Shikellamy - Nahkohe

Mezi další krásné údolí v povodí řeky Juniaty se řadí Kishicoquillas. Říčka stejného jména ústí u Lewistownu a je dlouhá necelých padesát kilometrů. V době expanze hraničářů byl náčelníkem zdejších Šavanů vážený Kišikokelas, po kterém bylo údolí pojmenováno. Byl vždy vůči bělochům přátelsky a včas je upozorňoval na hrozící nebezpečí. Zatímco většina Šavanů a Delawarů přešla za války k Francouzům, Kišikokelas zůstal neutrální a veškeré spojenecké nabídky odmítl s vysvětlením, „že žádná pozemská sláva ho nemůže přimět pozvednout proti přátelům válečnou sekeru.“ Byl přítelem starého irokézského náčelníka Shikellamyho z Fort Augusty a je pravděpodobné, že ho některý z moravských misionářů obrátil na křesťanství. Kišikokelas zemřel roku 1756, jak vyplývá z dopisu adresovaného jeho synům:
                                                        „Philadelphia, 13. června 1756“
„Jsem Vám zavázán za dopis od našeho dobrého přítele Johna Šikalamyho. Dopis a dárek Vašeho otce obdržel zesnulý guvernér Hamilton, který mě s ním seznámil. Chtěl jsem Vám poslat své poděkování a odpověď dříve, ale byl jsem dost zaneprázdněn. Srdečně soucítím se ztrátou Vašeho starého otce a míchám své slzy s Vašimi. Nyní však chci, abyste si otřel slzy kapesníkem, který Vám za tímto účelem posílám. Je to na důkaz lásky, kterou má vláda této země k rodině náčelníka Kišikokelase. Přijměte prosím tento dar, který je předán Johnu Shikellamymu pro Vaši potřebu. Kéž vám Velký duch udělí zdraví a každé další požehnání. Pokračujte ve své náklonnosti k Angličanům a dobrému lidu této provincie a vždy se pak setkáte s jejich vděčností.
                                                        „Váš přítel Robert H. Morris.“
Krátce po roce 1755 začali do údolí Kishicoquillas přicházet ve velkém osadníci. Byli uchvácení nejen jeho úrodou, ale i jeho spanilostí. Avšak jen málokterým se tam podařilo usadit, jelikož indiánům se jejich počínání pramálo líbilo. Ovšem s výjimkou náčelníka Kišikokelase a jeho lidí. Ti ostatní kladli nově příchozím do cesty všemožné překážky, krom přímého násilí a zabití. Neexistují žádné přesvědčivé důkazy, že by v té době došlo v údolí k nějakým násilnostem. Pravda, že osadníky všelijak ohrožovali a obtěžovali, aby jim pobyt na jejich území znepříjemnili. Dopis plukovníka Armstronga guvernéru Morrisovi o to podává informace:
                                                       „Carlisle, 26. května 1755.“
„Dnes jsem obdržel dopis od svého bratra, který vytyčuje pozemky pro osadníky na novém území. Napsal mi o třech velmi zmalovaných indiánech, kteří minulý týden přepadli a vyhnali několik osadníků z údolí Kishicoquillas. Jeden z indiánů svým plíživým postojem naznačoval, že chce tajně střílet, ale když byl spatřen, utekl. Odvedli však tři koně a ukradli tři nebo čtyři zbraně a nějakou hotovost. Říká se, že okradli ještě jednoho muže nahoře v Juniatě. Zítra se mám vydat do Kishicoquillas a vyřešit tam nějaké spory a odtud pokračovat do Susquehanny poblíž Shamokinu, kde očekávám setkání s Conradem Weiserem. Pokud tam bude, mohl by mi s pomocí Shikellamyho být užitečný, pokud jde o ty loupeže.“
                                                       „Vážený pane, s pozdravem Váš John Armstrong“
Plukovník Armstrong se do Shamokinu vydal, setkal se s Shikellamym a přiměl ho využit svého vlivu ve prospěch osadníků. Náčelníkovo úsilí však vyšlo nadarmo, poněvadž mezi „divochy“ z Kishicoquillas neměl dostatek autority a osadníci se volky nevolky museli stáhnout do Fort Granville. Do údolí se už nikdo z bělochů neodvážil až do roku 1765.
Shikellamy byl vlivný irokézský náčelník a do své smrti byl věrným přítelem osadníků. Možná proto nikdo z Irokézů ze Susquehanny nefandil Francouzům, včetně několika skupin Delawarů. Náčelník se účastnil mnoha jednání ve Philadelphii, kde několikrát pobýval v domácnosti Jamese Logana, tajemníka provincie. Náčelník si ho vážil do té míry, že po něm pojmenoval dva ze svých synů a nechal je pokřtít u Moravských bratří. Roku 1755 navštívil Shikellamy starého Kišikokelase, aby se dohodli na nějakých opatřeních, která by zabránila indiánům v údolí páchat loupeže a jiná alotria. Náčelníka doprovázel syn James Logan (Tagajutah), jenž byl krásou údolí okouzlen do té míry, že se v něm usadil. Srub si postavil u krásného vápencového pramene, jehož čisté vody vyvěraly z úbočí mírného kopce v samém srdci údolí.

Je to onen Logan, jehož jméno je zvěčněno v názvech okresů, měst, městeček, údolích, cestách, horách, a dokonce i hotelech. Nicméně indiáni ho znali pod jménem Tagajutah. Logan se věnoval převážně lovu a maso s kůžemi dodával osadníkům, se kterými se rád stýkal. Jeden z nich ho popsal coby „pohledného, svalnatého, nejspíš osmadvacetiletého muže, vážicího asi dvě stě liber. Měl plně vyvinutý hrudník a výrazné expanzivní rysy. Jeho pleť nebyla tak tmavá jako pleť indiánů z údolí Juniaty a celé jeho chování svědčilo o tom, že se často stýká s bělochy.“ Tento sympatický indián měl však prý jeden nedostatek, který byl ovšem velkým neduhem celé jeho rasy. Při každé vhodné příležitosti se totiž oddávat nadměrnému pití. Za střízlivá byl důstojný, zdrženlivý, upřímný a čestný. Když se však namazal, stal se ješitným, vychloubačným a přihlouplým.
Krátce před svou smrtí soudce Brown v rozhovoru s panem R. P. Maclayem o Loganovi uvedl: „Když jsem poprvé uviděl Loganův pramen, toulal jsem se s bratrem Jamesem Reedem po údolí a hledal vhodný pozemek se zdrojem čisté vody. Asi kilometr od něj jsme spatřili medvěda a rozdělili se, abychom na něj vystřelili ze dvou stran. Jel jsem dál a rozhlížel se po vyvýšeném terénu pro lepší rozhled, když tu jsem spatřil ten pramen. A jelikož jsem měl pořádnou žízeň, měl jsem větší radost, než kdybych zabil tucet medvědů. Opřel jsem pušku o strom a lehl si, abych se napil. Když jsem sklonil hlavu, spatřil jsem na vodní hladině odraz stínu vysokého indiána. Přiskočil jsem k pušce a indián vydal výkřik, zda mírový, čí válečný, to jsem v té chvíli nevěděl. Když jsem se chopil pušky a postavil se k němu čelem, on zaklapl pánvičku zbraně, vyhodil náboj a natáhl ke mně otevřenou dlaň na znamení přátelství. Odložili jsme pušky a u pramene si podali ruce. Tohle byl Logan, nejlepší exemplář člověka, s jakým jsem se kdy setkal, ať už byl bílý, nebo rudý. Uměl trochu anglicky a řekl mi, že kousek po proudu je další bílý lovec a nabídl mi, že mě k němu dovede. Tam jsem se poprvé setkal s vaším otcem Samuelem Maclayem. Zůstali jsme tam týden, hledali prameny a vybírali další pozemky. Tam jsme položili základ přátelství, které nebylo nikdy přerušeno. Navštívili jsme Logana v jeho táboře u Loganova pramene, a pak jsme tam s tvým otcem stříleli na terč za dolar za každou vítěznou ránu. Logan prohrál čtyři nebo pět ran a uznal porážku. Před našim odchodem vešel do chaty a donesl několik jeleních kůží. Podal je otci, který je ovšem odmítl s vysvětlením, že je na návštěvě, a ne na loupežné výpravě, a že střelba byla prostě jen zkouškou zručnosti a sázka minimální. Logan se důstojně napřímil a řekl: ‚Já se vsadím, že jsem tě přiměl střílet co nejlépe. Já jsem gentleman, a když tě porazím, klidně si vezmu tvůj dolar. Musíš si tedy vzít kůži, nebo mne urazit.‘ Příštího roku jsem přivedl svou ženu a utábořil se pod velkým ořechem na břehu Tea Creeku. Tam jsem si postavil srub poblíž místa, kde nyní stojí mlýn, a od té doby žiji v údolí. Chudák Logan brzy nato odešel do Alleghany a už jsem ho nikdy neviděl.“
O Loganovi se traduje mnoho různých příběhů, ale většinou nejsou ověřeny. Při prohlížení několika rukopisů, které po sobě zanechal zesnulý Edward Bell najdeme zmínku o „Kapitánu Loganovi, indiánovi přátelském k bělochům.“ Byl to ale jeho bratr, který roku 1771 sídlil na horním konci okresu Huntingdon a o několik let později se usadil v Loganově údolí v okrese Blair. Během války za nezávislost se přestěhoval směrem k horám do okolí Chickalacamoose poblíž dnešního Clearfieldu. Tam sloužil osadníkům jako špeh a prokazoval jim další cenné služby.  
Náš Logan Tagajutah se odstěhoval k ústí Yellow Creeku v Ohiu, kde vznikla malá roubená vesnice jeho příbuzných a dalších Kayugů z Fort Augusty. Tam se s ním sešel Heckwelder a vzpomínal na něj: „Byl to člověk, se kterým jsem se setkal kolem roku 1772. Logan mi byl představen indiánským přítelem coby syn váženého a již zesnulého náčelníka Shikellamyho a přítele bílých lidí. V průběhu rozhovoru jsem ho uznal za muže s vyšším nadáním, než jaké indiáni obvykle mívají. Když se téma stočilo na neřesti a nemravnosti, přiznal se zejména k zálibě v alkoholu. Vyčítal bílým lidem vnucování alkoholu jeho lidem. Jinak obdivoval naši vynalézavost, mluvil o gentlemanech, ale podotkl, že takových mají indiáni za sousedy bohužel jen málo. Mluvil o svém přátelství k bílým lidem a přál by si být vždy jejich sousedem. Naléhal abych ho navštívil. Bydlel jsem tehdy v sousedství Cuskuskee v misii Moravských bratří. V dubnu 1773, když jsem se plavil po Ohiu do Muskingumu u Logana jsem se zastavil a byl jsem zdvořile přivítán.“
Počátkem války o Ohio došlo ke krvavé události, která úplně změnila Loganův život. Došlo k tomu někdy v květnu 1774, kdy začaly pohraniční šarvátky a jistý Daniel Greathouse vzal „spravedlnost“ do svých rukou až příliš svérázně. Shromáždil třicet ozbrojenců a zrádně vylákal indiány z Loganovy vesnice mimo osadu a napadl je, i když bezpečně věděl, že se jedná o pokojné lidi. Dvanáct jich pobil a šest nebo osm zranil. Byla mezi nimi Loganova sestra a syn Kišikokelas. Logan po návratu z lovu pohřbil své mrtvé, postaral se o raněné a se zbytkem své tlupy odešel do Ohia a připojil se k Šavanům už jako úplně jiný člověk. Pomsta ho podněcovala k těm nejodvážnějším činům a kolik bílých mužů, žen a dětí přivedl na věčnost, aby utišil svůj hněv, ví jen ten, „jehož oko vidí všechno.“ Začal bojovat proti bělochům s tou nejhorší krutou zuřivostí, dokud na podzim 1774 nezasáhla Dunmorova armáda.

Během příměří prohlásil, že nehodlá odložit válečnou sekeru, jelikož pomsta ještě nebyla naplněna, nakonec se však rozhodl v zájmu národa to udělat. Mírového jednání se odmítl účastnit, ale prostřednictvím posla vyjádřil své rozpoložení: „Když přišel někdo z bílých lidí do Tagajutahova wigvamu, postaral jsem se o něj. Kdo to může popřít? Kdo byl hladový, dostal k jídlu maso. Kdo byl promrzlý a nahý, zahřál jsem ho a dál mu nové šaty. Během té dlouhé války mezi Francouzi a Angličany zůstal Tagajutah ve svém wigvamu a čekal na mír. O mé lásce k bílým lidem se všeobecně vědělo. Indiáni mi říkali ‚Tagajutah, přítel bělochů'. Myslel jsem, že to tak bude navěky. Ale jeden muž, plukovník Cresap začal minulé jaro chladnokrevně vraždit Tagajutahovy příbuzné a neušetřil ani ženy s dětmi. Není nikdo, v kom by kolovala má krev. Musel jsem se pomstít a udělal jsem to. Zabil jsem jich mnoho, ale má pomsta už je naplněna. Jsem rád, že je mír. Ale nemyslete si, že se Tagajutah bojí. Tagajutah nikdy necítil strach, ale jeho život už nikdo nezachrání. Je někdo, kdo bude pro Tagajutaha plakat? Ani jeden!“
Říká se, že nejednomu chlapákovi to vehnalo slzy do očí. Také se říká, že autorem projevu byl Thomas Jefferson, ale ten to důrazně popřel. Jediná nesrovnalost se týká kapitána Cresapa, který se sice coby „bohem pověřený považoval za povinného zabíjet indiány při každé příležitosti“ ale tentokrát v tom neměl prsty. Proto jeho přátelé považovali za povinnost sepsat v jeho prospěch petici, aby na něm neulpělo stigma Loganovy tragédie.
Samotný Logan upadl do těžké deprese. „Výraz jeho obličeje býval už jenom melancholický“ a podle něj byl jeho život už jen utrpením a bez radosti. Že by pro něj bylo lépe, kdyby nikdy neexistoval. Začal do jisté míry blouznit a prohlašoval, že se zabije a vyhýbal se lidem. Vše, co si dokázal puškou vydělat, šlo na pití, které urychlilo jeho pád a dříve tak šlechetný život skončil opileckou rvačkou někde u Detroitu.
Shikellamy, náčelník Oneidů, se narodil na počátku osmdesátých let sedmnáctého století. Pod jeho správu patřili také skupiny Šavanů a Delawarů ze střední Pennsylvanie, konkrétně od řeky Susquehanny. V historických záznamech se objevil roku 1728, když úředně navštívil Philadelphii. Tou dobou žil v šavanské vesnici poblíž dnešního Miltonu a v roce 1742 se přestěhoval do Shamokinu na severním rameni Susquehanny. Byl důležitým prostředníkem mezi pennsylvanskou vládou a irokézskými náčelníky v Onondaze. V Shamokinu se seznámil s Conradem Weiserem a dělal mu průvodce na jeho cestách pohraničím Pennsylvanie a New Yorku. Byl popsán jako „důvěryhodný muž s velkou láskou k Angličanům.“ Kvůli jeho inteligenci někteří historikové tvrdili, že to byl Francouz v raném dětství zajatý indiány, ale vše nasvědčuje tomu, že to byl čistokrevný domorodec.
Roku 1736 pomohl ve Philadelphii dojednat smlouvu ohledně prodeje půdy v povodí řeky Delaware, jižně od Blue Mountain. Vzhledem k tomu, že si Irokézové na tuto půdu předtím nedělali nárok, byl to významný obrat v pennsylvanské politice. William Penn se nikdy nepletl do sporů mezi domorodými kmeny, ale jeho synové na to měli jiný pohled. Neváhali kupříkladu sjednat kontroverzní smlouvu zvanou Walking Purchase (Procházková koupě), která se řešila ještě roku 2006.  
 Zakladatel kolonie Pennsylvania William Penn se těšil pověsti férového jednání, avšak jeho synové John a Thomas se uchýlili k jiným praktikám. Roku 1736 přišli za Delawary s jakousi smlouvou, kterou měli uzavřít jejich otcové roku 1686, podle níž Lenape slíbili prodat území začínající na soutoku horního toku řeky Delaware a přítoku Lehigh River tak daleko, kam by člověk došel za den a půl. Podle historiků se jednalo neratifikovanou ústní smlouvou nebo dokonce úplný podvrh. Nicméně poněkud zmatení náčelníci na žádost přikývli s myšlenkou, že člověk ujde za tento čas tak šedesát kilometrů a smlouvu podepsali. Jenže agent Pennovic pozemkového úřadu a provinční sekretář James Logan vytýčil na mapě, pokud možno nejrovnější trasu a najal tři nejrychlejší běžce v kolonii, Edwarda Marshalla, Solomona Jenningse a Jamese Yeatese. Na regulérnost měl dohlížet šerif okresu Buck, Timothy. Celá dobře připravená akce byla realizována devatenáctého září 1737 a nejúspěšnějším běžcem byl Jim Thorpe, jenž uběhl celých sto třináct kilometrů, takže pro své zaměstnavatele získal pozemek o rozloze 4 860 km2. Dostal za to pět liber v hotovosti a pět set akrů půdy. Delawarové se obrátili na Irokéze ze žádosti o pomoc, jelikož se v jejich očích nejednalo o čistou hru, avšak Irokézové od toho dali ruce pryč. Nedalo se nic dělat. Delawaři museli odejít dál do údolí řek Shamokin a Wyoming, kde již bylo mnoho jiných přesídlenců. Roku 2004 podali Delawarové na tuto transakci žalobu, ale okresní soud jí zamítl, stejně tak jako federální odvolací soud roku 2006. Potvrdil, že domorodé vlastnické právo může platně zaniknout i podvodem. Nejvyšším soud USA se případem odmítl úplně zabývat.
V roce 1744 Conrad Weiser dohlížel v Shamokinu na stavbu sroubeného domu s šindelovou střechou určeného pro Shikellamyho, jež více posílil jeho prestiž. V roce 1742 navštívil náčelníka hrabě Zinzendorf, biskup Moravských bratří. Hrabě věřil, že Shikellamy poslouží misionářům coby důležitý prostředník při kazatelské činnosti. Náčelník Moravanům velmi důvěřoval a věřil, že to s jeho lidmi myslí opravdu dobře. Koneckonců byli skoro jediní, kdo po indiánech nežádal kožešiny a půdu a nedávali jim alkohol. Shikellamy je nechával u sebe bydlet, půjčoval jim koně a pomáhal stavět domy. Sám konvertoval v listopadu roku 1748 v Betlehemě. Křesťanství si však moc neužil, neboť na zpáteční cestě onemocněl a navzdory misionářů šestého prosince 1748 nemoci podlehl.
Podle historiků měl čtyři syny a nejméně jednu dceru. Nejstarší byl Kapitán John Logan Tachnechtoris (Košatý dub), Druhý James Logan Tagajutah, třetí Arahhot (pravděpodobně totožný s „Nešťastným Jakem“ zabitým ve válce s Katawby v roce 1744 a čtvrtý byl John Petty Sogogeghyata a nejspíš také zahynul v bitvě. Dceru jménem neznáme, ale byla to vdova po Cajadiesovi, známém jako „nejlepší lovec mezi všemi indiány,“ která zemřela v listopadu 1747. Náčelníkova manželka se jmenovala Neanoma a všechny děti dle tradice patřily do jejího kmene Kayugů.
Toto je výpověď Jesseho Logana, stošestiletého Shikellamyho pravnuka z devátého října 1915: „Narodil jsem se na západním břehu řeky Allegheny v rezervaci Cornplanter v roce 1809. Bylo to ve stejném roce jako se narodil Abraham Lincoln. Mým otcem byl John Logan mladší Kayuga. Byl jediným přeživším dítětem kapitána Johna Logana, nejstaršího syna Shikellamyho. Moje matka byla dcerou seneckého náčelníka Cornplantera. Můj otec se po odchodu z válečné stezky usadil v Cold Spring v rezervaci Allegheny ve státě New York, kde zemřel v roce 1844 ve věku sto let. On se oženil s Annie, dcerou Cornplantera, která mu porodila krásné děti, tři dcery a dva syny. Poslední se jmenovali Lyman a Jesse. Když byl můj dědeček starý, přišel do této rezervace, kde žil s mým otcem až do smrti. Pokud je mi známo, zemřel v této rezervaci a je pohřben poblíž hrobu náčelníka Cornplantera. Já se oženil se Susan, seneckou služebnou a měli jsme jedno dítě, Jamese Logana, který zemřel ve věku třiceti let. Jméno dostal po mém prastrýci, nesmrtelném řečníkovi z Kayugy. Můj otec i syn byli malí muži, mnohem menší než můj dědeček a prastrýc. Já jsem po dědečkovi, protože jsem vysoký. Na Cornplantera, dědečka z matčiny strany si vzpomínám velmi dobře. Byl to velký a silný muž světlé pleti a šedýma očima. Byl velmi pracovitý. Každé ráno, v zimě nebo v létě, za deště nebo za slunečného počasí vycházel v šest hodin ze svého domu a zvonil velkým zvonem, aby se všichni dali do práce a večer, aby přišli na večeři. Nosil červenou čepici podobně jako dnes bílí lovci. Vzpomínám si na Philipa Tomba, velkého lovce losů a panterů, který bydlel míli proti proudu řeky. Mnohokrát jsem lovil losy se slavným Jimem Jacobsem. Lovit mě naučil můj dědeček, který zemřel v roce 1820. Když jsem byl velmi mladý, byl to už starý muž, ale vzpomínám si, jak vypadal. Zabil jsem stovky losů, mnoho medvědů a jelenů a dost panterů, posledního v roce 1860. Vždycky jsem měl rád sport. Pokaždé, když se hraje baseball, jdu pěšky dvě míle do města (Corydon). Jako chlapec jsem vynikal v indiánských hrách „dlouhý míč“ a „sněžný had.“ Rád žertuji a rád si pochutnám na dobré večeři. Tabák a alkohol užívám střídmě. Svůj dlouhý život přičítám lásce k pohybu v přírodě a k lovu a rybaření. Ve stáří se o mě dobře starají moji indiánští přátelé, ale lituji, že ‚moje krev neproudí v žádném živém člověku,‘ abych tak použil slova svého prastrýce Jamese (Tagajutaha). V rezervacích v Pensylvánii a New Yorku žije mnoho Loganů; někteří jsou potomky mého bratra a sester, jiní přijali toto jméno kvůli poctě, která se k němu váže. Přál bych si, abych byl pozván k účasti na odhalení pomníku mého pradědečka (Shikellamyho) v Sunbury příští týden, ale myslím, že svět na Logana zapomněl. Pokusil jsem se bojovat za bílého muže v občanské válce, ale když jsem se dostal do Harrisburgu, poslali mě zpátky jako příliš starého. Stále jsem však dokázal porazit muže o čtvrtinu starší než já pistolí i lukem a šípem. Příští léto, pokud se toho dožiju, doufám, že navštívím Logan Valley, kde můj dědeček bydlel, a prohlédnu si scény, o kterých můj otec tak rád vyprávěl. Rád bych také navštívil paní Grossovou ve Fort Augustě, která se tolik zasloužila o uctění Shikellamyho památky. Žiji už dlouho, ale život mě neunavuje a každý den mi připadá nový a příjemný.“