Na kánoi a za psím spřežením - Saulteaux Odžibwejové - Nahkohe

Úvodem bych zmínil jednu příhodu z cestování. Jedná se indiánského průvodce misionáře Evanse. Jmenoval se Henry Budd a byl velmi zkušený. Ti dva spolu urazili stovky kilometrů a nejednou před smrtí unikli jen o vlásek. Jednou běžel před saněmi po zrádné řece. Proud byl místy velmi prudký a led tenký. V jednom místě se led prolomil a nešťastného Henryho proudu táhl pod led. Jeho společník k němu kvůli riziku nemohl. Hodil příteli alespoň lano, ale jemu mezitím omrzly ruce, kterýma se držel ledu. Misionář na něj zakřičel, ať otevře ústa a lano mu hodil tak šikovně, že se do něj napůl zmrzlý indián zakousl a byl vytažen. Tak to na severu někdy chodí.

Naše povinnosti jsou mezi indiány rozmanité. Krom pastorální práce jde také o světský pokrok a rozvoj. Jeden z prvních kanadských guvernérů, sir Francis Bond Head se o indiány velmi zajímal a upřímně pracoval na jejich vzdělání. Shromáždil mnoho kmenů a uspořádal pro ně velkou slanost. Byli poraženi voli, pekli se placky, vařil čaj a rozdával tabák. Indiáni jedli, kouřili a pozorně naslouchali tomuto velkému muži zastupujícího královnu. Velkorysý člověk si mezi indiány zasloužil velkou pozornost. A guvernér vysvětlil, že se mu jedná o jejich blaho. Zvěř mizí a ryb ubývá, takže pokud se neusadí a nezačnou obdělávat půdu, budou trpět nedostatkem. Jelikož se při hodování dobře cítili, slíbili vše, co požadoval. Guvernér splnil slib a dodal jim nářadí a osivo.  

Ovšem indiánská povaha je složitá. Pluhy, voli a vše ostatní dostali. Jenže indiáni místo toho, aby se pustili do práce svolali radu, a tam si řekli: „Tyto nástroje jsou moc lesklé. Pokud je použijeme ztratí krásný vzhled. Nechme si je pro krásu. Tito voli jsou nyní tuční. Pokud je zapřáhneme do těžkých pluhů a donutíme je tahat brzy zhubnou a nebudou se hodit k jídlu. Udělejme velkou hostinu.“ A tak to udělali. Pozvali známé z širého okolí a hodovali, dokud nezbyl poslední kousek masa. Tak končili mnohé snahy tohoto druhu, ještě před evangelizací.

Samozřejmě existovala místa, kde se půda obdělávat nedala. Naše misie se nachází více než šest set padesát kilometrů severně od úrodných prérií západní Kanady. A mojí indiáni od řeky Nelson žijí na šestnáct set kilometrů daleko. Tito lidé stejně jako ti z misie Oxford a další ostatní musí žít jako lovci a rybáři.

Tam, kde je půda vhodná k obdělávání mají indiáni malé zahrádky a políčka. Pokusil jsem se na počátku srpna zasadit čtyři brambory a vskutku jsem ještě toho roku sklidil skrovnou úrodu malých brambor. Ty jsem před mrazem pečlivě uchoval na další sadbu. A dařilo se. Za několik let indiáni sklízeli bohatou úrodu brambor.

Přivezl jsem z Red River kvalitní skotský pluh, železnou bránu o dvaatřiceti zubech, pytel pšenice a zahradní semena. To jsem všechno do Norway House přivezl na saních. Na jaře jsem do pluhu zapřáhl osm psů a zoral malá políčka. Pak jsem smontoval bránu a také do ní zapřáhl psy a zaoral pšenici. Z dvou bušlů se sklidilo toho roku třicet bušlů pěkného zrní. Tu jsem požnul srpem a vymlátil cepem. Paní Youngová sešila dohromady několik prostěradel a větrného dne jsme oddělili plevy od zrní. To jsme museli pomlít v mlýnku na kávu. Něco z mouky jsme vyhradili na vaření kaše a zbytek dali indiánům, kteří moukou zahušťovali polévku. Tak jsme s nimi a pro ně pracovali a s postupem let nás stále více povzbuzovalo vidět jejich odhodlaní zlepšit své životní poměry, které vskutku nebyly k závidění.

Hlavní potravinou severu jsou ryby. Sítě se začínají spouštět v květnu, kdy začíná mizet led a loví se do října. I tak se musejí do ledu často vyřezávat díry. Velké podzimní rybolovy byly obdobím čilého ruchu i obav. Zimní zásoby do značné míry závisí na počtu ulovených ryb. Mráz v Norway House a v severnějších misiích je od října stálý a uchová zmrzlé ryby, až do dubna. Hlavní lovnou rybou je síh severní, ačkoli je zde mnoho jiných druhů.  Každá průměrná indiánská rodina potřebuje na zimu až pět tisíc ryb. Pro sebe a zejména mnohé psy. Já jich na dlouhé zimní cesty do vzdálených misií potřeboval až deset tisíc. Naštěstí jsou zdejší jezera ještě docela plna nádherných ryb.

Žijí zde i stáda karibů a jiných zvířat s výživným masem. To je však zanedbatelné ve srovnání s rybami. Tak to je i s misionáři. Hlavní potravinou je pro ně ryba. Během prvního Rielova povstání bylo přerušeno veškeré spojení s vnitrozemím. Zásoby z Red River nedorazily a my s drahou ženou téměř šest měsíců jedli skoro jen ryby. Někdy se na jídelníčku objevil pečený králík, kousek zvěřiny či medvědího masa.

Každé léto nás navštěvovaly stovky indiánů z jiných míst. Někteří přijížděli v malých kánoích, jiní v těch dlouhých na velké vzdálenosti. Byly plné vzácných kožešin určených pro York Factory v Hudsonově zálivu. Někdy se zdrželi i několik týdnů. Někteří žel byli zlomyslnosti a někdy bohužel opilí. Obtěžovali nás a rušili. Jednoho léta skupina Athabasků dokonce zaútočila na náš misijní dům. Tři dny a tři noci jsme byli prakticky v obležení. Naneštěstí byli všichni naši zdatní indiánští muži pryč a zůstali jen starci. Naše životy byly v ohrožení stejně, jako celý areál, který hodlali nejspíš vypálit.

Krátce poté, co Athabaskové odtáhli, zahlédli jsme na jezeře velký člun plný mužů. Domníval jsem se, že se vracejí, tak jsem narychlo svolal staříky, se kterými snad zabráním jejich vylodění. Bylo radostné shledat, že se jedná o indiány hledající pravdu Velké knihy. Zavedl jsem je do domu a do půlnoci jim kázal. Urazili téměř pět set kilometrů. Nechali se všichni pokřtít a při odjezdu mě žádali o návštěvu jejich vesnice.

Od God’s Lake přicestovalo jedenáct indiánů. Urazili čtyři sta kilometrů s touhou slyšet pravdu. Jeden z nich byl před lety pokřtěn a vyučen reverendem Brookingem. I oni si přáli návštěvu. O několik týdnů později připlula další kánoe plná mužů. Posadili před misijní dům a čekali. Byli to Saulteaux Odžibwejové (Prérijní Odžibwejové) od řeky Beren’s vzdálené dvě stě padesát kilometrů. Poté, co jsme si vyměnili pár slov o zdraví a rodinách, promluvil jeden stařec, zřejmě jejich mluvčí: „Nuže, Ayumeaookemou, („Pán modliteb“ - misionář), vzpomínáš na svá slova vyřčena před třemi léty?“

„Jaká byla má slova před třemi léty?“ zeptal jsem se.

„Říkal jsi, že napíšeš Keche-ayumeaookemou“ („Velký pán modliteb – můj nadřízený), aby nám poslal misionáře.“

Ano, když jsem poprvé projížděl jejich zemí, prosil o misionáře. To mě velmi dojalo. Vskutku jsem o nich napsal, ovšem bylo to marné. Nikdo nepřišel. Nechal jsem indiánům přeložit kopii dopisu. Všichni pozorně poslouchali. Na konci starý muž vyskočil a řekl: „Děkujeme za ten vzkaz! Kde je ten misionář?“ Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Ta otázka mnou otřásla. Kdybych mu řekl, že nám chybí lidé nebo peníze, jenom by to vyvolalo jejich pochybnosti o pravosti náboženství, k němuž se hlásí tak početný a bohatý lid. Pokusil jsem se vysvětlit, jak velká je světová populace a obrovský počet lidí, kterým se musí kázat. Že církev působí na mnoha místech a mezi mnoha národy a uplyne mnoho let, než bude svět zaplněn misionáři.

„Kolik zim nastane?“ zeptal se.

„Obávám se, že velmi mnoho,“ zněla má odpověď.

Projel si rukama dlouhé stříbrné vlasy a odpověděl: „Tyto bílé vlasy svědčí o tom, že jsem prožil mnoho zim a stárnu. Moji krajané u Red River na jihu a zde u Norway House mají misionáře, kostely a školy. My nemáme nic. Nechci zemřít, dokud nebudeme mít kostel a školu.“

Přání tohoto starého muže nakonec probudilo dobré lidi v církvi a brzy se začalo konat. Navštěvoval jsem je dvakrát ročně na kánoi a za psím spřežením a shledal, že touží po pokroku. Nejprve tam však jel můj tlumočník Timothy Bear. Pracoval svědomitě, i když nebyl fyzicky příliš silný a špatně snášel nepříznivé podmínky. K bydlení měl můj velký kožený stan ušitý z vyčiněných bizoních kůží. Jedné noci ho odneslo mohutné tornádo a poté se přihnaly silné přívalové deště. Následovala silná zima a za několik týdnů jsem se v Norway House dozvěděl, že je Timothy vážně nemocný, přesto stále plnil své povinnosti.

Vyjel jsem za ním, jak nejdříve to šlo. Byla už zima, tak jsem použil saně a byla to málem moje poslední cesta. Většina trasy vedla po jezeře Winnipeg. Na severním konci se led tvoří jako první, ale není stabilní, neboť ho rozbíjí prudké jižní větry. Měl jsem dva průvodce. Staršího a zkušenějšího Williama Cochrana a mladšího, jenž byl vzor fyzické síly, se jmenoval Felix.

Led na pobřeží byl rozbit na kusy a tvořil neprůchodnou barieru dlouhou několik kilometrů s vysokou až šest metrů. Trvalo dva dny, než jsme našli průchod. Psi i my jsme utrpěli mnoho modřin a škrábanců. Třetího dne jsme tábořili v lese. Těsně před svítáním jsme pokračovali v cestě. Felix objevil zamrzlou řeku. Nasadil si brusle a nyní byl průvodce on. Po zamrzlé řece se cestovalo mnohem pohodlněji a rychleji. Byl jsem spokojen, dokud jsem za sebou nezaslechl Williamův varovný výkřik: „Tenhle led je špatný! Propadneme se!“

V domnění, že je to nejlepší rozhodnutí, zastavil jsem. Velká chyba! Led se začal hned propadat. Zavolal jsem na své skvělé a dobře vycvičené psy a oni se dali okamžitě do pohybu. Naštěstí byl led pod nimi ještě dostatečně pevný, takže zabrali, i když se pod saněmi led prohýbal a praskal. Měl jsem velké štěstí! Dostal jsem se na pevnější led u břehu a jízda byla opět bezpečná. Byl jsem vděčný za tuto záchranu. Kdybychom se všichni propadli, nebylo by žádné pozemské pomoci.

Zjistili jsme, že Timothy je skutečně velmi nemocný. Postarali se o něj a zařídili mu, co nejlepší pohodlí a klid. Přesto zde vykonal mnoho dobré práce. Saulteauxové byli rádi, že již nebudou nadále opomíjeni.

Vrátím se na chvíli ještě k našemu strádání. Jak už jsem řekl, během prvního Rielova povstání jsme byli odříznuti od vnějšího světa. Tehdy jsme trpěli častokrát hladem. Když jsme během jedné snídaně jedli ten tuhý kus kočky bez chuti, paní Youngová prohlásil: „Můj drahý, pokud něco neulovíš k večeři, obávám se, že žádná nebude.“ Vzal jsem pušku, nasadil sněžnice a vyrazil na lov. Tři fotografie vyprávějí zbytek příběhu.