Na kánoi a za psím spřežením - Za jezero Beaver - Nahkohe

Zažil jsem něco, co mi připomíná toto dvojverší:

„Cokoli umře, ubírá se do zapomnění,
Boží dílo přec nikdy neumírá.“

Jednoho příjemného červnového dne jsem seděl ve své pracovně v Norway House, celý pohroužený do práce, když tu mě za zády vylekalo hlasité „Ehm!“. Rychle jsem se otočil a muž, který mě vyrušil z myšlenek, byl velký indián. Do komnaty vstoupil tím specifickým kočičím způsobem indiánů. Jejich kroky v mokasínech nevydávají žádný zvuk. I desítky z nich mohou vejít do domu nepozorovaně. Navíc nejsou zvyklí klepat a do místnosti vstupují bez okolků. Tak to mají ve zvyku. Toho muže jsem neznal, přesto jsem mu podal pravici. Pronesl jsem několik společenských frází, kterým očividně nevěnoval pozornost. Ukázal jsem na židli a nabídl mu posezení. Nesedl si. Místo toho ke mně přistoupil a vážně řekl: „Misionáři, pomoz mi stát se křesťanem.“ Zároveň překvapen i potěšen jsem odpověděl: „Jistěže. To je přece má práce.“

„Pomůžeš mé ženě i dětem?“

„Samozřejmě že pomůžu,“ odpověděl jsem. „Právě kvůli tomu jsme tu s ženou přicestovali z daleké země.“ Ten velký indián mě zaujal, tak jsem se optal: „Pověz mi, kdo jsi a odkud přicházíš?“ Přece jen si sedl a začal vyprávět pozoruhodný příběh. Žel nedokážu přesně interpretovat jeho dojemnost. Vyprávění doprovázel dramatickými gesty. Pak povstal a rozrušeně chodil po místnosti: „Před mnoha lety, když jsem byl ještě malý chlapec, se o mě staral misionář Evans. Byl jsem sirotek. Neměl jsem rodinu. Ten dobrý misionář mě vzal k sobě. Dal mi oblečení, jídlo a domov. Naučil mě číst písmena, která vytvořil pro náš lid, a vyprávěl mi mnoho o Velkém Duchu. Bydlel jsem u něj tři roky a měl jsem se dobře.“

„Jednoho léta přišla do obchodní stanice z velké dálky rodina s kožešinami. Zdálo se, že si mě oblíbila. Často se mnou ti lidé mluvili. Říkali, že nemají syna a rádi by nějakého ve wigvamu měli. Říkali, že by byli rádi, kdybych se stal součástí jejich rodiny. Že by to pro mne bylo lepší než poslouchat a pracovat pro bělošské obchodníky. Dal jsem na jejich řeči a jedné noci s nimi uprchl. Pádlovali jsme rychle, neboť jsme cítili, že jsme udělali chybu. Měli jsme strach z pronásledování.“

„Po mnoha dnech cesty jsme dorazili k jejich vesnici a lovištím. Nevypadalo to tam tak pěkně, jak slibovali. Často se mnou zacházeli zle a někdy jsme neměli co jíst. Neodvážil jsem se utéct. Neměl jsem kam jít. Všichni v okolí se báli šamanů. Uctívali zlého ducha a báli se ho. Nechtěli, aby jim ubližoval. Stal jsem se také špatným. Pomalu jsem zapomínal na všechno, co mě ten dobrý misionář naučil.“

„Dospěl jsem v muže. Byl už ze mě pohan. Byl byl dobrý lovec a oženil jsem se. Mám docela početnou rodinu. Protože jsem jako chlapec viděl, že pokřtění indiáni zacházejí se ženami lépe než pohané, choval jsem se k ženě a dětem dobře. Nikdy jsem se k nim nechoval krutě. Miluji ženu a děti. „Minulou zimu, to si jistě pamatuješ, misionáři, napadlo mnoho sněhu. Vzal jsem rodinu do oblasti, kde se měli vyskytovat jeleni a jiná zvířata. Kladli jsme pasti na kožešinová zvířata. Chytili jsme jich hodně, ale těch hodících se k jídlu bylo málo. Byly to těžké časy. Jeleni ani ryby tam nebyly. Zdálo se, že pomřeme hlady. Snažil jsem se ze všech sil něco ulovit, ale bylo to marné. Provázela mě navíc smůla. Jednoho dne jsem se dostal na dostřel losa. Zamířil jsem a vystřelil. Vybuchl však pouze prach na pánvičce, ale ne v hlavni. Rána soba polekala a on utekl. Byl jsem zoufalý. Chtěl jsem se zastřelit. Šel jsem znovu do lesa a celý den nenašel žádnou stopu. Na noc jsem se utábořil, zmrzlý a hladový. Druhý den jsem zastřelil jen králíka. Snědl jsem ho a znovu přenocoval. Třetí den jsem byl už velmi slabý a skleslý. Sedl jsem si na padlý kmen a chtěl zemřít. Nabil jsem pušku silnou dávkou střelného prachu a naládoval do hlavně dvě kulky. Přiložil jsem si hlaveň k hlavě a nohou chtěl stisknout spoušť. V mokasínech to jde. A v tu chvíli jsem zaslechl hlas: ‚Williame!‘ Lekl jsem se a mušketu odložil. Rozhlédl jsem se a nikoho neviděl. Přemýšlel jsem a zjistil, že ten hlas je ve mně. Vycházel z mého srdce a připomněl mi: ‚Williame, cožpak si nepamatuješ na misionáře? Co ti vyprávěl o Velkém Duchu? Copak si nepamatuješ, že kdybychom se dostali do potíží, Velký Duch je nejlepší přítel? Nemyslíš, že by ses měl k němu vrátit?‘ Já se ale styděl. Přemýšlel jsem o životě a vzpomínal na dobrého misionáře, který se o mě, sirotka, staral. Já křesťanství před pohany popíral. Třásl jsem se a styděl. V duchu jsem slyšel ženu a děti ve wigvamu plakat hlady. To mě přesvědčilo. Prosil jsem o odpuštění a za to, že mě to vše mrzí. Po modlitbě jsem již necítil chlad ani hlad. Chopil jsem se pušky a neušel moc daleko, když se ke mně přihnal velký sob. Vystřelil jsem a trefil ho. Měl jsem velkou radost. Rychle jsem ho stáhl a něco z masa uvařil, abych měl sílu. Část masa jsem přivázal na stromek, aby se k němu nedostali vlci a rosomáci. Zbytek jsem si naložil na záda a spěchal domů. Od té chvíle jsme neměli nouzi. Lovil jsem dobře. Velký Duch svůj slib dodržel a já nezapomněl na svůj. Sníh roztál stejně jako led na jezerech a já spustil kánoi na vodu. Přijel jsem a chci získat zpět svou víru.“

Během jeho vyprávění seděla celou dobu jeho žena s dětmi v kánoi. Jakmile nám to sdělil, spěchali jsme pro ně a přivedli je do domu. Má žena byla osudem těch lidí upřímně dojata. Z našich skromných zásob jsme rodině připravili vydatné jídlo a snažili se slovy i činy dát jim najevo, že jsme přátelé. Myslím, že pochopili. Později jsem pozval několik předních indiánů naší misie a vyprávěl jim Williamův příběh. Někteří si pamatovali, že misionář Evans adoptoval indiánského sirotka, a radovali se z jeho návratu. Okamžitě se nabídli, že ho vezmou i s rodinou mezi sebe.

***

U břehu divoké řeky, vzdálené necelých sto kilometrů od jezera Beaver, jsem navštívil skupinu pohanských indiánů. Zdálo se, že jsou odhodlaní vzdorovat každé výzvě ke změně jejich náboženství. Byli apatičtí, lhostejní a zcela skleslí. Cesta k nim trvala asi osm dní skrz ponurou divočinu, kde jsme nepotkali ani živáčka. Se svými dvěma indiány jsem dost trpěl. Trasa byla náročná a nikde žádná zvěř. Nejednou jsme spali na holé skále bez večeře. Celé dny vytrvale pršelo. Velmi jsme toužili po slunečních paprscích, abychom se mohli osušit.

Zažili jsme několik podivných dobrodružství, během kterých jsem opět vnímal inteligenci a prozíravost indiánů. I na základě minimálních údajů se dokážou rychle a správně rozhodovat. Ačkoli jsou pokládáni za necivilizované divochy, v některých ohledech jsou vysoce vzdělaní a obdařeni bystrostí, jakou je nepřekoná žádný jiný národ na světě.

Jelikož většina indiánů odjela do York Factory za obchodem, nesehnal jsem žádné kanoisty, kteří by znali cestu k tomu pohanskému kmeni, který jsem chtěl navštívit. Byli tu muži, kteří byli nejdále u jezera Beaver, já však potřeboval mnohem dál na sever. Nicméně byli ochotni dělat mi průvodce. I nu což.

Byla to velká štrapáce. Mnoho portáží a kilometry brodění se po kolena v bažinách s těžkým nákladem na hlavách a zádech. U jezera Beaver jsme se utábořili a radili se, co a jak dál. Měli jsme za sebou zhruba čtyři sta kilometrů lopotné cesty a čekalo nás ještě nejméně sto kilometrů. Problém spočíval v tom, že jsme nevěděli, kudy dál. Nocování na břehu jezera bylo celkem pohodlné.

Brzy ráno jsme se rozhlédli po okolí. Tyčilo se tam několik vysokých kopců, tak jsme se domluvili, že každý z nás vyleze na jeden a bude pátrat po kouři případného indiánského tábora. Vzal jsem si pušku a šel k přidělenému kopci. Byl asi kilometr vzdálený. Na jeho úpatí jsem byl připraven proklestit si cestu spletitým podrostem, avšak záhy jsem narazil na potok křišťálové krásy. A na jeho břehu jsem k mému velkému překvapení viděl spoustu otisků kopyt všech velikostí. Bezmyšlenkovitě jsem usoudil, že patří skotu, aniž bych si uvědomil, kde jsem. Předpokládal jsem, že je poblíž nějaký farmář. Spěchal jsem tuto radostnou zprávu oznámit společníkům. Trpělivě mě vyslechli, přesto jsem pozoroval na jejich tvářích pobavení. Byli to slušní a zdvořilí muži, tak mě doprovodili k potoku, kde jsem jim hrdě ukázal stopy. Jeden z nich klidně prohlásil, že tu byli losi. Inu spletl jsem si losy s kravkami.

Jelikož jsme nic jiného nevypátrali, pokračovali jsme v cestě. Zkoumali jsme různé přítoky tohoto malebného jezera. Po několika hodinách marného hledání jsme vpluli do ústí docela pěkné řeky a pádlovali proti proudu, držíce se písčitého břehu. Najednou jeden z indiánů vyskočil z kánoe a začal něco zkoumat na břehu. Muži si vyměnili pár spěšných slov a přistáli jsme. Jeden z nich mi řekl: „Teď to máme, misionáři. Brzy tě zavedeme k indiánům!“

„Co jste objevili? Já nic nevidím,“ divil jsem se.

„My to vidíme zcela jasně,“ odpověděli. „Poslal jsi zprávu, že je navštívíš tento měsíc. Byli rozptýleni na lovu, ale shromažďují se na domluveném místě. Včera jedna kánoe plula proti proudu a pes běžel podél břehu. Tohle jsou jeho stopy.“

Prohlédl jsem si ty otisky a odtušil jsem: „Tato krajina je plná divokých zvířat. Tohle mohou být stopy vlka, rosomáka či jiné šelmy.“

Jen se zasmáli a řekli: „Vidíme velký rozdíl mezi těmito stopami a těmi od divokých zvířat.“

Pádlovali jsme rychle dál. Indiáni si byli jistí směrem, kterým jsme uháněli. Po asi třiceti kilometrech jsme spatřili ohniště, které ještě doutnalo. Přistáli jsme, uvařili si jídlo a pokračovali dál. Večer jsme našli indiány, jak mi průvodci slíbili. Ovšem přivítali nás docela chladně. Byli sklíčení, neboť měli kvůli nemoci mnoho mrtvých, hlavně dětí. Spálu mezi ně loni zavlekli bílí obchodníci. S výjimkou dvou starých šamanů mě víceméně nikdo neposlouchal. Když už jsme urazili tak dlouhou a urputnou cestu, snažili jsme se, jak to jen šlo.

Jednoho chladného a deštivého dne jsme se sešli s indiány v největším wigvamu. Povídal jsem jim o pravdách z Velké knihy. Průvodci mi pomáhali, jak jen to šlo, a vyprávěli o vlastních zkušenostech. Ovšem vypadalo to beznadějně. Lidé seděli, tvářili se mrzutě a jen kouřili. Když jsem se jich ptal na jejich přání, jediné, co jsem z nich dostal, byl výrok: „Chceme žít a zemřít po způsobu našich otců. To jediné chceme.“

Vyčerpaný a smutný jsem se posadil a modlil se. Pak mě to napadlo! Vyskočil jsem na nohy a zvolal: „Vím, kde jsou všechny vaše děti. Vím, kde jsou ti, kteří nejsou mezi živými! Ano, vím, kde jsou všechny děti, které vzala smrt. Jsou tam všechny děti dobrých indiánů a bělochů! Jsou tam i dospělí.“

Konečně projevili nějaké emoce. Někteří byli zcela zabalení do přikrývek a seděli strnule coby mumie. Nyní však odhalili tváře a projevili jistý zájem. Pokračoval jsem: „Ano, vím, kde jsou všechny děti. Odešly z vašich wigvamů. Jejich lehátka jsou prázdná a s malými luky a šípy si nikdo nehraje. Máte smutná srdce a truchlíte pro ty maličké. Už neslyšíte jejich hlasy. Jsem tak rád, že mi Velký Duch dal pravomoc vám říci, že se s dětmi můžete znovu setkat a být s nimi navždy šťastní. Musíte však naslouchat slovům z Velké knihy a odevzdat Velkému Duchu svá srdce. Ten život je v krásné zemi, kam odešel Ježíš. Je to Syn Velkého Ducha. Stará se o všechny ty děti. Nyní to víte. Viděli jste Knihu a vyslechli Poselství. Vydejte se touto cestou a vstoupíte tam.“

Z druhé strany wigvamu vyskočil velký a statný muž a hnal se ke mně. Bil se do hrudi a volal: „Misionáři, mé srdce je prázdné a velmi truchlím. Žádné z mých dětí již není mezi živými a můj wigvam je velmi osamělý. Toužím znovu vidět své děti a obejmout je. Pověz mi, misionáři, co musím udělat, abych se zalíbil Velkému Duchu? Chtěl bych se dostat do té krásné země a znovu vidět své děti.“ Se slzami v očích se sklonil k mým nohám a přidali se i další.