Čerokíové - A zase Králík - Nahkohe

Jak Jelen k parohům přišel

Na počátku věků Jelen žádné parohy neměl. Jeho hlava byla stejně hladká jako hlava laní. Ale byl to vskutku velký běžec. O tom moc dobře věděla všechna zvířata a hlavně Zajíc. Ten coby výtečný skokan na jeho rychlost žárlil, přesto se chlubil, že on je ten lepší. Takové pochybnosti mohl rozhodnout toliko závod mezi těma dvěma. Zvířata pro vítěze vyrobila pár pěkných a velký parohů. Závodníci měli vyrazit z jedné strany houštiny, proběhnout jejím středem, otočit se na druhé straně, a pak se vrátit do cíle. Ve stanovený den se na udané místo sešla všechna zvířata. Parohy byly položeny na startovní a zároveň cílovou čáru. Jak si, tak všichni tu trofej prohlíželi, Králík konstatoval: „Já tuhle část země neznám, proto bych si chtěl prohlídnout trasu závodu.“ Zvířatům to přišlo v pořádku, tak mu to dovolila. Králík bleskurychle v houští zmizel, ale již se nevrátil. Zvířata pojala obavy, že se jedná o jeden z jeho typických triků, pro tam poslala pro jistotu hlídku. Ta spatřila Králíka, jak tam ohlodává keře a dělá si na druhou stranu tunel. Zvířata ho uznala podvodníkem, a tím pádem nemá ani právo závodit ani právo na parohy. Ty dostal Jelen, nejlepší běžec a Králík od té doby okusuje křoví.

Proč má Jelen tupé zuby

Uražený Králík toužil po pomstě. Jednoho dne natáhl přes stezku silný šlahoun vinné révy a uprostřed ho překousl téměř vejpůl. Vrátil se o kus cesty zpátky, pořádně se rozběhl a skočil na šlahoun. Dělal to tak dlouho, dokud kolem nešel Jelen a nezeptal se, co že to dělá? „Copak to nevidíš?“ povídá Králík „Jsem tak silný, že ten šlahoun překousnu na první pokus.“ Jelen tomu nemohl uvěřit a chtěl to vidět. Králík se rozběhl, pořádně skočil a prokousl šlahoun na místě, kde si ho připravil. Jelen žasl: „No, když to dokážeš ty, tak to dokážu i já!“ Králík tudíž natáhl přes stezku ještě silnější šlahoun a nabídl ho Jelenovi. Jelen se rozběhl králičím způsobem a zahryzl se mocně do révy, ale bylo to příliš silné sousto. Kousl ještě jednou, a pak znovu a znovu, tak dlouho, až začal krvácet. „Ukaž mi své zuby,“ vyzval ho Králík. Byly dlouhé jako vlčí, ale ne moc ostré. „Inu, není divu, že to nedokážeš,“ mudruje Králík, „Máš příliš tupé zuby. Dovol, abych ti je nabrousil, pak budou, jako ty moje." Jelen přikývl. Králík vzal tvrdý kámen s drsnými hranami piloval a piloval, až jelenovy zuby zbrousil téměř až k dásním. „Bolí to,“ sténal Jelen, ale Králík ho utěšil, že je to normální. Udělal ještě pár tahů, než řekl: „Teď to zkus. Překousni šlahoun.“ Byla to katastrofa. Jelen se vůbec nedokázal zakousnout. Králík se zašklebil: „Tak a nejčkom jsi zaplatil za ty parohy,“ a se smíchem odskákal pryč. Jelen má od té doby tupé zuby a musí jíst jenom trávu a listí.

Proč Norek smrdí

Táto krátká legenda má poněkud brutální pozadí. Norek byl vyhlášený zloděj a otrava. Zvířata chtěla jeho obtěžující chování zarazit, a tak ho čapla a odsoudila. Odsoudila ho ke krutému upálení. Rozdělal se velký oheň a nebohý Norek byl do něj uvržen. Když se kolem ohniště začal šířit zápach páleného masa, zvířata usoudila, že trest je dostatečný a Norek se do budoucna polepší. Norek je od té doby černý, a když se cítí být v ohrožení, vydává výrazný puch. A poučil se Norek? Nepoučil, neboť se svého zlodějského řemesla nezřekl.

Proč žije Krtek v podzemí

Jeden muž se zamiloval do ženy, která ho ale neměla vůbec ráda. Žádný jeho pokus rozmrazit její srdce byl marný. Muž to nakonec vzdal a na duchu onemocněl. Když kolem procházel Krtek, všiml si jeho zjevného trápení a optal se, co jej trápí. Muž mu povyprávěl celý svůj příběh, a když skončil, Krtek povídá: „Mohu ti pomoci. Bude tě mít ráda, ale nejen to, sama za tebou přijde.“ Krtek se v noci tajně prokopal pod dívčino lože a ve spánku jí vyjmul srdce. Vrátil se k muži a podal mu srdce. „Tady,“ povídá Krtek, „Sněz to! Jakmile to uděláš, bude jí to k tobě neudržitelně táhnout.“ Muž ho poslechl. Jakmile dívka procitla, pocítila zvláštní touhu být s mužem, kterého doposud nechtěla ani vidět. Nechápala to. Nicméně nový pocit byl tak silný, že za ním přišla a vyznala mu lásku. Svatí muži se ovšem divili, že se tak nesouměrný pár mohl vzít a dumali, jak k tomu mohlo dojít. Následně zjistili, že za tím vším stál Krtek, kterého doposud považovali za příliš bezvýznamného. Byli zaskočení jeho moci a chtěli ho odstranit. Krtek se schoval pod zem a od té doby se už neodvážil vylézt na zem.

Původ Tance Svišťů

Vlci chytili Sviště: „Nejčkom tě zabijeme,“ zavrčel jejich náčelník, „a pak budeme mít něco dobrého k jídlu.“ Svišť neztrácel nervy: „Když najdeme dobré jídlo, radujeme se. Tak to dělají lidé při Tanci zelené kukuřice. Vím, že mě chcete zabít, ale jestli chcete tancovat, tak vám zazpívám. Tohle je úplně nový tanec. Opřu se postupně o sedm stromů a vy budete tančit kolem. Jak vám dám znamení, při poslední otočce mě můžete zabít.“ Vlci byli tuze hladoví, přesto se chtěli nový tanec naučit, takže přikývli. Svišť se opřel o strom a začal zpívat a vlci tančili. Když se otočili, pokračovali zpátky v řadě. „To je fajn,“ prohodil Svišť a přešel k dalšímu stromu. Vlci vytančili ven a pak se na znamení otočili a tančili zpátky. Vlci tančili, jak nejlépe uměli a Svišť je povzbuzoval. Šediváci neměli vůbec tušení, že se tímto způsobem přibližují k svišťově noře pod pařezem. Při sedmé písničce Svišť zvolal: „Tak, tohle je poslední tanec, a zavýsknu ‚Yu!‘ tak se všichni otočíte a půjdete za mnou. Kdo mě dostane, může mě mít.“ Svišť pak bleskurychle skočil do své nory. Nejbližší vlk ho chtěl chytit a čapl ho za ocas. Ten se urval a od té doby má Svišť krátký ocas.

Ptačí kmeny

Za nejposvátnějšího ptáka považují Čerokíové Orla. Zaujímá významné místo v obřadních rituálech, zejména těch válečných. Zlatý nebo Válečný Orel je nejvýznamnější. Čerokíové mu říkali „Orel s pěkným peřím.“ Jeho péra byla velice žádaná k dekorativním a obřadním účelům. Orla mohl zabít pouze zasvěcený obřadník. Musel znát předepsané modlitby a obřady, které Čerokíe chránily před pomstou orlího kmene. Roku 1890 žil mezi Východními Čerokíi jenom jediný takový obřadník. Orel mohl být zabit toliko na konci podzimu či v zimě, kdy se hadi uchýlili do svých nor. Kdyby byl zabit v létě, přišel by mráz a zničil by obilí. Zpěv Orlího tance by hady rozzuřil natolik, že by se stali dvojnásob nebezpečnými, proto se písně nezpívaly, dokud se hadi neuložili k zimnímu spánku. Když se pořádal Orlí tanec, byl povolán obřadník a za své služby dostal dary. Obřadník se vydal sám do hor a vzal si sebou luk a šípy. V horách držel půst a rozjímal což mohlo trvat i několik dní. Pak ulovil jelena. Kořist uložil na vhodné místo na nejvyšších skalách a ukryl se někde poblíž. Tam tiše zpíval ve snaze přivolat orly. Orel mršinu ucítí téměř okamžitě a bylo na šikovnosti obřadníka ptáka zastřelit. Poté se pomodlil s žádostí o odpuštění. Orla nechal na místě a spěchal do vesnice, kde lidé očekávají jeho návrat. Při setkání s bojovníky pronesl: „Zemřel sněžný pták.“ Oznámil, kde leží a odchází pryč, jelikož je práce hotova. Sněžný pták je šifra, poněvadž je považován za příliš bezvýznamného tvora. Po čtyřech dnech čekání, kdy hmyzí paraziti opustí orlí tělo, se pro peří vydají k tomu zvlášť vybraní lovci. Ti odejmou z těla křídelní a ocasní péra a zabalí je do čerstvé jelení kůže. Zbytek orla i jelena je určen pro oběť orlím duchům. Peří zabalené v jelení kůži se pověsí do malého wigvamu postaveného k tomuto účelu. Orlí tanec se konal v noci téhož dne. Poctu nosit orlí peří při tanci měli jen největší válečníci a znalci posvátných obřadů. Pokud se někomu zdá o orlech či orlích perech, musí při první příležitosti uspořádat Orlí tanec.

Sovy mezi Čerokíi nemají moc dobrou pověst. Považují sovy a jiné křičící noční ptáky za ztělesněné duchy nebo proměněné čarodějnice. Stejně tak, jako v mnoha kulturách považují jejích houkání za zlé znamení a bojí se. Věří se, že když se dítě vykoupe ve vodě, ve které bylo namočeno soví křídlo nebo ocasní pero, bude děcko schopno bdít celou noc.

Káně (Suli) se údajně podílela na stvoření Země. Jelikož se živí mršinami, předpokládá se, že je imunní vůči nemocem, zejména těm nakažlivým. Proto se věří, že má léčitelské schopnosti. Kousek jejího masa či polévka je spolehlivá prevence před neštovicemi. Pírko káněte pověšené nad vchodem chaty chrání před čarodějnicemi. Na léčbu střelných ran se medicína vhání do rány brkem káněte.

Lakros mezi Ptáky a Zvířaty

Zvířata vyzvala Ptáky k velkému lakrosovému turnaji. Náčelníci se domluvili na dni, kdy se to bude konat a na místě, kde se bude hrát. Jednalo se o rovné travnaté místo u řeky. Náčelníkem Zvířat byl Medvěd. Byl silný a těžký a srazil každého, kdo se mu postavil do cesty. Cestou ke hřišti si pohazoval těžkými kládami, aby všem ukázal svou sílu a chlubil se, jak z Ptáky zatočí. A byla tam i velká Želva s krunýřem tak tvrdým, že mu neublíží ani ty nejtěžší rány. Pak tu byl rychlý běžec Jelen. Dá se říci, skvěla to parta. Ptákům velel samozřejmě Orel a v jeho týmu byl Jestřáb a další rychlí a silní v letu, přesto měli ze Zvířat jisté obavy. Ptáci zatančili svůj tanec a potom si na stromech upravovali peří. V tu chvíli se na strom ptačího náčelníka vyšplhaly dvě malé chlupaté potvůrky velikosti polních myši. Připlížili se k náčelníkovi a žádaly o zapojení se do hry. Náčelník viděl, že jsou čtyřnozí což jej udivilo. Ptal se, proč nejdou ke Zvířatům. Mrňousové odpověděli, že si z nich Zvířata dělají jenom legraci pro jejich velikost. Orel se nad nimi slitoval a přijal je do týmu. Jenže, jak mohli pomáhat, když neměli křídla? Ptáci se poradili a rozhodli se jim křídla vyrobit. Dlouho přemýšleli, až si vzpomněli na buben, který používali při tanci. Byl vyroben ze sviští kůže. Vzali z něj kůži a vyřezali je do tvaru křídel, které natáhli na rákosové tyčinky. Ty připevnili na přední nohy jednoho ze zvířátek, a tak vznikl Tlameha – Netopýr. Hodili mu míč, ať ho a Tlameha chytí a on to učinil bravurně. A nejen to. On s míčem briskně kroužil a kličkoval a pevně ho držel. Ptáci pochopili, že to bude jejich favorit. Teď se zaměřili na jeho kámoše, ale pro něj už neměli kůži na výrobu křídel. Někdo navrhl natáhnout mu jeho vlastní kůži po obou stranách mezi předníma a zadníma nohama. Přistoupili k němu dva velcí ptáci se silnými zobáky a několikaminutovým taháním se jim práce podařila. Tak vznikla Tewa – létající veverka – Poletucha. Ptáci vyzkoušeli, jak jí to půjde s míčem. Poletucha čapla míček a přelétala s ním od jednoho stromu k druhému. Ptáci byli nad míru spokojeni. Přišel den velkého mače. Při vyhození míče se ho, jako první zmocnila Poletucha a vynesla ho na strom, odkud ho hodila ptákům. Ti ho nějakou chvíli drželi ve vzduchu, až jim spadl. Medvěd se už k němu hnal, kdežto Jiřička byla rychlejší, zmocnila se ho a hodila Netopýrovi. Ten se svým rychlým manévrováním dostal i mimo dosah Jelena a hodil ho mezi brankové tyče. Ptáci nakonec zápas vyhráli a chvástavý Medvěd se Želvou ostrouhali. Jiřička dostala za odměnu tykev, ve které si udělala hnízdo, a tak to dělá dodnes.

Jak Krocan k vousům přišel

Krocan zpochybňoval závodnické schopnosti Želvy: „V tom musí být nějaký trik, že Želva vyhrává nad jinými. Vždyť neumí běhat a sotva se plazí. Já jí porazím!“ Pak Krocan potkal Želvu, jak se vrací z války a s čerstvým skalpem. Ten vysel Želvě na krku a ona ho táhla po zemi. Krocan se tomu pohledu zasmál: „Ten skalp ti nesluší. Máš příliš krátký krk nosit takovou trofej. Já ti ukážu, jak to má vypadat.“ Želva nebyla proti a skalp Krocanovi půjčila. „Tak“ povídá Krocan, „Trošku se projdu, ať ta paráda vynikne.“ Popošel kousek dopředu a pak se otočil a zeptal se, jak vypadá. Želva pronesla: „Vypadá to moc pěkně a sluší ti to.“ „Teď si to ještě upravím“ chlubil se Krocan a trofej si ke krku ještě více upevnil. „Ano. Je to moc hezké, ale už mi ho vrať“ žádala Želva. Krocan se však vzdaloval a ještě zrychloval, až se dal do běhu. Želva vytáhla luk a vystřelila. Šíp zasáhl Krocana do nohy a zranění mu zabránilo běžet. Od té doby jsou v krocaních nohách zbytečné kůstky a Krocani nosí na krku svou ozdobu.

Jak získal Krocan svůj hlas

Tetřev míval při hraní lakrosu krásný hlas a pěkné halekání, stejně jako ostatní ptáci a zvířata. Ovšem Krocan byl na to bídně, a tak požádal Tetřeva, aby mu dal nějaké lekce. Tetřev s tím neměl problém, ale chtěl zaplatit. Krocan mu slíbil nějaké peří na parádu a obchod byl uzavřen. Krocan se učil poměrně rychle, až si Tetřev pomyslel, že je čas ho vyzkoušet. „Teď,“ povídá Tetřev, „se tady postavím na dutý kmen, a až ti dám pokyn, musíš co nejhlasitěji tokat.“ Jenže Krocan byl příliš vzrušený a nedočkavý a ukvapeně chtěl zatokat. Místo toho se mu z hrdla ozvalo jen hudry hudrání.

Jak se Ledňáček stal dobrým rybářem.

Podle pamětníků byl kdysi Ledňáček chudák. Měl být vodním ptákem a rybářem, ale neměl k tomu vhodný zobák ani plovací blány. Zvířata se nad ním smilovala a vymyslela mu dlouhý zobák podobný ostrému háčku na ryby. Ledňáček vyletěl nad koruny stromů, a pak se střemhlav vrhl do vody. Ponořil se a vrátil se na hladinu s rybou na zobáku. Od té doby byl nejlepším rybářem.

Želva a Koroptev

Za starých časů měla Želva pěknou flétnu (hlas), ale Koroptev neměla žádnou. Želva se svou flétnou chlubila a Koroptev jí záviděla. Jednoho dne Koroptev požádala Želvu o zapůjčení flétny. Želva se však obávala nějakého triku, jako tenkrát, když jí Krocan ukradl skalp. Koroptev se zapřísahala: „Neboj! Hned ti ji vrátím. Budeš vždy hned blízko mě. To víš.“ Důvěřivá Želva se na ni podívala povzdechla si: „Tak jo.“ Koroptev chodila dokola a hrála. „Jak to zní?“ optala se. „Ó, jde ti to moc dobře,“ odpověděla Želva. „A nejčkom?“ ptala se znova Koroptev a poněkud zrychlila krok. „Je to fajn,“ reagovala Želva a spěchala za ptákem a volala: „Neběž prosím tě ale tak rychle.“ „Inu, a jak se ti líbí tohle?“ zavolala Koroptev a roztáhla křídla a jednou dlouze hvízdla a odletěla do koruny stromu. Želva tak přišla o svou flétnu a hlas a od té zahanbeně zavírá do své budky, do svého krunýře.