Na kánoi a za psím spřežením - Zimní táboření - Nahkohe

VII. Zimní táboření

V lednu roku 1869 jsem podnikl první zimní cestu k řece Nelson. Žijí tam indiáni, kteří ještě nikdy neviděli misionáře a neslyšeli evangelium. Obchodovali ve stanici na řece Burntwood a jejich loviště sousedila s územím Inuitů (Eskymáků) daleko na severu. S Inuity se ale zásadně nestýkají, jako by to byly úplně odlišné národy. Pravda, liší se vzhledem, jazykem, zvyky i vírou. Naštěstí mezi sebou moc neválčí, ale drží si od sebe odstup.

Toho roku byla zima dost krutá. Průměrná teplota se pohybovala mezi třiceti až padesáti stupni pod nulou. Jeli jsme na saních rovnou na sever. Cestu nám musel prošlapávat průvodce na sněžnicích, jelikož tam žádná stezka nevedla. Tamní krajina byla velmi bohatá na kožešinovou zvěř. Všude byly jejich stopy, a dokonce i stopy indiánských lovců. Překonali jsme asi dvacet malých jezer zhruba o průměru padesáti kilometrů. Přes jezera nás psi táhli velmi rychle, avšak při přenášení saní a v lesních úsecích se náš postup velmi zpomalil. Občas jsme museli udusávat hluboký sníh sněžnicemi všichni čtyři. Občas bylo zase nutné přesekávat padlé kmeny, jinak by saně neprojely. Pod některými kmeny jsme chodili i po čtyřech. Někdy byl hustý les úplně neprůjezdný. Mockrát jsme měli zakrvácené obličeje a pohmožděné nohy. Kolikrát mi popruh od sněžnic rozedřel nohy do krve, která prosakovala i přes mokasíny. Stezka za námi byla častokrát zbarvena krví. Vždy jsme cestovali v koloně.

Časem jsem se naučil saně řídit a začal jezdit samostatně. Většinou jsem jezdíval za průvodcem a za mnou jely třetí saně. Mívali jsme těžký náklad, neboť jsme na dlouhé cesty potřebovali hodně zásob, táborové vybavení a žrádlo pro psy. Pro psy jsme potřebovali vskutku hodně ryb. Každý pes dostával večer dvě pořádné ryby o váze až šesti liber. Každé saně vážily nejméně sto dvacet liber. I my jsme po každodenní dřině spořádali spoustu jídla.

Obvykle jsme stavěli asi půl hodiny před západem slunce, abychom stačili za světla rozbít tábor. Průvodce předtím pečlivě pozoroval les a hledal vhodné místo pro spaní. Měli jsme takový rituál. Když se zastavil, zeptali jsme se: „No tak, Tome? Copak se děje?“

„Je tu dobré místo pro tábor.“

„Proč si to myslíš?“

„Vidíte tam ty jehličnany? Jejich větvičky nám poslouží jako podestýlka. A tamty suché stromy nám dají palivo.“

Začali jsme horlivě pracovat. Vypřáhli jsme psy, kterým se očividně ulevilo. Nemuseli jsme je ani uvazovat, drželi se dobrovolně v táboře. Jenom sem tam se ti mladší vydali na lov zajíců a užívali si trochu zábavy. Ti starší a zkušenější si našli útulné brlohy pro nocleh. Pečlivě odhrabali sníh až na holou zem, kterou zuby a tlapami vyhladili a vyrovnali. Pak už se jen stočili do klubíčka a trpělivě čekali na večeři. My jsme zatím pracovali na táboře. Vlastnil jsem kvalitní sekeru, se kterou jsem sekal chvojí a dřevo na oheň. Pomocí sněžnic jsme odhrabali sníh z míst pro spaní a pro ohniště. Tam jsme rozložili chvojí a velký oheň rozdělali tak, aby na nás nešel kouř. Nad oheň jsme pověsili dva kotlíky naplněné sněhem. Ve větším jsme uvařili kus masa a v druhém čaj. Měl jsem sebou malý lavor, mýdlo i ručník. Když jsem indiány žádal o trochu horké vody, ptali se: „Co s tím chceš dělat?“

„Umyju si obličej a ruce.“

„Misionáři, nedělejte to,“ varovali mě.

Já se však musel umýt. Cítil jsem se jako kominík. Cestovali jsme hodiny krajinou spálenou letními požáry. Všude bylo plno ohořelých stromů, o které jsme se neustále otírali. V roklinách jsme se museli přidržovat větví. Sami indiáni byli dost ušmudlaní, proto mě protest jednoho z nich překvapil: „Proč bych se neměl umýt?“ zeptal jsem se a ukázal zčernalé ruce.

„Nesmíš se namočit v takovém mrazu.“

Tehdy jsem byl ještě velmi nezkušený, a proto jsem neposlechl. Věřil jsem, že u planoucího ohně a se suchým ručníkem se mi nemůže nic stát. Chyba lávky! Hned po umytí mě začaly pálit hřbety rukou. Pak mi kůže popraskala a krvácela. Zranění se hojilo celé týdny. Zkušenost mýt se v padesáti stupních pod nulou se mi vryla hluboko do paměti. Na další cesty jsem si už balil jenom ručník. Když jsem se nutně potřeboval očistit, otřel jsem se nasucho. Má paní se mi po návratu z cest s úsměvem posmívala, že mám barvu starého mahagonu.

Co se týče jídla, v zimě jsme upřednostňovali to nejtučnější maso, jaké se dalo sehnat. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit tvrzení arktických průzkumníků, že sádlo a tučné maso je na severu nejvýživnější. Posílí a zahřeje. Jakmile jsme rozpustili dostatečné množství sněhu, vložili jsme do vařící vody kus pořádného masa. Museli jsme rozmrazit ryby i pro psy. Byly zmrzlé na kost a nebylo by laskavé dát je v takovém stavu těmto ušlechtilým zvířatům. K ohništi jsme položili menší poleno a o ně ryby opřeli. Psi samozřejmě poznali, že se jim chystá večeře, a zbystřili. Přihnali se k nám a občas byli dost dotěrní. Když to trvalo delší dobu, začali se i prát. To pak nastaly potíže. Je zajímavé, že se vždy rozdělili do smeček podle jednotlivých spřežení. Coby parťáci v tvrdé práci byli příliš moudří na to, aby se navzájem zranili ve zbytečném konfliktu, ale pak se do sebe pustili jako jednotlivé armády. Zpočátku mi přišlo kruté, že je nekrmíme častěji, ale opět jsem se poučil. Zkušení psovodi tvrdili, že jednou denně je pro ně nejlepší. Já jim však ze soucitu začal ráno dávat vydatnou snídani, ovšem ukázalo se, že jsou pak během dne malátní a zadýchaní. Jinak byly ryby pro psy to nejlepší.

Na zimních cestách jsme spotřebovali mnoho psích botiček. Psí tlapky jsou citlivé a náchylné ke zraněním z různých příčin. Na hladkém ledu mnohdy krvácejí. Na nerovných cestách zase hrozí nebezpečí zlomení drápu nebo zabodnutí třísky. Mnozí zkušení psi, kteří si na botičky zvykli, se při zranění zastavili a výmluvně zvedli poraněnou tlapku. Psí boty jsou podobné vlněným rukavicím bez palců. Když dojde ke zranění, nasadí se botička a pevně se uváže kouskem měkké jelení kůže. Vděčný pes se posléze radostně rozštěká a rozběhne. Někteří psi byli na botky tak zvyklí, že nedali pokoj, dokud je nedostali na všechny tlapky.

Naše večerní stolování, dalo-li se to tak nazvat, bylo jednoduché. Položili jsme na vyčištěnou zem několik větviček chvojí a na ně rozprostřeli ubrus. No, ubrus – byl to rozříznutý pytel od mouky. Plechové nádobí jsme pěkně rozložili a pak si s radostí užívali dobré jídlo. Kus vařeného masa jsme dali na pánev a do půllitrových hrnků si nalili horký čaj. Někdy jsme měli to štěstí, že jsme měli i chléb. O zelenině jsme si mohli jen zdát. Ráno a v poledne jsme jedli slaninu. Pokud jsme naše menu nějak obměnili, uvařili jsme si pořádnou porci ryb ze psích zásob. Jak už jsem řekl, na mytí rukou a nádobí nebylo pomyšlení. Už jenom během večeře jsme museli maso třeba třikrát ohřívat, protože mrzlo. I čaj během pár minut zamrzal.

Po večeři se ještě připravilo dřevo na ráno. Opravili jsme i závady na oděvech a postrojích vzniklé během dne. Náš průvodce na to vždy dohlížel. Poté jsme se společně pomodlili. To byly panečku scenerie! Borovice kolem nás pokryté sněhem, až se větve dotýkaly země. Na nebi zářily hvězdičky a někdy aurora borealis, neskutečná polární záře. Před námi hořel táborák a kolem spali psi. Někteří psi u nás ještě seděli, dokud jsme neusnuli. Indiáni v tom mrazu trpělivě naslouchali předčítání z Bible. Žalmy v krásném jazyce Kríů zněly takto:

„Ne mahmechemon ne muntome.
Kahke wastanahmahweyan,
Kah nah way yemin.
Kechabyah Ah kwah-nahtahtah-kwahnaoon.“

Lože mi připravoval průvodce, neboť byl na to odborník. Říkal mi svá známá slova: „Tak misionáři, ustelu ti postel.“ Nejprve rozložil na zem vrstvu chvojí. Na ni rozprostřel velkou buvolí kůži a ještě těžkou deku. Dal mi také polštář směrem od ohně a povídal: „Teď si lehni a já tě přikryju a zachumlám.“ Něco jako svlékání tam venku není možné, ledaže byste měli promočené spodní prádlo. V něm by bylo nebezpečné spát. Někdo spí v kožešinovém pytli, který se utahuje kolem krku. Spací výstroj doplňuje velká kožešinová kapuce. Já si ještě na běžné oblečení natáhl těžký kabát. Na nohy si navlékl dlouhé boty z buvolí kůže, nasadil kožešinové rukavice, čepici a velkou šálu. Teprve potom jsem byl řádně připraven ke spánku. V těchto vrstvách bylo poměrně těžké dostat se do pelechu. Indián na mě hodil těžkou deku a kožešinu a s obratností maminky mě do nich zabalil.

Dokonce mi zakryl i obličej, ale to jsem nevydržel ani minutu, poněvadž jsem měl pocit, že se udusím. Musel jsem si obličej odkrýt a zvolat: „Člověče, chceš mě udusit? S takhle zakrytou hlavou nemůžu žít!“ Přestože jsem jeho práci tak rychle zkazil, mírně odpověděl: „Vím, že pro vás, bílé lidi, je těžké spát s úplně zakrytou hlavou, ale tady to budeš muset dělat, jinak zmrzneš. Dnes v noci bude pořádný mráz.“ Potom mě upozornil na vzdálené zvuky připomínající hrom. To na jezeře pukal led o síle téměř dvou metrů. „Vidíš ten kouř z ohniště? Drží se těsně u země. To se za krutých mrazivých nocí stává.“

V lese dokonce pukaly stromy. Znělo to jako výstřely z pistole, takže se z toho člověk až polekal. Indiáni mi vysvětlili, že dřevo trhá zmrzlá míza. Nicméně se ještě vraťme k nocování. Pochválil jsem indiána za jeho chytrost a laskavost, ale zároveň jsem mu vysvětlil, že každý člověk potřebuje určité množství čerstvého vzduchu, ať už mrzne, nebo ne. Průvodce mi odpověděl: „Tady venku ti bude muset stačit méně,“ a začal mě znovu zabalovat. Pak mi ještě radil: „Tak misionáři, dobrou noc. Nehýbej se. Když se pohneš, můžeš se ve spánku rozbalit a zmrznout, aniž se probudíš.“

Nehýbat se? Co to bylo za příkaz? Jak může unavený cestovatel po celodenní práci na sněžnicích nehybně spát? Bolely mě všechny kosti a byl jsem hrozně unavený. Pro odpočinek a pohodlí je přece prospěšné občas se přetočit a protáhnout si údy! Nicméně jsem uznal za nezbytné poslechnout. Opak se mi už párkrát nevyplatil. Nakonec jsem přece jen usnul, neboť jsem byl příliš vyčerpaný. Avšak po nějaké chvíli jsem se probudil ve stavu polovědomí a na obličeji nahmatal něco, co jsem pokládal za konec topůrka. Má mysl si vytvořila dojem, že nějaký neopatrný indián nechal sekeru hned za mou hlavou a ona na mě spadla. Nicméně jakmile jsem se úplně probral, shledal jsem, že to, co jsem považoval za topůrko, byl můj vlastní, totálně zmrzlý nos. Uši byly v podobném stavu. Nejspíš jsem si ve spánku, v podvědomém pocitu dušení, odhrnul z hlavy přikrývku. Po několika nocích přísné disciplíny jsem se nakonec naučil spát se zakrytou hlavou stejně jako indiáni.

Té noci na nás napadlo dost sněhu. To nám kupodivu přineslo větší ochranu a pomohlo nám to lépe spát. Dokonce jsme si o pár hodin přispali, abychom dohnali deficit spánku z předchozích nocí. Ovšem nejméně příjemné bývalo ranní vstávání. Jakmile vylezete z vyhřátého pelechu, Jack Frost (Mrazík) zaútočí tak intenzivně, až vás to roztřese a člověk z toho málem křičí bolestí. Naštěstí jsme měli připravené dřevo, abychom rychle rozdělali velký oheň. Připravili jsme si k snídani silný čaj a uvařili tučný kus masa.

Byly chvíle, kdy ranní vyhlídky vypadaly vskutku ponuře. Na jedné z cest dlouhé pouze dvě stě kilometrů jsem si kvůli úspoře nákladů vzal jenom jednoho společníka – mladého indiánského chlapce ve věku asi šestnácti let. Každý jsme měli vlastní spřežení a vůdčím psem byl Starý vandrovník. Byl spolehlivý. Jedné noci na nás napadlo několik centimetrů sněhu. Ráno jsme se snažili co nejrychleji rozdělat oheň, ovšem večer jsme potmě nasbírali mokré dřevo. Večeři se nám sice podařilo ještě uvařit, avšak sníh kvalitu dřeva velmi zhoršil. Ráno se nám ho nepodařilo zapálit. A když škrtáte sirkami, je třeba sundat rukavice. Prsty nám mrzly a brzy byly bezvládné a neschopné udržet zápalku. Začali jsme panikařit, ale snažili jsme se vydržet. Vzpomínám si, jak jsem si dal sirku mezi zuby a snažil se škrtnout o sekeru. Nepovedlo se. Došlo mi, že nejspíš zmrzneme. Podíval jsem se na mladého společníka a z výrazu jeho tváře pochopil, že se také bojí.

„Alecu,“ povídám, „tohle je vážná věc.“

„Ano, misionáři. Obávám se, že tady zemřeme. Bez ohně nemáme snídani a k tomu zmrzneme.“

„Ještě máme naději. Bůh je naše útočiště a pomoc. Dal nám i jiné způsoby, jak se zahřát. Rychle si nasaď sněžnice, kapuci a rukavice. Já udělám totéž a uvidíme, jestli mě dokážeš dohonit.“

Za okamžik jsme byli připraveni k závodu v běhu na sněžnicích. Běželi jsme lesem, co to šlo. Honili jsme se jako rozjaření školáci – a to jsem byl důstojný pan misionář! Nicméně nás to zachránilo před umrznutím. Po půlhodině intenzivního běhu se nám do těl začalo vracet teplo. Horká krev začala proudit ztuhlými údy a mohli jsme zase hýbat prsty. Nasbírali jsme březovou kůru volně visící ze stromů. Je to skvělé podpalovadlo, díky němuž jsme měli brzy pořádný oheň a teplou snídani. Sbalili jsme tábor, zapřáhli psy a vyrazili na cestu. Bylo to tenkrát o fous. Král hrůzy se nám toho chladného rána díval přímo do očí a málem nás zmrazil ledovými prsty Krále mrazu.

V zimě jsou zde dny krátké, takže je nutné ráno vstávat několik hodin před svítáním. Kolikrát ti dobrosrdeční indiáni vstávali první, rozdělali oheň a uvařili snídani, zatímco jsem ještě spal. Zas tak často to ovšem nebylo, poněvadž v té lesní posteli se nedalo moc dlouho vydržet. V takovém dusivém prostředí se dalo spát tak pět hodin. Možná si protiřečím, ale někdy bylo vysvobození z kokonu a mrznutí lepší než dušení.

I já jsem vstával kolikrát jako první a všechno připravil. Pak jsem vzbudil své věrné společníky, na takové strasti zvyklé. Dokázali klidně spát. Někdy se po probuzení podívali na hvězdy a řekli: „Assam weputch,“ což znamená: „Ještě je brzy.“ Já se však vážně podíval na hodinky, a to je přesvědčilo, že je čas. Rychle jsme posnídali, pomodlili se, spakovali věci a zapřáhli. U těch eskymáckých psů to nebylo vždy snadné Před odjezdem jsme obvykle hodili do ohně chvojí a v rudé záři plamenů odjížděli. Když jsme do svítání urazili čtyřicet až šedesát kilometrů, indiáni si s úsměvem dobírali mé hodinky, že jsou příliš rychlé. Pochopili, že je šidím, abych pochod urychlil, ale nic mi nevyčítali. Při překonání cestovního rekordu jsem indiánům vyplácel odměnu. Navíc jsme tím zmenšili počet těch příšerných nocí. První výpravu k řece Nelson jsme absolvovali za šest dní. V následujících letech jsme ji zkrátili na čtyři dny.

Trasa vede jednou z nejlepších oblastí severozápadu, co se týče výskytu kožešinových zvířat. Zde si kočovní indiánští lovci vydělávají na živobytí lovem do pastí. Nejčastěji chytají černé, stříbrné a další lišky. Dále jsou tu vydry, norci, kuny, bobři, cenní hranostajové, medvědi, vlci a mnoho dalších druhů. Černých medvědů je zde spousta. Během jedné letní plavby jsme jich za den spatřili nejméně sedm. Jednoho dne jsme zastřelili jeden kus a měli maso na několik dní. Do stanice na řece Burntwood připlouvali kvůli kožešinám z velké dálky bílí obchodníci s houževnatou povahou. Ovšem, co by člověk neudělal pro velké peníze. A co teprve já – co všechno bych neudělal pro svou misijní povinnost!