Čerokíové VIII. - Nahkohe

Stěhování 1838-39

Vystěhování Čerokíů roku 1838 patří k jedné z nejtemnějších kapitol dějin Spojených států. Na rozkaz generála Scotta se americké vojsko rozmístilo na strategických místech země Čerokíů. Byly postaveny pevnosti, ve kterých měli být indiáni před odsunem shromáždění. Z pevností vyjížděly oddíly vojáků, aby s bajonety prohledávali i sebemenší chatrč ukrytou v zákrutech řek, březích horských potoků a zajímali nešťastné Čerokíe a odváděli je do ohrad. Vyděšené rodiny byly doslova odvlékány od večeře, od práce, z postele. Indiáni byli před bajonety hnáni kilometry do určených shromáždišť. Po armádě se své role zhostila lůza rabující indiánský majetek a vypalovala domy. Čerokíové se mohli jenom bezmocně ohlížet přes rameno spatříce k nebi stoupající dým z jejich bývalých domovů. Lůza by tak nedočkavá, že v některých případech už odháněla dobytek a ostatní zvířata indiánů dříve, než přišli vojáci. Ti lidé se neštítili vykopávat z indiánských hrobů ostatky nebožtíků, aby je oloupili o stříbrné šperky a další cennosti. Jeden dobrovolník z Georgie, pozdější plukovník konfederační armády uvedl: „Bojoval jsem v občanské válce a viděl jsem muže rozstřílené na kusy a povražděné po tisících, ale odsun Čerokíů byl nejkrutějším lidským dílem, jaké jsem kdy poznal.“

Aby se zabránilo útěkům, bylo vojákům nařízeno přiblížit se k domu, obklíčit ho a v padnout dovnitř bez varování. Jeden starý patriarcha během přepadení svolal k sobě děti a vnuky, poklekl s nimi a modlil se v čerokíjském jazyce. Udivení vojáci jen mlčky přihlíželi. Pak vstal a nechal se zatknout. Jeho žena přivolala slepice, aby jim naposledy nasypala, pak vzala na záda nemluvně a za ruku další dvě děti a vydala se za svým mužem a za vojáky.

Ovšem ne všichni byli takto poddajní. Jeden starý muž, kterému se říkalo „Charley“ byl jat se svou ženou, bratrem, třemi syny a jejich rodinami. Muž se rozčílil nad brutalitou, s jakou se zacházelo s jeho ženou, která měla potíže s chůzí a vojáci ji pobízeli bajonety. Charley promluvil na své mužské příbuzné v rodné řeči, načež se každý z nich vrhl na nejbližšího vojáka a snažil se mu vyrvat zbraň. Jeden voják byl zabit a ostatní uprchli a rodina utekla do hor. Ještě stovkám dalším se podařilo prchnout do hor, kde se živili, jak se dalo, než lov na Čerokíe neskončil. Generál Scott poté, co zjistil, že je neproveditelné tyto uprchlíky polapit, nabídl jim prostřednictvím plukovníka W. H. Thomase beztrestnost, pokud se vzdají. Budou pak moci zůstat, dokud vláda jejich případ nevyřeší.

Charley se skutečně se svými syny vzdal a americké sliby se vyplnili, tak, že Scott nechal všechny muže z rodiny při ústí Tuckasegee zastřelit. A aby to nabylo na větší účinnosti, byla oprava provedena před skupinou čerokíjských zajatců. Přes veškerou tu hrůzu se ostatním uprchlíkům v horách podařilo založit komunitu, která obstála a udržela se dodnes.

Když bylo v ohradách shromážděno téměř sedmnáct tisíc Čerokíů, začala samotná deportace. Začátkem června bylo několik skupin o celkovém počtu cirka pět tisíc indiánů, dopraveno do staré agentury na Hiwassee v Tennessee, do Chattanoogy a Guntersville v Alabamě.

Stěhování v nejteplejším období roku bylo na jihu doprovázeno velmi velkou nemocností a úmrtností. Ross společně s národní radou žádal generála Scotta posečkat se stěhováním do podzimu, kdy bude klima přijatelnější, s tím že se organizace zhostí sami. Scott přikývl pod podmínkou, že se vydají na cestu do dvacátého října. Nemocní a staří tak spěchat nemusí. Národ byl rozdělen do oddílů o průměrném počtu jednoho tisíce duší.  Tuto skupinu vedli dva náčelníci a měli mít k dispozici dostatečný počet vozů a koní. Takto se zbývajících třináct tisíc zbylých Čerokíů včetně černošských otroků vydalo pozdě na podzim na dlouhý pochod po souši.

Čerokíové se shromáždili u Rattlesnake Springs asi tři kilometry jižně od řeky Hiwassee nedaleko dnešního Charlestonu v Tennessee. Tam se konala závěrečná porada, na níž se náčelníci shodli, že budou v novém domově pokračovat na základě staré politiky. Že se budou držet staré ústavy a zákonů. V říjnu 1838 se dalo do pohybu dlouhé procesí vyhnanců. Několik málo jich plulo po řece a zbytek čili téměř třináct tisíc lidí se vydalo po souši. Přešli na severní břeh Hiwassee u přívozu nad potokem Gunstocker a pokračovali dolů po řece. Nemocní, staří lidé a menší děti s tím málo majetkem, který měli, jeli na vozech. K dispozici měli šest set čtyřicet pět vozů. Někdo jel na koni a většina šla pěšky. Jako by táhla armáda. Pluk za plukem, vozy uprostřed, důstojníci podél linie a jezdci na bocích a v týlu. Řeka Tennessee byla překročena u Tuckersova přívozu, kousek nad ostrovem Jollys při ústí Hiwassee. Odtud vedla cesta jižně od Pikeville, přes McMinnville a dále do Nashvillu, kde byl překročen Cumberland. Poté pokračovali do Hopkinsville v Kentucky, kde známý náčelník Bílá stezka onemocněl a zemřel. Jeho lidé ho pohřbili u silnice a kolem hrobu byly kůly se stuhami, aby si ho kolemjdoucí mohli připomenout. Byl to pochod smrti, neboť indiáni umírali denně po desítkách. Onemocněla manželka Johna Rosse a nemohla pokračovat dál. Říkalo se, že její skon umocnilo zlomené srdce nad zkázou národa. Ohio bylo překročeno u přívozu poblíž ústí Cumberlandu a konvoj pokračoval jižním Illinois k Mississippi a k Mysu Girardeau v Missouri.

Panovala již zima a na řece bylo množství ker, takže se muselo nějakou dobu čekat na východním břehu, než se koryto uvolní. Jednomu novináři později Čerokíové sdělili, že ani půlstoletí nestačilo vymazat vzpomínky na utrpení táboření u zamrzlé řeky. Stovky nemocných a umírajících živořily ve vozech nebo i na zemi zabaleni pouze v přikrývce. Přes řeku se nakonec přeplavili na dvakrát. U Mysu Girardeau a u Greenova přívozu o kousek níže. Potom pokračovali v cestě přes Missouri do Indiánského Teritoria. Některé skupiny šly poněkud severnějším směrem, poněvadž ti, kteří šli před nimi pobili cestou většinu zvěře. Do cíle dorazili v březnu 1839, tedy půl roku po odchodu.

Nedá se přesně odhadnout, kolik Čerokíů cestou zemřelo. Podle oficiálních záznamů přišli o šestnáct set duší. Ale celková úmrtnost byla pravděpodobně vyšší, protože mnoho Čerokíů zemřelo ještě předtím zářím roku 1836, kdy organizaci stěhování převzali do svých rukou sami. Stovky indiánů zemřelo v ohradách a táborech, kde dostávali potraviny, na které nebyli zvyklí a které si neuměli řádně připravit. Stovky ještě umírali v Indiánském Teritoriu na následky nemocí a útrap z cesty. Odhadem celkově zemřelo přes čtyři tisíce duší.

Čerokíové se nicméně po příchodu do nové země pustili ihned do práce. Začali si stavět domy, zakládali pole a doufali, že jim vláda podle slibu poskytne jednoroční zásoby. Sešli se se svými příbuznými z Arkansasu, kterým se později začalo říkat „Starousedlíci.“ Ti již byli organizováni vlastní vládou a náčelníky a nehodlali se přizpůsobit autoritě nově příchozích. Mezi stranami vznikla řevnivost. Menšinová společnost Starousedlíků vedena Ridgem se proti Rossovy postavila a nemělo to dobrý konec.

Bezprostředně po celonárodní radě, byl major Ridge a jeho synové John a Elias zavražděni. Major Ridge byl zastřelen poblíž arkansaské hranice. John byl v noci vytažen z postele a doslova rozsekán, zatímco Elias byl rovněž zákeřně zabit v Park Hillu v Indiánském Teritoriu. Všichni byli pobiti dvaadvacátého června 1839. Ve zprávě amerického agenta pro ministra války stálo: „Eliasova vražda byla zrádná a krutá. Pomáhal několika dělníkům při stavbě nového domu. Nějací tři muži si ho zavolali a požádali ho o léky. Odešel s nimi k misionáři Woosterovi, který léky má. Asi tři sta metrů od jeho domu dva muži Eliase chytili a třetí ho pobodal. Pak ho společně rozsekali noži a tomahavky. Protože se vražda odehrála ve vzdálenosti tří kilometrů od bydliště Johna Rosse, jeho přátelé se obávali, že by mohl být obviněn. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, hlídá Rossovo obydlí šest set ozbrojených Čerokíů. Vrazi všech Ridgeů jistě patří k pozdním čerokíjským emigrantům a samozřejmě k Rossovým přívržencům, ale nevěřím, že to spunktoval samotný Ross. Je příliš rozumný, než aby v této kritické době zapletl svůj národ do krize, a navíc je jeho povaha, od té doby, co ho znám, což je pětadvacet let, pacifická...

Eliasova manželka je běloška, pokud vím, je původem z New Jersey. Má šest dětí. Manželka Johna Ridge mladšího je rovněž běloška, ale odkud pochází mi není známo. Ridgové byli bohatí... Nelze pochybovat o tom, že byli zabiti v souladu s národním zákonem stále platným, podle něhož je zradou, která se trestá smrtí, odstoupení půdy, pokud se tak nestane na základě rozhodnutí generální rady. Právě za porušení podobného zákona mezi Kríky přišel v roce 1825 o život náčelník McIntosh a o několik let dříve zabila skupina majora Ridge náčelníka Dvojitou hlavu kvůli podezření přijetí úplatku.“

Přívrženci Ridgeů, jako byli John Bell, Archilla Smith a James Starr raději uprchli do bezpečí pevnosti Fort Gibson. Stand Watie přísahal pomstu Rossovi a vyzval ho k odhodu. Ten odmítl s vysvětlením, že je v případu nevinen. Kolem jeho domu neustále hlídkovala stráž, dokud emoce nepohasly. Asi tři týdny poté národní rada prohlásila, že zavraždění a jejich následovnici se na základě vlastního jednání stali psanci. Souvěrcům byla za určitých podmínek udělena amnestie a vrazi byli prohlášeni za nevinné. V srpnu další rada prohlásila smlouvu z Nové Echoty za neplatnou a potvrdila nárok Čerokíů na původní zemi. O další tři týdny později vyzvala rada signatáře, aby se z podpisu zodpovídali, jinak budou prohlášeni za psance.

 Spojené státy posléze Rossovi pohrozili zatčením coby spoluviníka vraždy Ridgesových. Ale to už se Starousedlíci pomalu s Tradicionalisty sbližovali, a ti, kteří se snažili zachovat rozkol v národě, byli odsouzeni „za to, že se ztotožnili s jedinci známými jako Ridgeova strana, a kteří se svým chováním stali pro Čerokíe odpornými. Jednali v rozporu se zásadami a pocity té části národa, která je známa jako Starousedlíci.“ Provinivší se náčelníci byli zbaveni svých pravomocí.

Dvanáctého července 1839 přijalo všeobecné shromáždění východních a západních Čerokíů zákon o sjednocení, jímž byly oba národy prohlášeny za „jedno politické těleso pod názvem Národ Čerokíů.“ Šestého září 1839 se Tahlequaha stala hlavním městem a šestadvacátého června 1840 byla ve Fort Gibsonu přijata nová ústava. Sjednocení bylo již naštěstí kompletní.

Podobný osud připravila americká vláda ještě Čikasawům, Čoktawům, Kríkům a Seminolům. Odhadem zemřelo během této genocidy třináct až sedmnáct tisíc indiánů.