13 - Země pod smutným Měsícem - Mračna se stahují - Nahkohe

Červen 1774  

Jake Drennon a Simon Kenton s verbováním mužů do nové roty potíže neměli. Vždyť právě proto sem ti chasníci přicházeli. Plukovník McDonald měl pověst dobrého bojovníka podle tehdejších vojenských konvenčních pravidel válčení v upjatých řadách. Ale, co se týče boje s indiány, dokonce se proslýchalo, že má sklon se chránit před nebezpečím, zatímco jeho muži se v sebevražedných řadách střetávali s nepřítelem. Drennon ani Kenton si nedokázali představit, že by takovým způsobem bojovali. Byli to individualisté zvyklí jednat dle vlastní vůle a iniciativy. Málokdo se však vyznal v průzkumu, sledování nepřítele nebo měl čich na jeho přítomnost. S tímto vysvětlením se vydali za svým nadřízeným. McDonald jim naslouchal a občas s porozuměním přikývl. Když byli mládenci se svým výkladem u konce, uznal, že jejich hodnota pro armádu bude mnohem užitečnější v pozici zvědů a stopařů, tudíž je přidělil ke Clarkově rotě.

V divoce sestavené armádě dobrovolných necvičených chasníků však docházelo k různicím. Hlavně mezi Pennsylvanci a Virgiňany. Průbojnější Virgiňané si dělali nárok na příliš velké území podél východního břehu Ohia. Předcházejícího roku založila Pennsylvanie na západní hranici Westmoreland County a jeho hlavní město Hannastown stálo asi padesát kilometrů na východ od Fort Pittu. To zase vadilo Virgiňanům. O několik týdnů později navštívil Fort Pitt guvernér Dunmore a za svého zástupce na sporném území si vybral doktora Johna Connellyho.

 Pětadvacátého ledna zveřejnil Connelly prohlášení: „Jeho Excelence John, hrabě Dunmore, vrchní guvernér a generální kapitán kolonie a dominia Virginie a viceadmirál téhož, mě s potěšením jmenoval kapitánem milice v Pittsburghu a na něm závislých oblastech s instrukcemi, abych ujistil poddané Jeho Veličenstva usazené na západních vodách, že, že s ohledem na jejich blahobyt a zájmy a na základě jejich opakovaných stížností, na něž si stěžují, navrhuje předložit Sněmovně měšťanů návrh na zřízení nového hrabství, které by zahrnovalo Pittsburgh a učinit všechny další kroky, které by mohly přispět ke spravedlnosti, jíž se tak domáháte.“

Pennsylvanie si to nenechala líbit. Vůdcem opozice se stal urostlý gentleman rázné povahy a vznětlivého temperamentu Arthur St. Clair. Byl smírčím soudcem okresu Westmoreland a Connellyho nechal zavřít v žaláři v Hannastownu, ale zakrátko ho podmínečně propustil. Uražený Connelly se do města vrátil v čele skupiny milicionářů a vtrhl do budovy soudu. Zajal tři úředníky, St. Clair tam nabyl, a dal je do vězení ve virginském Stauntonu. Pak se zmocnil pevnosti Fort Pitt a přejmenoval jí na Fort Dunmore. Kdyby nebylo stále narůstajících potíží ze strany Mingů, Delawarů a Šavanů, snad by došlo i na občanskou válku mezi Pennsylvanii a Virginii. Společný nepřítel ovšem obé kolonie sjednotil.

Dunmore ve Virginii shromáždil domobranu i vládní jednotky. Vzhledem k tomu, že sám se už do Pittsburghu do konce léta nedostane, poslal Connellymu rozkaz, aby plukovníka McDonalda poslal na indiány samotného.

Červen 1774

Takových sto šedesát kilometrů jižně od řeky Ohio v neprobádaném vnitrozemí budoucího okresu Fincastle, vyrostla nedaleko řeky Kentucky poblíž východního břehu řeky Salt malá osada. Byla to vůbec první osada bělochů, která kdy vznikla na území Kentucky. Vůdce skupiny si při pohledu na opevnění spokojeně zamumlal: „Vždycky jsem snil o místě, kde založím osadu a dám jí své jméno.“ Tou osadou byl Harrodsburg Jamese Harroda.

Někdy v té době na západním rameni Monongahely stahoval Tagajutah z mrtvého těla havraní černý skalp. Byla to už třicátá takováto hrozivá trofej, kterou náčelník získal po vyvraždění jeho rodiny. Stále však nebyla jeho pomsta ukojena. Jeho poslední oběť ani nestačila slyšet výstřel, když jí olověná střela přerazila krční páteř. A vzhledem k samotářskému způsobu života zabitého, ho dlouho nikdo ani nepostrádal. Tím mrtvým u náčelníkových nohou byl David Duncan.

5. října 1774  

Postava Simona Butlera již byla v pohraničí dobře známá. Před velkou bitvou, kterou svedli indiáni s bělochy poskytl svým lidem cenné služby. Procházel přes nebezpečné území a nosil důstojníkům důležité zprávy. Depeše přenášeli většinou tři nezávislí poslové, vracel se většinou pouze Kenton. V sedle či v kánoi či na vlastních nohou byl i mimořádně rychlý.

McDonaldovo červnové tažení nepřineslo téměř žádný výsledek. Šavani zavčas vyklidili své vesnice na Muskingumu a odešli na neznámé místo ve vnitrozemí. Došlo k několika střetům a milice přišla o několik domobranců a jediné, na co se armáda zmohla, bylo vypálení opuštěných sídlišť. Kenton podnikal s ostatními zvědy průzkumné mise, ale v zemi, kde nikdo nebyl, nebylo co zkoumat, leda kvalitu krajiny. Plukovník Angus McDonald se většinou držel zadního voje a během jedné potyčky se údajně skrýval za stromem. Mužstvem se začaly šířit historky o jeho zbabělosti. Úcta k velícímu důstojníkovi byla ta tam a s ní taktéž už tak chabá disciplína bojovníků. Chlapi se bavili tím, že v nočním táboře někdo do tmy zařval: „Kdo se schoval za kládu?“ A stovka i více hlasů odpověděla: „Plukovník!“ Kapitán George Rogers Clark potlačil v zárodku drobnou vzpouru vojáků drsným zbičováním vojína Strothera Crawforda.

Kenton se během tažení spřátelil se Simonem Girtym. Během společných špionážních výprav malý tlumočník mladíkovi vyprávěl svůj životní příběh. Před osmnácti lety, kdy mu bylo patnáct let, byla celá jeho rodina zajata Francouzi a indiány, kteří přepadli a vypálili pevnost Granville na řece Juniata v Pennsylvanii. Jeho nevlastní otec byl krutě umučen a chlapci byli dáni k adopci. Simon byl dán Senekům a jeho bratři, třináctiletý James a jedenáctiletý George k Šavanům a Delawarům. Když válka skončila a v roce 1759 byly ve Fort Pitt podepsány mírové smlouvy, byli všichni zajatci propuštěni, Girty zůstal v pevnosti coby tlumočník pod agentem Alexanderem McKee. Na základě společných cest, společných zážitků i vyprávění se mezi chlapy utvořilo poměrně silné pouto. Přesto Kenton svou identitu neprozradil.

Koncem srpna přicestoval do Pittu lord Dunmore. S jeho vojáky se zdejší armáda rozrostla na devatenáct set mužů a dalších jedenáct set bylo pod velením plukovníka Andrewa Lewise ve Fort Union. Podle plánu se měly armády setkat při ústí Velké Kanawhy. Dunmorova armáda se tam měla přeplavit na kánoích a vorech, zatímco Lewis měl pochodovat podél řeky Greenbrier k soutoku s Bluestone, kde se stane New River. Pak už rovnou ke Kanawhě a dál k Point Pleasant. Jednalo se o mimořádně náročný pochod převážně nezmapovaným území. Dunmore tak údajně sledoval záměr porazit indiány bez Lewisovy podpory, přičemž spoléhal na velkou dezerci Lewisových mužů. Jinak měla spojená třítisícová překročit Ohio a táhnout proti šavanským vesnicím podél řeky Scioto. Lewisovi muži byli ovšem soudržní a byli rychlejší, než se předpokládalo. Dunmore posílal Lewisovi měnící se rozkazy s cílem ho pozdržet a vyčerpat.

Depeše povětšinu září přenášel Kenton. Úplně první zprávu měli Lewisovi doručit Kenton, Jake Drennon a Austin Parchment. Po napadení Mingy se Drennon a Parchment vrátili do Pittu. Kenton však na hřbetu svého komoně úspěšně dojel.

 Rozkazy, které Lewis obdržel byly dle jeho názoru naprosto nesmyslné. Nechápal, proč má pochodovat nejhorším možným terénem, aby se dostal k Ohiu a k ústí Velké Kanawhy. Nevěřil ani Kentonově zprávě o indiánském přepadení, a tak pokračoval v původním kursu. Kentona zadržoval, dokud se nevrátili jeho vlastní zvědové. Jakmile se Kentonova zpráva potvrdila, mohl se kurýr vrátit do Pittu, kde se už myslelo, že je mrtev. Všichni byli rádi, krom guvernéra, když se dozvěděl, že Lewis neposlechl jeho rozkaz. Zdálo se, že virginský guvernér je odhodlán koloniálního plukovníka a jeho zálesáckou milici zdiskreditovat. Poslal Kentona do Point Pleasant se vzkazem, aby Lewis ihned po příjezdu překročil Ohio a sám se utkal s nepřítelem, zatímco Dunmore se k němu připojí přesunem po řece Hockhocking, aby indiány chytil do kleští. Bylo však očividné, že Lewis bude muset čelit hlavnímu náporu nepřátelských sil. Dunmore by poté „včasným“ zásahem se zbytkem Lewisových vojáků indiány dorazil. Tím by zároveň demonstroval převahu britských vojsk nad americkou domobranou a milicí. A jelikož britské úřady cítili ze strany Američanů jisté revoluční tendence, chtěly předvést moc vojenské síly. Pokud domobrana nedokáže porazit „hordu divochů,“ jak se srovná se cvičenou britskou armádou.

Kenton znovu cestoval k Point Pleasant a v souladu s příkazy, že by tam nikdo nebyl, nechal depeši ukrytou v dutině stromu, který patřičným způsobem označil.

A to vše z nebe pozoroval smutný Měsíc