Anthony Wayne - Nahkohe

 Anthony Wayne, zvaný též Šílený Tonda se narodil prvního ledna 1745 v Pennsylvanii na rodinném panství Waynesborough. Měl irské kořeny a vystudoval univerzitu College of Pennsylvania a stal se zeměměřičem. Roku 1765 dostal od Benjamina Franklina zakázku vyměřovat pozemky v Novém Skotsku a následující rok pomáhal se založením osady The Township of Monckton. Roku 1763 se oženil s Mary Penroseovou a měli spolu dvě děti. Ovšem budoucí generál nebyl stavěn na trvalý vztah, a tak měl mnohé další romantické vztahy, z nichž některé velmi skandální. Byl i vášnivým čtenářem a během služby v armádě často citoval Caesara a Shakespeara. V předvečer americké války o nezávislost vstoupil do politiky a pennsylvanského bezpečnostního výboru. Říkalo se o něm, že má až radikální proti britské názory, což osobně popíral. Třetího ledna 1776 byl zvolen plukovníkem čtvrtého pennsylvanského pluku, a ačkoli neměl žádné válečné zkušenosti, intuitivně odmítal konvenční způsob válčení a prohlásil, že: „jediné dobré linie jsou ty, které vytvořila příroda.“ Osobně se zaměřil na taktiku a přísnou disciplínu, která tak americké milici chyběla.

Jeho první bojová akce, a to napadení kanadského Quebecku nedopadla dobře. Pak se to poněkud zlepšilo. V bitvě u Trois Rivieres úspěšně bránil ústup armády a velel jednotkám na jezeře Champlain, u Fort Ticonderoga a u Mount Independence, čímž si vysloužil povýšení na brigádního generála (21. února 1777). Za války o nezávislost v několika případech vynikl překvapivým protiútokem na bodáky, i když byl v obklíčení. Zúčastnil se mnoha bitev s různými výsledky. V několika případech ochránil americkou armádu před porážkou. V říjnu 1778 psal o kruté zimě a nedostatku zásob: „Během velmi silné bouře od Vánoc do Nového roku, leželi naši lidé bez jakékoli ochrany kromě svých starých stanů. Závěje sněhu bránily mokrému dřevu hořet.“ Je nutno přiznat, že se generál nevyhýbal přímému boji a stejným útrapám, jako jeho muži. Jednou utrpěl zranění hlavy. Za bojové zásluhy byl vyznamenám. Čelil rovněž vzpouře v řadách své armády, kvůli špatně placenému žoldu. Vyřešil to propuštěním poloviny mužstva a náhradou nových rekrutů. V bitvě u Yorktownu byl postřelen do nohy a kulka mu navždy uvízla v těle.  

Po válce byl povolán „řešit problémy“ s indiánskými kmeny v Georgii, hlavně pak s Kríky a Čerokíi. Ve státě se nakazil malárií a po zbytek života trpěl na její následky. Roku 1783 se vrátil do Pennsylvanie a coby oslavován válečný hrdina se vrhnul do politiky. Věřil v silnou centrálně řízenou vládu, silné banky a silnou armádu. Desátého října 1783 byl povýšen na generálmajora a stal se členem valného shromáždění Pennsylvanie. I když údajně zpochybňoval ekonomickou efektivitu otroctví a odsuzoval otrokářské tresty, sám otroky vlastnil. Najal si na ně dozorce, aby dohlížel na devět chlapců, dvanáct dívek, jedenáct žen a patnáct mužů. Měl i osobního otroka jménem „Caesar.“ Generál nebyl dobrým hospodářem, a jelikož dával přednost společenským akcím, ženám a cestování, brzy se zadlužil a zkrachoval.

Prezident George Washington ho na jaře 1792 povolal velet nově zřízenému praporu určenému hájit severozápadní teritorium „před“ indiány. Dosavadní válka s tamními domorodci byla pro Spojené státy docela katastrofální. Armáda skládající se z převážně nevycvičených rekrutů a dobrovolníků utrpěla minimálně dvě velké porážky, přičemž v pohraničí zemřelo ještě na patnáct set lidí. A přitom byl mír už na dohled, kdyby podplukovník James Wilkinson zbrkle nezabil devět Weů a Miamiů a nezajal mimo jiné dceru miamského náčelníka Malé želvy. Po těžké porážce generála St. Claira se prezident obrátil na Waynea. V květnu 1793 napsal generál Wayne ministru války Henrymu Knoxovi: „Znám kritickou situaci našeho rodícího se národa a cítím se poctěn podporovat svou vládu do posledního dechu.“ Byl toho názoru, že „nikdy nebude trvalý mír, dokud se indiáni nenaučí respektovat moc Spojených států, a dokud nebudou Britové donuceni vzdát se svých pozic u Velkých jezer.“ Ve stejné době byl Washington vyšetřován Kongresem a potřeboval dosáhnout vojenského i politického úspěchu. Prezident ztrojnásobil vojenský rozpočet na jeden milion dolarů. Wayne přijal nové pověření se slovy: „Jasně předpovídám, že je to příkaz, který musí být vykonán s tou nejúzkostlivější péčí, bez ohledu na únavu a obtíže.“ Roku 1792 začal s náborem rekrutů v Pittsburghu a založil několik pěších pluků, přičemž Třetí pěší existuje dodnes. Založil pevnost Fort Lafayette čímž posunul hranici dál za západ od Fort Pitt. Zřídil výcvikové středisko v Legionville pro novou profesionální armádu. Wayne trval na přísném drilu a nechal dokonce popravit dva vojáky, za spánek na stráži. Sedmého dubna 1793 se přesunul do Fort Washingtonu v Ohiu, kde se pokračovalo v intenzivním výcviku. Naproti tomu dovolil vojákům, mít každý den příděl necelého čtvrtlitru whisky a jeden navíc pro nejlepší střelce. Sudy s rumem, whisky, vínem, moukou a potravinami byly uskladněny v různých pevnostech. Brook o kampani píše: „Zima byla v Greenville bezútěšná. Vojáci byli téměř v srdci indiánské země, odříznuti od komunikace s vnějším světem a obklopeni lstivými a zrádnými nepřáteli. Wayne sdílel těžkosti a strádání svých mužů a osobně dohlížel na to, aby se dodržoval výcvik a výuka. Strážný na stanovišti mohl vědět, kdy má očekávat obvyklou návštěvu důstojníka, ale nikdy nevěděl, v kolik hodin uvidí postavu vrchního velitele vynořit se ze zimního šera.“

Generál měl stále málo mužů, tak rekrutoval vojáky v nově založeném státě Kentucky. Nelson k tomu uvedl: „Jakmile kentučtí vojáci přišli do Wayneova zimního ležení, neměli se vůbec čím chlubit. Byli neklidní a chtěli se vrátit domů. Padl dokonce návrh vyčlenit kentucké jízdní dobrovolníky z expedice proti indiánským vesnicím. K Wayneovu naprostému znechucení jedna třetina Scottových mužů (bez Scottovy viny) opustila v polovině listopadu ležení.“

Čtyřiadvacátého prosince poslal generál oddíl na místo St. Clairovy porážky s rozkazem postavit pevnost Fort Recovery coby operační základnu. V létě 1794 podnikl Malá želva na pevnost útok, ale nedařilo se mu. Po něm se stal válečným vůdcem indiánské koalice Šavan Modrý kabát. Britové, jako reakci na americkou přítomnost postavili Fort Miami s cílem Wayneovi zablokovat postup do vnitrozemí a ochránit Detroit. Wayneova armáda však postupovala dál na sever a stavěla další strategické pozice.

Třetího srpna 1794 spadl na Wayneův stan ve Fort Adams strom a omráčený generál byl nějakou chvíli v bezvědomí. Zakrátko se zotavil natolik, aby mohl pokračovat v cestě do Fort Defiance. Malá želva o něm prohlásil, že je to „náčelník, který nikdy nespí“ a začal radit k míru. Dvacátého srpna 1794 došlo k bitvě u Fallen Timbers. Americké síly zvítězily a válka byla fakticky u konce. Bitvy se měla zúčastnit britská jednotka podplukovníka Williama Caldwella převlečená za indiány. Wayne si zvolil Fort Defiance coby novou operační základnu a v souladu s Washingtonovou politikou začal ničit indiánské vesnice a zásoby potravin. Jednalo se o klasickou taktiku spálené země. Wayne uvedl: „Jejich budoucí vyhlídky musí být přirozeně chmurné a nepříjemné.“

Sedmnáctého září 1794 srovnala armáda hlavní město Miami a postavila tam pevnost Fort Wayne. Byla dokončena o měsíc později a dostatečně silná odolávat čtyřiadvaceti librovým dělům britského dělostřelectva z Detroitu. Wayne třetího srpna 1795 vyjednal s indiány smlouvu z Greenville, zabral značnou část indiánského území a domorodcům slíbil, že zbývající země na západě jim už zůstane navždycky. Indiánům coby projev dobré vůle dodal nějaký proviant a nářadí. Osadníci i po založení Ohia dále postupovali na indiánské území bez ohledu na smluvní sliby.   

Během kampaně se generálův zástupce, generál James Wilkinson snažil podkopat velitelovu autoritu a žhavě psal anonymní dopisy do novin a politikům. Naoko se však tvářil loajálně, a dokonce byl i agentem ve španělských službách. Zrada byla nakonec odhalena a došlo na vyšetřování. Wayne patnáctého prosince 1796 zemřel podle jedné verze na prasklý žaludeční vřed. Podlé druhé, na komplikace spojené s dnou. A dle třetí na následky malárie. Nicméně Wilkinson byl osvobozen a stal se jeho nástupcem. Generál zemřel na cestě z Detroitu, a spekulovalo se rovněž o tom, že ho nechal otrávit Wilkinson.

Wayne byl pohřben ve Fort Presque Isle, ale tím jeho příběh nekončí. Ještě žijící byl přenesen do pokoje vojenského velitele kapitána Russella Bissella k lékařskému ošetření. Generál žádal o přítomnost doktora J.C. Wallace z Pittsburghu, avšak ten byl sto šedesát kilometrů daleko. Generál v časných ranních hodinách patnáctého prosince 1796 ve věku jednapadesáti let zemřel. Wayne ještě stačil vyjádřit přání být pohřben v uniformě a prosté dřevěné rakvi u paty pevnostního stožáru. Víko rakve bylo označeno jeho iniciálami, věkem a rokem úmrtí což bylo provedeno mosaznými cvočky. Tam jeho tělo spočívalo dvanáct let než jeho dcera Margaretta, tehdy vážně nemocná, vyjádřila přání převezl ostatky otce na rodinný hrob v Radnoru v Pennsylvanii. Na jaře následujícího roku se její bratr plukovník Isaac vydal na cestu na lehkém dvoukolovém vozíku. Na místě pak požádal o spolupráci doktora Wallace, aby mu pomohl s exhumaci. Generálova rakev byla vykopána a otevřena, a k překvapení všech bylo tělo údajně neporušené až na jednu nohu. S tím však plukovník nepočítal a shledal, že jeho drožka bude pro tak „velké zavazadlo“ malá. Zřejmě si myslel, že poveze jenom kosti. Wallace navrhl tělo rozvařit a oddělit maso od kostí. Ale i ten největší kotel, který sehnali byl přiliž malý. Tělo bylo tedy rozřezáno na menší části, teprve potom byly fragmenty rozvařeny a měkká tkáň oddělena od kostí. Maso a nástroje použité při operaci byly vráceny do rakve a znovu pohřbeny na původní místo ve Fort Presque Isle. Kosti byly uloženy do krabice (podle jiné verze do sedlových brašen) a naloženy na drožku. Po příjezdu do Pennsylvanie byly čtvrtého července 1809 pohřbeny na pohřebišti episkopálního kostela svatého Davida. Pátého června 1811 Pennsylvanská státní společnost v Cincinnati nechala postavit nad hrobem pomník. Desátého listopadu 1853 stará pevnost Presque Isle shořela a místo srovnáno se zemí. Roku 1870 zkoumal místo Dr. Germer a našel víko rakve s mosaznými cvočky. Zbytek shnil. Roku 1984 byl na místě postaven pomník a víko rakve se mnoho let vystavovalo. Ještě roku 1950 se vystavoval údajný kotel, ve kterém byly generálovy ostatky vyvařeny.

Jelikož byl generál takto nešťastně na několik části pohřben, neklidný duch „Šíleného Tondy“ dodnes straší na cestě z Erie (Presque Isle) do Pennsylvanie.