Thomas Coleman - Nahkohe

Thomas (Tommy) Coleman patřil mezi první usedlíky z horního konce údolí Juniaty. Měl pověst člověka nenávidějícího indiány, a stejně tak ho nesnášeli domorodci. Tommy předtím žil se dvěma bratry Michaelem (třetí jméno se nedochovalo) u Susquehanny, kde se v zimě věnovali lovu a shromažďováním kůží. Na jaře vařili cukru a v létě pěstovali kukuřici.

Jeho nesnášenlivost vycházela z doby, kdy na západní větvi Susquehanny byl zavražděn jeho bezejmenný bratr. Brzy na jaře roku 1763 jeden z nich při vaření cukru objevil stopy medvěda. Mládenci se domluvili, že dva starší budou huňáče pronásledovat, zatímco nejmladší bude hlídat kotle s cukrem. Lovci sledovali stopu mnoho hodin, aniž by bylo po brtníkovi vidu ani slechu. Vrátili se tudíž do tábora, kde ke své hrůze našli v kotli ostatky svého bratra uvařené na želé. Indiáni zde nechali podpis, starý tomahawk zarudlý krví.  

Thomas a Michael se někdy kolem roku 1770 přestěhovali do údolí Juniata a usadili se někde při ústí Smrkového potoka. Thomas se od té doby věnoval víceméně lovu indiánů. Nenechal si ujít žádné tažení, či průzkum zaměřený proti nim. A když se zrovna nic nedělo, vzal si výzbroj a výstroj a šel na indiány sám. Do pevnosti se často vracel zkrvavený, dosekaný a pořezaný a jeho nůž a tomahawk vypadal hodně použitě. Lidé občas na lesních steskách nacházeli indiánské mrtvoly.

Během revoluční války, na podzim roku 1777 obsadilo Fort Fetter pětadvacet mužů, mezi nimi oba Colemani. Kdyže se posádce dostala zpráva, že indiáni povraždili místní kvakery, byli zrovna Colemanovi a Michael Wallack mimo pevnost na lovu jelenů. Během dne hustě sněžilo, a když lovci sestoupili pře Gap a překročili indiánskou stezku, a tam spatřili čerstvé stopy mokasínů, vydali se vypátrat sílu nepřítele. Šli po stopě sotva kilometr, když v dáli spatřili plápolající oheň. Přiblížili se a spatřili siluety sedících indiánů. Jejich počet se nedal přesně zjistit, ale předpokládali, že jich bylo kolem třiceti. Thomas Coleman přiměl společníky, aby za žádnou cenu v pevnosti neprozrazovali skutečnou sílu válečníků.

Vrátili se tudíž do pevnosti, podali hlášení a shromáždili šestnáct dobrovolníků. Krom výše uvedených to byli: Edward Milligan, Samuel Jack, William Moore, George Fetter, John Fetter, Williama Holliday, Richard Clausin, John McDonald a další. Vyjeli ještě v noci a teplota valem klesala.

Cesta proběhla celkem bez problému a oni se poměrně rychle dostali k nepřátelskému táboru, kde kolem ohně stále ještě sedělo nějakých jedenáct indiánů. Zdálo se, že si tam jeden válečník míchá v hrnci nad ohněm barvu. Jejich zbraně byly opřeny o velký strom. Thomas Coleman navrhnul nejdříve obsadit strom a odříznout válečníky od mušket. Nápad se celkem líbil, ale nenašel se nikdo, kdo by mu chtěl dělat parťáka. Pak došlo k debatě, jak se bude střílet. Coleman navrhl, aby si každý vybral konkrétního indiána, na kterého vystřílí, aby zbytečně několik mužů střílelo na jeden cíl. Lidé však byli příliš nervózní a nedokázali se soustředit. Nicméně, pak někdo zvolal „Pal!“ a ozvěna odnášela do hlubin pralesa dunění chaotické salvy. Asi tři nebo čtyři indiáni padli, a ti, kteří leželi okamžitě vyskočili na nohy a běželi ke stromu pro pušky.

Coleman vykřikl: „Rychle! Rychle chlapci. Nabíjejte! Ještě do nich můžeme vypálit salvu, než zjistí, kde jsme!“ Když se však rozhlédl kolem, překvapeně shledal, že vedle něj stojí toliko Wallack a Holliday. Ostatní utekli zpátky ke koním a hurá do pevnosti. Indiáni využili příležitost zmizet ze světla ohně za stromy. Tři běloši nemuseli dlouho přemýšlet, aby pochopili, že nemají šanci a pádili za přáteli.

Druhý den se veškerá dostupná síla z pevnosti jala pronásledovat indiány a vzali si zásoby a munici na několik dní. Velení se ujal T. Coleman. V táboře bylo jasně znát, že indiáni opustili místo ještě v noci. Oheň byl dokonale vyhaslý a nenašel se ani žhavý uhlíček. Museli být pryč tak šest nebo osm hodin. Byl tam ten hliněný hrnec s barvou, několik skalpovacích nožů, z nichž jeden někdo evidentně brousil. Byly tam ještě tomahawky, růžek na prach a řada dalších drobností. A země byla zbarvena krví, takže někdo určitě padl a byl zraněn. Indiáni většinou své mrtvé odnášeli, ale pokud to bylo z jejich domova daleko, ukryli těla někde opodál, aby je nepřátelé nemohli najít.

Sam Brady, známý indiánobijce, se jednou chlubil zabitím starého indiána na Susquehanně. Bojovníka doprovázeli dva náctiletí synové, kteří z místa přepadení utekli a Brady také odešel. Druhý den ráno, když tudy projížděl, však žádné tělo nenašel a podle stop zjistil, že ho odnesli válečníkovi chlapci. Sledoval je prý celých šedesát kilometrů, než je vypátral, a pak žasl. Chtěl je původně oba zabít, ale dojal ho pohled na jejich odhodlané úsilí donést otce domů, tak je nechal být. Nakonec se dozvěděl, že tělo nesli do cíle celých dvě stě padesát kilometrů. Brady tvrdil, že to bylo pouze jedinkrát, kdy vynechal příležitost zabít indiány. Válečníci z údolí Juniata byli obvykle přenášeni na pohřebiště v Kittaning.

Když hraničáři prozkoumali okolí tábora, vydali se dál po stopě. Nebylo to nic těžkého, poněvadž byla krvavá. Když dosáhli vrcholu hory dvanáct kilometrů od ústí Gap. Zde se konala porada a většina se rozhodla, že nemá smysl dál pokračoval, i když chtěl Coleman za každou cenu pokračovat.

Jinak se osadníci z kraje shromáždili v pevnosti v domnění, že bude následovat krutá válka. Další indiáni se však už neobjevili. Lidé se na konci roku 1777 vrátili do svých domovů a zimu strávili bez obtěžování. O starém Tommym Colemanovi se říká, že naposledy zabil indiána, člena delegace směřující do Washingtonu. Když se o ní doslechl, vzal si svou starou pušku a odjel do Hollidaysburgu. Tam sledoval indiány asi pět kilometrů a jednoho zastřelil. Tento příběh není ověřen, ale mnozí mu věří. Byl pravděpodobně rozšířen někým, kdo znal jeho zarytou nenávist indiánům. To, že městě tenkrát byl, je pravda. Thomas Coleman zemřel na své usedlosti všemi milovaný a vážený.