Path Valley - Nahkohe

Path Valley, zvané později údolí Tuscarora je jedním z nejúrodnějších a nejkrásnějších v pohoří Juniata. Zahrnuje oblast dlouhou cirka padesát kilometrů a začíná v okrese Franklin a končí v Perrysville. Path čili „stezka“ se údolí říkalo podle staré západní indiánské stezky, která vedla téměř po celé délce údolí. Tuscarora byla pro indiány atraktivní přírodní lokalita hojná na zvěř a „všudypřítomné jeskyně skýtaly příjemně chladné zákoutí“ vhodné pro diplomatická jednání. Dle tradice se v údolí událo i několik krvavých bitev.

Nacházely se tam dvě mohyly čili moundy. Jeden stál při ústí Tuscarory a druhý asi dvacet kilometrů dál proti proudu. Původní badatelé tvrdili, že druhá byla obehnána opevněná, protože tam údajně objevili zbytky zdi, což zdaleka nebylo obvyklé. Jelikož zde byla později založena akademie, studenti se často bavili exhumací kostí a hledáním relikvií, čímž památku znehodnotili.

Prvními osadníky na Tuscaroře byli Samuel Bigham, Robert Hagg a bratři James a John Greyovi, všichni rodilí Skotové. Přišli z hrabství Cumberland kolem roku 1749 či 50 a hledali místo pro trvalé osídlení. Údolí jim padlo ihned do oka, takže tam bez váhaní založili farmy, a přestože se k nim indiáni chovali přátelsky, postavili i opevněný srub Bigham Fort. Do roku 1754 se přistěhovali další osadníci, mezi nimi George Woods a jistý Innis. Někdy na jaře roku 1756 se John Grey a Innis vydali s koňmi do Carlisle obstarat potraviny. Když se vraceli domů a sestupovali horskou soutěskou, překvapil je medvěd a Greyův kůň se splašil. Stal se neovladatelným a svého pána shodil. Innis na souseda nečekal a pokračoval v cestě, zatímco Grey musel dvě hodiny dávat dohromady svá zavazadla, a to mu zachránilo život.

Když se totiž vrátil do osady, všichni chasníci byli buď zmasakrováni, nebo uneseni. Prozkoumal ohořelé torzo svého domu a pevnůstky, a došel k přesvědčení, že tam nikde ostatky své rodiny nenašel. Jeho žena a tříletá dcera, také George Woods, Innisova žena a jejich tři děti a několik dalších osob bylo uneseno. Byli odvedeni přes řeku Alleghany do staré indiánské vesnice Kittaning a odtud do francouzské Fort Duquesne.

Woods se nakonec významně se zapsal do dějin okresů Bedford a Alleghany. Wood byl celkem bezstarostný chlapík, a ještě v zajetí požádal o ruku čerstvou vdovu paní Greyovou. Poté, co jej francouzský velitel předal indiánovi zvanému John Hutson, Woods předstíral, že je absolutně neužitečný, a tak se ho chtěl indián rychle zbavit. Domluvili se na roční rentě deseti liber tabáku, dokud nezemře jedna ze smluvních stran. Dohoda byla kupodivu plněna, dokud nedošlo k bitce mezi milicí a indiány, ve které se střetl poručík Harry Woods, syn George Woodse, se synem indiána Johna Hutsona. Jinak byl Woods povoláním zeměměřič a měl tu výsadu vytyčovat základy města Pittsburgh, přičemž jedna z hlavních ulic nese na jeho počest jeho jméno. Po přestěhování do Bedfordu se stal významným a vlivným občanem, jelikož novým osadníkům vyměřoval parcely v horní části údolí Juniata. Měl početnou rodinu a jeho potomci žijí v oblasti dodnes. Jedna z jeho dcer se provdala za pána Rosse, kandidáta na úřad guvernéra pozdějšího státu. Woods se dožil vysokého věku a v pokoji zemřel v širokém kruhu svých příbuzných.

Další zajatkyně paní Greyová s dcerou byla předána kanadským indiánům. Její muž John se následujícího roku připojil k plukovníkovi Armstrongovi a jeho výpravě proti vesnici Kittaning. Naděje, že se opět sejde s rodinou se mu nesplnila, ale získal alespoň nějaké informace. Ty mu však nebyly nic platné, poněvadž se domů vrátil s podlomeným zdravím, proto sepsal závěť a zakrátko zemřel. Svou farmu odkázal ženě a dceři, pro případ, že by se vrátily. Pokud by se prvorozená dcera nevrátila, měla dostat polovinu majetku její sestra.

Cirka rok po přepadení se s přispěním několika obchodníků podařilo paní Greyové prchnout a vrátit v pořádku domů, jenže bez dcery. Uplatnila manželovu závěť a ujala se správy majetku. Na základě smlouvy z roku 1764 se do Philadelphie vrátilo hodně dětí z indiánského zajetí. Dcera paní Greyové žel mezi nimi nebyla. Zůstala tam ovšem jedna dívka ve věku dcery paní Greyové, a tak jí někdo poradil, aby se jí ujala coby dcery a uplatnila na ní manželovu závěť. Když se tak roku 1789 stalo, druhá dcera dědictví zpochybnila a podala žalobu. Soudní řízení se táhlo do roku 1834, dohromady pětačtyřicet let a skončilo ve prospěch žalující strany.

Innis zůstal mezi indiány do uzavření mírové smlouvy, přičemž jeho žena krátce předtím uprchla. Dvě z jejích dětí byly přivedeny do Philadelphie a třetí se utopilo cestou do Kanady. Říká se, že onemocnělo, velmi zesláblo, a tak ho indiáni dali pod led. Ve Philadelphii si jedno Innisovo dítě někdo „přivlastnil“ a otec měl hodně potíží ho získal zpět, a to jen díky mateřského znaménka bez něhož by se identifikace nikdy nepodařila.

Indiáni Tuskarora měli před francouzsko indiánskou válkou s osadníky dobré vztahy. Přicházeli do osady, obchodovali, klábosili a soutěžili s chlapy ve střelbě. Co však bylo nejzajímavější, občas sebou přinášeli čistou olověnou rudou, což byl vynikající a žádaný obchodní artikl, proto se osadníci snažili zjistit, kde se tak vzácný důl nachází. Proto byl nejeden válečník pozván do domácnosti obchodníka, pohoštěn a zpit do němoty a vyslýchán. Avšak navzdory všelikým indiánským slibům a důkladnému pátrání nebyl olověný důl na Tuscaroře nikdy nalezen.

Vypálena pevnost Bedford byla obnovena roku 1759, a to díky úsilí Ralpha Sterrita, obchodníka s indiány. Jeho syn William se narodil v pevnosti a byl prvním bělošským dítětem narozeným v údolí Tuscarora. V době přepadu pevnosti byl Sterrit s rodinou mimo, a tak se zachránil. Vypráví se, že jednoho dne seděl Sterrit před svým srubem, když tu k němu přišel zbědovaný a hladový indián. Sterrit ho pozval domů, dal mu najíst a napít rumu, a k tomu mu ještě přidal tabák. Když pak z jara roku 1763 indiáni opět pozvedli tomahawky, zabouchal jednoho večera na bránu pevnosti nějaký domorodec. Chlapi se ihned chopili pušek, avšak Sterrit v měsíčním svitu poznal indiána, kterému před časem pomohl, a tak se ho optal, co ho přivádí. Ten mu vylíčil, že by se rád revanšoval za projevenou laskavost, a proto chce osadu varovat před válečníky, kterých už je v údolí jako „holubů v lese“ a brzy zaútočí.

Na základě této užitečné informace se osadníci z okolí shromáždili v pevnosti a poté, co nejrychleji odešli do okresu Cumberland. A dobře udělali, poněvadž indiáni přitáhli hned příští noc. Válečníci pevnost vypálili a na cestu položili červeně pomalovanou válečnou palici, na vědomí, že osadníkům vyhlásili válku. Sterrit svým dobročinným skutkem nejspíš zachránil život osmdesáti duší.