Na kánoi a za psím spřežením - Sandy Bar - Nahkohe

V prosinci roku 1877 jsem podnikl výpravu k indiánům žijícím v Sandy Bar. Jelikož jsem tam zažil věci, které se značně lišily od zážitků z jiných výprav, musel jsem je zaznamenat. Sandy Bar, nebo také White Mud, leží více než sto šedesát kilometrů jižně od řeky Beren’s. Provedli jsme obvyklé přípravy na cestu. Naložili jsme na saně zásoby, ryby pro psy a veškeré vybavení pro měsíční pobyt v divočině.

Lidé, za kterými jsme se chystali, jsou velmi chudí. Po vzoru apoštola Pavla jsme se v rámci šíření evangelia snažili nebýt pro indiány břemenem. Moje drahá žena mi připravila velkorysou zásobu sušeného masa a nasmažila mastné placky. Měli jsme vskutku dostatek zásob. Ne vždy tomu tak bývalo. Právě v tamní misii jsme jednou snídali toliko zadní čtvrtinu divoké kočky.

Na cestu jsme hodlali vyrazit o půlnoci, ale tento plán k našemu velkému zklamání překazila prudká sněhová bouře. Museli jsme počkat do svítání. Ujeli jsme cirka třicet kilometrů, přičemž se bouře prudce hnala přes jezero Winnipeg. Vichr metal sněhové vločky s oslepujícím účinkem. Museli jsme se nakonec utábořit v pobřežním lese. Odklidili jsme sníh a na jedné straně rozdělali oheň. Na zbytku vyčištěného prostoru jsme rozložili chvojí a ustlali si. Odpřáhli jsme psy a hodili jim několik zmrzlých ryb. Uvařili jsme čaj a maso – samozřejmě obojí zvlášť. Spolu s plackami to bylo skvělé jídlo. Jelikož jsme byli vzhůru téměř celou předchozí noc, zabalili jsme se do přikrývek a za ukolébavky vyjící vichřice jsme usnuli. Kolem desáté jsem se probudil a po odhalení hlavy zjistil, že bouře ustala. Vstal jsem a rozdělal oheň. Než plameny vzplály, třásl jsem se a mrzly mi ruce. Naplnil jsem čajovou konvici sněhem a vzbudil společníky a ještě několik mladých indiánů, kteří se k nám cestou připojili. Indiáni dokážou s úžasnou přesností určit noční hodinu podle polohy souhvězdí Velkého vozu. Z jejich zmatených pohledů jsem vycítil, že mi chtějí naznačit, že ještě není ráno. Já na to nedbal a připravil noční snídani. Naložili jsme zavazadla, zapřáhli psy, naházeli do ohně chvojí a se září táboráku v zádech jsme vyjeli na zamrzlé jezero.

Postupovali jsme rychle a ještě předtím, než vyšlo slunce, urazili jsme po jezeře Winnipeg pětašedesát kilometrů. Zastavili jsme se v Dog’s Head, kde tábořilo několik indiánů náčelníka Thickfoota. Pak jsme pokračovali k Bull’s Head a tam přenocovali. Jelikož je zde útes strmý, nedala se těžká zavazadla vynést do lesa. Oheň a nocování jsme si museli připravit ve sněhové závěji na úpatí útesu. Bylo to velmi nepohodlné místo. Sníh byl velmi hluboký, neboť ho z jezerní hladiny přinášel vítr. Neměli jsme před prudkým a mrazivým vichrem žádnou ochranu. V lese se snažíme rozdělat oheň v závětří. V případě, že se vítr otočí, jednoduše ohniště přemístíme, ale na tom útesu to bylo nemožné. Oheň nehořel a v očích nás štípal kouř. Byla nám velká zima a neměli jsme ani chvojí na podestýlku.

Ti cizí divoši měli řadu hubených, vlčích a hladových eskymáckých psů. Jejich návštěva mě stála spoustu čaje a jídla, přesto jsem se k nim choval laskavě. Nicméně v obavě o naše zásoby, ba dokonce o postroje našich psů a další věci, na které měli ti strašní eskymáčtí psi chuť, jsem zdvořile požádal, aby se utábořili opodál. To se jim ovšem nelíbilo a nahlas protestovali. Argumentovali tím, že si za žádných okolností nemohou dovolit odepřít si potěšení tábořit se slavným misionářem, a proto jsem se musel pochopitelně chovat zdvořile. Přesto jsem v hloubi duše cítil blížící se potíže. A taky že jo. Nejdříve jsem dal těm divokým vlčím psům všechny naše ryby. Zásoby, které by nám vystačily na několik dní, zmizely v jejich lačných chřtánech během několika minut.

Měl jsem pro vlastní potřebu pytlík sušeného masa s plackami. Nasbíral jsem náplavové dříví a ustlal si. Pytlík se zmrzlým masem jsem si uložil pod polštář a placky svěřil jednomu ze svých indiánů. Lehl jsem si a pokusil se usnout. Dlouhou dobu to byla marná snaha, jelikož přiběhli eskymáčtí psi a po svém způsobu vyžrali kotlík s masem. Hned nato pátrali po něčem dalším. Arciže vyčenichali mé masové tajemství. Rychle jsem se postavil na nohy a začal po nich metat polena. Srdnatě jsem je zahnal do temnoty jezera. Zalehl jsem opět do pelechu, avšak neusnul. Psi se vrátili do deseti minut. Nakonec mi došly klacky. Naštěstí toho ti neřádi dostali tolik, že už to vzdali a chovali se slušně. Vypadalo to, že se chystají k odpočinku, a já, už notně unavený, s radostí udělal totéž. Ti prevíti mazaní! Ráno jsem zjistil, že mi nezůstala ani unce masa. Ani indián nedokázal uhlídat mé placky.

Bylo to hrozné. Tábor jsme měli pod otevřenou oblohou ve vlhké sněhové závěji. Oheň hořel mizerně a více kouřil, než hřál. Neměli jsme závětrnou zábranu, pročež jsme měli oči zaplavené oslepujícími slzami. Psi nám sežrali všechno jídlo, a ještě kolem nás seděli v jakémsi podivném očekávání. Aspoň se tak tvářili. Naštěstí měl jeden z indiánů pár sušenek. Měl je coby velký dar pro svého přítele. Spolu s čajem a cukrem to bylo vše, co jsme měli, a před námi bylo ještě nějakých sto kilometrů cesty. Nicméně nebyl čas na reptání. Po velice lehké snídani a modlitbách jsme vyrazili. Začal závod s hladem. Moji psi však byli skvělí. I v tom krátkém prosincovém dni to dokázali. Ještě než zavládla úplná tma, spatřili jsme na obzoru jiskry vylétající z malých wigvamů.

Přesto se cesta neobešla bez patálií. Můj největší pes Jack se až po obojek probořil do ledové trhliny. Je to velmi nebezpečná situace. Led může být dost silný, přesto se často s hlasitým prasknutím rozlomí a vytvoří širokou trhlinu. Tu rychle vyplní voda, a než stačí zamrznout, může do té ledové kaše cestovatel vletět. Viděl jsem několikrát do trhliny spadnout vůdčího psa a já sám jsem několikrát unikl neštěstí jen o vlásek. Tentokrát první dva přední psi trhlinu přeskočili, avšak Jack do ní spadl. Naštěstí vůdčí psi dělali svou práci poctivě a vznešeného bernardýna zachránili před utonutím. Akorát mráz byl tak silný, že mu kožich pokryla ledová krusta. Jack jako by si uvědomil ohrožení svého života, vyrazil rovnou ke břehu takovou rychlostí, že přinutil ostatní psy i mě se té rychlosti přizpůsobit. Asi za hodinu jsme byli na pevnině a rozdělali pořádný oheň. Postavili jsme z bizoní kůže větrolam a uložili za něj našeho ledového společníka. Dělal to dobře. Podle potřeby se obracel a za chvíli byl zase sám sebou. Jelikož dva indiáni za námi spadli do stejné trhliny, jejich sušení nás zdrželo.

V táboře nás vřele přivítali. Byli to většinou indiáni, kteří v minulých letech obchodovali a tábořili v Norway House. Avšak misie se rychle rozrostla, takže v okolí začalo rychle ubývat zvěře a ryb, proto hodně indiánů odešlo na sever. Ovšem moc si nepomohli. Začalo tam od konce léta mrznout a ryb bylo také málo. Vyprávěli mi o častém hladu a dalších útrapách. Jelikož se někteří chystali do Manitoby, chtěl jsem napsat svému nadřízenému, reverendovi Georgi Youngovi, dopis, ale nešlo to. Měl jsem omrzlé prsty. Společně s omrzlým nosem to byla připomínka stokilometrového závodu bez jídla.

Kromě pokřtěných indiánů zde tábořilo značné množství jiných. Strávil jsem s nimi osm dní. Měli tucet malých domků a velkých wigvamů. Spoléhali se na lov králíků a ryb, a těch nebylo mnoho. Přesto mi radostně dali to nejlepší, co měli, takže se mi dařilo docela dobře. Kázal jsem jim tradičně třikrát denně a mezi bohoslužbami vedl školu. Chodilo do ní pětatřicet indiánů, z nichž se deset rozhodlo dát pokřtít. Měl jsem radost, že ta štrapáce nebyla marná.

Měl jsem velké štěstí, že jsem časem pro to malé stádo v pustině sehnal dobrého duchovního vůdce, pana Benjamina Camerona. Měl za sebou podivný život, avšak Boží milost ho vyprostila z hlubin hříchu.

Hodiny strávené se zdejšími dětmi byly příjemné a přínosné. Měl jsem radost, jak se hlavně ty starší učí dobře číst. Učily se dobře anglicky i v jazyce Krí. Rozdal jsem jim hodně knih a rovněž teplé a pohodlné oděvy od přátel z Montrealu. Kdyby jen měli možnost vidět, jak těmto lidem pomohli od utrpení, byli by za svou štědrost řádně odměněni. Strávil jsem mezi nimi i Vánoce. Jednomu z lovců se podařilo do pastí chytit několik norků. Od kolemjdoucích obchodníků koupil mouku a švestky, ze kterých se na mou počest uvařil švestkový pudink. Dodnes na to s láskou vzpomínám. Na zpáteční cestě do misie nám přálo krásné počasí. Doma jsme byli za dva dny. Nakonec to byl úspěch.

Jednou mě v kanceláři navštívil cizí indián a položil na stůl pěknou jelení kýtu. Kvůli momentálnímu nedostatku jídla mě to potěšilo, a tak se ptám: „Co ti za to maso dám?“

„Nic, je tvoje,“ odpověděl.

„Přece spolu nemáme nic společného,“ odtušil jsem.

„Ale ano. Proto je to maso tvoje.“

Pořád jsem nechápal.

„Nebyl jsi snad před dvěma měsíci u řeky Nelson?“ optal se.

„Ano, byl jsem tam.“

„Já byl tenkrát na lovu, ale neměl jsem štěstí. Sníh byl hluboký a zvěř plachá. Měl jsem naštěstí trochu sušeného králičího masa, což mi pomohlo od hladu. Pak jsem narazil na tvou stopu. Našel jsem i místo, kde tvoji indiáni zavěsili na strom zásoby s jídlem. Věděl jsem, že se na mě dobrosrdečný misionář nebude hněvat, když se najím. A to jsem udělal. Vzal jsem si pořádný kus pemikanu a pořádně se najedl. Zbytek jsem tam nechal. Proto jsem ti přinesl tuto zvěřinu,“ vysvětlil.

Jeho poctivost mě potěšila. Byl to další příklad indiánské schopnosti vidět něco, kde běloch nic nevidí. Tenkrát jsme s sebou vezli velké množství pemikanu, jelikož jsme tamním chudým nechtěli být na obtíž. Silná bouře a hluboký sníh nám komplikovaly cestování, a tak jsme odlehčili náš náklad. Když jsme se tam vrátili, jeden z indiánů pronesl: „Někdo tu byl.“

„To je nesmysl,“ reagoval jsem. „Kdo by to našel? A nejsou tu ani stopy.“

Oni však řekli: „Misionáři, někdo to sundal a odkrojil si kus pemikanu. Stopy nejsou. V poslední době bylo mnoho sněhových bouří. Všechno je zasypané.“ Musel jsem uznat, že v tomhle jsou daleko vnímavější nežli běloši, a tak jsem se nehádal.

Příchod starého lovce s jelením masem byl důkazem jejich prozíravosti i poctivosti. Pozval jsem ho na večeři, u které jsem se ho zeptal, jak ty zásoby našel. „Viděl jsem vaše stopy. Indiáni kráčejí s prsty směrem dovnitř, zatímco běloši naopak. Odtušil jsem, že jde o misionáře. Pak jsem našel i zásoby,“ odpověděl.