Hlavní nabídka:
Jak byl stvořen svět
Země byl velký ostrov plovoucí na moři. Ten byl zavěšený na provazech visících z nebeské klenby. Až svět zestárne, lidé zemřou, provazy se přetrhnou a země se protopí do moře a všude bude zase voda. Indiáni se toho bojí.
Zvířata kdysi žila nahoře, ale bylo tam velmi těsno. Potřebovala více místa. Zajímalo je, co je pod vodou. Bobří vnuk se nabídl, že to prozkoumá. Pátral po vodní hladině všemi směry, ale nenašel žádné pevné místo k odpočinku. Následně se ponořil na dno a vynořil se s kusem bahna. To začalo na vzduchu růst, až se z toho stal ostrov. Země. Pak byl připevněn k nebi čtyřmi provazy, ale nikdo si nepamatoval, kdo to udělal.
Země byla zpočátku plochá, velmi měkká a mokrá. Zvířatům se dolů ještě nechtělo, proto poslala dolů ptáky, aby hledali suché místo. Nenašli však nic, kde by se mohli usadit, tudíž se vrátili nahoru. Po čase sletěla dolů na průzkum káně. Byla to Velká káně, prapředek všech kání. Létal nízko u země, ale ta byla stále ještě měkká. Když letěl nad zemi Čerokíů, byl už velmi unavený a jeho křídla začala narážet do země. Tam, kde se dotkla země, vzniklo údolí, a tam, kde se křídla obrátila vzhůru vznikly hory. Proto je země Čerokíů plná hor.
Země konečně vyschla a zvířata sestoupila dolů. Byla ještě tma, tudíž povolala Slunce a nastavila mu dráhu, aby každý den procházelo ostrovem od východu na západ přímo nad hlavou. Jeho paprsky spálili kůži raka na červeno až se mu zkazilo maso, proto ho Čerokíové nejedí. Dráha slunce byla upravena tak, aby cestovalo obloukem a svítilo tak akorát.
Pod tímto světem se nachází ještě jiný svět, který je ve všem podobný tomu našemu. Jsou tam zvířata, rostliny i lidé, ale roční období jsou jiná. Potůčky stékají z hor jsou stezkami do tohoto podzemního světa a prameny jsou brankami. K tomu je však třeba za průvodce některého z podzemních lidí. Voda v pramenech je v zimě vždy teplejší a v létě chladnější než vnější vzduch.
Kým byla zvířata a rostliny stvořeny se neví. Musela však sedm nocí bdít, stejně jako se dnes mladí lidé postí a nespí, když hledají svého duchovního ochránce. První noc byli všichni vzhůru. Druhou noc jich několik usnulo. Třetí noc usnuli další a pak další, až sedmou noc zůstala bdít toliko sova a puma. Byla jim dána schopnost vidět a pohybovat se ve tmě a lovit. Ze stromů byl do konce vzhůru jen cedr, borovice, smrk, cesmína a vavřín a jsou za to stále zelení. Ostatním bylo řečeno: „Protože jste nevydrželi bdít až do konce, budete každou zimu ztrácet vlasy.“
Pak přišli na řadu lidé. Zpočátku to byl bratr a sestra. Bratr sestru udeřil rybou a za sedm dní se jí narodilo dítě a potom každých sedm dní další. Rychle se množili a hrozilo, že je svět neudrží. Bylo ustanoveno, aby žena měla jen jedno dítě za rok, a tak to zůstalo.
První oheň
Na počátku byl svět byl chladný, dokud Hromovládci žijící nahoře nevyslali své blesky a nezapálili oheň na kmeni dutého platanu. Zvířata viděla kouř, ale nemohla se k němu dostat kvůli vodě, a tak zasedla k poradě. Silný a velký krkavec se nabídl, že to zvládne. Vyletěl vysoko a daleko přes vodu a přistál na platanu. Zatímco přemýšlel, co dál, oheň mu očernil peří, takže se polekal a odletěl. Pak se tam vydala houkající sova a sýček, jenže než se dostali k dutému stromu, oheň už hořel tak prudce, že jim jeho jiskry vypálili kolem očí bílé kruhy. Ostatní ptáci to vzdali.
Nejčkom se nabídl malý had Uksuha. Přeplaval na druhou stranu ostrova, proplazil se trávou ke stromu a malým otvorem vlezl dovnitř. I na něj tam bylo horko a plno kouře. Poslepu kličkoval po žhavém popelu, až sám málem vzňal. Naštěstí se mu podařilo vrátit se stejným otvorem zpět, ale jeho tělo bylo spáleno do černa. Po něm to zkusil velký had Gulegi. Doplaval k ostrovu a vylezl na strom zvenčí, jak je to jeho zvykem, ale když strčil hlavu do dutiny, kouř ho přidusil a on spadl a dodnes je také černý.
I když byla na světě velká zima, nikdo se již netroufal přiblížit se k hořícímu platanu. Ale nakonec přece jen. Vodní pavouk s červenými pruhy na těle, který umí běhat po hladině i se potápět. „Jak přeneseš oheň?“ ptali se ho. „To zvládnu“ odpověděl. Ze svého těla vypustil nit, upředl z ní misku a tu si připevnil na záda. Přeběhl po vodě k ostrovu a přes trávu k hořícímu stromu. Vložil do misky jeden malý uhlík a vrátil se. Od té doby máme oheň a Vodní pavouk má svou misku.
Šťastný lovec, Divoký chlapec a jeho bratr.
Před dávnými věky a brzy po stvoření světa žil na Zemi lovec se ženou a malým chlapcem. Muž se jmenoval Šťastný lovec a jeho žena Kukuřice. Šťastný lovec byl věren svému jménu a vždy nosil domů dostatek zvěřiny. Žena maso umyla v řece a řádně naporcovala. Chlapec si u řeky často hrával a jednoho dne se rodičům zdálo, že od vody slyší hovor a smích. Když se chlapec vrátil domů, rodiče se ptali, s kým si hrál. Chlapec pokrčil rameny: „Přišel z vody řka, že je můj starší bratr. Jeho matka však byla na něj krutá a jednoho dne ho hodila do řeky.“ Rodiče pochopili, že cizí chlapec vzešel z krve masa omývaného Kukuřicí. Šťastný lovec řekl synovi: „Jestli zítra přijde tvůj bratr si s tebou hrát, přiměj ho, aby s tebou zápasil, a když ho uchopíš, zavolej!“ Druhého dne učinil syn dle rady otce a pustil se vodním chlapcem v zápas. Poté, co synek zakřičel, přiběhli rodiče k řece. Vodní tvor křičel: „Pusťte mě, vždyť jste mě od sebe odhodili!“ Nic naplat. Manželé se ho chopili a odvedli domů. Chtěli ho zkrotit, on se ovšem nedál, proto mu dali jméno Zrozen v divokosti čili Divoký chlapec.
Šťastný lovec nadále přinášel z hor tučnou kořist. Jednoho dne řekl Divoký chlapec bratrovi: „Zajímalo by mě, kde náš otec bere všechnu tu zvěřinu. Pojďme to zjistit!“ Když se posléze Lovec vydal do hor, chlapci neváhali a jali se jej nenápadně sledovat. Lovec po čase vešel do bažiny porostlé rákosím. V tu chvíli se Divoký proměnil v ptačí pírko, nechal se unášet větrem a přistál na lovcově rameni. Ten si nařezal několik rákosů a vyrobil z nich šípy. Divoch si pomyslel: „K čemu to bude dobré?“
Jakmile byl Šťastný lovec s práci hotov, pokračoval v cestě dál. Vítr mu odfoukl pírko z ramene a odvál ho do lesa. Tam Divoký nabral svou původní podobu a vrátil se k bratrovi a oznámil mu, co viděl. Dále otce sledovali do hor. Putovali k místu, kde stál velký kámen. Lovec ho nadzvedl a z pod něj ihned vyběhl statný jelen. Šťastný lovec ho briskně složil a vyvrhl. Pak si kořist hodil na záda a vydal se na cestu domů. „Oho!“ vykřikli chlapci, „On všechny ty jeleny drží zavřené v té díře. A kdykoli potřebuje maso, prostě jednoho vypustí a zastřelí ho těmi věcmi, které si vyrobil v bažině.“ Spěchali domů velmi rychle, aby tam byli dříve než jejich otec, který nesl těžké břemeno.
O několik dní později se chlapci vrátili do bažiny, nařezali si rákosí a vyrobili sedm šípů. Pak se vydali do hor k jelení spižírně. Zvedli kámen a vyběhl jelen. Ve chvíli, kdy ho chtěli zastřelit, vyběhl další a další a další. V těch dnech měli všichni jeleni ocasy svěšené dolů jako ostatní zvířata. Když na kolem běžící zvíře vypálil nezkušený Divoký chlapec, zasáhl pouze ocas, který se napřímil. Od té doby jeleni nosí ocas vztyčený nahoru. Po jelenech vyběhly z nory houfy mývalů, zajíců a všech ostatních čtyřnohých, všech kromě medvěda, protože tenkrát ještě žádný medvěd nebyl. Jako poslední vyběhla hejna krocanů, holubů a koroptví. Ta vzlétla a pokryla oblohu coby hučící temný mrak. Šťastný lovec seděl zrovna před svým wigvamem a kouřil dýmku, a jakmile zaslechl ten zvuk, zamyslel se: „Inu, mí zlobiví chlapci dělají potíže. Podívám se tam.“
Vydal se tudíž do hor a u nory, kde choval zvěř, našel své chlapce. Když shledal, že je nora prázdná od zvířat, vztekle sestoupil dolů a kopal do hliněných nádoby, kde pod pokličkami dřímaly štěnice, blechy, vši, komáři a kdejaká taková havěť. Ty hrozné roje se vrhly na nešťastné chlapce a bodaly je, štípaly, kousaly a souživé sály. Kluci křičeli bolestí a zoufalstvím v beznadějné snaze hmyz odehnat, avšak ta smrtící mračna je udolala téměř k smrti. Konečně Šťastný lovec usoudil, že byli dostatečně potrestáni, odehnal obtížnou havěť a oslovil mládence: „Ó vy rošťáci! Co vám chybělo? Měli jste málo jídla? Museli jste se sami za ním pachtit? Vždy jsem uspokojil vaše potřeby a vaše matka vám vařila! Nyní jste vypustili všechna zvířata. Dobře. A když pak budete mít hlad? Kde je najdete? Budete je musit honit po celém lese mojí milí. Vězte, že ne vždy je najdete. Jdu domů za maminkou a snad bude ještě něco k večeři.“
Unavení a hladoví chlapci se vrátili domů a žádali matku o jídlo. „Maso nemám, ale něco vám přinesu“ odpověděla. Žena vzala košík a vydala se do skladu postaveného na kůlech vysoko nad zemí mimo dosah vetřelců. Nahoru vedl žebřík a byl tam poklop. Kdykoli to žena potřebovala, vylezla nahoru a naplnila si košík kukuřicí a fazolemi.
I to přišlo chlapcům podivné a chtěli vědět, jak je to možné, že tak malé skladiště je tak plné potravin. Divoký chlapec bratra vyzval: „Pojďme se tam podívat!“ Obešli skladiště a zezadu vytáhli nějaké trámy, aby se mohli podívat dovnitř. Tam uviděli matku stojící uprostřed místnosti a před sebou košík. Posléze si pohladila břicho a do koše se sypala kukuřice. Pak si pohladila podpaží a doplnila koš fazolemi. Chlapci se na sebe polekaně podívali a řekli si: „Tohle nepůjde. Naše matka je čarodějnice. Jestli něco z toho sníme, otráví nás to. Musíme ji zabít.“
Když se vrátili domů, matka poznala jejich temné myšlenky: „Takže vy mne zabijete?“ „Ano!“ odpověděli „Jsi čarodějnice!“ „Dobře“ na to matka, „až to uděláte, vyčistěte před domem velký kus země, pohřběte mně tam a celou noc hlídejte. Ráno budete mít kukuřici.“ Chlapci udělali, jak jim nařídila, ale pozemek neupravili celý. Proto nyní roste kukuřice jen na několika místech, a ne po celém světě.
Když se domů vrátil Šťastný lovec, uviděl kukuřičné pole, ale nikde svou ženu. „Byla to čarodějnice a my jsme ji zabili,“ odpověděli kluci na jeho otázku, kde je. „S vámi už nezůstanu!“ rozzlobil se otec, „Jdu k Vlčím lidem!“ a vskutku odešel. Divoký chlapec se proměnil v pírko a usadil se otci na rameni neb byl zvědavý kam jde. Šťastný lovec došel do vesnice Vlčího lidu, kde si moudří lidé zasedli k poradě. Po nějakém čase rozvážného mlčení se náčelník Vlků hosta zeptal, co ho přivádí. „Mám doma dva zlobivé hochy. Rád bych, abys tam za sedm dní šel a hrál s nimi míč.“ Vlci věděli, co má na mysli. Chce jejich smrt. V tu chvíli se pírko z lovcova ramene vzneslo vzhůru a kouřovodem vylétlo ven. Po dopadu na zem se Divoký chlapec proměnil a utíkal domů varovat bratra. Šťastný lovec odešel do světa.
Bratři se začali připravovat na příchod Vlků. Běželi kolem wigvamu v širokém kruhu, dokud neudělali pořádnou stopu, kromě strany, odkud měli přijít Vlci. Tam nechali úzký volný prostor. Vyrobili si čtyři početné svazky šípů a umístili je na čtyři různá místa na vnější straně kruhu, načež se ukryli v lese a čekali. Za dva dny přišla bojová skupina Vlků. Stop si nevšimli, neboť přišli tím úzkým průchodem. Ovšem v okamžiku, kdy vešli do kruhu, stopa se změnila na vysoký křovinatý plot a uzavřela se. V tu chvíli se chlapci chopili šípů a začali střílet. Jelikož Vlci nedokázali plot přeskočit, byli všichni zabiti, až na několik, kterým se podařilo otvorem uniknout do velké bažiny. Chlapci se tam rozběhli a jejich stopy vzňaly v ohnivý kruh. Ten zapálil trávu a křoví a spálil téměř všechny ostatní Vlky. Jen dva nebo tři utekli, a to jsou předkové dnešních vlků.
Jelikož se Šťastný lovec nevracel, rozhodli se bratři ho hledat. Divoký chlapec na základě vize věděl, že v Temné zemi není. Že není ani na jihu a ani na severu. Ale v Sluneční zemi by mohl být. Bratři se vydali na východ a po dlouhém putování svého otce našli, jak kráčí s malým psem po boku. „Vy darební chlapci,“ povídá lovec, „přišli jste i sem?“ „Ano,“ odpověděli, „Jsme už muži.“ „A co?“ reagoval otec. „Inu, ale když už jste mě našli, cestujme pospolu. Budu mít však vůdčí slovo.“
Když procházeli kolem jakési smrduté bažiny, Lovec varoval, že tam, je něco nebezpečného, že se od toho musí držet dál. Šel dál napřed, ale Divoký chlapec říká bratrovi: „Rád bych věděl, co to je.“ Šli do mokřiny a našli tam spícího velkého pantera. Divoký chlapec ho šípem střelil do hlavy. Panter překvapeně pozvedl hlavu a druhý chlapec ho střelil z druhé strany. Pak ještě vystřelili společně. Panterovi však šípy neublížily a chlapců si už nevšímal. Ti bažinu opustili a dohonili otce. „Našli jste ho?“ zeptal se. „Ano,“ odpověděli. „Našli a on nám neublížil. Jsme muži.“ Šťastný lovec byl překvapen, ale nic neříkal.
Po čase Lovec chlapce opět varoval: „Buďte opatrní! Přicházíme ke kmeni lidožravců. Jestli vás dostanou, budou vás vařit a udělají si hostinu.“ Pak došli ke stromu zraněného bleskem. Divoký pokynul bratrovi, aby posbíral ze stromu nějaké třísky. Poté došli k vesnici lidožravců, kteří vyběhli s chýši a křičeli: „O ho! Výborně! Jsou tady dva pěkní cizinci. Budeme mít dobrou hostinu!“ Chytili chlapce a odvlekli je do poradního domu a rozeslali zprávu, že se bude konat hostina. Rozdělali pod velkým hliněným kotlem oheň a přivedli vodu do varu. Chytili Divokého chlapce a hodili ho do vody. Jeho bratr zvyklý na způsoby sourozence se nezalekl, a naopak přiložil pod kotel nasbírané třísky. V tu chvíli se poradní dům otřásl a blesky šlehaly z jedné strany na druhou. Srážely lidožravce, dokud je všechny nepobily. Poslední blesk vyletěl kouřovodem a v příštím okamžiku stáli oba mládenci před domem, jako by se nic nestalo. Šli dál a vyhledali otce. „Cože, vy jste zase tady?“ optal se překvapeně. „Ano! My se nikdy nevzdáváme. Jsme muži!“ odpověděli. Šťastný lovec už nic neřekl a šel dál.
Bratři ho následovali, ale on se jim brzy ztratil z očí. Došli na konec světa, tam kde vychází slunce. Přešli na druhou stranu světa a spatřili tam sedět otce vedle matky. Staří lidé je vlídně přijali a byli rádi, že je vidí. Řekli jim, že mohou chvíli zůstat, ale pak musí odejít na Západ. Bratři zůstali sedm dní a pak odešli směrem k Temné zemi, kde žijí dodnes. Jsou to „Malí muži“, a když spolu hovoří, ozývá se na západě hřmění.
Hromoví chlapci povolali do světa opět zvěř. Začali zpívat. Při první písni se ozval řev silného severozápadního vichru. Zpívali dál a vše dunělo. Při sedmé písni vyšlo z lesa stádo vysoké vedené velkým jelenem. Hromovládní chlapci sídlili v Temném kraji a naučili lidstvo sedmi loveckým písním. To všechno se stalo tak dávno, že písně jsou dnes již zapomenuty.