná nebožačka dobře ví, že jakékoli zpoždění bude přísně potrestáno. Rychle tudíž popadne stahovací nůž, obratně zvíře stáhne, maso naporcuje a naplní hrnec. Vařené kousky brzy předloží Jeho Výsosti. Zatímco on a ostatní muži i chlapci spokojeně hltají zvěřinu, ubohá a hladová žena má konečně chvilku klidu. Jde a posadí se mezi ostatní ženy, dívky a psy, kde všichni čekají na zbytky, které jim muži s posměchem házejí.

Je to jeden ze smutných aspektů pohanství, jehož jsem byl při cestách mezi divokými kmeny často svědkem. Dokud jsou ženy schopné dřít a otročit, muži je berou jen jako nutné zlo. Když však zestárnou a zeslábnou, hanebně je opomíjejí, a často je dokonce zbaví života. Jeden z misionářů při kázání u pohanského kmene často hovořil o životních útrapách a o tom, jak musí všichni pracovat a namáhat se. Muži na to reagovali s opovržením: „Ať si takové řeči nechá pro indiánky. To ony musí nosit těžká břemena a vykonávat těžkou práci. Takové věci nejsou pro nás muže, ale pro ženy.“ Proto kněze neměli rádi.

V malé indiánské vesničce na severovýchodním břehu jezera Winnipeg žil náčelník jménem Moo-koo-woo-soo. Ten dokonce vlastnoručně uškrtil svou matku a poté její tělo spálil na popel. Když se ho ptali proč, chladnokrevně odpověděl, že již byla příliš stará a nemohla lovit králíky ani chytat ryby. A takových případů by se dalo uvést mnoho.

V kontrastu k těmto smutným výjevům zvrhlých divochů je pěkné chování a šťastné domovy našich indiánů. Mezi nimi má žena své skutečné místo a zachází se s ní dobře a s láskou. Čin, kterého se dopustil Moo-koo-woo-soo vůči své matce, je v našich vesnicích nepřípustný. O staré lidi je vždy dobře postaráno, v domácnosti mají své útulné místo a dostávají dobrou stravu. Sám jsem byl svědkem toho, jak dva statní mladí muži nesou do kostela nemohoucí matku. Život žen už není otroctvím. Mají své šťastné chvíle a dobře vědí, jak si je užít. Dívky těší projížďky na kánoi během nádherných letních dní, při nichž spojují příjemné s užitečným a loví kachny.

Tento nový přístup ke starým a trpícím lidem se výmluvně projevil při velkolepé novoroční hostině. Indiáni měli odpradávna ve zvyku pořádat na začátku nového roku velké oslavy. V dávných dobách bylo hlavním pokrmem na těchto hrůzných hostinách psí maso, jehož konzumaci doprovázelo mnoho odpudivých obřadů. Misionáři tuto tradici nezrušili, ale přeměnili ji v náboženský svátek. V Norway House jsem v tom pokračoval.

Kríové nazývají tento den „Ooche-me-gou Kesigow“, což znamená „den polibků“, neboť si v tento den muži nárokují právo políbit každou ženu, kterou potkají. Ačkoli to protiřečí tomu, co bylo řečeno výše, každá žena políbení očekává. Velmi mě bavilo sledovat, jak třicet či čtyřicet indiánů oblečených do nejlepších šatů tiše vpochoduje do misijního domu a s vážnou tváří políbí paní Youngovou na tvář. Když jsem si z ní dělal legraci, s úsměvem mi odvětila: „Ach, nemusíš se mi smát. Podívej se na ten dav žen venku na dvoře, které tam čekají na tvé polibky!“ Bylo překvapivé, kolik „práce“ mě ten den udrželo zavřeného v pracovně. Pokud tento trik nezabral, vybral jsem si nějakou milou starou babičku s laskavou tváří a bělavými vlasy a řekl: „Teď políbím babičku. Ona zde zastupuje všechny ženy. Ať se ty ostatní pokládají za políbené.“ Tento zvyk je mezi nimi starší než podávání ruky, které neznali, dokud ho nezavedli běloši.

Už několik týdnů před Novým rokem probíhají rozsáhlé přípravy. Svolá se rada a muži se domluví, čím přispějí. Dobří lovci jelenů nabídnou zvěřinu, jiní bobry. Někdo zase nabídl medvědí maso, poněvadž muži uměli vyhledat jejich zimní brlohy. Další vyměnili kožešiny za proviant z misijního obchodu. Své samozřejmě nabídla i Hudson Bay a naše misie. Vše se uskladnilo v budově určené k tomuto účelu. „Jack Frost“, jak říkáme mrazivým dnům, je dobrý konzervant. Několik dní před hostinou paní Youngová vybrala několik indiánských žen a začalo se vařit. Je známo, že indiáni mají velký apetit. Dokážou třeba i několik dní hladovět, ale když se dostanou k jídlu, nacpou se k prasknutí. Muži vynesou z kostela lavice ven, kde se ve velkých kotlech vaří čaj a maso.

Na našich hostinách je takový zvyk. Před jídlem mě náčelník požádá o tužku a papír, postaví se na bednu a zvolá: „Kolik našich lidí je starých, nemocných či trpících a nemohou být s námi?“ Z davu se ozývala jména, která zapisoval. Na konci pronesl: „Nesmíme zapomenout na nikoho!“ Někteří volali: „Šestnáct kilometrů proti proudu řeky u staré pevnosti žije jedna stará žena.“ Nebo: „Máš jméno toho chlapce, kterého omylem střelili do nohy?“ A další: „Dva nebo tři jsou v táboře pohanů.“ Náčelník pronesl: „Nakrmíme všechny a pozdravíme je!“ Všichni to výkřikem potvrdili.

Následně mě požádali o papír a zabalili do něj štědré porce masa a dalších potravin. Náčelník pak povolal mladé běžce a ti balíčky roznesli se zprávou: „Přejeme vám pěkný nový rok a je nám líto, že nemůžete být dnes s námi.“

To nás velmi těšilo – ten soucit se strádajícími. Přitom ti zdraví a silní ještě sami neokusili nic z hostiny. Je to jednoznačně dobrý vliv našeho evangelia. Ti nemohoucí by jinak pomalu a bídně umírali, pokud by nebyli rychle a krutě zabiti. Mladí běžci považovali za čest nést dary těmto lidem s láskyplnými vzkazy. Sami se ještě nenajedli, a přesto se vydali na několikakilometrovou trať.

Na misii se mezitím podávalo jídlo určené pro hostinu. Sešli jsme se tam zaměstnanci Hudson Bay, misie i indiáni. Jeden stůl byl určen i pro divochy, které sem přilákalo jídlo. Díky tomu někteří přijali evangelium. Hostina trvala celé hodiny a bylo to radostné setkání. Jakmile byli všichni nasyceni, vše se uklidilo. Během toho zaznělo mnoho příjemných i moudrých slov. Hodnotil se uplynulý rok a plánoval se ten nový. Hovořilo se o smlouvách s vládou a povinnostech ohledně lovu a rybolovu. Vyprávěly se i vtipné historky. Indiáni říkali: „Na-nas-koomoo-win-ah“, což je slovo vyjadřující „Díkůvzdání“. To mě moc potěšilo.