Hlavní nabídka:
Strávil jsem na kanadském severu celkem několik let, tak bych vám nyní rád vyprávěl o místních lidech. Žije tu několik velkých i menších národů. Na západě se usadili lidé, kteří si říkají „Dinnie“ (jedná se o jazykovou skupiny Na-
Kríové jsou ohromný národ, který se skládá z mnoha podkmenů a rozšířených rodin, které sice mluví stejným algonkinským jazykem, ale v mnoha dialektech. Kríové jsou usazení na rozsáhlém území, které se táhne od břehů atlantického oceánu, až po řeku Saskatchewan. Tito indiáni se usazují na místech, kde lze získat snadnější živobytí, ale můžeme je najít i na pobřeží Hudsonova zálivu, kde je klima velmi hrozné a jejich tábory se nacházejí v oblasti ostrova La Crosse a na horním toku řeky Churchill. Jelikož žijí na tak rozsáhlém území, je nabíledni, že jednotlivé kmeny mají poněkud rozdílné kulturní a životní návyky.
Jsou to poměrně pěkní lidé. Tam, kde jsou dobré životní podmínky, jsou muži v i sto osmdesát centimetrů vysocí, a ti ostatní mají průměrnou výšku. Mají většinou souměrnou a dobře stavěnou postavu a málokdy mezi nimi vidíte mrzáky. Mají oválný obličej a černé, silné a rovné vlasy. Oči mají černé, lícní kostí spíše vysoké, ústa a zuby dobré a bradu oválnou. Ženy se v mládí jeví milé, ale stejně jako u evropské dělnické třídy, malebnost mládí brzo odchází. Mají měkkou a hladkou pleť olivové barvy, stejně jako rodáci ze Španělska.
Dobře snášejí chlad, daleko lépe, než ho snášíme my, poněvadž, jak se zdá, jejich přirozené tělesné teplo je daleko větší, než naše, a možná proto, že jsou závislí na masité stravě. Odolají rovněž velké tělesné námaze, ale co se týče systematické práce, tu opravdu nesnášejí. Raději budou cestovat šest hodin na okolo přes kdovíjakou pustinu, než aby překážku překonali pomoci sekery nebo jiného nástroje. Když pracují, dělají to většinou ve vzpřímeném postoji. Sekají tak díry do ledu nebo díry do bobřích hrází. Nejsou přirozeně pracovití, ale pokud je to nezbytné, muži i ženy jsou obdivuhodně houževnatí. Nejlépe se ale indián cítí, když se vybulí do kožešin a kouří fajfku.
Oblečení mužů jednoduché. Skládá se z košile, či jakési tuniky, hrubé a široké látky, či kůže pověšené na opasku a hrubého druhu punčoch, které končí v polovině stehen a pláště a bot z kůže sobů, či jelenů. V létě si hlavu ničím nekryjí, výjimkou kůže z ledních potáplic, ale v zimě si hlavu omotávají bobří nebo vydří kožešinou.
Oblečení žen tvoří široký pruh látky, který je ušitý jako pytel otevřený na obou koncích. Jeden konec je svázaný přes ramena a v pase je přepásaný. Spodní část je jako kabát dlouhý ke kotníkům, takže ženám dává slušný zjev. Rukávy pokrývají paže a ramena, ale nejsou přišité k šatům. Ženy užívají pokrývku hlavy, která se podobá kapuci. Je ze širokého pruhu látky, který je sešit na jednom konci a zdobený korálky. Sešitý konec drží na hlavě, zatímco volné konce se rozprostírají přes ramena. To chrání hlavu a krk před chladem a sněhem. Ženy si tváře barví málokdy, ale na tváře si nechávají tetovat kruhy. Muži se tetují i po těle.
Kríové jsou mírní a slušní lidé a navzájem se k sobě chovají s velkým respektem a ohleduplností a jenom málokdy si skáčou do řečí. Když se příbuzní a známí vracejí po dlouhém odloučení domů, tváří se lhostejně, jako kdyby byli pryč jen několik hodin. Dát najevo na veřejnosti pocit radosti, či zármutku je považováno za projev slabosti. Když zemře někdo z příbuzných nebo přátel, ženy žalostně a ostře vřískají, ale muži truchlí mlčky. Pokud je chlap hodně smutný, jde někam hluboko do lesa, kde se o samotě oddává hlubokému žalu.
Přátelství mezi muži je doprovázeno vlídným jednáním a zdvořilostí. Přátelé si vzájemně pomáhají v životě, lovu i ve válce. Když je někdo z nich nemocný, pravidelně se navštěvují a oddaně to dělají po celý čas stonání.
Jak už bylo řečeno, Kríové jsou usazeni na rozlehlém území, takže jednotlivé podkmeny jsou od sebe dost oddělený a navzájem se neznají. Přesto mají stejné názory na náboženství a mravy, i když se jejich životní zvyky neshodují. Jsou to snad jediní indiáni, kteří ještě zachovávají tradice dávných časů. V následujícím vyprávění se budu snažit vyhnout názorům, kterými indiány ovlivnili běloši. Soustředím se hlavně na vyprávění starých mužů, kteří ještě znají věci, které se tradovaly před mnoha lety. Jsou lidé, kteří se pokoušeli psát o vyznání domorodých lidí, ale jak jsem zjistil, je velmi těžké dozvědět se skutečnou pravdu. Ptát se jich je zbytečné, protože odpovídají tak, aby se vyhnuli pravdivým odpovědím. Veškeré informace, které jsem získal, jsou z reálného života, kdy jsem s nimi strávil na cestách mnoho času, ve strachu i v nebezpečí, kdy se modlili k neviditelným silám. Pozoroval jsem, jak se dívají na sebe, na jiné, na mládí a na stáři a na budoucnost.
Jednou jsme po celodenním pochodu seděli unaveni u ohně a povídali si. Byl to jeden z těch večerů, k tomu jako stvořených, kdy zem stříbrně osvětluje jasný měsíc a přitom ho doprovázejí tisíce zářících hvězdiček. Při takových příležitostech jsem s nimi hovořil často, poněvadž jak se zdá, záře hvězd vždycky přitahuje jejich pozornost. Myslí si totiž, že to jsou příbytky duší, které na zemi vedly dobrý život. Misionáři mezi nimi nikdy nebyli a má znalost jejich jazyka mi nedovolí, abych je učil o pravém Bohu a o budoucím stavu odměn a trestů. V pekelný oheň nevěří, protože podle nich nemůže žádná věc žít věčně a odolávat ohni. Je pochybné, zdali jejich jazyk v jeho přítomném stavu může jasně vyjádřit doktríny křesťanství v jeho plné síle. Oni věří v existenci „Keeche Manito“ (Velkého ducha), od kterého odvozují víru a tradice. Věří, že veškerý viditelný svět, se všemi jeho obyvateli musel být udělán nějakou silnou bytostí, ale nevím, jestli se jedná o stejnou představu, jakou máme my o všudypřítomnosti, vševědoucnosti a všemohoucnosti Boha. Podle nich je Keeche Manito pán všech věci, vždy laskavý k lidské rase a nesnášející nevinně prolitou lidskou krev. Když je třeba, pošle na zem prudký déšť, aby tu krev smyl. Lidi nechá žít po svém, ale ostatní živí tvorové jsou pod péčí menších manidů, kteří se mu zodpovídají.
Je to ale všechno nějak temné a zmatené, zvláště pak víra v manidy, ochránce a průvodce všech druhů zvířat a ptáků. Každý jednotlivý manido má příkaz starat se o své přidělené zvíře, jako je třeba bizon nebo jelen, proto si indiáni dávají dobrý pozor, aby je neurazili. Když jdou na lov, ptají se manidů o dovolení lovit, a když nějaké zvíře zabijí, děkují manidovi, že jim to dovolil. Když třeba zastřelí soba, polohlasem pronášejí díkuvzdání: „wut, wut, wut“, a potom zvířeti z pod hrdla odříznou úzký pruh kůže a pověsí ho na strom, jako obětinu. Lebky medvědů i jiných zvířat musí být hozeny do vody, a pokud by se tak nestalo, manido by napříště od lovců zvířata zahnal. Nevím, zdali jsou více obávaní, než milovaní. Věří v duchy žen a mužů, kteří vedli hříšný život. Jsou to nešťastné bytosti přežívající v ubohém stavu, které se občas zjevují na místech, kde kdysi žili a lovili, straší tam a jsou to nezvaní hosté.
I lesy mají své duchy. „Pah Kok“ je z nich nejhorší a lidé ho nesnášejí. Vyskytuje se nejčastěji v hlubokých lesích, kde za silných bouří ječí a vyje, aby tak k těm hrůzám ještě přidal. Když se přiblíží k táboru a vyje, oznamuje tak blízkou smrt někoho z táborníků.
Slunci a Měsíci je přisouzeno jisté božství, ale i tak nejsou tato nebeská tělesa uctívána, přesto o nich indiáni mluví s ohromnou úctou. Podobně smýšlí o hvězdách. Mají vlastní jména pro nejjasnější hvězdy a souhvězdí, jako je Sírius, Orion a další. Dokáží podle jejich pohybu určovat změnu ročních období, jakože vzestup Orionu oznamuje příchod zimy, anebo Plejády jsou znamením přicházejícího léta. Země je také božská, ale nedokážu definovat jakým způsobem.
I neživé věci mají svá manida, zvláště pak řeky a jezera, kde indiáni loví ryby, proto u vodopádu pokládají zvláštní kameny ve tvaru ryby, coby dar za úlovek. Tyto kameny jsou vzácné a velmi vyhledávané.
„Metchee Manito“ je zlý duch, který má potěšení v trápení lidí, když jim působí neštěstí, chudobu nebo chorobu a ještě větší sílu mu dodává lidská zloba. Indiáni na jeho zahnání praktikují mnoho obřadů a při některých se musí pomalovat a následně obětovat pes. Cokoliv se mu dává, musí být položeno na zem, nejlépe pod kmen borovice.
Kríové věří v nesmrtelnost lidské duše, jako že je smrt jen změna existence, která probíhá rovnou po smrti. Dobré duše odcházejí do šťastných zemí, kde se připojí k dříve zesnulým příbuzným a přátelům. Slunce je v té zemi stále jasné a je tam spousta zvěře. Duch nezaniká, takže stále existuje v nějaké formě a na nějakém místě. Inu, je to sice pěkná představa, ale dost nejistá. Přesvědčilo mne o tom zjištění, že když se indián ocitne, ve smrtelném nebezpečí, zapomíná na země blažených a snaží se za každou cenu si zachránit krk. Tohle všechno jsem se dozvěděl z rozhovorů u táborových ohňů a já si uvědomuju, jak je důležité, aby se dozvěděli o pravém nebeském Spasiteli a pravé víře.
Kríové věří v bájnou bytost, které říkají Weesarkejauk. Je to podle nich velký hrdina, který je lidem vždy nápomocný a milosrdný, i když je někdy ke svému potěšení šidí a klame a v podobě lišky nebo vlka je často vodí za nos. Mají nějakou tradici ohledně velké potopy, která se týká i výše zmíněného hrdiny. Bylo to tak, že Velký duch vytvořil lidstvo a všechny zvířata a pověřil Weesarkejauka, aby se o všechny tyto tvory postaral a učil je. Měl dávat pozor na to, aby nedělali špatné věci a hlavně, aby si neubližovali a nezabíjeli se. Weesarkejauk byl však velmi neopatrný a nechal lidstvo a zvířata, aby si dělali, co chtěli a oni toho pořádně zneužívali. Země byla brzy znečištěna krveproléváním a Velký duch byl z toho nešťastný, protože lidé se navzájem hádali a vraždili, zatímco zvířata se mezi sebou neustále rvala. Keeche Manito se rozhodl, že zemi od toho nepořádku definitivně očistí, proto seslal na zemi velmi silný liják, který trval několik týdnů. Řeky a jezera se brzy přeplnily, takže pevnina byla rychle pokrytá vodou a dokonce se vylilo i Keeche Gahme (moře). Vody bylo tolik, že se na zemi utopil každý živý tvor, krom Vydry, Bobra a Ondatry.
Weesarkejauk se pokoušel potopu zastavit, ale bylo to na něj příliš silné, takže bezmocně seděl na vodě a plakal nad tím neštěstím. Zakrátko k němu připluli Bobr, Vydra i Ondatra a spočinuli u jeho nohou a hlavy. V tu chvíli přestalo pršet, ale Weesarkejauk neměl dost odvahy, aby se obrátil na samotného Stvořitele a žádal ho o radu a pomoc. Dlouhou dobu smutně přemýšlel, co si počít v tak beznadějné situaci, až ho napadlo, že kdyby měl kus hlíny ze staré země, mohl by vytvořit ostrov. Sám však neměl dostatek síly, aby se mohl potápět, zvláště když nevěděl, jak hluboko může země být. Hrdina si nevěděl vůbec rady. Nakonec dostal nápad poslat pod vodu některého ze tří tvorů, kteří vedle něho plavali. Nasliboval, že pokud mu z hlubin donesou kus staré hlíny, vytvoří pro ně nový a velký ostrov. Jako první lichotil Vydře, jakože že je symbolem odvahy a síly. Vydra se o to pokusila třikrát, ale vždycky se vrátila s nepořízenou a k smrti vyčerpána. V tu chvíli Weesarkejauk obrátil a začal Vydře vyčítat, že je zbabělec, a že to Bobr udělá lépe. Začal tudíž pochlebovat Bobrovi a sliboval mu, že mu na zimu udělá dobrý a velký dům. Bobr se potopil dvakrát, ale také se vracel s nepořízenou a polomrtvý. Weesarkejauk ho nechal odpočinout, a sliboval, že mu dá ještě manželku, tak ať se o to pokusí ještě jednou. Pro ženu se bobr odvážně potopil potřetí, ale málem ho to stálo život.
Weesarkejauk začal propadat zoufalství a nedělal si již malé naděje, že by to dokázala prostá Ondatra. Přesto ji začal podkuřovat a sliboval ji mnoho jedlých kořenů a rákosí, které se bude hodit na stavbu doupěte, a že Vydra a Bobr jsou jenom nicotní blázni, na které se nedá spolehnout. Ondatra povzbuzena pochlebováním se potopila poprvé a nepřinesla nic. Podruhé byla pod vodou dost dlouho a v předních tlapičkách měla už něco malinko hlíny. Bylo to však málo, proto ji Weesarkejauk sliboval samice, které mu budou rodit mnoho mláďat, takže se z něj stane velký národ, nejpočetnější na celém světě. Ondatra se novou nadějí potopila potřetí. Pod vodou byla tak dlouho, až se Weesarkejauk obával, že je jistě mrtvá. Když pak na hladině spatřil několik málo bublinek, ponořil do vody svou dlouhou ruku a vynesl Omdatru téměř mrtvou na hladinu, ale ke své velké radosti shledal, že pacičkama na prsou svírá pěkný kus země. Někdo říká, že získal kus dřeva, ze kterého udělal stromy a z kostí, že udělal zvířata. Velký duch mezitím odvedl všechny vody do Keeche Gahme, do „Velké špatné (slané) vody.
Na konci května roku 1806 jsem strávil celé léto ve stanici Rocky Mountain House a tři týdny z toho neustále pršelo. Hladina zdejší řeky se zvedla do takové míry, že se nedala přebrodit. Ve stanici uvízla i skupina indiánů, kteří byli tou dobou na lovu, ale nyní nemohli nic dělat. Nečinně seděli v domě, kouřili a modlili se k Velkému duchu, aby ten déšť zastavil, protože je lekalo tak nesmírné množství vody. Stál jsem zrovna ve dveřích stanice a sledoval, jak se na obloze mraky trhají, když tu jsem zaslechl, jak indiáni hlasitě volají: „Ó! To je přece znamení života!“ A vskutku, na východě byla největší a nejskvostnější duha, jakou jsem kdy spatřil a každý z nás se z toho radoval. Kríové duze říkají „Peeshim Cappeah“, čili „Sluneční dráha.“ Žil jsem tehdy mezi indiány již celých dvaadvacet let, ale výraz „Znamení života“ (Peemah tisso nan oo chegun) jsem ještě nikdy neslyšel. Ptal jsem se tudíž starých mužů, proč to jméno drží v tajnosti, tak mi dali obvyklou odpověď, že se věcem, kterým se oni učili od svých otců, běloši posmívají a opovrhují, takže to, co považují za drahocenné, nebudou vystavovat posměchu.
Odpověděl jsem, že bych to nikdy neudělal, poněvadž naše svaté knihy také Duhu považují za Znamením života. Ale vysvětlil jsem jim, že někdy jimi pohrdáme proto, že jeden den se modlí k Velkému duchu a druhý den se obracejí a dělají obřady ve prospěch zlých duchů. Pohrdáme jimi, protože se čerta bojí a čím víc ho uctívají, tím větší bude mít nad nimi moc. Uctívat zároveň dobrého a špatného ducha nemá přece žádný smysl. Oni mi zase říkali, že to jsme my, kdo se pořád bojí, a to jak sami o sebe, tak o naše manželky a naše děti. Křesťanství by mohlo vykořenit takové smutné pověry, ale kdo by to udělal? Indiáni žijí společně ve vesnicích maximálně tři měsíce a za tu dobu se asi nestačí nic naučit. Po zbytek roku se rozptýlí po celém tom drsném kraji a loví.
Indiáni se rádi baví a poslouchají příběhy, zvláště pak ty, které jsou dobrodružné, senzační anebo obnášejí dobré poselství, to potom naslouchají s velikou pozornost. Jako lidé po celém světě se zajímají o budoucnost, respektive co je bude čekat během zimního loveckého období. Aby se to dozvěděli, spoléhají se na sny, vize a jiné pověry a několik jejich nejlepších kejklířů předstírá, že mají schopnost předvídat budoucnost.
Jeden z mých nejlepších přátel, se jmenuje Isepsawan, a ten se dotazuje na budoucnost prostřednictvím kouzel. Je to dobrý lovec a skvělý řečník, s pěkným mužným hlasem. On vždycky brzičko ráno bere své chřestidlo a celých dvacet minut s ním pravidelně třese a přitom promlouvá k Velkému duchu a duchům lesa, aby dopřáli všem dobré zdraví, úspěch v lovu a žádá svého manida, aby mu prozradil, kde jsou sobové, a by mu pokud možno poskytl vidění. Isepsawan je dobrý herec. Jeden z jeho nejlepších triků, je svázání do kozelce a následné uvolnění. On se nechá pečlivě svázat v sedící poloze, takže se nemůže ani hýbat, a pak ho ještě zabalí do několika vrstev bizoní a sobí kůže. Dva muži ho následně položí do kouzelnické krabice a dají mu tam i jeho chřestidlo a shromáždění tiše očekává, jak to dopadne. Za patnáct až dvacet minut vyletí z krabice provázky a ozve se zvuk chřestidla a zpěv. Za půl hodiny vyleze Isepsawan z krabice celý vyčerpaný a beze slova odchází do potní chýše, a pak jde spát.
Podle mne je to otázka nějaké domluvy. Zřejmě je to nějaký trik s uzly, které se nějak povolí a čím víc jsem nad tím přemýšlel, byl jsem přesvědčen, že je to nahrané představení. Při jedné příležitostí bylo se mnou pět Skotů a Isepsawan nehodlal obchodovat dřív, dokud nepředvede své představení s kouzelnickou krabicí. Když došlo na svazování, Skotové prohodili, že kdyby ho svázali oni, nikdy by se z toho nedostal. Když jsem to pověděl indiánům, pohotově souhlasil, aby se toho Skotové ujali. Ti Isepsawana pořádně svázali a byli přesvědčeni, že se nemůže nikdy uvolnit. Když pak byl kouzelník zabalen do kůží a vložen do krabice, asi za patnáct minut k naprostému úžasu všech, byly provazy vyhozeny ven a ozval se zpěv a zvuk chřestidla. Skotové z toho byli pořádně mimo a indiáni se jim za to pošklebovali.
Poznal jsem mnoho indiánů, zvláště těch, kteří se hodně stýkali s bělochy, a to byli již poloviční bezvěrci, ale ženy se své víry stále držely, jelikož se bály manidů. Všechny jejich tance měly náboženský kontext. Zatímco u nás se tancuje pro potěšení, pro ně je tanec účelový náboženský obřad. Jejich ohyby jsou pomalé a ladné a já ještě nikdy neviděl tak pěkné tance.
Jednou jsme ve stanu vyřizovali nějaké obchodní záležitosti, když přišly ženy a chtěly si koupit korále a stužky a já odpověděl, že za ně budu chtít kuní kožešiny. Pět dívek odešlo do lesa klást pastičky, zatímco jiné ženy povolaly manžely a bratry, aby společně uspořádali tanec pro kuního manida. Byla zrovna pěkná a klidná měsíční noc, když přišli mladí muži s chřestidly a bubny a devět žen se drželo za ruce a v půlkruhu tančily a pěknými hlasy zpívaly několik hodin. Pamatuju si to jako dnes.
Každý indián věří, že má svého ochranného ducha, který se o něj stará, varuje ho před nebezpečím atp. Tato imaginární bytost se nazývá poowoggan a indiáni se k ní modlí a spoléhají se na jeho ochranu. Důležitou roli v tomto ohledu hrají sny, a když někdo má nějaký důležitý, prohlásí: „ne poo war tin“ – „měl jsem sen.“ Myslím si, že špatné sny mají po těžké večeři, ale dobré sny připisují jako odměnu za dobré skutky a splněné sliby.
Když jsou uražení, jsou vážně rozmrzelí, ale ne víc jak je to běžné u dělnické třídy Evropanů. Urážku často rychle přejdou, když dostanou dárek. Pokud se indián hodlá mstít, nijak s tím nespěchá a čeká na vhodnou příležitost. Odvaha není mužům vlastní, stejně jako mravní bezúhonnost u žen, ačkoli u obou pohlaví se tyto vlastnosti někdy vyskytují v hojné míře. Největší ctí pro muže je skutečnost, že je dobrým lovcem.
Svatební obřady jsou prosté a neokázalé, vlastně to ani nejsou obřady. Je to dohoda mezi rodiči ženicha i nevěsty, přičemž velkou roli hraje právě výše zmíněný fakt, aby byl ženich schopný lovec, který dokáže uživit rodinu, zatímco nevěsta musí být dobrá hospodyně. I když se mladí muži jeví být vášnivými milenci, zřídka to jsou dobří manželé, a když je mezi manžely dlouho přetrvávající rozpor, jednoduše se v klidu po malém obřadu rozvedou. Pak jsou bez poskvrny volní pro nový sňatek.
Polygamie je dovolena, takže někteří muži mají dokonce tři ženy, ale zřídka je to věc svobodné volby. Když zemře indiánovi přítel, je povinován vzít si ovdovělou ženu, sestru, či dceru. O děti je postaráno s velkou péčí a citlivostí. Nikdo je nebije, nikdo jim nic nevyčítá, jenom staří lidé je mohou poučovat. Učí se tak, že napodobují činnost dospělých, takže kluci brzy chodí lovit ryby a drobnou zvěř a v pubertě doprovázejí dospělé lovce. Podobně dívky už od útlého dětství pomáhají v domácnosti.