6 - Yeager a Strader - Nahkohe

Šestadvacátého srpna 1771–pondělí

A tak se výprava Jacoba Greathouse pustila za svým vlastním dobrodružstvím bez Simona Kentona. Ten se musel postavit na vlastní nohy a zřídit si vlastní tábor. Jeho záměrem bylo zvláště utajení s cílem uchránit vzácně nabytý majetek a zavazadla. Greathouse mu přenechal nějaké klasické pastí včetně jedné veliké na medvědy. Dostal pytel střelného prachu a pytel olova, plus nějaké oblečení, nástroje, a hlavně trvanlivé potraviny. V pohraniční vcelku dobré bohatství. V Provance chtěl trávit toliko nejnutnější čas k přivydělání ještě nějakého toho dolaru, než se rozmyslí, co podnikne dál.

Jeho představy o hrdinných hraničářích se v Providence brzy rozplynuly. Místo neohrožených dobrodruhů a zálesáků s vysokým morálním kreditem shledal, že se jedná povětšinou o chásku toužící po snadném zisku. A pak tu byli darebáci utíkající z východu před zákonem a oprátkou. Vždyť i jářku on sám mezi ně v podstatě patřil. Byla to společnost neotesaných a zaostalých lidí propadlých hazardu, postelovým hrátkám s několika pochybnými ženštinami a holdující hlavně pití. Riskantní pohodlí v přeplněném a havětí zamořeném baráku ho vskutku nelákalo.

Přestože neměl tolik zkušeností, začal stavět kánoi a čerpal z vědomostí, které pochytal s předešlou partou. V osadě si díky své dominantní postavě, přívětivosti a obratnosti s Jacobem získal mezi muži celkovou oblibu i respekt. Jeho ručnice byla modernější než většina britských flint. Byla lehčí, rychleji se nabíjela a snáze se s ní mířilo. Díky neustálému tréninku byl nepřekonatelný a vynikal hlavně v tom, co opravdu uměl málokdo, totiž přesně střílet za běhu a znovu nabít, aniž by polevil v tempu. To znamenalo nasypat z rohu do hlavně dávku prachu, vložit ucpávku a kuli a naládovat to.

Spoustu času strávil toulkami po širém okolí a učením se stopovat. Vzpomínal na vše, čemu ho Grills naučil. „Vždycky si pamatuj, chlapče,“ povídal starý zálesák, „že země je otevřená kniha pro ty, kdo v ní umí číst a rozumí tomu.“ A byla to pravda. Ohnuté stéblo trávy, otisk tlapek a kopýtek, brloh na spaní, bobky atd, promlouvaly jasnou řečí. Podle trusu se dalo určit o jaké zvíře se jedná a před jakým časem se na místě pohybovalo. Mývalí bobky dokázaly prozradit, že zvíře mělo hlad a prošlo tudy předešlého večera, krátce poté, co celý den prospalo. Kousky račích krunýřů a žabích kostí naznačovaly, že předešlou noc strávilo zvíře třeba nějaký čas v malém potoce Crow Creek vlévajícím se do řeky asi dva kilometry daleko. Dalo se s neuvěřitelnou přesností určit trasu, kterou zvíře urazilo. S tím šla ruku v ruce schopnost zamaskovat i vlastní stopy, a jelikož nechával své zboží v tajném táboře dvě stě metrů od stezky vedoucí z Provance do Fort Pitt, velmi se snažil, aby ho kolemjdoucí neodhalili. Během svého krátkého působení v západní Pennsylvanii se poněkud změnil. Jako by zestárl a podle toho i jednal. Neustále sledoval okolí, pozorně naslouchal zvukům a používal i svůj čich.  Všechny jeho smysly byly neustále v pohotovosti, aby odhalily podezřelé věci. Málokdy přicházel a odcházel stejnou cestou a pečlivě se vyhýbal měkké půdě. Jako chodníčky mu sloužily padlé kmeny, na nichž měkká obuv nezanechá otisky. Proto jim silně otřáslo, když shledal, jak jeho svatyni objevili neznámí vetřelci.  

Vracel se tak jednou na sklonku dne do svého ležení a měl nepříjemný pocit, že je něco v nepořádku. Pak ve vzduchu ucítil vůní tabáku, pročež připravil Jacoba k použití. Obezřetně se blížil k táboru a uslyšel tlumený hovor. Nyní si byl bezpečně jist přítomností cizinců a chystal se zabít kohokoliv, kdo by ohrozil jeho majetek. Přikladl ještě blíž a spatřil dva muže. Dvojice seděla opřená zády o velký balvan. Mladší pořád klábosil, zatímco starší se zavřenýma očima kouřil dýmku. Ačkoli by Simon přísahal, že byl tichý coby myš, starší chlápek otevřel oči, dotykem umlčel svého společníka a zabručel: „Je zpátky.“ Překvapený mladík udiveně pohlédl na Simona vzdáleného jen několik metrů od něj a třímajícího pušku namířenou přímo na nej. Majitel tábora měl chladný pohled nevěstící nic dobrého. Starší muž s hustou rohožkou ježatých vousů a stejně zarostlým obočím byl klidný. Vypadal křehce a od jeho velkých smutných očí mu k uším vedly hluboké vrásky. Ten mladší mohl být tak o rok starší než Simon. Byl sice menší, avšak o to více robustnější a jeho světlé vlasy mu padaly přes ramena. Byl očividně nervosní a byl první kdo promluvil: „Řekněme, že jsme si dali nějakou tu práci, něž jsme ho našli, že jo, Johne?“ a mrkl na svého společníka.

Ten starší přikývl a bezzubě se na Simona usmál: „Přistup chlapče. Tohle povídání tě bude jistě zajímat.“ Simon jako by neslyšel se optal, kdože jsou a cože tu pohledávají. „Určitě jsi měl pravdu, Johne. Určitě jsi měl pravdu. Tady John říkal, že budeš podezíravý, až se z toho všichni poserou. Říkal, že budeme mít nejspíš štěstí, když předtím, než promluvíme nás nezastřelíš. Já jsem George Strader a tadyhle dědek“ a kývl hlavou ke starci, „je John Yeager. Hodně jsme o tobě slyšeli. Všechno o vaší střelbě a stopování a o tom, že vás tu zanechala Greathousova parta.“

„Tiše chlapče,“ přerušil ho Yeager, „moc mluvíš!“ Pak ukázal na Simonovu zbraň: „Dej to dolů synku, a uklidni se. Tady Strader nemá přece ani nůž. Má jenom tu svou hubu, se kterou dokáže pronést pět set slov za minutu. Většinou to nedává smysl, ale umí to. Já mám tenhle nůž na stahování kůže! A myslím, že kluk tvý velikosti si poradí se starcem, jako jsem já, a už vůbec s tímto zelenáčem“ kývl na svého souseda.

Simon nic neříkal, avšak pomalu Jacoba opřel o strom a dřepl si vedle něj. Byl poněkud zmatený. Strader se k němu choval podobě jako Duncan. Nevěřil tom, že by o něm v pohraničí kolovaly historky, přesto v duchu děkoval nebesům, že si zanechal identitu Simona Butlera a na nic, co by se týkalo jeho rodiny se neptal.

„Chystám se ti povyprávět krátký příběh,“ pokračoval Yeager, „ale nechci, abys ses na cokoli ptal. Ptej se až dokončím své vyprávění. Můžeš celou noc žasnout, jestli pak budeš mít chuť.“ Simon přikývl. Yeager se zhluboka nadechl, odplivl si a začal: „Jářku je mi asi šedesát nebo pětašedesát let, to nevím. Stejně tak nevím odkud pocházím. To je stejně celkem jedno. Řekl bych, že mi byly asi čtyři, když mě unesli divoši. Byli to Mingové. Tito Mingové mne vychovali a mohu říci, že dobře. Učili mě o zemi a nebi. O ptácích a zvířatech a tak. Naučil jsem se mluvit jejich řečí, které se říká ‚eery-quoi‘ a naučil jsem se taktéž algonkinsky dost dobře“ a na důkaz toho začal hartusit jakousi indiánskou řečí. Simona překvapil příval podivného chrčení cizího jazykolamu. Byla to první indiánská mluva, kterou kdy slyšel. To byl jen vzorek povídá Yeager. Ale pozor, Wyandoti, Mingové a Irokézové mluví jinak než Odžibwejové, Mikmakové, Pottawatomiové, Miamiové, Delawarové, Ottawové a Šavani, to jsou algonkini chlapče. A to vše mně naučili Mingové, protože to je směs všech národů. Naučili mně lovit, válčit a stopovat, proto jsme tě našli chlapče. Ty se musíš ještě učit. Budeš to totiž ještě potřebovat v tom nejlepším loveckém revíru, který existuje. Je to Kentucky!“

Simon se vzrušeně naklonil a chtěl něco říct, avšak stařec ho zdviženou rukou zarazil: „Počkej, ještě jsem neskončil, chlapče. Žil jsem s nimi šestnáct zim a žil bych s nimi i teď, ale chtěl jsem se také podívat na mé bývalé krajany. Chtěl jsem se podívat, co je to za lidi. Proč mezi indiány vyvolávají takový rozruch. Tak mě nechali jít, protože si mysleli, že se rád vrátím. Nejspíš bych se taky vrátil, kdybych nepotkal pár statečných Šavanů. Tehdy se Mingové a Šavani moc nemuseli. Chytili mě a hráli si se mnou, chlapče, to ti povídám. Vytrhali mi zuby i nehty. Když jsem pořád nekřičel, udělali něco víc. Znáš skalpování, chlapče?“ Simon zavrtěl hlavou. „To už vůbec není legrace,“ řekl Yeager. „Alespoň když to neděláš ty. Tady mi zabodli nůž“ a ukázal jizvu na čele a přejel prstem v kruhu podél celé hlavy. „Pak jeden z těch chlápku mi popadl vlasy a pořádně zatáhl. No páni, to je ale zvuk. Pro mne, jako když bouchne sud s prachem. Řekl bych, že jsem zařval. Šavani se smáli, až se za břicho popadali. Pak mne nahého vyhnali do lesa. Úplně nahého. Inu pane a neumřel jsem. Potom si toho moc nepamatuju. V pevnosti mi potom řekli, že mě našli, jak se mátožím po lese coby smyslů zbavený. Posedlý nějakým zlým duchem, nebo tak něco. Měl jsem nejspíš umřít, ale byl tam člověk, který věděl, co má dělat. Měl jsem už úplně černou lebku. Felčar mě nechal svázat. Přiložil mi k hlavě šídlo a začal vrtat. Dělalo to zvuk, jako kdybych se ocitl pod vodopádem. Říkal jsem si, že tohle mučení nemohl vymyslet bílý muž. Ale to nebylo žádné mučení, chlapče. Alespoň to tak nemělo být. Pomohl mi, jinak bych tu nebyl. A tak ten chlap pomalu vrtá, dokud neteče růžová šťáva. Pak přestal a začal vrtat další díru. Dělal mi to po celé lebce. Řekneš jsi možná, že jsem blázen. Něco ti povím! Ta růžová hmota se mi roztekla po celé lebce, a pak se mi tam začala vytvářet nová kůže. Tomu bych nevěřil ani já, kdyby se to nestalo na mé vlastní hlavě. Ten černý strup odpadl a nejčkom je tam nová kůže. Samozřejmě se to nestalo přes jedinou noc. Trvalo to skoro dva roky, než se to úplně zahojilo. Nemyslím si, že je to úplně hezké, ale je to lepší než to, co bylo. Snad se ještě budu moci dvořit nějaké té squaw“ zasmál se stařec a poškrábal se na lysině. Avšak v očích se mu promítla vzpomínka na tu strašlivou bolest.

„No a od té doby se toulám touhle krajinou a nějak se udržuju naživu. Hledám pár silných mladíků, kteří by se mnou šli do Kentucky. Je tam bohatství pro ty, kteří vědí, jak jej získat. Tady Stradera jsem našel před pár týdny, když jel na západ od Johnstownu. A co ty, chlapče? Co ty říkáš na malý výlet?“

Simon jen těžce maskoval své vzrušení a potlačoval i okamžitou odpověď. Rychle přemýšlel, aby si všecičko dobře ujasnil. Prvně se optal, proč vyhledali zrovna jeho? Ptal se sice Yeagera, ovšem odpověděl ten upovídanější: „Především jsme se doslechli o tvém střeleckém umění a schopnosti stopovat. Potřebujeme někoho, kdo to umí dobře. Tady John už nemá tak dobré oči jako dřív. Já jsem ve stopování docela dobrý, ale ne tak dobrý, jak se to říká o tobě. Slyšeli jsme, že si tě vybral i Greathouse, a to také něco znamená. Tak co ti bráni jít s námi?“

Simon uvažoval, jaké závazky z takového partnerství plynou, jaké hrozby a výhody. Avšak vidět Kentucky byla nejspíše priorita. Ale Yeager byl už starý a slabý muž. Strader zase stejný zelenáč, jako on, ale zřejmě ne tak učenlivý. Nebyl si zcela jistý, zdali jsou to ti praví parťáci na tak náročnou cestu. Dále se vyptával na podrobnosti a Yeager ochotně odpovídal. Básnil o bohatosti Kentucky, o její úrodné půdě, bohatosti zvěře, vegetace atp. Popisoval kopce a údolí, prameny a čirou vodu v řekách. Zkrátka, že to jeden musí vidět na vlastní oči. Yeager tam byl už před mnoha lety s Mingy a Simon zpochybnil jeho schopnost tu zem znovu najít. Yeager se uraženě zasmál: „No samozřejmě, že ano! To se nedá zapomenout přece! Stačí jen sehnat dobrou kánoi a na ní plout pár dní po Ohiu a seš tam. Pluješ rovnou za nosem a sleduješ jižní břeh. Prostě nemůžeš zabloudit, chlapče!“

Nastalo dlouhé ticho, než Simon řekl: „Půjdu!“

A to vše z nebe sledoval posmutnělý Měsíc