Poslední nájezd Čerokíe Bengeho - Nahkohe

Poslední nájezd Čerokíe Bengeho

Psal se šestý duben roku 1794 a malou osadu vzdálenou třicet kilometrů západně od dnešního města Abingdon, napadl čerokíjský náčelník Benge. Jeho útok byl zaměřen na usedlost Petera Livingstona a jeho bratra Henryho. Byli to synové Williama a Sarah Livingstonové, jež se ve Virginii usadili kolem roku 1765. Peter se stal majitelem rozsáhlých pozemků a zaměstnavatelem mnoha nádeníků a otroků.

Příběh o přepadení zapsal vojenský velitel oblasti Arthur Campbell podle vyprávění Elizabeth Livingstonové. Záznam byl následně patnáctého dubna předán guvernéru Virginie: „Šestého dubna jsem kolem desáté hodiny dopoledne seděla ve svém domě, když tu mě znepokojil zuřivý štěkot psa. Vyhlédla jsem ven a spatřila sedm indiánů blížících se k domu. Byli ozbrojeni a strašlivě pomalováni. Uvnitř bylo ještě desetileté a dvouleté dítě a náš malý kojenec. Manžel a jeho bratr Henry byli ve stodole situované v určité vzdálenosti na poli. Švagrová Susanna byla se zbývajícími dětmi v přístavku. Stará paní Livingstonová, Peterova matka byla na zahradě. Okamžitě jsem běžela zavřít a zabezpečit dveře. Indiáni se je snažili zuřivě vyrazit. Křičeli ať otevřu což jsem samozřejmě odmítla. Pak vystřelili ze dvou pistolí. Jedna koule prorazila dveře, ale ty vydržely. Vzpomněla jsi na manželovu pušku. Sundala jsem ji, ale nevěděla si rady s dvojitou spouští. Nakonec jsem skrz dveře vystřelila, ale nemířila jsem dobře a nikoho nezranila. Brzy začal hořet přístavek. Do domu pronikl kouř a s dětmi jsme se začaly dusit. Otevřela jsem dveře a jeden z indiánů mně okamžitě zajal i se všemi dětmi.“

„Pak jsem si všimla, že mají v držení švagrovou Susannu, černošské děvče a její malé dítě, černocha Edwarda Callahana a osmiletého černošského chlapce. Rabovat v domě se báli, neboť se mysleli, že ten, kdo na ně střílel, je stále uvnitř. Veškeré naše oblečení a vybavení shořelo v plamenech. Byla to alespoň malá útěcha, že náš majetek nedostali divoši.“

„Byli jsme odvedení kousek dál, kde se indiáni zabývali rozdělováním kořisti a jeho balením. Každý si odnesl svůj díl. Všimla jsem si, že se moc nestarají o děti. Tiše jsem zavolala na nejstarší dceru Susannu a podala ji naši nejmladší Henriettu. Řekla jsem ji, ať utíkají k sousedovi Johnu Russellovi. Moc se jim do toho nechtělo. Nechtěli mne opustit. Během útěku se někdy ohlédly. Mávala jsem na ně, ať běží dál. Kvůli odloučení jsem uvnitř cítila úzkost, která se nedá vyjádřit slovy. Dva zadní indiáni si toho buď nevšimli, nebo jim to bylo jedno. Toho večera jsme přešli Clinch Mountain a došli ke Cooper Creeku vzdálenému asi dvanáct kilometrů.“

„Sedmého dubna jsme vyrazili brzy ráno. Kolem poledne jsme překročili řeku Clinch u McClainovy hráze a pak se vydali na sever k ústí Stony Creeku. Utábořili jsme se a indiáni už se chovali bezstarostně. Nepostavili žádné hlídky. Toho dne jsme ušli asi třicet kilometrů.“

„Osmého dubna jsme setrvali v táboře, dokud slunce nebylo více než hodinu vysoko. Šli jsme pomalu a ušli tak osm kilometrů a znovu se utábořili při úpatí Powellovy hory. Ten den k nám Benge promluvil. Řekl, že nás odvedou do vesnic Čerokíů a Šavanů. Poslal dva indiány napřed lovit a opatřovat zásoby. Prý nás bude čekat ještě několik dalších bílých zajatců z Kentucky i s koňmi a sedly. Benge byl také na Holstonu a starému generálu Shelbymu oznámil, že ho během následujícího léta navštíví a odvede mu všechny černochy. Často se na černochy vyptával a tvrdil, že je ze severního Holstonu všechny odvede. Říkal, že čerokíjské vesnice Čikamaugů jsou pro válku a brzy budou bílým lidem dělat velké potíže.“

„Devátého jsme šli patnáct kilometrů přes Powellovu horu k úpatí Kamenné hory. Tady se indiáni střetli s třinácti muži poručíka Vincenta Hobbse z okresu Lee. Benge padl během první salvy. Já byla poněkud vzadu. Jakmile indián, který mně hlídal zaslechl střelbu, zastavil. Pak mi přikázal, abych utekla což jsem chtěla. Poté se mě pokusil udeřit tomahawkem, ale ránu jsem rukou odrazila. To už byli na dohled dva naši lidé, a to mne povzbudilo, abych se urputně bránila. Indián mě odstrčil já spadla přes kmen. Pak mi zasadil prudkou ránu do hlavy. První věc, na kterou si pak vzpomínám je, že mi moji dobří přátelé poskytli veškerou pomoc, která byla v jejich silách. Byla jsem asi hodinu v bezvědomí.“

                                                                                                           Ověřeno dne patnáctého dubna 1794. A. Campbell

Když si Peter a Henry všimli kouře nad usedlosti, rozběhli se domů, ale už bylo pozdě. Domy byly téměř shořelé. Na zemi leželo tělo Sarah Livingstonové a černošského dítěte. Bratři věděli, že existují tři cesty kudy se indiáni mohli pustit. Buďto přes Clinch Mountain, Moccasin Gap, či Wilderness Road. Podle stop se zřejmě vydali směrem k Hamiltonově soutěsce v Clinch Mountain. Malá osada neměla dost mužů, aby je mohla pronásledovat, mohli však vzburcovat sousední vesnice a zformovat pomoc.

John Henderson vyjel na koni do Powell Valley. Peter a Henry jeli do Castle's Woodu, kde chtěli získat pomoc a zablokovat všechny stezky v Cumberlandských horách. Ujišťovali se, že indiáni nikoho nezabijí, poněvadž mají zajatce kvůli obchodu, proto se rozhodli riskovat delší cestu.

Vincent Hobbs byl poručíkem milice okresu Lee ve Virginii. V době útoku se zrovna účastnil zasedání okresního soudu. Po příjezdu posla se zprávou o indiánském vpádu bylo přelíčení okamžitě přerušeno a na místě byla zorganizována stíhací skupina pod Hobbsovým velením. Oddíl se vydal ke Stone Gap.

Devatenáctého dubna 1795 napsal Andrew Lewis guvernérovi Virginie: „Když poručík Hobbs dorazil do Stone Gap, zjistil, že indiáni právě prošli. Dal se ihned do rychlého pronásledování a brzy narazil na dva indiány rozdělávající si oheň. Ti okamžitě utekli a milicionáři našli u ohniště nějakou kořist z Livingstonova domu. Muži došli k závěru, že tito dva byli vysláni napřed zajistit zásoby a ostatní jsou ještě vzadu. Milice při pronásledování indiánů osvobodila zajatce a dva indiány zabila. Zbytek utekl. Kapitán William Dorton, jeden z mých zvědů, se dostal mezi ty, kteří utekli. Byli tři a on dva zabil. Pouze jeden vyvázl bez zranění. Podle toho, že Benge a jeho skupina prošli Stone Gapem, soudím, že to byli jižní indiáni.“

Svědectví Dr. Jamese Huffa z Kentucky, které podal v rozhovoru z roku 1846 pro noviny vydávané v Abingdonu: „Někdy v dubnu 1794, těsně před rozedněním, přijel na stanici Yokum v Powell Valley muž jménem John Henderson a oznámil, že indiáni unesli manželky Petera a Henryho Livingstonových. Benge byl zabit v jednom z těch hlubokých a temných horských průsmyků, kde hřebeny na obou stranách jako by sahaly až k oblakům. Střed hlubokého a ponurého údolí je tvořen velkými masami skal, mezi kterými se valí divoký potok.“ Ten se dnes jmenuje Benge's Branch a rozhodně není tak divoký, ale tradované příběhy tehdy nikdo neověřoval.

 Arthur Campbell v dopise guvernérovi Virginie z devětadvacátého dubna ještě napsal: „Posílám skalp kapitána Bengeho, toho známého vraha, jak si to vyžádal poručík Hobbs, jako důkaz Vaší Excelenci, že už není mezi živými. Je to důkaz dobrého chování poručíka Hobbse, který ho zabil a osvobodil zajatce. Pokud by bylo možné ušetřit z naší pokladny, dovoluji si naznačit, že dar v podobě kvalitní pušky pro pana Hobbse, jako odměna za jeho služby by byla vhodná. Výkonná moc si může být jista, že to bude dobrá motivace pro jeho budoucí službě proti nepříteli.“ V souladu s tímto doporučením valné shromáždění kolonie věnovalo Hobbsovi: „krásnou pušku se stříbrným zdobením.“

Bengeho smrt byla v pohraničí oslavována, avšak Čerokíe Čikamaugy podráždila. O možných potížích Arthur Campbell guvernérovi druhého dubna 1794 napsal: „Ačkoli zabití Bengeho obavy obyvatel zmenšilo, Čikamaugové deklarovali záměr jít do války. A v posledních dnech skutečně vytáhlo do pole dvě stě jejich bojovníků po malých skupinách. Osadníci ze západních částí Lee County se chtějí stěhovat, pokud jim nebude poskytnuta nějaká ochrana ze strany vlády.“ Vláda však jako obvykle v takových případech moc nespěchá, proto Campbell devátého července téhož roku napsal: „Podle zpráv z Knoxvillu se strýc kapitána Bengeho vydal s třiceti bojovníky za pomstou do Virginie. Zdá se, že je naléhavé mít nějaké muže v pohotovosti v oblasti Moccasin Gap. Bylo to místo Bengeho útočiště a nyní místo operací jeho mstitelů. Kdyby rota kapitána Lewise kryla tuto osadu a hlídala okolní lesy, mohlo by to do jisté míry uklidnit osadníky. Ta část Lee County, která se pod vedením poručíka Hobbse tak dobře zapojila do pronásledování Bengeho je nyní zcela bez ochrany. Podle všech zpráv jsou všichni dolní Čerokíové pro válku.“
Nakonec se však nic nestalo a Bengeův útok byl posledním vpádem indiánů v té části virginského pohraničí.

Náčelník Robert „Bob“ Benge se narodil snad roku 1762 v čerokíjské vesnici Toqua. Jeho otec byl ulstermansky obchodník John Benge a jeho matka Čerokí. Měl ještě sestru Lucy. Benge vynikal díky zrzavým vlasům po otci, nicméně srdcem by Čerokí a díky rodové linii matky se mohl stát náčelníkem. Když se čerokíjský náčelník Plíživá kánoe se svou tlupou roku 1777 přestěhoval na Running Water ve východním Tennessee, obchodník John Benge se k nim přidal. Dospělý Bob Benge se stal známý také jako Kapitán Bench a ve dvaceti letech se připojili ke strýci z matčiny strany Johnu Wattsovi, houževnatému válečníkovi proti nezákonné americké kolonizaci. Na Running Water se seznámil s Šavany a Tekumsehem. Často se pak účastnil jejich nájezdů proti Američanům. Poté válčil s muži náčelníka Dvojité hlavy z Coldwater Town. Je mu připisována záchrana vesnice Ustally, kterou chtěl v roce 1788 John Sevier srovnat se zemí. Podnikal nájezdy na osady u Ohia, pronikal hluboko do jihozápadní Virginie, Severní a Jižní Karoliny, Georgie a Kentucky. Když se Čerokíové dohodli s Johnem Sevierem na výměně zajatců, z rodiny unesených Brownů (1788), přežili jen tři. Joseph a Polly Brownovi byli přivedeni do Running Water, ale nejmladší Jane odmítal „majitel“ vydat. Jakmile se to Benge dozvěděl, nasedl na koně, potěžkal svou slavnou sekeru a prohlásil: „Přivedu dívku nebo přinesu hlavu majitele.“ Druhý den ráno se vrátil s Jane. Benge se posléze rozešel s Dvojitou hlavou kvůli incidentu na Cavettově stanici. Roku 1793 podnikli indiáni pod vedením Johna Wattse nájezd na osady na Holston a White Fort. Benge s posádkou vyjednal kapitulaci s příslibem bezpečného průchodu, avšak Dvojitá hlava dohodu porušil a skupinu odchozích napadl. Benge padl šestého dubna 1794 a milice odevzdala jeho skalp guvernéru Virginie, Henrymu Lee III., a ten jej poslal Georgi Washingtonovi.