Ze zápisníku Williama Allinsona - Nahkohe

Ze zápisníků Williama Allinsona z roku 1809

Náčelník Seneků Conundio nosí skalpovou kadeř a ucho dokola naříznuté coby znamení mužské dospělosti a statutu válečníka. Náčelník je hodně věkovitý a může mít něco mezi devadesáti, až sto lety. Indiáni nemají žádné psané narozeninové záznamy a nemají žádný pravidelný mód času, krom měsíců a zim. Jejich počítání času se odvíjí podle pozoruhodných události, proto se dá těžko odhadnout jejich věk a stáří. Jednou mne seznámili se stařenkou se šestigeneračním potomstvem.

Indiáni trpí poměrně často revmatismem, za což může jejich život v přírodě, ve které tráví noc a den nedbajíc na počasí. Brodí se řekami a moknou, přičemž šatstvo suší rovnou na sobě. Často jsem s nimi spával venku bez pokrývky s malým či žádným krytem nad hlavou v mokru a chladu, a tak nyní také trpím revmatismem.

I děti se rodí venku. Těhotná žena jde v doprovodu matky, nebo postarší ženy do lesního ustraní. Tam pomocnice rozdělá oheň a po porodu je dítě zabaleno do přikrývky. Pod třech až čtyřech hodinách se rodička vrací domů, kde se umyje a vypere si věci ve studené vodě. Podle toho, v jaké je kondici se zapojuje do rodinného dění. Po třech dnech jí můžete spatřit v lese s nákladem dřeva a dítětem v nosítku. Nosítko je v podstatě prkno o délce šedesáti centimetrů a šířce třiceti centimetrů. V horní části je malá obruč chránící dítěti hlavu. Záclonka chrání miminko před hmyzem a chladem. V dolní části je malá stupačka bránící sklouznutí. Dítě je zabalené do kusu látky až po bradu s rukama podél těla, tak aby se nemohlo uvolnit. V zimě je dítě zabalené do kožky kočky divoké, či jiného zvířete s měkkou kožešinou. Holkám se chodidla v zavinovačce natáčejí prsty směrem dovnitř, zatímco chlapcům se nechávají tak. Jediný užitek z toho je, že podle stop poznáte, zdali před sebou máte muže nebo ženu. Během dne jsou děti v nosítkách pověšeny na strom, zatímco maminky pracují na poli nebo mají jiné zaměstnání. Miminka se několikrát denně uvolňují a děti jsou na své pelíšky tak zvyklé, že když jsou na svobodě křičí a uklidní se znovu ve svém pelíšku. Tak to chodí až do devátého měsíce jejich věku. Jonathan Thomas mi povídal, že jednou viděl odcházet do lesa těhotnou indiánku, kterak se po deseti dnech vrátila s miminem na zádech a nějakým nákladem k tomu.

Když někdo zemře, ženy obvykle vykopou hrob a vyplní ho kůrovými pláty coby jednoduchou rakev, do které nebožtíka uloží. S ním se pohřbí jeho veškeré pozemské statky, jako jsou osobní věci, oblečení, dárky od přátel a zásoby na cestu. Po pohřbu příbuzní a přátelé navštěvují hrob po devět dnů a nešťastně u něj bědují a pláčou přes půl hodiny. Po devíti dnech smutku se pozůstalí sejdou na kmenové radě, aby si osušili slzy.

Senekové uznávají nejvyšší bytost zvanou Ou'wau'nee'o, kterou pokládají za stvořitele všeho. Je dárcem dobrý věcí, nositelem štěstí a odměny. Věří i ve zlého ducha Nuh'she'o'nau, pleticháře zosnujícího veškeré zlo. Je tvůrcem špatných věcí a pánem zvířat, jako jsou vlci a chřestýši a pánem jedovatých bylin. Je pánem špatných myšlenek a činů a všeho, co produkuje lidské neštěstí na Zemi. Věří v požehnanou zemi štěstí Hight'ca'anongay, do které po smrti odcházejí a jsou přijati mezi duchy dobrých mužů a žen. Tam je dobrým náčelníkem Velký. Tam mohou pohodlně lovit v teplých krajinách, kde je mnoho zvěře, a kde se náramně daří Třem sestrám, kukuřici, fazolím, dýním a dalším dobrým plodům. Opačné místo nehezkých věcí, kam odcházejí zlí, je Owhou'ja'goune-gech. V něm dobře není, poněvadž tam panuje stály chlad, půda je neúrodná, není co lovit a náčelníkem je tam špatný duch, jehož zaměstnáním je ztrpčovat lidem život.

Indiáni se dvakrát ročně shromažďují k velkým svátkům, aby ve svých nejlepších šatech vzdali díky Dobrému duchovi za jeho projevy přízně. První svátek se koná na podzim, když Tři sestry dozrají a druhý se slaví uprostřed zimy, kdy se lovci vracejí s kůžemi a masem. Během těchto svátků muži, ženy, ba i děti zpytují svědomí a snaží se mezi sebou urovnat vzájemné křivdy a nedorozumění, tak aby bylo vše zapomenuto. Hodně věcí se vyříká na kmenové radě a vzájemně se odpouští. Svátek je korunován kolovým tancem malých oddělených skupinek mužů a žen, který se tančí v poradních domech jednotlivých vesnic. Tanečníkům udávají směr dva předem vybraní muži s maskami v tom nejvíce hrozném zjevu, aby vypadali, co nejpůsobivěji. Obléknou se třeba do medvědí kůže, ve které dokola pobíhají a rychle se pohybují. Na tváři mají velkou malovanou masku s vysokou parukou vyrobenou z nejhrubších žíní. Maska má velké oči, otevřená ústa s vyceněnými zuby, aby to vypadalo náramně hrozně. Ruce mají začerněné a používají chřestidlo z krunýře želvy, které je pro tento účel usušeno a probodnuto hůlkou přes krk a naplněno množstvím oblázků. Tito lidé přechází od domu k domu a pohybují přitom chřestidlem nahoru a dolů. Často vstupují dovnitř, nic neříkají, ale neprovedou nic nekalého. Pokud někoho cestou potkají, přátelsky si s ním potřesou rukou a přitom mlčí. Pokud se jich někdo lekne a začne před nimi utíkat, maškara ho chytí a očerní rukama a hrozně přitom ječí. Účelem této taškařice je zosobnit a napodobit špatného ducha a připomínat indiánům nezbytnost nápravy svého života a vyhýbat se špatným věcem. Po těchto obřadech se sejdou v obecním domě, kde vezmou psa, nejlépe bílého, kterého zabijí a hodí do ohně, zatímco lidé kolem tančí a dělají ohromný hluk. Pes je vážené zvíře, a proto je věnováno coby oběť Velkému duchu. Během slavnosti se podává zvěřina a kukuřice. Do ohně je hozena i libra tabáku, jehož vůně je Velkému duchu zvláště příjemná. Kouř z hořícího psa a tabáku se spojí a stoupá k Velkému duchu, jako oběť dobré chutě. Jeden z obřadníků přitom v modlitbě prosí Velkého ducha o požehnání a děkuje za dosavadní přízeň a ochranu. Pak promlouvá k lidem a upozorňuje na konkrétní zlé skutky, kterým by se měli v životě vyhýbat. Jedním z největších je krádež a útěk manžela od manželky během těhotenství. Krevní msta není zločin. Tančení pokračuje v intervalech po dobu pěti až deseti dnů. Stalo se, že součástí těchto svátků bylo pití alkoholu, ale nyní je to zapovězeno, ačkoli je stále ve znamení velkého hluku a zjevného zmatku. Nicméně vše je prováděno absolutně seriózně a z upřímných a dobrých motivů.

Senekové mývali modlu v podobě muže ozdobeného podle indiánských tradic wampumy a různými tretkami. Během svátku stávala na podstavci přes metr a půl vysokém a lidé kolem ní tančili a hodovali. Měl to být zástupce Velkého ducha na Zemi. Roku 1802 modla spadla, kvůli čemuž se sešla kmenová rada, aby rozhodla, co s ní bude dál. Někteří byli pro její obnovu, zatímco druzí pro její úplné zničení. Henry O'beal se nabídl, že obraz jí hodí do řeky s čímž Rada souhlasila pod podmínkou, že za to ponese případné následky. Modla byla hozena do řeky a plavala po hladině sedmnáct kilometrů, než se zastavila u nějakého ostrova.

Prostředníkem mezi lidmi a Velkým duchem se stal Conundiu. Irokézové si ho vážili coby duchovního člověka a proroka. Když chtěl lidu něco sdělit, zahalil se pokrývkou a lehl si mezi dvě malé hromádky hořícího tabáku. Ležel nehybně a předstíral, že stoupá k nebi kvůli důvěrnému rozhovoru s duchy. Po půl hodině odhodí přikrývku a otevře očí obrácené v sloup. Na kmenové Radě pak předloží shromážděným své vize. Táto údajná zjevení měla na indiány pozoruhodný účinek.  

Asi před deseti lety indiánům radil, aby přestali pít rum a neprodávali své pozemky a vskutku došlo k nápravě, ale nutno podotknou, že mu v tom přátelé hodně pomáhali. Aby své následovníky Conundiu povzbudil, sdělil jim, že měl vidění zlého ducha v děsivé podobě s křídly, jak se vznáší nad jistým domem. Jak se tak zloduch rozhlížel uviděl, že indiáni přestali pít rum, shledal, že tam nemá co dělat a odletěl do jiné vesnice u Buffala, kde se rum pije, a tak tam našel spoustu práce.  

Obětování psa nyní někteří neschvalují a Henry O‘beal (ačkoli v některých ohledech je rozhárané povahy a občas páchá špatné věcí, je bez ohledu na to přece jen prozíravý a osvícený člověk) hodlá své námitky předložit v Radě. Nevěří v čarodějnictví a občas to říká nahlas, ale musí to dělat opatrně, protože dle jeho mínění si již nyní přivodil nelibost mnohých.

Kdysi za války Irokézové zajatce opékali a jedli, a ještě dnes jsou mezi nimi asi dva veteráni, kteří se těchto hostin účastnili. Národ se už tohoto zvyku zřekl. Amulety se někdy nosí, jako ochrana před nemocemi. Válku považují za výtvor zlého ducha, to znamená, že agresor je tímto duchen podněcován k zlým skutkům, ale pomsta je spravedlivá, a dokonce podporovaná dobrým duchem. Padlí v bitvě odcházejí padlí rovnou na místo požehnání.

Kromě výročních svátků a obětí mají Irokézové jakýsi druh rodinného uctívání. Pokud má hlava rodiny nutkání oslovit Velkého ducha, dělá to nahlas. Předmětem je povětšinou díkůvzdání za ochranu rodiny a kmene, za jídlo a za věci potřebné k životu a jiné vymoženosti. Pokud se někomu zdá sen, ve kterém vidí zesnulého příbuzného hladovět, informuje o tom vesnici a zorganizuje lov. Z přinesené zvěřiny se uspořádá taneční hostina s náboženskými prvky, která trvá den, či déle.

Dříve bývalo zvykem přivítat hosta i cizince jídlem. Jídlo se obešlo bez obřadu, krom zdvořilostního poděkování. Nicméně dávalo se pozor, aby se zbytečně nehostily potulné a zahálčivé osoby se sklony k lenosti, aby na to dopláceli pracovití a šetrní. Když Seneka opouští přítele, řekne mu, že s ním skončil, což se rovná rozloučení, ale pokud se to stane za nepříjemných okolností a zloby, neřekne nic, což je jasný důkaz, že je uražen. Přestože je krádež považována za velký zločin, nezřídka k ní dochází. V případě, kdy je zloděj odhalen, je předvolán před Radu a tomuto příkazu se většinou podřídí. Tam si vyslechne obvinění a pokud je vinen a je učiněno doznání a odcizený majetek se vrátí. Každý náčelník a bojovník má v Radě plnou svobodu k vyjádření svého názoru. Mluví jeden po druhém a ostatní jsou povinni naslouchat. Přerušení řečníka je velký společenský přestupek. Pokud obviněný popírá vinu, je považován za nevinného, neboť, a to to je pozoruhodné, že indiáni se přiznávají, pokud jsou spravedlivě obviněni. Jonathan byl u takových soudů mnohokrát a všiml si, že viníka prozradil už jen samotný výraz jeho tváře a očí.  

Muži a ženy jsou vůči sobě velmi ostýchaví, takže je vzácné vidět muže a ženu dokonce i ze stejného kmene, jak spolu o samotě hovoří. Pokud žena cestuje mimo domov, bere s sebou jedno nebo více dětí, aby v případě potřeby svědčily o jejím bezúhonném chování. Existuje však příliš mnoho důkazů, že se jedná pouze o předstíranou tradiční stydlivost. Zdá se, že indiáni jsou stejně dobře vypočítaví, jako kterýkoli jiný národ, ale zvyk klade důraz na otevřené přátelské seznámení páru, aby se vzájemně předem poznali, ale ve skutečnosti páry vstupují do manželství velmi brzy, ještě, než jejich úsudek plně dozraje. Důsledkem toho často dochází k rozchodům.

Když se ukáže užití kořenů a bylin a jiných léků za neúčinné, pozvou přátelé dva muže s maskami. Ti obcházejí obydlí, chřestí a třepu želvími krunýři a strašlivě hulákají. Je to zavedený zvyk, který má značný vliv na oslabené indiány, aby se polekali a věděli, co je třeba ještě vydržet. Muži s maskami vejdou do domu, dělají hluk a předvádějí všechny divoké kejkle a manévry těla, které si vymyslí. Někdy dokonce tahají nemocného po místnosti, špiní ho svýma černýma rukama a potírají mu hlavu a tělo popelem. Zacházejí s nemocným takovým způsobem, že každý neznalý zdejších poměrů by se domníval, že se chystají pacienta spíše zabít. Po důkladném znečištění nemocného a domu popelem se stáhnou a někdo po nich uklidí. Jakkoli se tento zvyk zdá absurdní, v mnoha případech má blahodárný účinek, neboť se pacient zapotí a představivost v něm probouzí léčebnou naději. Domnívají se, že tímto způsobem zahánějí zlé duchy.

Kdysi bylo zvykem po úmrtí hlavy rodiny jeho majetek i obydlí spálit. Záměrem bylo zabránit hádkám mezi potomky o dědictví. Když zemře významný a majetný indián, jeho zbraň, deka, nůž a další osobní majetek se uchovají někdy až osmnáct měsíců, než dojde k rozdělení. Dřív by to nebylo slušné. Věci se přinesou do obecního domu na odiv veřejnosti, přičemž se oznámí, že se jedná o majetek takového a takového náčelníka. Každý mladík si může vybrat, co chce a odnést si to. Tento zvyk stále ještě převládá mezi indiány v jižních státech, ale přemýšlivější Senekové si postavili dobré domy a získali majetek a raději sepsali závěť, aby majetek rozdělili mezi děti. Zbraň a další věci se dříve pohřbívaly se zemřelým, ale v poslední době se od tohoto zvyku hodně upouští.

Irokézové věří ve vzkříšení ducha, ale ne těla. Dle jejich vnímání duch určitou dobu po smrti přichází a odchází, proto mu nad hrobem staví jakýsi domeček, aby měl kde bydlet a také snad ze slušnosti a úcty k mrtvému. Někdy je postaven z klád a střechou pokrytou kůrou. Jindy je z prken, stejně jako střecha. V průčelí domečku je vyříznut malý otvor o velikosti klíčové dírky, který umožňuje duchovi vstoupit a vystoupit. Tento zvyk se zachovává dodnes.

Kdysi měli Irokézové společná pole a na něm si každý osázel svou parcelu. Jenže našlo se mnoho povalečů těžících z práce těch pracovitějších. Dnes každý hospodaří na svém ohrazeném pozemku a pokud si to může dovolit, postaví si pohodlný dům. Pokud se rozhodnou odstěhovat, prodají svůj majetek, ačkoli poplatek za půdu nelze převést, protože je majetkem kmene, přesto se takto prodané nemovitosti považují za majetek kupujícího. První prodej tohoto druhu byl považován za absolutní novinku a vzbudil značný rozruch, ale nyní už je to běžná záležitost.

Kdysi bývalo ojedinělým zvykem, že staří indiáni unaveni životem požádali o pohřbeni zaživa. V tom případě byl vykopán hluboký hrob, žadatel byl do něj spuštěn a opatrně zasypán hlínou až po bradu. Pak se vykonal obřad, načež mladí bojovníci rychle zasypali zbytek těla, aby co nejrychleji ukončili utrpení umírajícího.

Indiáni si dříve vytrhávali vousy i vlasy z hlavy, kromě dlouhé skalpové kadeře na temeni. Když se v boji kadeře zmocnil nepřítel, odřízl jí i s kůží. Tomu se říká skalpování. Na vytrhávaní vlasů a vousů i s kořínky používali indiáni jakési provizorní kleštičky vyrobené dřevěného kolíku a drátku. Tento nástroj je lehký a vydrží celou věčnost. Nicméně vytrhávání vlasů a vousů je dnes již minulostí a mladí muži se normálně holí.

V jídle nejsou nikterak vybíraví a klidně si pošmáknou i na značně zkaženém mase. Jsou citliví na svá práva a svobodu a rovněž na práva druhých. Přestupky vůči ní jsou často příčinou k válce. Křivdu projednává Rada a pokud rozhodne, že je třeba zasáhnout, udělá se to rychle. Muž s darem odvahy a lstivostí je jmenován válečným náčelníkem. Bojovníci se malují červenou barvou a při některých příležitostech přidávají černé pruhy. Červená je nejen symbolem války, ale také veselí a někdy má krýt skutečný výraz tváře. Když se namalují kolem očí, má to úžasný účinek. Vypadají hodně divoce. Černá barva většinou znamená potíže. Na válečném tažení se snaží pečlivě skrývat stopy a málokdy zapalují ohně. V boji jsou velmi divocí, skalpují a berou zajatce. Rada rozhodně, kteří z nich zůstanou na živu nebo budou umučeni. Zajatci jsou někdy přijímáni do rodin místo příbuzných padlých ve válce a v takových případech se s nimi zachází laskavě. Často se prostřednictví sňatku s národem úplně ztotožní.

Indiáni si velmi potrpí na ozdoby a zejména na stříbrné brože. JS nám vyprávěl, že jednou viděl člověka se sedmi sty brožemi na jednom oděvu. Když se indián domnívá, že mu někdo ublížil, uspokojí ho jenom pomsta, a pokud jí nemůže uplatnit na viníkovi, snaží se pomstít na někom z jeho rodiny, či kmene. Pro ilustraci mohu uvést příběh, který mi vyprávěl starý indián jménem Tuhá paže. Potkal jsem ho na řece Allegheny a potřásli jsme si rukou. Když byl mladý byl v boji postřelen do obou paží a kulka, která mu prošlá blízko loktů ho zbavila pohybu. V tomto stavu ho našel někdo z jeho kmene, kdo se o něj postaral, živil ho a ošetřil mu rány. Mezitím se kmeny usmířily a on se vrátil domů. Vzhledem k tomu, že měl po zranění trvalé následky, a proto jméno Tuhá paže, snažil se přemluvit některé z přátel, aby s ním pomstili jeho křivdu. Jenže vzdálenost k tomu kmeni byla veliká, tuším, že nejméně čtyři tisíce kilometrů a nebezpečí na cestách tak veliké, že se do toho podniku nikomu nechtělo. Ale on nepolevil a vydal se na cestu. Přišel na hranice bývalého nepřátelského kmene, svlékl se do naha a několik dní a nocí ležel v lesích a kukuřičných polích v okolí vesnice a číhal na vhodnou příležitost zastihnout někoho o samotě. Když konečně tamní bojovníci odešli na loveckou nebo válečnou výpravu, vplížil se do vesnice, zabil tam a skalpoval ženu a dvě děti. Potom se dal ihned na ústup a cestoval divočinou dnem i nocí, dokud téměř nevyhladověl. Po extrémních útrapách dorazil domů a od té doby tvrdí, že se cítí spokojeně. Neustále o svém dobrodružství vypráví a říká, že udělal dobře, poněvadž kdyby se nepomstil, cítil by se pořád zle. Jakkoli se křesťanovi může zdát tento čin zoufale krutý a z racionálního hlediska jakkoli nespravedlivý, aby nevinný trpěl za viníka, přesto je třeba mít určité pochopení pro nespoutaného indiána, který je výchovou naučen věřit v povinnou pomstu.

Prováděli jsme vykopávky na místě, o kterém jsme se domnívali, že bylo kdysi obýváno indiány. Našli jsme akorát řadu oblázků s otisky mořských mlžů. Kolem domu a pozemku se nachází velké hrubé kameny vhodné ke stavbě, které jsou zřejmě celé tvořeny mořskými mušlemi a jakési hlíny, či jílu ve zkamenělém stavu. Řekli nám, že na vrcholku hory, která leží blízko na dohled je hojnost kamene tohoto druhu a je tam hodně zkamenělin. A všude v horách, kde se ty zkameněliny nacházejí, trpí obyvatelé na otok hrdla zvaný „guitan.“

Jednou jsme s rodinou seděli po večeři u krbu, když tu přišel indiánský běžec z Cattaraugusu u Buffala. Urazil sto pětadvacet kilometrů, přičemž celou cestu tam a zpět ušel pěšky za čtyři dny. Posel mi přinesl dopis, z něhož budu krátce citovat, abychom si udělali obrázek, jak se Jacobovi u indiánů vede:

„Buffalo Creek 1809

 Drazí přátelé,
vyslyšel jsem naléhavou žádost náčelníků z Allegany a Cattaraugusu, abych se účastnil Rady Šesti národů. Hlavním předmětem jednání bylo přijetí nějakého trvalého opatření k zabránění dalšího prodeje jejich pozemků. Ministerstvo války je tomuto plánu celkem nakloněno a nejspíše bude uskutečněn. Před několika dny obdrželi náčelníci od vlády nějaké dary. Ještě nikdy předtím jsem neviděl tolik indiánů pohromadě, a aby se chovali tak slušně. Počet se nedal dobře zjistit, ale zdálo se, že jich bylo asi tisíc a nepamatuji se, že bych mezi nimi zaznamenal nějakého opilce. Věřím, že vlnu a další předměty, které budeme potřebovat, lze na tomto místě sehnat. Agent říká, že indiány z Cattaraugusu vybaví kolovrátky. Manželka náčelníka bojovníků se naučila docela dobře příst a hodlá si pořídit vlastní kolovrátek a po sklizni kukuřice začít s prací.

Od našeho příjezdu máme letní počasí a dnes několikrát pěkně sprchlo. Byli to první významnější deště od našeho odjezdu z domova. Večer sem dorazil Jacob Taylor a oznámil nám, že indiáni chtějí zítra zůstat doma, a pak nás vyslechnou v Radě. Jacob se dnes večer velmi bavil některými povzbudivými zprávami o zlepšení chování indiánů a vyprávěl příběhy o jejich nadání. Přečetl nám také jejich dopis pro vládního agenta indiánských záležitostí Šesti národů:

‚Vesnice Tuskarora 8. března 1808
 
Pane Grangere,
my náčelníci vás musíme informovat, protože jste superintendant, že se v našem národě dějí špatné věci. Doufáme, že se na nás kvůli tomu nebudete zlobit, když budete vědět pravdu. Člověk jménem William patřící k národu Oneidů je velmi špatný. On zabil ženu, utekl od svých lidí a přišel k nám a často se opíjí. Svou ženu bije a mnohokrát jí málem zabil. Často říkal, že zabije někoho z nás. Minulou sobotu se opil a pokusil se zabít vlastního syna, mladého náčelníka. Ten otci vyrval nůž a zlomil ho, načeš utekl do lesa, kde jeho matka vyráběla cukr. William přišel do jejich tábora a všichni před ním utekli, až na jednoho mladíka. Byl to jeho švagr, který přišel z Grand River na návštěvu. Nebál se, i když si myslel, že William má zbraň. Byla hustá tma. William zůstal stát za stromem a mladík na něj vystřelil. William odešel a ráno ho našli mrtvého. Spíš ho zabil mráz než výstřel. Nevíme. V pondělí jsme ho pohřbili a mladík se vrátil do Grand River. Doufáme, že nám poradíte, co je správné. Posíláme nůž, abyste ho viděl. Doufáme, že to nebudete pokládat za vraždu. Celý náš národ truchlí a doufá, že nebude viněn. Chceme si zachovat svobodu. Světíme sabat a posloucháme evangelium a snažíme se, aby nikdo nepil whisky. Stydíme se, když se někdo z našeho národa opije. Pošlete odpověď po mladíkovi, který vám dopis přinese. Posíláme vám naši lásku.‘

Podepsáno sedmi náčelníky a dopis v angličtině napsal Nicholas Cusick, jeden z nich.

Je zataženo a trochu prší. Zatím nemáme zprávy o návratu indiánů a musíme se obrnit trpělivostí. Mám alespoň čas Vám popsat zdejší farmu. Vězte tedy, že leží na východním břehu Allegheny. Na západě jí ohraničuje indiánskou rezervací a na východě pozemky Hollandovy společnosti, od které byla farma koupena roku 1803 za jeden dolar a pětadvacet centů za akr. Farma má výměr šest set devadesát dva akrů, z toho je šedesát vykáceno a zbytek leze nazvat loukou ležící na potoce Tunasassa. Část louky je zúrodněná a velmi dobrá, řekněme takových dvanáct akrů a zbytek je možné zúrodnit. Půda dává dobrou úrodu, ale není nejúrodnější. Zbytek je zalesněn borovicemi, jedlemi, bukem, břízou, javorem cukrovým atd.

Dům je situován na příjemném místě, na vyvýšenině s výhledem na louky. Hospodářství má pilu, mlýn, kravíny atd. Hospodářské budovy jsou obklopeny lesy a na jihozápadě je hora obsahující zkamenělé kuriozity. Na severu se krajina zvedá a je porostlá borovicemi. Dům je velmi pohodlný a jeho obyvatelé jsou milí a chytří lidé. Každý sleduje, nebo a věřím, že upřímně usiluje o naplnění svých tužeb a cílů, proto jsou tak očinorodí a žijí v lásce.

Je to dobrý příklad indiánským sousedům, kteří je často navštěvují a zaseté semeno skutečně v mnoha případech přineslo ovoce. Kéž by to tak bylo i nadále je má upřímná prosba! Co se nás týče, je s námi zacházeno jako s knížaty a živíme se plody země. Másla z pastvin, rybami z průzračného potoka, masa vepřů, vskutku vynikající zeleniny prvotřídní kvality. Vše je připravováno s dobrou vůli, pastvou pro oko a lahodností pro jazyk. Takto jsme den, co den obdarování štědrým dárce každého dobra a nám nezbývá než citovat z Bible: ‚Čím se Ti odvděčíme za všechna tvá dobrodiní?‘

Cornplanterovu vesnici zvanou Genuch'sha'tago (Spálený dům) obývá asi jedenáct rodin a je vzdálena dvacet kilometrů od Cold Spring, malé osady Genes'ing'guh'ta (Mezi kopci) o čtyřech rodinách. Z Cold Spring do Pittsburghu je to po vodě asi tři sta třicet kilometrů a po souši dvě stě čtyřicet. Řeka Allegheny je krásná. Je až sto metrů široká a při nízkém stavu vody je broditelná. Asi polovinu letní sezóny je splavná pro lodě o výtlaku až dvanáct tun. French Creek se do Allegheny vlévá asi sto padesát kilometrů a řeka Conowongo asi padesát kilometrů odsud. Obé jsou splavné.

Indiáni stále mlčí. Joel se dnes ráno vydal na cestu, aby se dozvěděl, zdali se dnes bude konat Rada, ale cestou ho potkal jeden z indiánských náčelníků, který nám přišel oznámit, že byla odložena na zítřek. Mohli jsme tedy zůstat doma a posedět s rodinou. Po večeři přišlo několik indiánských dívek a jedna z nich byla Cornplanterova dcera, aby se učily vyrábět mýdlo. To nás přimělo i k úvaze, zda je vhodné pro ně nadále mlít mouku. Můj vlastní názor je, že je čas s tím skončit, aby se sami naučili všem domácím řemeslům. Jiní členové výboru nejsou stejného názoru, poněvadž dle jejich úsudku indiáni ještě nejsou zralí kvůli předsudkům a nedostatečnému poznání. Další si zase myslí, že indiánům v tomto ohledu pomoc neprospívá. Doufám, že nakonec vše dobře dopadne. Včera se výbor dohodl na těchto bodech: Je jim třeba připomenout, jak se o ně naši přátelé starají. Dále jim oznámit, že jsme si prohlídli jejich farmy a je na nich ještě třeba řada vylepšení. Pociťujeme touhu po dalším jejich pokroku v každém dobrém díle. Je jim třeba naznačit, že kdyby muži více pracovali na svých farmách a podporovali své ženy a dcery v učení, měli by z toho podle našeho přesvědčení velký užitek.

Jon Thomas byl pro ně ochoten tkát ještě po dobu jednoho roku zcela zdarma, pokud se za tu dobu naučí tkát alespoň dvě nebo tři jejich ženy. Pokud by se tak nestalo, prospěch, který z toho měli, by plně neodpovídal našim očekáváním. Dále jsme se dotkli jejich zvyku rozdělovat manžele a ženy s vysvětlením, že takové způsoby se Velkému duchu nelíbí, pro zanechává jejich děti v bídě a nouzi. Vyjádřili jsme přání, aby se opravdu vážně zamysleli nad tím, než někoho odsoudí a zabijí za podezření z čarodějnictví. Připomněli jsme jim, že asi před sto lety taková praxe panovala mezi jejich bílými lidmi a dopadlo to tak, že sami soudci byli nakonec obviněni ze stejných přečinů a popraveni. Řekli, že to pečlivě zváží, ale nechtějí na to hned opovědět, aby ještě využili všech výhod, které jim poskytuje pobyt našich přátel v jejich vesnici. Uznávají, že karban má na ně špatné účinky, ale zlepšují se v tom. Pokud je zásadoví náčelníci a moudří muži od této praxe odradí, soudíme, že to mládeži přinese užitek. Naučit je hrát karty a jiné hry jim mělo zpočátku prospět. Řekli jsme jim, že kdyby se chování našich přátel vůči nim nejevilo podle jejich přání, ať nám to svobodně vyjádří.

Pak jsme se konečně vypravili na zasedání Rady v Cold Spring. Cestou tam jsme se zastavili v několika domácnostech, abychom si potřásli rukou s indiány. Pak jsme šli do poradního domu Rady, což je budova téměř uprostřed vesnice dlouhá asi dvanáct metrů a šest metrů široká. Na každém konci má dveře a ve střeše dva kouřovody. Obé ohniště poradních ohňů jsou od každých dveří vzdáleny asi čtyři metry. Ohniště je každý den používáno k vaření nebo k jiným účelům, což je jakási veřejná výsada. Otevřené dveře umožňují snadný vstup a výstup podle libosti. Podlaha je hliněná a od jednoho konce k druhému vede podél stěn plošina pokrytá prkny, kůžemi atd. Je necelé dva metry široká a necelé čtyři metry vysoká a nad ní je ještě jedna metr a půl vysoká plošina. Ta slouží k uskladnění kůží, kukuřice a dalších předmětů. Na trámech se suší kukuřice, která je na horním konci od kouře celá černá. To jim nijak nevadí, poněvadž z ní dělají mouku na pečení chleba apod. a možná jí tak mají raději. Všiml jsem si, že v jejich domech kukuřice obecně skladuje tak, že se zavěsí i se šustím.

Jelikož byli indiáni nyní shromážděni, poskytlo mi to příležitost k několika pozorováním. Conudiův dům stojí nejblíže k poradnímu domu. Naši pozornost upoutaly zvuky hudby a tance, a tak jsme chtěli vědět z jakého je zdroje, jenže jsme byli v rozpacích, zdali indiány neurazí naše přítomnost. Nicméně jsme vstoupili dovnitř. Uprostřed místnosti stála stará lavice, zřejmě určená k tomu, aby se zabránilo chození v této části podlahy. Tuto hrubou zábranu obklopovalo cirka dvacet žen různého věku. Nejmladší bylo asi deset. Stály v kruhu a tančily, či spíše šouraly se dokola bokem, pomalým a slavnostním pohybem. Hlavy měly skloněné a pohupovaly s nimi v rytmu bubnu, do kterého pomalu tloukl muž v rohu místnosti. Buben byl vyroben ze sušené jelení kůže upravené trochu na způsob pergamenu a pevně natažené přes horní část žejdlíku nebo železného hrnce. Tlučou do něj dvěma paličkami a zvuk připomínal cinkání, protože buď byly paličky duté a bylo v ní něco cinkavého, nebo k nim byly připevněny nějaké malé zvonky. Muž seděl ve tmě, takže jsem na něj pořádně neviděl. Tlukot doprovázel hlasem, možná i písní. Jeho artikulace byla velmi nezřetelná a píseň měla zřejmě sloky, na jejichž koncích přestaly ženy tančit a přešly do rychlé chůze s jakýmsi zdáním veselí. Tanec a hudba trvaly asi dvě hodiny a jelikož byly tanečnice zpocené, občas se šly na vzduch provětrat. Byly ve svých obvyklých šatech, krom několika dětí, které byly pro tuto příležitost čistě oblečeny. Jedno v bílé, druhé v zelené, třetí modré košili. Každá tanečnice měla svazek malých zvonečků zavěšených na kolenou, což vydávalo zvuk podobný zpěvu kobylek. Několik tanečnic bylo pomalováno.    

Po tanci následovala hostina z polévky vařené z kukuřice, masa, cukru atd. Polévka se vařila v poradním domě ve velkém kotli, který se pak přenesl do Conundiova domu. Každá rodina si přinesla vlastní malé kotlíky nebo dřevěné misky. Po nějaké době staří indiáni zatroubili na trubku na znamení začínající Rady. Lidé byli oblečeni různě a ozdobeni podle vlastní fantazie. Někteří měli na obličeji červené pruhy a čelenky různých barev zdobené pery a kožešinami. Někdo měl kolem temene ostříhané vlasy a nechané jen dlouhé pásy kolem spánků a na temeni. Jiní je měli dlouhé a zapletené do několika copánků. Měli gorgety různých tvarů a další ozdoby na zádech a v uších stříbrné náušnice. Jeden člověk měl jednu nohavici červenou a druhou modrou. Některé kožešinové čepice byly zdobeny trsy barveného peří, kousky kožešin a ocasy z dlouhých vlasů jako koňské žíně obarvené na červeno. Starý Conundiu měl uši tradičně dokola naříznuté, dlouze protažené a v každém uchu měl dvě stříbrné náušnice ozdobené červenými pery. Část čela a temene měl namalované červeně, a protože byl téměř plešatý a měl velmi vážnou tvář a vypadal úctyhodně. Na rukou měl široké stříbrné náramky, na nohou legíny z červené látky a přes rameno měl přehozenou přikrývky, kterou v Radě odhodil a vzal si svou dlouhou dýmku.

Měli další rozmanité ozdoby a drobnosti, jako například nosní kroužky, stříbrné náramky kolem paží, zápěstí a kotníků, přičemž byli celkově velmi špinaví. Někdo neměl žádné ozdoby. Náčelník John Pierce byl jediný, kdo považoval za vhodné objevit se při této příležitosti v plném šatu. Je to vysoký a dobrý člověk. Na hlavě měl nový bílý klobouk s vysokým dýnkem omotaný zelenou hedvábnou šerpou. Na prsou měl zelené stuhy a chomáč barvených pírek. Měl nový kabátec ze zeleného kalika. Nohavice měl ušité po indiánském způsobu obšité modrým hedvábím, pečlivě vyšité modrými výšivkami a lemované korálky po indiánském způsobu. Místo přikrývky měl pléd asi metr dlouhý, který při poradě shodil z ramen.

Náčelník Mladý tlusťoch byl dost špinavý. Vlasy po stranách hlavy měl ostříhané a od temene dolů měl dlouhý chvost spletený na zádech do velkého copu.

Když náčelníci a stařešinové konečně zaujali místo, byli jsme jim představeni a usazeni blízko středu. Za náčelníky tu byli Cornplanter (Tekiando), jeho synovec Johnson Silverheels, Tusendaquit (Mladý tlusťoch), Tockawasoee (Jde do války) a starý Conundiu. Někteří byli dokonce pohlední. Cornplanter má výrazný obličej a pronikavé oči, ale z nějakého důvodu, ať už ze zvyku, nebo kvůli zranění má jedno oko napůl zavřené. Po chvíli ticha Conundiu zahájil jednání. Náčelníci byli připraveni vyslechnout naše poselství, které jim bylo přečteno tlumočeno. Po další krátké poradě Cornplanter metodicky a rozumně odpověděl nejprve nám a pak se obrátil na indiány. Když byla naše záležitost vyřízena, rozloučil se vrátil domů.

Kolem desáté hodiny jsme opustili osadu našich přátel v Tunasasse a Jacob Taylor nás doprovodil. Drželi jsme se na západním břehu Allegheny, abychom navštívili indiánskou pilu vzdálenou od vesnice šestnáct kilometrů. Potkali jsme několik indiánských pantátů, podle našeho názoru stejně dobrých, jaké už jsme znali. Zajímavý byl Kah'shun'dee' (Ohnivý létající drak), jehož žena byla oblečena do hedvábných krátkých šatů a na prsou měla velký stříbrný kříž. Ten měla od římských katolíků, ale nyní jej nosí jenom jako ozdobu. Kah'shun'dee svazoval do snopů značnou úrodu ovsa. Měl velkou stodolu postavenou vlastníma rukama a v ní uskladněné velké množství kukuřice a obilí různého druhů. Je pracovitý a bohatý, nerad se účastní hostin a porad a nechce být náčelníkem.

Pokračovali jsme v cestě od Petera Snydera téměř na severozápad a opustili tok Allegheny. Projížděli jsme bohatou krajinou a za čtvrt hodiny dorazili k Stephenovi Hazeltinesemu. Žil třicet kilometrů od Tunahojia. Cesta nyní byla drsná a blátivá. Ráno jsme vstali před rozedněním, posnídali, a ještě za tmy vyrazili na další cestu. Po chvíli jsme se dostali na indiánskou stezku a ujeli dalších třicet kilometrů. Cesta byla ještě horší. Moses konstatoval, že po tomhle už se nebude bát žádné jiné cesty. Jeli jsme po opravdu nebezpečném kopci a jen díky božské prozřetelnosti se nám nic nestalo, za což jsme vděčni. Jeli jsme do Little Valley přes Broad Mountain a Hogback Mountain. Sestup byl hodně strmý. Několikrát jsme přebrodili Cattaraugus Creek. Cesta dnes byla celkem dobrá, a to i přes hory, kde rostly mohutné kaštany, které dle našeho soudu mohly mít i přes sedm metrů v průměru. Také topoly, jírovce, javory, jasany, buky atd. byly velmi vzrostlé. Písečné břehy potoka Cattaraugus Creek byly porostlé černým ořechem. Asi v polovině cesty jsme nakrmili koně a posvačili na indiánském tábořišti. Minuli jsme hrob ohrazený po indiánském způsobu, kde je podle Jacoba pohřben muž, který zahynul v lese asi před čtyřmi lety na cestě z Buffala do Cold Spring. Nejdříve uhynul jeho kůň a po deseti kilometrech zemřel i ten muž. Vydal se na cestu, i když ho před odjezdem varovali, že zemře, ale on se bránil, že je silný jako strom a žádné nebezpečí mu nehrozí. Potkali jsme indiána jedoucího na koni z Allegheny do Grand River za příbuznými. Jacob ho seznámil s naším posláním a on vyjádřil potěšení nad naším seznámením a popřál nám bezpečnou cestu.

Za několik kilometrů jsme potkali dalšího muže na koni jménem Pollard z Buffala. Před sebou měl malé dítě a na dalším koni jela jeho manželka. Byla dobře oblečená a krk měla ozdobený stříbrnými brožemi, takže na malou vzdálenost působil dojmem bohatě postříbřeného šátku. Nebylo mi zrovna příjemné, že jsme neopětovali pozdrav a přátelské přání u prvního indiána. Tento nás pozdravil podobně a já si přál jsem, aby mu Jacob řekl, že nás těší, že jsme ho potkali na jeho cestě za přáteli do Allegheny. Kdyby je také mohl povzbudit bylo by to dobré dílo a on to přijal srdečně. Jacob nám prozradil, že je to pracovitý muž a jeden z největších farmářů mezi zdejšími indiány. Došli jsme před čtvrtou hodinou odpolední do osady našich přátel v Clear Creeku a po občerstvení strávili večer prohlídkou farmy. Navštívili jsme rovněž indiánskou rezervací, která je velmi bohatá a dobře zalesněná, ale jako by byla určena pro indiány, kteří se ještě nenaučili pracovat. Je zde mnoho set akrů rovin bez jediného stromu porostlých pouze kapradím, divokými travinami, jahodím, v sezóně hojně plodícím a bohatou bylinnou vegetací místy vysokou až po koňské hlavy. Když je půda vlhká je černá, a když vyschne připomíná popel. Lesy na okraji rezervace jsou porostlé bílými a černými duby, černými ořechy, javory atd. a na lukách se páslo mnoho koní. Pak jsme vstoupili do vesnice Munsee Delawarů. Žije tam asi sto pětadvacet indiánů. Osada Seneků Cattaraugus je o dva kilometry dál a žije v ní dvě stě padesát duší. Zastavili jsme se v domě náčelníka bojovníků Wyundegohta. Jeho skladiště je dobře zásobené pšenicí, ovsem, kukuřicí atd. Některé z jeho žen zrovna loupaly na slunci sušenou kukuřici určenou pro mletí. Smíchaná s cukrem je to vynikající a výživná a přenosná potrava na cesty. Viděli jsme zde mnoho tradičních ozdob. Jedna čelenka byla zhotovena z dlouhých per po straně omotaná bílou kůží nějakého zvířete. Nějaké peří trčelo vzadu a čelo bylo zdobeno hlavou ptáka, snad havrana, který měl na každé straně od oka chomáč dlouhých karmínově zbarvených pér. V domě bylo pověšeno čtrnáct stříbrných gorgetů a největší prý stál šest dolarů. Vysely od největšího po nejmenší a na každém byla rytina nějakého ptáka, či zvířete. Mokasíny měl bohatě vyšívané dikobrazími ostny. Bylo tu ještě mnoho dalších indiánských ozdob.

Okolí obou vesnic tvořily louky porostlé bílým jetelem a zelenou trávou, a kdyby byla ohrazena a udržována, mohlo by se z nich sklidit až dvě tuny píce z akru. Jeli dál kolem Cattaraugus Creek, abychom si prohlédli indiánská pole a úroda nebyla příliš dobrá z několika příčin, hlavně kvůli špatné kultivaci."