Na kánoi a za psím spřežením - Neštovice na Saskatchewanu - Nahkohe

Počátkem jara nás šokovala zpráva ohledně hrozné epidemie neštovic mezi indiány na Velkých pláních Saskatchewanu. Nejspíše ji tam zavlekli bílí obchodníci z Montany. Nemoc se šířila s ohromující rychlostí a smrtelností. Navíc tam některé kmeny mezi sebou vedly válku. Říká se, že válečníci nakaženého národa svlékali nakažené spolubojovníky a oblečení dávali na místa, kde by ho mohl nepřítel snadno najít a nakazit se. To mi ovšem přijde málo pravděpodobné. Kdyby válečníci věděli, jak je to nebezpečné, sami by se vystavovali riziku. A navíc pochybuju, že by šel nemocný do války. Nicméně nemoc se šířila rychlostí požáru.

Misionáři McDougall a Campbell se snažili za pomoci přátel pohromě zabránit, jak jen to šlo. Činili veškerá možná opatření proti šíření strašlivé nákazy. Navzdory jejich zoufalému úsilí však epidemie indiány dále decimovala. Aby McDougall zachránil alespoň část indiánů z misie Victoria, přiměl je rozptýlit se po prérii. Správně uvažoval, že izolace jim pomůže uniknout nákaze.

Pohanští indiáni to pojali po svém. Dle jejich soudu za nemoc mohli běloši, což byla sice pravda, ale oni si to vyložili jinak. Jednalo se hlavně o Černonožce. Prvním jejich cílem se stala misie Victoria u řeky Saskatchewan. Jak je pro indiány typické, nezaútočili otevřeně. Nechali většinu válečníků v záloze ukrytou ve vysoké trávě, zatímco ostatní šli do misijního domu. Tam zjistili, že i zde zemřelo na nemoc několik zaměstnanců. Rychle se vytratili a vyprávěli to svým druhům. Na poradě se shodli, že kdyby nemoc způsobili misionáři, nedopustili by, aby zabíjela jejich vlastní lidi. Poté se zaměřili na obchodní stanici. Použili stejnou taktiku a zjistili, že tam zemřel samotný správce Clarke. Po další poradě došli k závěru, že se zmýlili, a vrátili se domů, aniž by komukoli ublížili.

Misie však v bezpečí úplně nebyla. Staří pohanští čarodějové stále podněcovali indiány proti misionářům a křesťanům. Povzbuzovali je i k násilným činům. Jednou pracovala misionářova manželka a její příbuzní na zahradě, aniž by tušili, že sto metrů od nich leželo v trávě jedenáct Černonožců. Chtěli vraždit, plenit a pálit. Později však přiznali, že je zastavila nějaká podivuhodná síla. To se stalo Černonožcům několikrát. Přesto párkrát u misie zasvištěla zákeřná kulka.

Manitoba už byla provincií a zaplňovala se bílými osadníky. Fort Garry se přejmenovala na Winnipeg a osada se rozrůstala v prosperující město. Z Fort Garry léta vyjížděly dlouhé zásobovací kolony do vzdáleného Saskatchewanu. Vozy měly celodřevěnou konstrukci bez použití kousku železa. Míšenci a indiánští vozkové kola a oje nikdy nemazali, takže vozy vydávaly hrozný zvuk. Jejich skřípot se na Pláních rozléhal na kilometry široko daleko. Vůz byl tažen jedním volem a převážel osm až dvanáct set liber zásob a výstroje. Od vozky se očekávalo, že půjde pěšky. Příjezd kolony byl v pohraničí vždy vítaný. Vždyť krom zásob se dovážely i novinky. Byla to událost roku.
Jenže během epidemie bylo nutné přijmout přísná opatření. Guvernér Manitoby vydal striktní zákaz obchodu a návštěv nakaženého území. To znamenalo strádání pro izolované misionáře, obchodníky a další bělochy. Misionáři na mnoha osamělých místech se o vnějším světě dovídali pouze dvakrát ročně, a to právě díky dodavatelům a obchodníkům. Poštovní doručovatel byl vítán nejvíce, ať už přijel na kánoi, nebo se psím spřežením. Nyní tomu byl konec.

Ačkoli na Pláních byli stále ještě nějací bizoni, chybělo střelivo, stejně jako ostatní zásoby, včetně tak potřebných léků. Zainteresované strany marně naléhaly na guvernéra, aby povolil expedici nejnutnějších zásob. On však kvůli velkému riziku přenosu nákazy zůstal neústupný. Projevil soucit, leč hlavně přísnost.

„Co lze udělat, abychom pomohli těm nešťastníkům, kteří kromě zármutku a strastí způsobených neštovicemi budou ještě vystaveni drtivému hladomoru a nouzi?“ kladli jsme si v Norway House otázku. Jedinou možností bylo obrátit se na naše indiány a požádat je o sestavení flotily kánoí, která by na Saskatchewan dopravila zásoby. S panem Stewartem, šéfem stanice Společnosti Hudsonova zálivu, jsme zvážili rizika, která budou muset podstoupit neočkovaní indiáni. Čekaly je stovky kilometrů jízdy přes území, kde zemřely stovky lidí. Ale podniknout se něco muselo. Bylo třeba indiány dobře vyškolit, aby se nákaze vyhnuli. Svolali jsme poradu.

Po zazvonění kostelního zvonu se indiáni shromáždili v poradním domě. Byli zvědaví, o co jde, když je svolávám k poradě. Přednesl jsem jim žádost, aby na dvaceti kánoích převezli zásoby na Saskatchewan a zachránili tamní misionáře a bílé lidi. Řekl jsem jim ve zkratce toto: „Vím, že se s vaším národem nezacházelo vždy spravedlivě. Ale to nevadí. Nyní máte skvělou příležitost vykonat slavný čin. Ukázat světu i dobrému Pánu, jehož jste dětmi, že dokážete přinášet oběti a podstupovat rizika, když to povinnost vyžaduje, stejně jako to dokážou běloši.“ Vysvětlil jsem, že pokud zůstanou po celou dobu uprostřed řeky a nikdy nevystoupí na břeh, nemoci se vyhnou. Budou mít dostatek jídla, takže nebudou muset vystupovat na břeh kvůli lovu. Zeptal jsem se: „Jste ochotni podstoupit riziko a využít této šance ke slavnému činu?“ Obrátil jsem se na jednoho z nejlepších průvodců, nejlepšího z mé skupiny, a povídám: „Samueli Papanekisi! Budeš vůdcem výpravy.“ Byl to syn stoletého muže a bratr reverenda Edwarda Papanekise, misionáře z Oxford House.

Zpočátku byl trochu zaskočen takovou zodpovědností, přesto po chvilce zamyšlení tiše odpověděl: „Dáš nám trochu času, abychom to mezi sebou probrali?“ Nechal jsem je. Když vzkázali, že mají připravenou odpověď, řekl mi: „Misionáři, probrali jsme to. Rozhodli jsme se dovézt zásoby trpícím bílým bratrům. Dovol nám však ještě jednu mši. Pak se vydáme na nebezpečnou cestu.“

„Ano,“ odtušil jsem. „Jistě bude trvat několik dní, než připravíte náklad a kánoe. Pak spolu prožijeme ještě jeden požehnaný den odpočinku.“ Byl to nezapomenutelný den. Zdálo se, že přišli všichni muži, ženy i děti z okolí. Některé ženy plakaly pro manžely, bratry a syny, kteří měli odplout. Jiné byly na své příbuzné hrdé, že jsou ochotni podniknout takové riziko. Bylo to velmi slavnostní a působivé. Žádná pošetilá chvástavost a touha po slávě. Někteří se vůbec nezmiňovali o práci, která je čeká.

Za dva dny se vydali na svou dlouhou a nebezpečnou pouť. Dvacet dobře naložených kánoí mělo osmičlennou posádku. Ta měla být bezvýhradně podřízena Samueli Papanekisovi. Karavana projela kolem Norway House a vplula do jezera Winnipeg. Směřovala severozápadním směrem k ústí řeky Saskatchewan. Po velké řece museli muži pádlovat proti proudu mnoho set kilometrů. To léto bylo mimořádně horké, přesto tito stateční muži celé týdny neúnavně pracovali. V noci zakotvili čluny uprostřed proudu a dovolili si pár hodin odpočinku, než s prvními slunečními paprsky pokračovali v cestě. Když u napajedel občas spatřili zvířata, probouzely se v mladých mužích lovecké instinkty. Žádali o povolení střílet, ovšem Samuel to vždy razantně odmítl. Projížděli územím, kde řádily neštovice. Na březích viděli opuštěné vesnice, kde buď všichni pomřeli, nebo v panice uprchli.

Výprava se vrátila po deseti týdnech. Samuel úspěšně splnil svůj úkol, ovšem byl velmi vyčerpaný. Byla to pro něj obrovská zodpovědnost. Od té doby už nebyl tím stejným mužem. Jeho společníci vzpomínali, jak na všechno pečlivě dohlížel a byl téměř všude. Úkol splnil dokonale, avšak za cenu vlastního života. Vrátil se domů a zakrátko zemřel. Vydržel, dokud nepřistála poslední kánoe. Poté začal chřadnout a navzdory všemu, co jsme pro něj mohli udělat, se nám ztrácel před očima. Jednoho krásného dne měl potíže s dýcháním. Na jeho žádost jsme mu postavili malý přístřešek, pečlivě ho zabalili do přikrývek a opatrně vynesli ven. Položili jsme ho na lůžko z balzámových větví pokrytých houněmi. Byl vděčný a na chvíli se mu ulevilo. Poté upadl do klidného spánku, načež se probudil s vědomím brzkého odchodu. Byl připravený na smrt. Naklonil jsem se nad něj a promluvil: „Samueli, přišla si pro tebe smrt! Řekni mi, jak se máš?“ Už byl částečně hluchý. Promluvil jsem hlasitěji: „Samueli, můj bratře. Jsi v údolí stínu smrti. Jakpak se máš?“

Jeho oči se rozjasnily. Z jeho pohledu jsem pochopil, že mi rozuměl. Zvedl svou hubenou paži, jako by se chtěl něčeho chytit, a řekl: „Misionáři, držím se Boha. On je pro mě veškerá radost, naděje a štěstí.“ Pak mu paže bezvládně klesla a můj statečný indiánský přítel zemřel. Jeho žena a děti se zakrátko odstěhovali z misie. S dalšími rodinami odešli několik kilometrů proti proudu a usadili se tam. Navštěvovali jsme je a pomáhali jim, dokud se neodstěhovali ještě dál. Krom bohoslužeb jsem je neviděl, a tak jsem nevěděl, jak se jim daří. V zimě jsem se domluvil se Semmensem, že pojedeme na pastorační návštěvy ke vzdálenějším rodinám. Indiáni byli rádi za naši podporu, když jsme se ptali na rybolov, lov a jiné prosté záležitosti. Pochopili, že se o ně zajímáme. Že se s nimi radujeme i soucítíme. Jednoho mrazivého dne jsme za soumraku dojeli ke skromnému srubu a zaťukali na rám vchodu. Zevnitř se ozvalo veselé „Astum“ („Pojď dál“), tak jsme vstoupili. Při pohledu na zjevnou chudobu se nám sevřelo srdce. Chata byla postavena z topolových klád a mezery byly vyplněny mechem a hlínou. Podlaha byla hliněná. Nebyl tam jediný kousek nábytku, dokonce ani postel. V jednom rohu místnosti bylo hliněné ohniště, u kterého seděla vdova s několika dětmi. Jedno bylo mrzáček.

Na přivítanou jsme řekli pár laskavých slov, načež jsem smutně promluvil: „Nancy, zdá se, že jsi velmi chudá. Nemáš nic, co by ti přinášelo štěstí a pohodlí.“
Odpověď přišla velmi rychle a byla v mnohem veselejším tónu, než jakým jsem mluvil já: „Nemám toho moc, ale nejsem nešťastná, misionáři.“

„Chudinko, nemáš nic pro své pohodlí.“

„Mám jen málo.“

„Máš nějakou zvěřinu?“

„Ne!“

„Máš mouku?“

„Ne!“

„A čaj?“

„Ne.“

„Ani brambory?“

Byla to vdova po Samuelu Papanekisovi, a takto mi odpověděla: „Brambory nemám. Vzpomínej. V době výsadby brambor vedl Samuel výpravu. Jel s jídlem pomoci bílým lidem. Nyní tu Samuel není. Nemůže lovit. Samuel tu není. Neloví norky, kuny a bobry. Nemůže je vyměnit za mouku a čaj.“

„Co tedy máš, ubohá ženo?“ zeptal jsem se srdcem plným smutku.

„Mám rybářské sítě.“

„Co děláš, když je počasí příliš bouřlivé?“

„Kontrolují je muži z jiných domů a přinesou mi ryby. Někdy něco ulovím skrz díru v ledu na háček.“

„A když je počasí moc bouřlivé i na muže?“

„Když nic není, zemřeme bez ničeho,“ řekla tiše.

Když jsem se díval na tu početnou rodinu bez otce, pomyslel jsem na triumfální smrt jejího manžela. Na jeho slavný přechod do požehnaného nebeského příbytku, kde „už nebude nikdo hladovět ani žíznit“ a kde „Bůh setře každou slzu z očí“. Byl to velký kontrast mezi štěstím manžela a smutkem vdovy a jeho dětí. Byl jsem dojat a stěží zadržoval slzy. Semmens byl neméně dojat. Museli jsme jít ven to vydýchat. Chtěli jsme se vrátit a pomodlit se za ni, ale nedokázali jsme to.

Bratr už stál u saní a já byl skoro u něj, když tu se mi za zády ozvalo: „Ayumeaookemou“ („Pán modliteb“). Zastavil jsem se, otočil a ve dveřích viděl Nancy. Bystrá ženská povaha dokáže z tváře a hlasu vyčíst city srdce. Promluvila: „Pane misionáři. Nechci, abys mě tak litoval. Je pravda, že jsem velmi chudá. Je pravda, že od Samuelovy smrti často trpíme hladem a krutou zimou. Pane misionáři. I já odevzdala srdce Bohu. Samuel zemřel tak šťastně. Kam odešel on, půjdu časem i já. To mě utěšuje.“ Měl jsem ohromnou radost, leč nedokázal jsem odpovědět. Naskočili jsme na saně a uháněli po zledovatělé stezce k našemu domovu.

Naše omezené zásoby se značně tenčily. Oslovil jsem tudíž indiány, kteří na tom byli lépe, ať Nancy pomohou. Oni to vskutku udělali a vdově se náramně ulevilo. Mnozí jí skutečně štědře pomohli. Milost štědrosti je mezi těmito chudými indiány hojná. Rádi pomohou chudším, a to tak hojně, až sami někdy skoro zchudnou.

Samuelova triumfální smrt a Nancyina statečná slova nás velmi povzbudila. Slova evangelia učinila z chudé chaty malý ráj na zemi. Bylo nám jí líto, přesto jsme se radovali. V duchu jsem si říkal: „Šťastná žena! Lepší je žít v chudém srubu, pokud je Pán uvnitř stálým hostem, nežli v sídle milionáře bez Jeho přítomnosti.“ Je dobré, že tisíce indiánů v různých částech Kanady zlepšují svůj duchovní i materiální život. Obrázek byl pořízen v misii u jezera Scugog. Ta krásná stodola je dobře naplněná pšenicí, stejně jako vozy a zemědělským nářadím. Patří jednomu pokřtěnému indiánovi.