David Thompson - Kootanae House - Nahkohe

Na návštěvu kmene Sališů bylo již příliš pozdní období, proto jsme koně a zboží bezpečně uskladnili. Sníh na horách byl sice příliš hluboký a nedovoloval válečným společnostem v přechodu, přesto člověk nikdy neví, co se indiánům prožene hlavou. V listopadu nad námi přelétala ohromná hejna divokých husí, avšak nebyla na dostřel. Na konci měsíce odletěly od jezera husy, kachny i labutě, přesto hodně labutí (trubačů) a nějaké kachny zůstaly, protože jezero Kootanae na zimu nezamrzá.

V prosinci se na nebi objevil neobvyklý úkaz. Během jasného dne se kolem slunce vytvořil zářivý světelný kruh v barvách duhy, i když poněkud temnějších. Asi v devět hodin dopoledne se vedle tohoto kruhu zjevilo nachlup stejné slunce, kterému moji muži říkali „dvojslunce.“ Podívaná trvala cirka dvacet minut, než se "falešné" slunce začalo ztrácet a za půl hodiny úplně zmizelo. Bylo to nevšední a nádherná podívaná.

V lednu jsem si vyjel s dřevěnou kánoi na lov divokých ptáků. Zastřelil jsem jednu kachnu a tři morčáky, kteří nejsou moc chutní, ale Kanaďani je klidně baští. Jednou k nám přilétly dvě labutě, avšak něco je rozrušilo, a tak zase zmizely. Z ptáků se tu vyskytuje orel bělohlavý, krkavec a straka. Krkavci se pohybují na okraji pobřežního ledu a dělají pěknou paseku mezi rybím potěrem. Je tu ještě datel chocholatý s šarlatovou hlavičkou a bohatým peřím.

Jakmile bylo dostatek pobřežního ledu dostatečné tloušťky, udělali jsme si „mražák“ na uskladnění masa. Vyhloubili jsme v zemi čtvercovou díru o stranách tři metry a na dno jsme položili ledové pláty. Uložili jsme dovnitř sto jeleních stehen, šedesát kusů plecka a čtyřicet sedm antilopích stehen. Maso jsme pokryli dalším ledem a to celé přikryli jedlovými větvemi. Maso se tímto způsobem pěkně zamrazí a dlouho vydrží, i když není po rozmražení tak šťavnaté. Někdy ho poroste jistý ruch mechu, ale nijak mu neuškodí. Jednou nám kootanajský lovec přivezl šest jelenů, které jsem naporcoval a nasušil pro letní zásoby. Osmnáctého ledna k nám přilétlo hejno neznámých pěkných ptáčku. Byli o něco větší než vrabčáci, tělo měli cihlově zabarvené a hlavu šedou. Nikdy jsem se nedozvěděl, čím se živí. Jednalo se o pěnkavu šedotemennou.

Kootanaové se rádi zabývají lovem divokých koní a jednoho dne k nám přivedli osm kusů. Druhý den se s mými muži vydali na další lov, ale ani po urputné honičce nechytili ani jednoho poníka. Já jsem také často lovil a krotil koně, což je docela drsný podnik a potřebujete k tomu spolehlivého oře. Divocí koně se bez ohledu na nebezpečí prohánějí po příkrých svazích hor a zdají se být obratnější nežli samotní jeleni. Když se nám jednoho dne ztratil soumar, šel jsem ho s jedním mužem hledat. Našli jsme ho uprostřed stáda dvanácti divokých koní a ten pacholek se jim úplně přizpůsobil. Jakmile jsme se přiblížili, rozšířilo se mu chřípí, naježila se mu hříva a ocas postavil, přesto jsme ho úspěšně odvedli pryč. Jeden míšenec má ve svém chovu osmnáct zkrocených koní a my ve stanici máme tři.

Druhá půle ledna byla mírná a často k nám přilétaly labutě. Zdejší indiáni, stejně jako ostatní domorodci tohoto kontinentu propadají v období hojnosti hazardu, kterému se věnují i několik dní a nocí v kuse. Únor byl klidný a počasí mírné. Labutí bylo čím dál tím více, ale pohybovaly se příliš daleko od břehu. Chytili jsme několik divokých koní. Jelení stehno váží v průměru čtrnáct kilo a celý kus od sedmdesáti do osmdesáti kilo. Desátého března zastřelil jeden z mých mužů labuť a já další. Maso bylo celkem dobré, avšak bez tuku a pták celkově vážil čtrnáct kilo. Přilítly i husy a nějaký druh menších labutí.

Již dlouho jsem měl přání změřit výšku některých význačných bodů v naší oblasti Skalistých hor. Žádal jsem proto pána McGillvraye o horský barometr a on mi laskavě vyhověl. Cenný přístroj však svěřil do péče pána Johna McDonalda, partnera společnosti. Ten se zavázal zásilku v pořádku doručit, jenže když mi přístroj předal, byl na kusy a k ničemu. McDonald ho totiž bezohledně hodil mezi ostatní zavazadla a pranic dbal na jeho bezpečnost. Pan McGillvray mi ochotně koupil ještě jeden, ale žel ho svěřil do rukou stejné osoby, a tak to dopadlo úplně stejně, jako v předešlém případě. Aparát byl na cucky. V marné naději na zisk dalšího barometru jsem si zvolil jiný dostupný způsob měření.

Dvakrát jsem na horách pozoroval tvorbu bouřkových mraků. Přitáhly od Tichého oceánu a směřovaly do údolí dolní větvě Columbie. Slunce jasně svítilo, když mraky vystoupaly do výše a začaly se točit ve dvou velkých kruzích v šíři dvaceti mil okolo horských štítů. Menší kruh se točil uprostřed většího a já byl těmi oblaky obklíčen. Byla to pro mne zcela nová a uchvacující podívaná.

V dubnu se značně oteplilo a ptáci začali klást vejce. Tráva se zazelenala stejně jako čerstvě vyrašené lístečky na stromech. Za obchodem připluly do naší stanice velké kánoe s koňmi, kožešinami a sušeným masem. Muži dva koně zabili na maso. Celý měsíc jsme se věnovali pakování zavazadel, a jakmile bylo vše připraveno, vydali jsme se do Mountain Carrying, kde jsme museli postavit kánoe. Plavili jsme se po řece Columbia, kterou jsme opustili odpoledne devátého června a pak vstoupili do horských soutěsek. Každá dvojice vedla pět naložených koní, přičemž každý kůň nesl dva balíky o pětatřiceti kilech. Každou soutěskou tekl rozvodněný potok, proto naše zvířata častokrát plavala a jejich náklad se namočil. Večer osmnáctého jsme vyšli z hor a ocitli se na horním Saskatchewanu. Vyhledal jsem své dvě kánoe, které jsem zde ukryl na podzim loňského roku, a až na několik drobných oprav byly v pořádku. Když jsme vysušili kožešiny, pokračovali jsme jednadvacátého června v cestě a každou kánoi obsluhovalo pět mužů. Čtyřiadvacátého jsme přistáli u Fort Augustu, kterému velel James Hughes. Hughes předal zboží do péče Francouze Parenteaua a poslal ho po řece Rainy na východ.