7 - Přepadení - Nahkohe

 Listopad 1771

 Kánoe byla dostavěna, takže muži mohli shromáždit zásoby a připravit se na cestu do krajů neznámých. Simon nechal Greathousovi vzkaz kam a s kým se vydal. Čekal na něj ten nejvíce vzrušující den. Plavba do krajů, kam se doposud odvážilo jen málo bělochů. Plavci odrazili od břehu a po proudu směřovali k Fort Pittu. V pevnosti se zdrželi jen na nejnutnější dobu a Simon nechápal, jak se někdo mohl dobrovolně rozhodl pro vojenskou službu na tak osamělém místě.

Pevnost stála na soutoku řek Monongahela a Alleghena, které dál již pokračují coby mohutný tok Ohia. Různé národy jí nazývají „Krásná“ či „Dobrá“ a irokézští Senekové jí říkali „Oh-hee-yoh.“ Proud se žene malebnou krajinou a někdy je hladce líný, avšak občas se rozdivočí až hrozí malým plavidlům velká zkáza. Pro romantické duše je plavba po mohutné řece nepřekonatelná, poněvadž zelené kopce a louky tvoří tu nejmalebnější konturu. Inu, proto přece „La Belle Riviere,“ jak říkají Francouzi.  

Naše malá posádka se vydala na vlnách Ohia na další cestu až k bývalé šavanské vesnici Logstown. Tam nyní přebýval obchodník John Gibson a při večeři skládající se ze zvěřiny a kukuřičných placek podnikatel vyprávěl o francouzské výpravě, která tudy před dvaadvaceti lety zabírala území ve jménu bourbonské Koruny. Pak tudy ovšem rázoval Christopher Gist a George Washington, aby ve Fort Le Boeuf Frantíkům oznámili: „Ruce pryč od Ohia!“

Zastávka to byla příjemná, avšak čas kvapil a cestovatelé museli dál. Minuli Beaver Creek, kde se Ohio odkloní od severozápadního směru a stočí se na jih. Byli už deset dní na cestě a každou chvíli očekávali legendární kentucké lízy. Ale kde nic, tu nic. Yeager návrh na Yellow Creeku navštívit vesnici Mingů a optat se na cestu. Byla doba míru a indiáni byli poměrně dobře naladěni. Hosty přivítali jídlem a tancem, avšak otázky ohledně lízu can-tuc-kee ignorovali a tvářili chladně.

Parta se dále stavila na palouku, na kterém stál srub Ebenezera Zaneho, který však nebyl doma. Minuli přítoky Big Grave, Captina, Big Fish a kalného Muskingumu. Zastavili se v delawarské vesnici při ústí Malé Kanawhy. I tentokrát se dočkali chladného odmítnutí na otázky ohledně Kentucky. Simon si alespoň začal osvojovat indiánský slovník a s trochou snahy se dokázal i domluvit.

Připluli k ústí Hockhockingu, kde řeku stínily svahy vysokých kopců a následoval čtyřicetikilometrový úsek ostrých zákrut končících zrádnými peřejemi, které zdárně překonali. Před ústím Guyandotte mění Ohio směr z jižního na severozápadní. Minuli desítky ústí bezejmenných řek a potoků a Yeager začal být rozrušený a zmatený. Krajina měnila barvu ze zelené na šarlatovou, a bylo jisté, že se zima blíží a je nutné založit zimní tábor. Muži se shodli na návratu proti proudu. Nejčkom to znamenalo tvrdou práci a pádlování proti proudu k ústí Velké Kanawhy. Pokud to bylo možné, drželi se jižního břehu, kde byl proud slabší. Častokrát vystupovali na břeh a prováděli krátké průzkumy, nic však nenaznačovalo, že by se blížili kýženému cíli. Prvního listopadu zamířili proti proudu Velké Kanawhy a pluli k ústí řeky Elk, kde konečně Simon objevil starou bizoní stezku. Tu pak sledoval až ke slanému prameni, v jehož okolí byly známky přítomnosti mnoha zvířat. Simon byl se svým nálezem spokojen a jal se vrátit ke svým společníkům. Když jim oznámil svůj objev, vydali se všichni k prameni a založili tam zimní ležení. Našli mohutný kmen padlého stromu a udělali z něj základ konstrukce provizorního srubu. Vyklidili před ním prostor o rozloze dvanácti čtverečních metrů. Do vnějších rohů zapustili dva velké vidlicovité kůly a do vidlic založili příčný trám coby základ střechy. Trámy se pokryly tyčemi, na něž se uložily větve, vrstva trávy a mechu. To vše se nakonec pokrylo vrstvou drnů. Boční stěny se skládaly z trámů utěsněných jílem a mechem. Coby podestýlka jim sloužil mech a suché listí. Otevřené straně dominovalo velké ohniště. Bylo to v rámci možnosti pohodlné a teplé zimoviště.

Následujícího dne se muži vydali na průzkum a mohli se radovat. Krajina byla nesmírně bohatá na různorodou zvěř. Byl to přislib budoucích dobrých loveckých dnů. Toho dne si udělali pořádnou hostinu a plánovali, jakým způsobem budou přes zimu pracovat.

Uplynula zima a nastal duben roku 1772.

Naši tři lovci shromáždili mnoho kožešin a mohli být se svým podnikáním náramně spokojeni. Měli sedm velkých balíků jemných kožešin norků, bobrů, vyder, mývalů, skunků a lasic. K tomu se přidali kůže jelenů, losů, bizonů a černých medvědů. Nyní jen zbývalo tento poklad dopravit do vhodné obchodní stanice.

Simon během zimy prozkoumal krajinu od horního toku Velké Kanawhy až k ústí řeky Elk. George Strader, který neměl takové nadání ke stopování, lovu a kladení pastí se převážně věnoval zpracování kůží. Letitý John Yeager mu v tom pomáhal, přičemž se věnoval vaření a péči o tábor. Mezitím si ještě vyrobili dvě menší kánoe. Jednu používal Simon při plavbě po Kanawhě, ale do budoucna měli sloužit coby nákladní člun.  

Jaro bylo příjemné a slibovalo dobré časy. Chlapi se pomalu připravili na zpáteční cestu. Spakovali nasušené a uzené maso a napěchovali čluny kůžemi. Spustili svůj malý konvoj na vodu a trvalo jim celé dva dny, než dopluli k Ohiu. Tam se utábořili a odpočívali. Ráno je překvapil zvuk lidského hlasu nesoucího se nad vodní hladinou. Něco takového již neslyšeli mnoho měsíců. Ačkoli to bylo vzrušující, bylo třeba připravit i zbraně. Muži zaujali bojové postavení a čekali na cizince. Pak se z mlhy vynořilo několik dlouhých kánoí. Posádku tvořilo deset sveřepých indiánů a jeden vousatý běloch působící, jako jejich velitel. Klečel na přídi první kánoe a pečlivě sledoval okolí, tudíž mu ze zorného pole neunikl ani tábor naších tří zálesáků. Muž pozvedl hlavu a zvolal směrem k ležení: „Holá přátelé! Není čeho se bát! Jsem obchodník a vracím se s těmito dobrými Šavany od Velké Miami.“

Flotila přirazila ke břehu a Evropan se představil lovcům coby nezávislý francouzský trader Pierre Loramie. Ohledně Šavanů je ujistil, že se nemají čeho bát a přijal od Yeagera pozvání na snídani. Obé party strávily několik hodin příjemné konverzace a obchodu. Francouz za kůže věnoval lovcům munici a další zboží a na důkaz dobrých vztahů i velký měděný kotlík s veselou poznámkou, že v něm mohou vařit Čerokíe. To byla oblíbená fráze na adresu nepřátel. Šavani a Delawaři sice v roce 1768 s Čerokíi uzavřeli mír, ale vztahy mezi nimi byly stále napjaté. Muži se rozloučili a nejprve odplul Francouz s indiáni, načež sbalili tábor lovci a zamířili zpět ke svým zimním loveckým revírům. S dosavadním postupem byli náramně spokojeni.

Září 1772

Celé léto Simon Kenton, George Strader a John Yeager prováděli průzkum a lovili. Pohybovali se většinou na území mezi řekami Velké Kanawhy a Big Sandy. Toulali se po širém okolí, užívali si léta, přesto byli stále ve střehu, poněvadž tu a tam nacházeli známky přítomnosti indiánů, přesto nikdy nikoho nespatřili. Země sice byla bohatá na jeleny, losy a širokou škálu drobné zvěře, přesto instinktivně vnímali, že ještě nejsou v Kentucky. Počátkem října se přesunuli do svého zimního tábora na Velké Kanawhě.

Březen 1773

Jak postupoval čas, šli na západ další průkopníci. Patřil mezi ně Dr. John Briscoe. Přistál s pěti velkými kánoemi a s posádkou patnácti mužů na malebném místě naproti Dlouhému ostrovu, takových deset kilometrů nad ústím Malé Kanawhy. Během rychlého průzkumu zjistil, že tam je bohatá a dobře zavlažovaná půda, pročež se tam rozhodl založit osadu. Byla to dobrá volba. Parcela byla situována dostatečně vysoko nad řekou. Zalesněná tak akorát, aby skýtala dostatek stavebního a palivového dřeva. Osada byla pojmenována, jak už to bylo běžné po svém zakladateli čili „Briscoe.“ Stejně tak byl pojmenován i potok protékající údolím.

Simon se učil novým dovednostem. Hustý sníh pokrývající kopce i údolí nutil kožešinovou zvěř vyhledávat koryta potoků, kde se pak kladly pasti. Když pak bylo tepleji a k tomu často pršelo, voda vystoupala z koryt a okolní půda se měnila v bahno lepící se na nohy. Bláto se lepilo na nohy a bránilo v kladení pastí a celkově bránilo v pohybu.

Tentokrát bylo březnové počasí dost nepříjemné. Dny byly ponuře šedé, sychravé a neustále pršelo či mrholilo. Byla to taková ta vlezlá a vlhká zima umocněna studeným větrem, kdy ani promočené šaty nepomohou. Jedinou útěchou v téhle slotě je příjemně hřejivý táborový oheň v dobře zabezpečeném ležení. Tam se konečně našinec zahřeje, nají, usuší se a odpočine. V takové chvíli, pokud máte někoho v táboře, kdo se stará o oheň a vaří, je veselé praskání ohně, vůně horkého vývaru a teplo neocenitelné. Je však třeba se rychle svléct, dát sušit šaty, obléci se do náhradních, pokud je máte a zabalit se do pokrývky a potom se pustit do jídla. A dokonalost toho to výjevu ještě umocní dýmka na dobrou noc a povídání si před usnutím. V takové chvíli je venkovní šumění deště vskutku uklidňující a přichází sladký spánek.

Jednoho takového večera se však může všechno pokazit. To když se ze tmy vynoří šest indiánů a nemají dobré úmylsy. A tak se to stalo i v našem případě. Bylo štěstí, že si Simon všiml několika ze tmy blížících se postav. Varovně vykřikl, ale jeho hlas zanikl v hřmotu výstřelu. Yeager se chytl za břicho a zhroutil se na záda. „Sejdeme se u pasti na medvědy!“ vykřikl Simon a vyběhl do spásné tmy pralesa. Strader se vydal opačným směrem. Yeager, ten už neměl šanci. Zraněný se plazil ven v naději na únik, avšak ten mu zhatil úder tomahawku jednoho z indiánů.

 Simon utíkal o život a na nic nedbal, že mu tělo a obličej drásají větvičky a trny. Neměl dokonce ani mokasíny, ale to nebylo podstatné. V běhu o život to vůbec nevnímal. Kameny, klacky, a dokonce i trny mu v tu chvíli byly jedno. Po drahné chvíli zoufalého útěku se zastavil, aby nabral dech a zároveň zjistil, zdali ho někdo nepronásleduje. Pět minut nehybně stál opřený o strom a zhluboka dýchal. Poté, co se ujistil, že je v lese sám, odebral se směrem k medvědí pasti umístěné v rokli vzdálené několik kilometrů daleko.

Stále pršelo což bylo na jednu stranu výhodné, neboť déšť zahlazuje stopy. Hlavou se mu honily úvahy ohledně kamarádů. Dokázal se Strader zachránit? A jak dopadl zraněný Yeager? Opanoval ho skutečný lidský strach, jaký doposud ještě nezažil. Byla to strašná noc. Před svítáním dorazil do cíle a hodně se mu ulevilo, když tam uviděl Stradera. Ten ležel schoulený do klubíčka na kousku suché půdy pod skalní římsou. Bylo to šťastné shledání doprovázené slzami, když si padli do náruče.

Pod skálou bylo místo sotva pro dva, tak se tam roztřesení přitiskli k sobě a probíral situaci. Strader si během přepadení vůbec nevšiml, co se stalo Yeagerovi, tak mu to Simon převyprávěl. Blonďatý mladík se znovu rozplakal což paradoxně Simonovi vrátilo jistou dávku sebedůvěry. Ujistil přítele, že jim momentálně nich nehrozí, neboť v táboře je dost kořisti, která indiány zaměstná. I ten celonoční déšť určitě znemožní stopování.

I tak byla jejich situace stále ještě vážná. Měli obrovský hlad. Byli chabě oblečení a bosí. Neměli zbraně, a dokonce ani nůž. Rozhodli se sejit k Ohiu, které pro ně bude jedinou nadějí. Musí vyhledat Zaneův srub, anebo budou mít štěstí a někdo možná po řece popluje. Mladící si několik hodin odpočinuli, než zamířili k severozápadu. Na vhodném místě překonali tok Elku a napůl zamrzlí pokračovali dál až k Velké Kanawhě. Nejhorší to bylo s jídlem. Tu a tam vyhrabali z listí nějaké vlašské nebo hikorové ořechy, veverky přehlídly. Spali v puklinách velkých stromů nebo skalních štěrbinách. Jedinou peřinou jim bylo suché listí a zbytky tělesného tepla, když se k sobě choulili.

Ráno šestého dne pochodu zahlédli skrz stromy kýženou hladinu velké řeky. Zamířili na stejnou štěrkovou pláž, na které se před rokem sešli s Francouzem a obchodovali. A jaké bylo jejich štěstí a ohromné překvapení při spatření tábora a tří na břeh vytažených kánoí. Kolem ohně tam leželo několik bílých zálesáků.

Simon radostně vykřikl a rozběhl se směrem k táboru, zatímco se Strader citovým vypětím zhroutil. I z ležení jim běželi chlapi naproti. Simona zachytilo chlapisko ve chvíli, když padal k zemi. Muž n
abral velkého mladíka do náruče jako nějaké děcko a odnesl jej k ohni. Nebyl to nikdo jiný než Greathouse. Stradera odnesli Joel Reese a Bill Grills. Mladící byli uloženi do přikrývek a Reese nad nimi zabručel: „Jsou více mrtví, než živí. Ty je znáš?“ Greathouse na Simona pokládal další přikrývku a přikývl: „Jářku to se ví. Simona Butlera znám a myslím, že brzy ho pozná každý.“ Mládenci měli skutečně štěstí, že se po řece zrovna plavil Greathouse skupinou mužů, mezi kterými byli bratři Mahoniovi a Grillsovi. Jejich záměrem byl dole na řece zimní lov, zatímco Reese hodlal hledat pro jistou pozemkovou společnost pozemky pro nové osady. Byla to tajná mise, o které nechtěl nic prozradit. Chtěli doplout až k ústí řeky Sciota.

Březen 1773

Mládenci se s pomocí zálesáků a vydatného jídla dali brzy do kupy a společně pak odpluli do Briscoeovy osady na Malé Kanawhě. Cesta jim zabrala celý den. Simon měl dost času na vyprávění od chvíle, kdy se rozloučili, přes jeho pobyt v divočině a přepadení. Posluchači ocenili jejich dobrodružství vážným pokyvováním hlavou a bručením.

Bill Grills zase vyprávěl o jejich cestě za otcem bratrů Mohoniů. Pluli po Ohiu asi šedesát kilometrů, než se stočili proti proudu Little Beaver Creeku a pádlovali, jak nejdál to šlo. Schovali kánoi a vydali se po souši na jihozápad k Sandy Creeku. Po jeho proudu šli třicet kilometrů, k místu, kde David Duncan objevil tábor Delawarů náčelníka Běžícího Minka. Tam shledali místo opuštěný, tak pokračovali tři dny do vnitrozemí. Pak jim bouřlivé počasí zabránilo v další cestě. Do Provance se vrátili necelý týden po Simonově odjezdu. Duncan se po krátkém odpočinku vydal znovu do divočiny na vlastní pěst. Ostatní podnikli také ještě několik cest, než při ústí Kanawhy našli Simona a Stradera.

Dorazili do cíle. John Briscoe nebyl jen dobrodruh a pozemkový spekulant, byl i docela dobrý lékař. Prohlédl si mladíky a shledat, že z celé té štrapáce vyvázli docela dobře. Večer si všichni sedli k poradě. Pět mužů ztratilo chuť pokračovat v cestě do divočiny a byl mezi nimi i Strader. Greathouse, Grills a bratři Mahoniové se nenechali od cesty odradit, ale rozhodli se všechny doprovodit do Pittu. Simon chtěl zůstat nějakou dobu u Briscoa. Simonovi bylo líto, že Strader odjíždí. Byl to sice v divočině tak trochu nemotora, ale naučil se ho mít rád. Mládenci dostali nějaké oblečení a Simon od Grillse dobrý nůž a Greathouse tomahawk. Doktor Briscoe mu věnoval mušketu a další vybavení, které však Simon musel odpracovat.  

A to vše pozoroval s nebe Měsíc