Vražda Johna Armstronga - Nahkohe

Asi patnáct kilometrů západně od Lewistownu stála na rovině poblíž velkého pramene starodávná vesnice Šavanů. Jmenovala se Ohesson a ležela na řece Choniata.  Zmínka o ní pochází již z roku 1731 ze seznamu počtu indiánů, které si vedli obchodníci. Před Braddockovou porážkou sem krom obchodníků nikdo nechodil, proto není vesnice v historickém povědomí. Časem byla buď opuštěna či zničena.

Říká se, že k řece Aughwick přišli první osadníci v roce 1749. Toto podružné údolí se nachází v nejjižnější části okresu Huntingdon a je součástí řetězce Tuscarora Valley, kterým vedla slavná indiánská stezka z Kittaningu do Philadelphie. Stezka vedla divokými horami a její pozůstatky byly znát ještě celá léta po jejím používání. Začínala ve vesnici Kittaning na řece Alleghany a překračovala pohořím Alleghany jihovýchodním směrem, přičemž na východním svahu klesala soutěskou, jejíž ústí se nachází deset kilometrů západně od Hollidaysburgu (Kittaning Point). Z něj se odklonila jižním směrem na rovinu za Hollidaysburgem, odtud se stáčela na východ a obtáčela rokli za presbyteriánským hřbitovem a vedla do Frank Old Tawn. Dál pokračovala k řece Water Street, odtud do Alexandrie a pokračovala přes Broadtop Mountain do Aughwicku a Tuscarora Valley až do Sherman's Valley u Sterritt's Gap.

Od doby, kdy po ní naposledy kráčel soumračný válečník, na ní dnes vkročí sotva příležitostný lovec. V létě už jen zarůstá plevelem, přesto jsou na ní patrné stopy nespočetných válečníků obtisklých během neznámého počtu let. Našly se tam dokonce na okraji úvozu dvě staré nejspíše odhozené pušky, možná pozůstatky po Armstrongově praporu, který tudy prošel.

Indiánská vesnice byla dlouhou dobu důležitou pohraniční stanicí, kterou později nahradila Fort Shirley (1753). Než se tam usadili skuteční a stálí osadníci, přicházeli tam toliko obchodníci a různí dobrodruhové. Asi sedm let před osídlením tam byl zavražděn obchodník John Armstrong a jeho dva pomocníci James Smith a Woodward Arnold, což se stalo v době míru. Vzhledem k tomu, že byl Woodward vážený a vlivný obchodník, vyvolal jeho skon docela velké pozdvižení. První byl obviněn a zatčen Delawar Musemeelin a jeho dva přátelé. Byli eskortování do Lancasteru a následně do Philadelphie. K soudu byli předvoláni ještě náčelníci Allumoppies, Shikellamy a řada dalších významných mužů.

Na místo činu byla vyslána „vyšetřovací komise.“ Pátrači se sešli v Paxtonu, odkud se vydali na cestu a zastavili se na usedlosti Jamese Berryho, u kterého zrovna bylo osm indiánů. Tři z nich raději utekli. Nicméně příštího rána se celá skupina odebrala hledat těla zabitých. James Berry objevil bílý dub se třemi zářezy a kousek od něho ležela ramenní kost, kterou sem mohla zašantročit divá zvěř. Když tu kost podali jednomu z indiánů, údajně mu vytryskla z nosu krev, což se pokládalo za neblahé znamení. Muži pokračovali v pátrání. Ušli nějaký kilometr, když tu spatřili větší pohyb mrchožravých ptáků a v tu chvíli se měl jejich indiánský doprovod vytratit. Pak bylo nalezeno tělo Jamese Smitha. Během zkoumání jeho ostatků se zdáli ozvaly tři výstřely, a tak předpokládali, že indiány našli další tělo. Asi půl kilometru od první mrtvoly spatřili u potoka další mrchožrouty a následně ostatky Woodwortha Arnolda. Našli také tábořiště, kde si indiáni uvařili jídlo, ale nesetrvali tam. Komisaři se rozhodli na místě přenocovat, ale měli podezření, že indiáni kují něco nekalého, tak raději drželi hlídky. Podle nich bylo jejich podezření oprávněné, jelikož pes celou noc štěkal, přičemž byl během dne i potom úplně klidný.

Druhý den ráno se vrátili k mrtvolám a shledali, že s nimi bylo barbarsky a nelidsky zacházeno. Byly poškozeny hlubokými seky tomahavkem, či podobnou zbraní. Hlavy byly roztříštěné a u jedné byla i dírka po kulce. Komisaři těla prohlédli tak podrobně, jak jim to jejich psychický stav dovolil, a pak je pohřbili. Poté se vrátili do Paxtonu, ale přes usedlost Johna Harrise, poněvadž se z opatrnosti nechtěli vracet se stejnou cestou. Komise se skládala z těchto mužů, Jamese Armstronga, Alexandera Armstronga, Thomase McKee, Francise Ellise, Johna Florstera, Williama Baskinse, Jamese Berryho, Johna Watta a Davida Dennyho.

Poté se vedla rozprava s indiány a Shikellamy se k incidentu vyjádřil takto: „O té nešťastné záležitosti jsme byli všichni mylně informováni. Musemeelin byl zatčen pouze na základě pouhého obvinění jistého indiána. Naši bratři z kmene Delawarů byli tehdy opilí, zejména Allumoppies. Věc sice nevyšetřili, ale nechali zatknout nevinného člověka, což mezi námi vyvolalo velký rozruch. Oba zajatci se cestou po řece zastavili v domě Jamese Berryho. James o jednom mladíkovi řekl: ‚Je mi líto, že tě vidím v takové situaci. Znám tě od chlapeckých let a vždycky jsem tě měl rád. A co ty?‘ Dojatý mládenec odpověděl: ‚Ještě jsem nic neřekl, ale řeknu to všem! Ať přijdou všichni indiáni a také bílí lidé! Všichni to musí slyšet!‘ Potom promluvil Musemeelin: ‚Nyní zemřu pro tvou špatnost. Zabil jsem všechny ty tři bílé muže. Ale nikdy jsem neměl v úmyslu žádného z nich zabít!‘ Pak zlostně dodal: ‚Pravda, zabil jsem je! Jsem muž, a ty jsi zbabělec. Je pro mě velkým zadostiučiněním, že jsem je zabil. Zemřu s radostí, že jsem zabil velkého darebáka a jeho společníky!‘ Na základě tohoto přiznání byl mladík propuštěn. Přejeme si tedy, aby náš bratr guvernér netrval na tom, aby byl některý z obou mladíků uvězněn nebo odsouzen k smrti. U indiánů není zvykem jako u bílých lidí zavírat lidi do vězení pro podezření za maličkost. Indiáni musí nejprve zjistit vinu, pak vynesou rozsudek, a ten je hned vykonán. Věrně vám sdělíme všechny podrobnosti. Přejeme si, aby smlouva a dobré vztahy trvaly i nadále. Abychom spolu dlouho žili je srdečným přáním vašich bratrů indiánů ze Šesti národů ze Shamokinu.“

Shikellamy posléze dodal: „Musemeelin dlužil Johnu Armstrongovi nějaké kůže, proto mu Armstrong sebral koně a pušku. Když se minulou zimu Musemeelin setkal s Armstrongem na řece Juniatě zaplatil mu celý dluh krom dvaceti šilinků. Nabídl Armstrongovi do zástavy nákrčník, ale obchodník zvětšil úrok. Rozmrzelý indián odešel ve velkém hněvu.

Když se po čase vracel Armstrong do Ohia, míjel lovecký srub zmíněného Musemeelina. Jeho žena křičela na obchodníka ohledně návratu zabaveného koně, ale Armstrong si jí nevšímal. Zmíněného koně stejně prodal Jamesi Berrymu. Musemeelin se vrátil z lovu a od ženy se dozvěděl, co doma událo a opět se rozčílil. Musemeelin pozval dva mladíky na lov: ‚Pojďte, půjdeme k Velkým kopcům lovit medvědy.‘ A tak šli. Na stezce vedoucí k Ohiu jim Musemeelin řekl, že hodlá převzít koně, kterého mu sebral Armstrong. Cestovali přes noc do příštího rána, kdy Musemeelin řekl: ‚Teď už nejsou daleko. Schováme se, a já Jackovi řeknu, jestli mi koně nevydá, zabiju ho!‘ Jelikož to řekl se smíchem na rtech, mysleli si, že žertuje, jak to mýval ve zvyku. Když se slunce vyhouplo nad stromy, došli k ohni Jamese Smitha a přisedli si. Musemeelin se ptal na Armstronga a dozvěděl, že je dál v lese. Musemeelin vysvětli, že s ním chce mluvit a vydal se určeným směrem a na odchodnou ještě něco se smíchem prohodil. Jeho řeč je velmi špatná, proto mu nikdo nerozuměl. Indiáni měli hlad, tak jim Smith poradil zabít několik hojně vyskytujících se tam želv a on mezitím upeče placky a všichni se společně nají. Zatímco si povídali, zaslechli nedaleko výstřel. Jak jsme se později dozvěděli, byl zastřelen Woodworth Arnold. Brzy nato se Musemeelin vrátil a ptá se: ‚Proč jste nezabili tohoto bělocha, jak jsem vám přikázal? Já sám jednoho složil!‘ To je překvapilo a mladík všeobecně zvaný Jimmy utekl k řece. Musemeelin říká tomu druhému: ‚Jak chceš zabíjet Katawby, když nedokážeš zabít ani bělocha? Vy zbabělci! Ukážu vám, jak si musíte počínat!‘ Pak vzal anglickou sekeru a třikrát s ní Smitha udeřil do hlavy. Smith se potom ani nepohnul. Pak řekl mladému indiánovi, aby zavolal toho druhého, ale ten byl celý zkoprnělý. Musemeelin šel tedy pro něj sám. Mladíkům navrhl o vraždu se „podělit,“ jakože každý z nich zabil jednoho bělocha. Ti se neodvážili vyjádřit. Přikázal jim vyhledat posledního bělocha. ‚Příteli, nezabíjej nikoho z bílých lidí! Ať si dělá, co chce. Já jsem Smitha nezabil. To udělal on sám. My nemáme zapotřebí dělat tak barbarského,‘ vyjádřil se mladík.

Musemeelin už byl pěkný kus před nimi. Pak uviděli Johna Armstronga sedět na padlém kmeni a Musemeelina, jak k němu promlouvá: ‚Kde je můj kůň?‘ Armstrong odpověděl: ‚Za chvíli přijde. Dostaneš ho!‘ Já ho chci hned!‘ pokračoval Musemeelin. Armstrong se ho snažil ujistit: ‚Dostaneš ho. Pojď, půjdeme k ohni, popovídáme si a budeme kouřit.‘ ‚Tak pojď!‘ vyzval ho Musemeelin. ‚No už jdu‘ zabručel Armstrong. Pak ho Musemeelin střelil do zad a on padl. Musemeelin vzal sekeru a udeřil ho do hlavy se slovy: ‚Říkám ti, dej mi mého koně!‘

Musemeelin mladíky zapřísáhl, aby nikomu nic neříkali a vyzval je mrtvého pohřbít. Poté naložili koně a vydali se ke kopci ukrýt zboží. Na určeném místě složili náklad a Musemeelin mladíkům nabídl část kořisti. Oni však nic nechtěli s vysvětlením, že všichni vědí, že svůj úlovek už dávno prodali, tak by bylo podezřelé, kdyby se objevili ve vsi s takovým nákladem.

‚Teď už vím,‘ uvažoval Musemeelin, ‚o čem jste se bavili, když jste zůstali tak daleko vzadu. Máte pravdu.‘ Poté, co všechno pečlivě ukryli, vrátili se do lovecké chaty, kde byli další tři indiáni. Musemeelin jim řekl, že zabil Jacka Armstronga, vzal si jeho koně i zboží a také jim nabídl podíl z kořisti. Jimmy odešel do Shamokinu.

Za čas se začalo v Shamokinu šuškat, že nějací Delawaři zabili Armstronga a jeho muže. Jeden opilý indián přišel jednou v noci do Tudolusova domu a řekl mu, že má špatnou zprávu. ‚O co se jedná? zeptal se ho. Opilec odpověděl: ‚Někteří naši Delawaři zabili Armstronga a jeho muže. To by se našim náčelníkům nelíbilo, a pokud by je nezatkli, zabiju je sám. Chci zabránit roztržce mezi námi a bílými lidmi, našimi bratry.‘ Příštího rána mne Delawaři pozvali k Allumoppiesovi na poradu. Náčelníci se domluvili, že napíši dopis Conradu Weiserovi ohledně závažnosti situace.“

Conrad Weiser se k tomu vyjádřil: „Tento dopis přinesli do mého domu čtyři delawarští poslové, já však byl tou dobou ve Philadelphii. Když jsem se vrátil a přečetl si dopis, moc jsem se do delawarských záležitostí nechtěl plést a zůstal jsem doma. Asi za dva týdny jsem dostal guvernérův rozkaz tam odjet. Allumoppiesovi bylo mezitím doporučeno, aby povolal nějakého šamana, či proroka, aby vypátral vraha, což také udělal. Věštec byl celou noc zaneprázdněn svými kejklířským uměním a ráno sdělil svůj verdikt. Obvinil z vraždy ty dva mladíky, kteří tenkrát byli v Armstrongově blízkosti. Musemeelin mlčel. Allumoppies, Quitheyquent a Thomas Green šli za jedním z mladíků a ten jim otevřeně vyložil celý příběh. Pak šli za druhým a ten neřekl nic a oni ho nechali být. Ti tři indiáni se vrátili a informovali společnost, co zjistili. Bylo dojednáno, že vrazi budou zajati a předaní bílým lidem.

Mezi Delawary se strhl velký zmatek, poněvadž se někteří báli o svůj život a utekli do lesa. Nechtěli s tím mít nic společného. Nechtěli nikoho zatýkat, aby si znepřátelili rodiny zatčených. Nakonec Shikellamyho syn přiměl pět válečníků, aby Musemeelina a toho druhého zajali. Podezřelí byli chyceni a svázaní. Celých čtyřiadvacet hodin jen tak leželi v chatě, poněvadž se je nikdo neodvážil odvést. Mezi Delawary byl kvůli tomu zmatek. Allumoppies se dokonce bál o život, tak utekl k Shikellamymu a žádal ho o ochranu. Nakonec se Shikellamyho syn Jack vydal k Delawarům, z niž většina byla opilá, a to už několik dní a řekl jim, aby zajatce vydali Alexandru Armstrongovi. Oni se však báli. Navrhovali zajatcům oddělit hlavy od těl, položit je do kánoe a poslat Alexandrovi, aby si je upekl a snědl a uspokojil svou pomstu. Nakonec přemluvili zmíněného Jacka, aby jim pomohl, a tak on, jeho bratr a několik dalších Delawarů odplulo se zajatci ve dvou kánoích.“

Conrad Weiser v dopise příteli z Heidelbergu roku 1746 o událostech v Shamokinu napsal: „Před dvěma lety jsem byl guvernérem poslán do Shamokinu kvůli nešťastné smrti indiánského obchodníka Johna Armstronga (1744). Poté, co jsem vykonal pochůzku, byla připravena hostina. Bylo přítomno asi sto osob. Poté, co jsme v tichosti spořádali tučného medvěda, pronesl nejstarší z náčelníků řeč. Udal, že je velkým neštěstím, že byli tři bratři běloši zabiti indiány, nicméně slunce přesto nezapadá a bylo jenom nakrátko zatemněno malým mráčkem. To znamená, že z toho nebude válka. Ten, kdo se dopustil zla, měl být potrestán a země měla zůstat v míru, proto nabádal svůj lid k vděčnosti Bohu. Poté začal zpívat s temnou vážností a bez jakýchkoli slov. Ostatní ho nadšeně doprovázeli se slovy: „Díky, díky tobě velký Pane světa, že jsi opět dal zazářit slunci a rozehnal jsi temný mrak! Indiáni jsou tví.“