Hlavní nabídka:
Než se pustím do vyprávění o mé cestě k jezeru Athabaska, musím se v čase vrátit ještě k jezeru Reed, kde jsem strávil několik zim. Na průzkumnou a obchodní cestu jsem potřeboval povolení od Josepha Colena, guvernéra York Factory. Jezero Athabaska pro nás bylo totiž velkou neznámou. Osobně jsem prošel severozápadní kraje od řeky Missinippe („Velká voda“, což je Churchill River) a potom jsem měl práci ve stanici Fairford House, která stojí několik kilometrů od ústí řeky Deer, která se vlévá do Churchillu a odkud jsem vyrazil na cestu. Velitelem stanice byl Malcom Ross, Skot který patřil mezi první obchodníky, kteří cestovali do údolí Saskatchewanu a několik let pilně posílal balíky kožešin do York Factory. Roku 1786 dostal za úkol, aby rozšířil obchod dál na severovýchod a tehdy pravděpodobně objevil řeku Little Churchill mezi jezerem Split a řekou Grass. Dle jeho hlášení to byla extrémně obtížná cesta a tamní obchod neměl příslib tržní hodnoty. I když by Malcom Ross podporovatelem objevných cest, v době kdy jsem se na cestu vydal já, nemohl mi pomoci. Těch pár lidí, které měl tehdy k ruce, zaměstnával plně obchodem, takže mi nemohl dát k dispozici ani človíčka.
Vzhledem k tomu, že ve Francii propukla Revoluční válka, dostala se do sporu s Francouzi opět i Anglie. Británie mobilizovala a do armády byli ve velkém povolání také zaměstnanci Hudson Bay, která pak musela shánět nové zaměstnance. Byli to lidé, kteří fyzicky nevyhovovali potřebám armády. V naší stanici zůstali pouze tři muži, a když z Anglie připlula zásobovací loď s několika málo nováčky, mělo to za následek poněkud trapnou situaci, protože ti rekruti neměli více, než metr a půl na výšku. Indiánská manželka Jamese Spence, který se ve stanici staral o kánoe, si ty nové velmi dlouze a pečlivě prohlížela a moc se pak divila. Obrátila se na svého manžela se slovy: „Jamesi, vždycky jsi mi říkal, že lidé v tvé zemi jsou početní jako listy na stromech, ale jak si tak můžeš vymýšlet. Všichni tady jasně vidíme, že jich je málo a ještě to jsou trpaslíci.“ Inu v tu chvíli se to jevilo jako hořká pravda a James Spence musel být zticha. Ani já jsem nebyl nijak nadšený, že v těchto drsných končinách budou pro nás pracovat tito malí lidičkové.
No ale já beztak neměl nárok ani na jednoho z nich, takže má mise byla ohrožena, přesto má touha poznat nové a neznámé země byla silnější. Naštěstí byli ve stanici nějací Čipewové a mně se podařilo najmout dva mladíky. Oba sice již měli nějaké zkušenosti s lovem a cestováním, ale ještě nikdy to nepodnikali v létě, kdy je to na řekách a jezerech zcela jiné, a tak daleko na západě také ještě nebyli. Jediné zkušenosti s kánoemi měli z klidných dnů, kdy se pokojně projížděli a pátrali v tichých vodách po losech a vydrách, ale peřeje, divoké toky a rozbouřená jezera, pro ně byly velkou neznámou. Jeden z nich se jmenoval Kozdaw („Bláznivý“), což dobře odpovídalo jeho bláznivé povaze. Byl to šikovný mladý klučina, který se nebál žádného dobrodružství, přesto měl dobré a věrné srdce. Jméno toho druhého bylo pro mne velmi těžké už jenom, abych ho vyslovil, natož pamatoval, proto jsem mu říkal Paddy. Byl štíhlý, přemýšlivý, mírný a kdykoliv připravený plnit mé úkoly. Byl to on, kdo zašel do lesa pro materiál a vyrobil nám kánoi pět metrů dlouhou a ve středu tři čtvrtě metrů širokou.
Naše stanice byla sice z obchodních účelů dobře situovaná, ale v okolí bylo málo lovné zvěře, a také jezero bylo poměrně chudé na ryby a jejich úlovek udržel při životě sotva zaměstnance, takže jsme měli k dispozici jen málo zásob. Ale ať už to bylo jakkoliv, desátého června 1792 jsme byli připravení na cestu. Naše výprava však měla jen skromné vybavení. Měli jsme jednu mušketu, čtyřicet kulí, něco přes dvě kila střelného prachu, tří křemeny, rybářskou síť a malou sekeru. Pro obchod jsme měli k dispozici balík šedé bavlny, korále, mosazné prsteny a šídla, ale jinak jsme doufali, že nás uživí zbraň a rybářská síť.
Vypluli jsme na sever z jezera Raindeer podél jeho břehu kde rostly stromy, jejichž kořeny byly stejně hustě propleteny jako v tundře. Stromy se tak navzájem podporovaly a držely pohromadě, poněvadž do věčně zmrzlé půdy jejich kořeny neprorostou. V létě pro ně zadržuje vlhko mokrý mech. Zdejší indiáni ale velmi nezodpovědně zacházejí s ohněm. Pořádně neuhasí ohniště a silný vítr pak roznese jiskry do suchých borových porostů, které velice snadno vzplanou a hoří, dokud se požár nezastaví u močálů nebo jezera. Takhle se zbytečně spálí ohromné plochy lesa a na kilometry daleko je potom země škaredá a zahyne tak mnoho zvěře i ptáků, zvláště tetřevů. Indiány to ovšem nikterak netrápí, jelikož jejich země je přece veliká.
Pokračovali jsme dál asi sto šedesát kilometrů směrem na sever, než jsme se dostali k pěknému borovému lesu, který byl nejhezčí, jaký jsme doposud spatřili. Myslím, že by zde byla dobrá obchodní stanice. Zatím byla země spíše skalnatá a málo úrodná. Lesy byly většinou malé a zakrslé a na několika místech vypálené. Utábořili jsme se při ústí řeky Paint (Cochrane), která má silný proud a druhý den jsme pluli proti němu, dokud nás nezastavili četné peřeje, proto jsme museli kánoi a zavazadla přenášet po souši. Zatím jsme toho ulovili jenom málo, takže jsme se museli spoléhat na naše skromné zásoby. Pořídit si jídlo od indiánů bylo zatím nemožné, jelikož oni touto trasou obvykle necestují, spíše se jí dokonce vyhýbají, protože zdejší řeky jsou pro jejich malé kánoe příliš nebezpečné. I pro nás byla dosavadní plavba strastiplná. Propluli jsme skalnatou krajinou, která přešla v bažinu, a tam nás začaly soužit myriády komárů.
Vpluli jsme do jezera Manito, které je dnes ale známé pod názvem Wollaston. Jezero je výjimečné tím, že z něj odtékají vody do dvou různých povodí, proto tomu nechtěli mnozí učenci věřit. Dle jejich soudu by se muselo brzy vyprázdnit. Zdejší ostrovy jsou velmi zajímavé, kuželovité a rovněž hustě porostlé borovicemi, což se mi moc líbilo. Ty pěkné lesíky na skálách působily idylicky. Jeden z těchto ostrovů byl perfektní kužel asi šestnáct metrů vysoký a dokonalé až po vršek porostlý stromy. Po přistání jsme prošli tímto lesíkem až na vrchol, přičemž i ta nejvyšší borovice nám byla jenom po bradu. Pak se najednou přihnala vichřice a zadržela nás na místě až do západu slunce. Kořeny těchto stromů jsou pravidelně porostlé žlutým mechem. Hlína na skále pod borovicemi byla velmi černá a určitě výživná, ale byla jí jenom tenounká vrstva. Ze sto dvaceti metrů čtverečních byste posbírali sotva tak kbelík, a to je možná výsledek staletého přírodního procesu. Pod hlínou je skála, která je tak hladká, že nebít těch kořenů, sotva by se dalo jít do svahu a neuklouznout. Na borovicích nejsou žádná semena, takže tu nehnízdí ani ptáci. Abychom si ukrátili čas, než přejde vichřice, splétali jsme s dlouhých kořínků jakési lodičky a posílali je po vodě.
Indiáni se na velká jezera nevydávají. Jak již bylo řečeno, používají malé kánoe, které stěží čelí velkým vodám a na těchto jezerech jsou kolikrát vlny jako hrom. Oni navíc musí ještě převážet rodiny a zavazadla. Východní pobřeží je bez stromů a na kilometry daleko jsou jenom skály porostlé mechem, přesto se zde během lovecké sezóny pohybuje hodně sobů, kteří spásají mech. Pro indiány to je sice bohaté loviště, přesto se zdržovat dlouho nemohou, poněvadž není z čeho rozdělat oheň. A navíc když prší, nedá se použít ani mech, jelikož je nacucaný jako houba. Sobí maso se jí převážně syrové, stejně tak ryby, u kterých nejdříve vyloupnete oči a spolknete je. Není to tak hrozné, jak to vypadá a navíc je to výživné. Sobí maso se tu nedá ani sušit natož udit, proto si indiáni nashromáždí tolik masa a kůží kolik jen mohou unést, a pak odcházejí do vlídnějších krajin.
Jezero Manito (Wollaston) je jedno z nejhezčích v Kanadě. Má nízké žulové břehy a mnohé skalnaté ostrovy, které se mírně vynořují z jasně zelené vody. Je ale příliš členité, takže si ho nemůžete prohlédnout tak nějak v celku. Voda je pozoruhodně čistá a je jen škoda, že Hudson Bay nemá tyto země pořádně prozkoumané.
Civilizovaní lidé a zvláště pak Američané k smrti indiány nenávidí a říkají jim „Rudoši.“ Je to rasa odsouzena k smrti a na mnoha místech se již tak stalo, poněvadž musela udělat místo bělochům, kteří vždycky nějakým ať už poctivým, či nečestným způsobem se její země zmocnili. Ale tady tuto nehostinnou pustinu nikdo nechce. Tundra je sice obrovská, ale běloch tu nemůže žít, ledaže na krátko z důvodu lovu a obchodu. Stvořitel jí očividně věnoval indiánům navždy. Jejich předkové se tu potulují již celé věky a celé věky se jejich potomkové ještě potulovat volní jako vítr asi budou. Mnoho práce tu však čeká na misionáře, kteří by měli do jejich srdcí zasít zrnéčka pravého vyznání.
Jezero Wollaston jsme opustili po řece Stone (Fond-
Potom jsme se dostali k místu, kterému Athabaskové říkají Des-
Plavba z jezera Black není vůbec snadná, ale když obejdete dlouhý vodopád, proplujete lesnatou krajinou, obejdete další vodopád, projdete hustými polomy, přes skály, kolem dalšího vodopádu a poplujete ještě několik kilometru po řece, dostanete se nakonec šťastně do jezera Athabasca.
Musím ještě jednou podotknout, že to byla opravdu vyčerpávající cesta bohatá na nebezpečí, nesmírnou dřinu a utrpení. Kolikrát jsme se od pasu dolů nazí brodili vodou, tahali kánoi přes peřeje, překonávali ostré skály atd. To je zkrátka k nepopsání. Jsou chvíle, kdy člověku opravdu není do smíchu a snad ani do pláče. Chodidla jsme měli stále opuchlá a opruzená. Na kluzkých skaliskách a vlastně kdekoliv jinde nám šlo často vskutku o život.
Pětadvacátého června jsme narazili na malý tábor o třech stanech, kde přebývali Čipewové. Jednalo se o pět rodin, zdravě a spokojeně vypadajících lidiček. Jako obyčejně se o nás dobře postarali a my u nich strávili noc a část následujícího dne. Krom skvělého občerstvení jsem učinil i nějaká měření.
Když jsme se pak vraceli, obcházeli jsme na řece Black jeden z vodopádu, kde jsem málem přišel o život. Táhl jsem proti proudu kánoi a provaz jsem měl pevně omotán kolem zápěstí. Když se potom člunu zmocnil silný vír, strhl mne do říčního proudu a ten mne nemilosrdně strhával k vodopádu. Vytáhl jsem svůj kapesní nůž, abych přeřezal provaz, a pak jsem vrátil nůž zpátky do kapsy. Pak už jsem jenom cítil, jak se řítím dolů, do asi čtyřmetrové hlubiny. Dopadl jsem naštěstí na nohy, aniž bych si něco zlomil. Rychle jsem se zmocnil člunu a odtáhl ho ke břehu a zachránil jsem naštěstí pušku, sekeru, malý stan ze šedé bavlny a kotlík. Celý dobitý jsem si lehl na skálu, abych si trošku odpočnul, jelikož jsem byl úplně vyčerpaný. Mí indiánští spojenci za mnou sešli dolů a naštěstí měli mou truhličku s nástroji a zápisky, jinak mi zůstala pouze košile, tenké ložní prádlo a vesta. Indiáni na tom byli podobně, proto jsme rozřezali náš stan na tři díly, abychom měli alespoň nějakou ochranu před hmyzem a nočním chladem. Pak jsem si všiml, že má levá noha silně krvácí, a když jsem se na zranění podíval, zjistil jsem, že mám chodidlo úplně roztrhlé. Uřízl jsem si pruh látky ze stanového podílu a chodidlo jsem si ovázal. Indiáni mezitím odešli do lesa, aby nasbírali kůru a smolu na opravu kánoe. Jelikož jsme neměli už ani křesadlo, ani křemen na zámku u pušky, musel jsem vytáhnout kapesní nůž a pomoci ocelového plíšku, který byl jeho součástí, jsem rozdělal oheň. Indiáni se mi při té příležitosti posmívali, jak jen musí být běloši lakomí, když i na pokraji smrti se nechtějí rozloučit se svým majetkem. Pochopitelně naráželi na můj boj o život, během kterého jsem dbal na to, abych zachránil drahocenný nůž. Odsekl jsem, že jsou daleko větší blázni než já, protože kdybych to neudělal, neměli bychom nyní oheň. I nu co. Opravili jsme kánoi, kterou nesli indiáni a já měl na starost zbraň, sekeru, kotlík a truhličku. Pozdě večer jsme se utábořili a rozdělali oheň, abychom se zahřáli. No nečekalo nás nic dobrého. Neměli jsme zásoby, neměli jsme čím lovit a před námi byla dlouhá cesta skrz neúrodnou tundru, přesto jsem doufal, že se o nás postará náš Vykupitel. Proto jsem se večer i ráno modlil, aby našel nějaký způsob, jak nás uchovat.
Druhého dne odpoledne jsme dopluli k malému jezeru a v travnatém zálivu jsme viděli dvě velké husy, a tak jsme předpokládali, že tam budou někde i mladé. A vskutku, našli jsme tři housata, ale ty nám poskytly pouhých deset deka masa. Další den jsme dopluli k místu, o kterém jsem si pamatoval, že je tam na břehu jezírka orlí hnízdo. Ptal jsem se indiánů, jestli mladí orli mohou létat a oni řekli, že jsou sice velcí, ale létat nemohou. To orlí hnízdo bylo v koruně břízy, ve výšce pěti metrů a orlí rodiče tam naštěstí nebyli. Kozdaw se odvážně pustil nahoru a dal se do boje s „mláďaty.“ Shora se ozýval řev a jek ptáků, kteří svými zobáky a drápy bojovali o život. Kozdaw utržil na paži hlubokou tržnou ránu, přesto se mu podařilo oba ptáky zabít a hodit dolů. I tak sebou mrtvoly ještě nebezpečně škubaly a i když jsme jim odsekli hnáty, ty dále sebou trhaly.
Pokračovali jsme v cestě do večera, kdy jsme se jako obyčejně utábořili, rozdělali oheň a začali porcovat mladé orly. Rozdělili jsme všechno na tři spravedlivé díly, ale povím vám, že to nevypadalo nijak vábně. Ptáci měli žlutý tuk a maso nijak vábně nevonělo. Já a Paddy jsme nejdříve snědli tučné části a maso jsme si nechali na druhý den, ale Kozdaw si maso opekl na tuku. V noci nás pak vzbudili zvuky, které svědčily o tom, že má Kozdaw silný průjem. Když sníte sádlo z orlovce říčního, tak je to prý normální. Pak přišla řada i na mně a Paddyho. V takovém žalostném stavu jsme s nutnými přestávkami pluli celý den. Večer jsem uvařil odvar z rojovníku grónského, kterému se říká také labradorský čaj. Horký nápoj nám udělal moc dobře.
Další dny jsme jedli už jenom bobule, které však nejsou moc výživné. Já a Paddy jsme vypadali následkem hladu, úplavice a chladu, jako kostry. Byl jsem na tom tak zle, že jsem rozhodl zůstat na místě a zemřít a Paddy chtěl to samé. Kozdaw propukl v pláč, protože byl ještě v relativní kondici a měl strach. Říkal: „Jestli oba zemřete, určitě mne zabijí, protože si budou myslet, že jsem vás oba zabil. Budou se chtít na mne zcela jistě pomstít. Běloši budou mstít tvoji smrt a indiáni udělají to samé pro něho.“
Řekl jsem mu, ať mi podá tenkou bílou březovou kůru, abych na ní mohl napsat uhlem krátký popis naší situace, aby měl Kozdaw jistotu, že se mu nic nestane. Nicméně jsme s ním cestovali pomaloučku dál, protože jsme byli úplně slabí. A potom, světe div se! Chválabohu jsme odpoledne připluli ke dvěma stanům Čipewů, kteří se nad námi slitovali a postarali se o nás. Předložili nám masovou polévku, ale žádné maso, to nám dali až příštího dne. Dostali jsme od nich na úvěr také nějaké zásoby, křemen do pušky, devět kulí a mokasíny. Indiáni za to dostanou zaplaceno, když navštíví naši stanici. Díky Bohu bylo nyní všecko veselejší a my mohli jít dál s radostnějším srdcem. Zabili jsme dvě labutě a bez další nehody jsme jednadvacátého července šťastně dorazili do Fairford House.
Na nějaké velké odpočinky však nebyl čas. V srpnu už jsme se museli věnovat rybolovu a lovu, abychom s velkou námahou nashromáždili zásoby na zimu, které i tak byly dost skromné. Tehdy se do našich sítí zapletlo sedmnáct potáplic. Některé z nich se utopily, ale převážná většina zůstala na živu. Potáplice je divoký pták a svým zobákem a drápy dokáže tvrdě bojovat do posledního dechu. Vypustil jsem jednou potáplici na dvůr mezi psy. Pták se rval doslova jako o život a celou dobu u toho šíleně ječel, takže psi to přestalo brzy bavit a tak se stáhli. Jelikož se potáplice živí jenom rybami i jejich maso má silnou nepříjemnou rybí příchuť. Samice snášejí dvě, či tři vejce, které když se uvaří, zčernají a nedají se jíst. Ačkoli jsou potáplice nepřekonatelní rybáři, nemohou létat, ale jsou to mistrní potápěči, kteří se dokáží pod vodou uplavat až čtyřicet metrů. Na zemi jsou však bezmocní.
V srpnu přicestoval z York Factory Malcolm Ross se čtyřmi malými kánoemi naplněnými zbožím. Každá měla skoro tři sta kilo nákladu. Opustili jsme Fairford House a pluli nahoru po jezeru Raindeer, k ústí řeky Rivulet, kde byly dobré borové lesy. Bylo to zhruba uprostřed západního břehu, kde jsme postavili srub a strávili tam zimu. Komín jsme splácali z bláta a hrubé trávy, ale za špatného počasí špatně táhl. Stanici jsem pojmenoval Bedford House, kde strávil zimu 1796-
Přesná pozice stanice není známá, ale zdá se že stála nedaleko Thompson Island.