12 - Země pod smutným Měsícem - V předvečer války - Nahkohe

Hokolesqua, vlivný náčelník Šavanů známý coby Cornstalk měl mnohé starosti. Války jako takové se nebál. On sám byl sveřepý válečník s velkými bojovými zkušenostmi. Jeho Šavani Čillikothové byli neméně sveřepí a divocí válečníci a vítali každou možnou bitvu. Tentokrát měl velký sačem nepříjemný pocit, že válka s Američany bude zničující. Už od jara docházelo podél hranice k vzájemným vraždám indiánů i osadníků. Poté, co byla vyvražděna Tagajutahova rodina, násilí ještě přibylo. Tagajutah se usadil se svými lidmi v Kispokho a podnikal nemilosrdné útoky proti hraničářům. Jeho duše zčernala.

Všeobecně se vědělo, že bílý otec z východu Dunmore shromažďuje armádu, která má zničit Šavany. Cornstalk by rád vytáhl do boje, ale jako hlavní sagamore Šavanů měl velkou zodpovědnost, takže osobní touhy musí jít stranou. Poslal proto náčelníkům ostatních čtyř podkmenů běžce se vzkazem zatím zachovávat mír. Aby udrželi horkokrevné mladé muže zatím v klidu a pokud možno se vyhýbali střetům s bělochy.

V tomto rozpoložení ho našel William Wood, posel plukovníka George Croghana indiánského agenta a pozemkového spekulanta z Fort Pitt. Wood pod mírovou vlajkou navštívil Chillicothe a pozval Cornstalka na mírová jednání do Fort Pittu. Tam se setká s velitelem a mírovými komisaři. Cornstalk pozvání přijal. Bylo zvykem, že náčelníka při tak významném setkání doprovází svita náčelníků a vybraných bojovníků. Wood se snažil Cornstalkovy naznačit, aby zvážil, jakým způsobem pevnost navštíví, aby nervosní Američané nepovažovali jeho „výstřední“ příchod za provokaci.

Cornstalk měl v sobě hrdost pradávných a vznešených domorodých panovníků. Takový ústupek mohl podlomit mezi ostatními soukmenovci i sousedními kmeny jeho autoritu. Na druhé straně hodlal ukázat dobrou vůli a dokázat, že se věci dají řešit i mírovou cestou. Do Fort Pittu sebou nakonec vzal jenom bratra Silverheela a sestru Nonhelemanu. Byla to velmi urostlá žena, mezi bělochy známá jako „grenadýrská squaw.“ Když bylo třeba, dokázala bojovat s odhodlaností mužského válečníka.  

Malá šavanská delegace dorazila do stanice plukovníka Croghana, kde zrovna přebývala parta chlapů bez soudného úsudku. Indiáni se jim nelíbili a hned šli do šarvátky, kterou ukončil výstřelem z pistole plukovník Croghan. V bitce byl zraněn nožem bodnutím Silverheels. Cornstalk a Nonhelema stáli k sobě zády a odhodlaně se bránili urputné nenávisti hraničářů. Útok na mírové emisary je neodpustitelný. Cornstalk s Nonhelemou ošetřili Silverheelsovu ránu a odnesli ho pryč.

***

Simon Kenton přišel do Fort Pittu několik týdnů po Greathousově odjezdu. Do pevnosti každá nově připluvší kánoe přinášela zprávy o zabíjení a vraždách. Kenton zatím nic nevěděl. Tábořil při ústí Big Sandy a koncem dubna odešel Briscoeovy osady. Ta již byla opuštěná, stejně jako pět nových osad v sousedství. Jenom pevnost Ebenezera Zanea byla obsazena. Tam se Kenton dozvěděl o masakru Tagajutahovy rodiny, a že náčelník Mingů se stal postrachem pohraničí. Zane tvrdil, že od té doby bylo podél řeky zabito nejméně dvacet bělochů a poradil mu, aby šel na východ rovnou k Monongahele a sledoval ji po proudu místo toho, aby plul po Ohiu. Dozvěděl se rovněž o guvernérově válečné aktivitě a verbování dobrovolníků do proti indiánské armády.

Kenton se bezpečně dostal do Pittu, který byl oproti jeho předešlé návštěvě k nepoznání. Hemžilo se to tam mnoha lidmi, hlavně těmi, kteří se hlásili k domobraně. Kenton zamířil přes nádvoří ke skupině mužů, kde se očividně něco dělo. Krom chasníků tam byli tři uniformovaní vojáci věnující se nějakému černovlasému muži. Ten černovlasý měl zkrvavený obličej a jedno oko nepřirozeně napuchlé. Důstojník ho čapl za jeho havraní vlasy a vytáhl ho na nohy. Druzí dva vojáci do něj pak bušili, dokud černovlasý opět nepadl. Důstojník ho hodlal nakopnout ovšem jeho holínka na tělo nedopadla. Srazil ho mohutný mladík takovou silou až důstojník srazil jednoho svého podřízeného. Kenton na něho namířil ručnici a chladným hlasem sdělil, že zastřelí každého, kdo na toho černovlasého ještě vztáhne ruku. Dle tónu jeho hlasu nikdo nepochyboval, že to myslí vážně. Důstojník se postavil na nohy, pomalu si setřásl z uniformy prach a zasyčel: „Simon Butler.“

Mezi okolo stojícími to zašumělo. Důstojníkovy oči se zúžily a pokračoval: „Kdybys byl v armádě ty parchante, nechal bych tě za tohle pověsit.“ Pak se otočil a prodral se mezi muži pryč následován svými podřízenými. Simon nijak nevěnoval pozornost okolo stojícím a obrátil se k černovlasému. Jeho zdravé oko bylo stejně černé, jako jeho vlasy. Pokynul Kentonovi, aby ho následoval. Šli na konec areálu pevnosti, kde stály civilní sruby. Do jednoho černovlasý vstoupil a Kenton se k němu po krátkém zaváhání připojil. Černovlasý si nalil do umyvadla z cínového džbánu vodu a umyl si zakrvácený obličej. Během utírání promluvil: „Takže jsi Simon Butler. Vzpomínám si, že jsem tě tu viděl asi před třemi lety. Od té doby se hodně změnilo.“ Kenton si na něj nepamatoval. Černovlasý se ušklíbl a pokynul hostu k židli. „Ti kluci jsou poněkud drsní,“ řekl a v klidně pokračoval, „Jsem rád, že jsi přišel. Chystal jsem se už alespoň jednoho z nich zabít!“ Pak jakoby bezděčně vytáhl z kožené blůzy úzký nůž a sotva postřehnutelným pohybem ho mrštil proti trámu. Nůž se zapíchl přesně doprostřed a výhružně zadrnčel. „Nemají mě moc rádi,“ dodal. „Že jsem milovník indiánů. Že pro ně špehuju. Nejsem sakra žádný zatracený zrádce. Žil jsem s nimi celé roky. Já jsem tady tlumočník a průzkumník. Hodně jednám s indiány různých kmenů. Jsem něco jako prostředník, když chce Croghan mluvit s náčelníky. Tam u palisády, to byl Dave Williamson, kterého jsi bechnul. Je to kapitán, věř tomu nebo ne. Na ostatních dvou nezáleží. Já jsem Simon Girty“ dokončil větu a natáhl ke Kentonovi pravici.

Kenton zvažoval, zdali se připojit k domobraně či nikoli. Trvalo nějaký čas, než byl vydán rozkaz ohledně tažení proti indiánům, které povede plukovník Angus McDonald. Cílem mělo být půltucet indiánských vesnic zvaných Wakatomika nad rozvětvením řeky Muskingum. Byla to lákavá představa, jak poznat neprobádané vnitrozemské území, které Kenton neodolal a zapsal se do armády. Každý den se v Pittu objevovaly nové tváře, a tak se stal městečkem stanů a chatrčí. Vzduch byl plný různých hlasů, frkotů koní a zvuků seker a pil a nádobí a kdoví čeho.

Kenton se seznámil s celou řadou mužů, většinou nijak zajímavých. Ale pár jich stálo za to. Jedním z nich byl Jacob Drennon, vysoký a přátelský muž vážné povahy s vrozenou lstivostí a ostražitostí zkušeného hraničáře. Simon mu pomohl dokončit malý srub, o který se nakonec podělili. Prostřednictvím Drennona se seznámil s Michaelem Cresapem a Georgem Rogersem Clarkem, kteří měli se západem nemalé zkušenosti. Kolem Clarka byla jistá vůdcovská aura. Setkal se i s plukovníkem McDonaldem, starým důstojníkem pravidelné armády, který byl pro, aby byli Drennon a Kenton důstojníky jeho armády.

Guvernér Virginie sir John Murray lord Dunmore nyní musel čelit kritice ohledně zeměměřičské kampaně v Ohiu a Kentucky. Sir William Johnson otevřeně prohlásil, že to povede na západní hranici k válečnému stavu a kritizoval guvernéra za to, že nejedná v zájmu kolonií, ale ve vlastním zájmu. Což nebyla úplně tak pravda. Dunmore si chtěl alespoň kousek z tohoto pozemkového koláče uříznout, poněvadž hlavními realitními hráči v tomto ohijském podniku byl George Washington a další. Jinak byl guvernér celkem poctivým zastáncem proklamace o zákazu kolonizace na západ od apalačských hor. Nicméně lobbisté na základě smlouvy ze Stanwix prosadili své.

Velitel domobrany, kapitán John Connelly civilním povoláním lékař dostal rozkaz sestavil co nejrychleji armádu o síle tří tisíce mužů. S ní měl táhnout ke Sciotu a ztrestat Šavany. Polovina armády se měla shromáždit ve Fort Pittu pod Connellyho velením. Druhá část se měla seskupit ve Fort Union a velet jí měl plukovník Andrew Lewis.

Jakmile se v kraji objevili bulletiny s oznámením ohledně verbování dobrovolníků do proti indiánské armády, začali se v Richmondu, Williamsburgu, Pittu a Unionu hlásit poměrně značné počty mužů. Spokojený Dunmore se nabídl, že armádu z Fort Pittu povede sám. Michael Stoner z Holstonu dostal rozkaz jít k ohijským vodopádům varovat zeměměřiče a jménem guvernéra jim nařídil návrat. Cesta Daniela Boona vedla z Virginie na jihozápad podél řeky Clinch ke Cumberlandu. Na horním toku Kentucky měl najít skupinu Jamese Harroda, varovat ho před válkou a pokračovat na sever za Stonerem. Boone byl před devatenácti lety se Stonerem vozkou v Braddockově armádě a moc se nevyznamenal útěkem z bojiště. Jinak ale strávil hodně času v divočině Severní Karolíny a Kentucky, se kterou ho obeznámil John Finley. Boone se krom lovu věnoval i průzkumu pro další pozemkovou společnost.

A to vše z nebe pozoroval smutný Měsíc