Čerokíové - Nahkohe

Čerokíové bývali horským národem severoamerického jihovýchodu. Obývali oblast Alleghan od pramenů řek Kanawhy a Tennessee směrem na jih skoro až k Atlantě a od Blue Ridge směrem na západ ke cumberlandskému pohoří. Území zahrnovalo dnešní státy Virginie, Tennessee, Severní Karolína, Jižní Karolína, Georgia a Alabama. Jejich velké vesnice se nacházely kolem pramenů řek Savannah, Hiwassee, Tuckasegee a po celé délce Malé Tennessee až k soutoku s Tennessee. Za hlavní sídlo se považovala Echota na jižním břehu Malé Tennessee, několik kilometrů nad ústím řeky Tellico v Tennessee. Jak následně postupovala bílá kolonizace, byly velké vesnice ničeny či opuštěny a nové vznikaly níže po toku Tennessee a na horních tocích Chattahoochee a Coosy.

Vhledem k tomu, že žádné pevné hranice mezi indiánskými kmeny de facto neexistovaly, docházelo často mezi národy k třenicím, a to většinou o lovecká území. Ve Virginii si Čerokíové vjížděli do vlasů s Powhatany a Monakany. Na východě a jihovýchodě byli jejich velkými nepřáteli Tuskarorové a Katawbové a na jihu se nesnášeli s Kríky, kteří si nárokovali téměř celou horní Georgii. Na západě pro ně byli hrozbou Čikasawové z dolním toku Tennessee a Šavani z Cumberlandu. Velkou hrozbou byli rovněž Irokézové ze severu.

Po porážce Kríků a vyhnání Šavanů si Čerokíové nárokovali území od horní Georgie po řeku Ohio, včetně bohatých lovišť v Kentucky. Jejich zeměpisná poloha a početní převaha, by jim zajistila velkou moc, kdyby jejich politika byla stejně kompaktní jako u sdružení Irokézů. Angličané se snažili prosadit některé náčelníky za nejvyšší představitele kmene, ale sjednotit celý národ pod svou nadvládu se jim nikdy nepodařilo.

Ve své řeči si Čerokíové říkali „Yûñ′wiyă′“ (Ani′-Yûñ′wiyă′) což znamená něco jako „Skutečný lid“ nebo „Hlavní lid“ což je vyjádření odlišující je od jiných ras. Je příbuzný výrazu „Oñwe-hoñwe“, jakým je nazývali jazykově spříznění Irokézové. Při obřadech ve starobylé vesnici Tuckasegee si říkali „Ani′-Kitu′hwagĭ“ (Kĭtu′hwa). Dnes se Čerokíové nazývají v původním jazyce Tsalagi. Název Cherokee nemá v původním jazyce žádný význam a je cizího původu. Poprvé se objevuje coby Chalaque v záznamu španělské výpravy Hernanda De Sota publikované roku 1557. Název Cheraqui pochází z francouzského dokumentu z roku 1699 a anglická verze Cherokee se objevuje nejdříve v roce 1708. Podle všeho je odvozen z čokotawského slova choluk nebo chiluk, které znamená jámu či jeskyni což bychom mohli chápat, že Čerokíové pro ně byli „lidmi z jeskyní.“ Nicméně se může jednat o zkomoleninu, jak to bývá celkem běžné. Španělé přijali název od De Sotových tlumočníků a později Angličan Hewitt uvedl, že Mohawkové Čerokíům říkali Oyataʼgeʻronoñʼ, a to znamená „Obyvatelé jeskynní země.“ A pohoří Alleghan plné jeskyní skutečně je a byly v nich objeveny četné stopy po indiánském osídlení. Katawbové jim podle Gatscheta říkali o Mañterañ čili „Lidé vycházející ze země,“ Powhatani užívali název Rickahockan (Rechahecrian) a Tallige′ (Tallige′wi) zase Delawarové (Lenni Lenapové) ve své starobylé kronice Walam Olum.

Jazykově se Čerokíové řadí do irokánské větvě. Irokáni v minulosti sídlili u Velkých jezer a výrazné gramatické rozdíly mezi těmito národy naznačují, že se Čerokíové oddělili v raném období. Jelikož Čerokíové obývali rozsáhlé území, je nasnadě, že hovořili mnoha dialekty. Pro zjednodušení je můžeme označit jako východní, střední a západní. Východním dialektem se původně mluvilo ve vesnicích na tocích Keowee, Tugaloo a Savannah v Jižní Karolíně a části Georgie. Jeho hlavní zvláštností je „r“ v ostatních dialektech nahrazeno „l.“ Střední dialekt je možné označit za kituhwa, jakým se mluvilo ve vesnicích na řece Tuckasegee a u pramenů Malé Tennessee v samém srdci země Čerokíů. Dodnes tímto dialektem mluví velká část Čerokíů. Západním se mluvilo ve většině vesnic ve východním Tennessee a horní Georgii a na řekách Hiwassee a Cheowa v Severní Karolíně. Je nejměkčí a melodický a dnes je nejvíce rozšířený. Samozřejmě, že existují lokální dialekty ovlivněné sousedními národy.

Jak už bylo řečeno, irokézské kmeny původně obývaly území na jih od Jezer. Postupnou migrací obsadily část Ontaria, New Yorku, Ohia a Pennsylvanie a expandovaly až po Susquehannu a záliv Chesapeake. Tuskarorové, Nottowayové a Meherrini se usadili na severovýchod od Severní Karolíny a v přilehlé části Virginie. Nejjižnější skupinu tvořili samotní Čerokíové.

Nejstarší tradice ohledně Čerokíů pochází snad od Delawarů, kteří misionáři Heckwelderovi v roce 1819 vyprávěli o kmeni Talligewi. Delawaři se při svém postupu na západ střetli s mocným národem Alligewi (Talligewi) jenž jim bránil v postupu což bylo někde na severu Ohia. Měl hliněná opevnění, v nichž se bránil tak dobře, že Delawaři museli vyhledat pomoc Wyandotů. Alligewi nakonec utrpěli drtivou porážku a uprchli na jih. Misionář dodává, že řeku Allegheny (Ohio) Delawaři nazývali Alligewi Sipu. Také se zmiňuje o moundech, které osobně viděl roku 1789 u jezera Erie a domníval se, že je vybudoval coby obranné opevnění. V mohylách u Sandusky byly pohřbeny stovky Talligewi. Tradice udává, že byli obřího vzrůstu.

Delawarská kronika Walam Olum je starobylý hieroglyfický záznam na kůře stromů objeveného v roce 1820 a je v ní uvedeno, že Delawaři měli namířeno k „Rybí řece,“ jež byla dle Heckeweldera řekou Mississippi. Jeden z delawarských náčelníků toužil po východní zemi, avšak jeho lidé byli zabiti Talligewi. Delawaři se spojili s Wyandoty a následuje válka trvájící několik dlouhých let. Talligewi jsou nakonec zahnání na jih. Kronika líčí, jak se po vládě jedenácti náčelníků oddělili Nantikokové a Šavani a stěhují se na jih. Následuje řada dalších náčelníků během jejich vlády Talligewi odchází do hor a Delawarové dojdou ke kýženému oceánu. Nakonec přicházejí běloši z východního moře, snad Holanďané vylodivší se na Manhattanu roku 1609. Je tam mnoho dalších podobností, jež Delawaři pokládali tento národ za „Lid z jeskynní země“, pod kterým jsou Čerokíové běžně známí. Wyandoti tento příběh potvrzují a dle jejich tradice vyprávěné v roce 1802 byla starobylá opevnění v údolí Ohia vybudována v průběhu dlouhé války mezi nimi a Čerokíi. I tradice Čerokíů to doplňují a potvrzují vyprávění severních kmenů.

Historik Haywood roku 1823 sbíral informace od pamětníků kmene a dle jejich vyprávění měli Čerokíové dlouhou migrační legendu. Pamětníci si předávali informace na každoročním Tanci zelené kukuřice. Příběh začíná obdobím zvířecích příšer a pokračuje vývojem vyvolené skupiny indiánů až do současného období. Na počátku žily na panenské zemi toliko velcí hadi a vodní příšery. Pak přišli Čerokíové, vydobyli si místo pod sluncem a stavěli mohyly na řece Grave, ty proslulé stavby u Moundsville pod Wheelingem v Západní Virginii. V těch se našly tisíce koster uložených v několika vrstvách nad sebou a nevykazovaly žádné známky násilí. Zřejmě se jednalo o dlouhodobé pohřebiště. Indiáni měli k mohylám velkou úctu, a když kolem cestovali, vzdali jim úlitbu většinou ve formě špetky tabáku. Podle Haywooda se autorství mohyl a petroglyfů na svém domovském území Čerokíové zřekli. Moundy si ale upravili pro vlastní potřeby.

Čerokíové se ve Virginii usadili na New River a horním toku Holstonu a Malé Tennessee. Hlavní vesnice založili na řece Nolichucky. Mezi nejvýznamnější patří Echota „nejstarší bratr v národě.“ Na území Wataugy, kde vznikla první bělošská osada (1769), se našly pradávné čerokíjské hroby a další artefakty.

Co se týče výše zmíněného území, existuje tradice o podivné bílé rase, která zde žila před Čerokíi. Nejstarší zmínka o ní pochází z pera Bartona z roku 1797 Čerokíové mu sdělili: „Když jsme přišli do země, zjistili jsme, že jí obývá lid s ‚měsíčníma očima,‘ který přes den nevidí, tak jsme je vyhnali.“ Haywood uvedl, že „našli bílé lidi" poblíž pramene Malého Tennessee a jejich vesnice stály až k toku Chickamaugy. Čerokíové proti nim zahájili válku a zahnali je k ústí Velké Chickamaugy. Tam byl uzavřen mír a „bílí lidé“ opustili zemi. Podle různých tradic odešli do Kentucky, až se nakonec stali předky prérijních Mandanů. Tahle pověst byla v paměti Čerokíů ještě v roce 1815 a Plukovník Thomas, náčelník východních Čerokíů, narozen na počátku dvacátého století jí potvrdil.

První Evropané, kteří s Čerokíi přišli do styku, byli zřejmě Španělé v polovině šestnáctého století. Jednalo se o expedici Fernanda de Sota hledajícího v Severní Americe zlato a jiné bohatství. Krom důlní činnosti se Španělé snažili zakládat na jihovýchodě i misie, ale bez valného užitku.

Roku 1654 přišli do země Angličané. Virginie zrovna ukončila několikaletou vyhlazovací válku s Powhatany a Angličané dostali zprávu o sedmi set indiánech (snad Čerokíich), kteří se usadili u vodopádů řeky James (Richmond). Virginská vláda ihned přijala usnesení, „aby se nově příchozím indiánům znemožnil pobyt zde, ani na žádném jiném místě v naší blízkosti, protože vyhnání a vyhubení těch proradných a zrádných indiánů, kteří tam bydleli dříve nás stálo tolik krve.“ Byla proti nim poslána stočlenná jednotka milice a dle smluvních podmínek se k nim připojila stovka válečníků kmene Pamunkey. Výsledkem byla krvavá bitva s katastrofálním výsledkem pro Virgiňany i Pamunkeye. Vzhledem k raným a omezeným virginským záznamům není možné zjistit přesné příčiny vpádu Čerokíů a délku jejich pobytu u vodopádů. Vydří vrchy jsou od Richmondu vzdáleny sto šedesát kilometrů vzdušnou čarou od Charlottesville, a někde v polovině vzdálenosti stál Čerokíi obsazený mound.

Roku 1655 se do hor vydala virginská výprava. Podrobnosti o ní neexistují a její trasa je nejistá. Roku 1670 se německý cestovatel John Lederer vydal do země Katawbů v Jižní Karolíně, přičemž většinu cesty ušel po staré indiánské stezce. Zmiňuje se o Rickahockanech a na své mapě je situoval hor Severní Karolíny. Zastavil se ve vesnici na řece Dan (Clarksville) ve Virginii, kterou zrovna navštívila delegace Rickahockanů vyřizovat nějaké vlastní záležitosti. Návštěvníci pak byli během nočního tance prý povražděni. V zemi Katawbů se doslechl o bílých mužích z jihu, snad o Španělech.

Roku 1690 podnikl James Moore, tajemník kolonie průzkumnou výpravu do hor a dorazil na místo, kde se podle jeho indiánských průvodců nacházely španělské doly a tavící pece s měchy. On sám nic nenašel, teprve později tam našli hráz z opracovaného kamene, dokazující přítomnost Evropanů. Ve stejném roce se mezi Čerokíi prosadil irský obchodník Cornelius Dougherty a strávil mezi nimi zbytek života.

V jihokarolínských archívech se měla nacházet smlouva z roku 1684 což měl být nejstarší oficiální záznam o Čerokíich. Poté se roku 1691 vyšetřovali nějací kolonisté, kteří „bez vyhlášení války napadli a zavraždili nějaké Čerokíe." Roku1693 přišlo několik čerokíjských náčelníků do Charlestonu s dary pro guvernéra a nabídkami přátelství. Žádali Jižní Karolínu o ochranu před Katawby a Šavany a žádali zprostředkování návratu zajatců. Angličané nedokázali návrat zajatců zaručit, avšak slíbili, že do budoucna Čerokíe ochrání. Byl to ovšem jeden z planých slibů, které nedokázali Evropané dodržet. Už roku 1705 Čerokíové vznáší obvinění proti guvernérovi Jižní Karolíny Moorovi, protože nezabránil „aby (Angličané) přepadli, zabili, zničili a odvedli do zajetí co nejvíce indiánů,“ přičemž z prodeje zajatců do otroctví měl finanční prospěch sám guvernér. Uvádí se, že tímto „téměř zastavil obchod s kůžemi a kožešinami, ve prospěch Anglie a změnil jej na s obchod s indiány a prodej otroků, čímž jsou indiáni na jih a západ od kolonie zapleteni do krve a zmatku.“ Obžaloba končí varováním před velmi pravděpodobnou válkou se všemi "strašnými důsledky."

Od roku 1700 měli Čerokíové k dispozici první palné zbraně a jsou vnímání coby početný horský národ sídlící severozápadně od Charlestonu. Obývali šedesát vesnic, ale z obchodního hlediska měli pro Angličany malý význam, protože to byli „obyčejní lovci a málo schopní válečníci.“

Když v letech 1711-1713 Angličané válčili s Tuskarory a vyhnali je ze Severní Karolíny, podpořilo je přes tisíc indiánů, včetně dvou stovek Čerokíů. Indiáni tehdy Angličanům ukázali, jací jsou válečníci. Poté svým tvrdým způsobem umučili značný počet zajatců a zbytek prodali do otroctví. Takhle si vyřídili staré spory s Tuscarory a nyní se chtěli popasovat i s kolonií. Došlo k povstání Yamasiů, které bylo drtivě poraženo a Angličané následně udělali krátký proces s menšími kmeny na pobřeží a de facto jej od indiánů „vyčistili.“ V těch letech se mělo prodat až na padesát tisíc indiánských otroků různých kmenů.

V těch letech cestoval po řece Savannah plukovník Maurice Moore a setkal se s náčelníky dolních a západních vesnic. Ti si mír přáli, ovšem nechtěli válčit proti Yamasiům, i když se nebránili bojovat proti jiným kmenům a vinu za dosavadní potíže přičítali bílým obchodníkům. Jiný vyslanec, plukovník George Chicken jednal s horními Čerokíi na Hiwassee. Tamní náčelníci chtěli válčit s Kríky, ale ti zase chtěli za spojence Angličany. Čerokíové chtěli za tento ústupek dodávku zbraní a střeliva a po „hojném přesvědčování“ ze strany důstojníků se nakonec rozhodli, „že nám budou opět důvěřovat.“ Byla jim slíbena dodávka dvou set pušek plus zásoba munice a „ochrana“ padesáti vojáků. V březnu 1716 byla posádka posílena o dalších padesát mužů a vedena plukovníkem Chickenem se usadila na horním toku Malé Tennessee v srdci čerokíjské země.

Byly podniknuty kroky k zajištění uspokojivého obchodního systému, pročež vláda Jižní Karolíny nakoupila množství vhodného zboží. Roku 1721 pozval jihokarolínský guvernér čerokíjské náčelníky. Byla uzavřena smlouva, vymezena hraniční čára a jmenován styčný agent. Na návrh guvernéra byl náčelník Wrosetasatow jmenován formální hlavou národa zastupujícího Čerokíe u koloniální vlády. Tím se Čerokíové stalali nevědomky "anglickými vazaly" a jejich hranice určil koloniální guvernér. Smlouva obsahovala i první čerokíjské odstoupení země. Netrvalo ani sto let, a národ přišel o všechno.

Podle sčítání lidu z roku 1721 měli Čerokíové třiapadesát vesnic s celkovým počtem 10 400 členů, z toho 3 510 bojovníků. Podle Adaira měli Čerokíové roku 1735 čtyřiašedesát vesnic s cirka sedmnácti tisíci obyvateli (šest tisíc bojovníků).

Kvůli postupu Francouzů založili Angličané roku 1699 v zátoce Biloxi na Mississippi první stálou základnu v oblasti Mexického zálivu. Roku 1714 postavili Francouzi na řece Coosa v Alabamě pevnost Fort Toulouse. Odsud rychle šířili svůj vliv mezi sousední kmeny. Roku 1721 již mnoho indiánů, kteří dříve obchodovali s Karolínou „zcela propadlo francouzskému vlivu.“ Pouze Čerokíové byli Angličanům věrní až do odchodu Francouzů v roce 1763.

Čikasawové z východního pohraničí Louisiany se stali zatvrzelými nepřáteli Francouzů. Jelikož měli pod kontrolou přístup od Mississippi a karolínská vláda je dobře zásobovala zbraněmi a střelivem. Britští obchodníci byli ve všech jejich vesnicích. Když při jedné příležitosti francouzský oddíl napadl palisádovou vesnici Čikasawů, shledal, že nad ní vlaje britská vlajka. Čerokíové sice byli formálními spojenci Angličanů, avšak Francouzi jim byli sympatičtí, proto si je musela karolinská vláda dobře předcházet.

Roku 1730 opět hrozila kvůli anglickým nepravostem krize a Čerokíové uvažovali o spojenectví s Kríky. Tehdy je navštívil sir Alexander Cuming vyjednávat smír. Svým odvážným vystupováním zapůsobil na náčelníky natolik, že vyhověli všem jeho požadavkům. Jmenovali Moytoye z Tellica „císařem“ coby zástupce při jednání s bělochy. Sedm náčelníků odplulo na návštěvu Anglie, kde v paláci Whitehallu slavnostně obnovili smlouvu, uznali svrchovanost Anglie, zavázali se k obchodu a trvalému spojenectví s Anglií. Nesměli dovolit jiným cizincům navštěvovat jejich vesnice a museli vydat všechny uprchlé otroky. Čerokíové přivezli s sebou darem čelenku z pěti orlích per a čtyři skalpy. Na oplátku dostali obvyklé sliby lásky, věčného přátelství a množstvím zbraní, střeliva a rumělkové barvy. Do Karolíny se vrátili podle guvernéra „v dobrém zdraví a velmi spokojeni s tím, jak je Jeho Veličenstvo obdarovalo.“

V následujícím roce byly podniknuty kroky k využití Čerokíů a Katawbů k vyhnání zbývajících Tuskarorů ze Severní Karolíny, ale když se ukázalo, že by to mohlo přivolat hněv Irokézů, byly místo toho použity mírnější metody. Tuskarorové byli mezitím totiž přijati do irokézského sdružení.

Rku 1738 začaly mezi Čerokíi řádit neštovice zavlečené do Karolíny z otrokářských lodí. Skutečně řádily a podle Adaira zahubily během jednoho roku polovinu kmene. Indiáni proti tomu používali svůj univerzální všelék, a to koupele ve studené vodě, což bylo to nejhorší, co proti neštovicím mohli vymyslet. Jak se mor nekontrolovaně šířil od vesnice k vesnici, lid propadl depresi. Podle šamanů to byl trest za opovrhování starými tradicemi, čímž všechno sváté ztratilo ochrannou moc. Stovky bojovníků spáchalo sebevraždu při pohledu na své znetvoření. „Někteří se zastřelili, jiní si podřízli hrdlo, další se probodli noži a jiní holemi s ostrými hroty, mnozí se s mrzutým šílenstvím vrhli do ohně a tam pomalu vydechli, jako by byli zcela zbaveni schopnosti cítit bolest.“

Kolem roku 1740 založili Čerokíové novou obchodní stezku pro jezdce vedoucí do Augusty v Georgii z vesnic od pramene Savannah. Vedla podél jižního břehu a stala se velmi frekventovanou. Předtím většinu obchodního zboží nosili indiáni na hřbetech. V téžem roce se válečný vůdce Havran přidal ke skupińě Oglethorpově výpravě proti Španělům v Saint Augustine.

V roce 1736 přišel mezi Čerokíe Christian Priber, údajně Je zuita působící ve francouzských službách a díky tomu, že se rychle naučil jejich jazyk a přizpůsobil se jejich způsobu života a nosil jejich oblečení, získal značnou autoritu. Vypracoval pro ně systém vlády evropského stylu. Založil hlavní vesnici Velké Tellico v Tennessee. Ustanovil hlavního šamana „císařem“ a svým pobočníkem. Vláda Jižní Karolíny se začala obávat nebezpečného vlivu, proto poslala svého komisaře s úkolem Pribera zatknout. Náčelníci jej ovšem odmítli vydat. Pět let po zahájení své činnosti byl Jezuita na cestě do pevnosti Toulouse zajat anglickými obchodníky. Byl eskortován do Frederiky v Georgii, kde ve vazbě zemřel. Ačkoli jej Angličané prezentovali v těch nejhorších barvách, ve skutečnosti měl být gentlemanem s vybraným vystupováním, rozsáhlým vzděláním a odvahou. Krom řečtiny, latiny, francouzštiny, němčiny, španělštiny a plynulé angličtiny ovládal také, jak už bylo řečeno, jazyk Čerokíů. Mezi jeho zabavenými písemnostmi byl nalezen rukopisný slovník jazyka a obsahoval ještě další důležité studie. Adair uvedl: „Protože byl vzdělaný a měl velmi pronikavý úsudek, měl všechny předpoklady, které byly nutné pro jeho odvážný a obtížný podnik, vydat čerokíjský slovní, jež byl určen k vydání v Paříži. Sepsal mnoho věcí určené pro zvídavé a užitečné pro vůdce Jižní Karolíny a Georgie. Snad budou mít rukopisy dost štěstí, aby unikly drancujícím rukám vojenské moci.“ Tvrdil, že je Jezuita jednající na příkaz představených šířit mezi jižními kmeny návyky civilizovaného světa, jeho formu vlády a založit nezávislý indiánský stát.

Jinak doposud žádná z karolinských vlád nepodnikla mezi indiány "civilizační" a misijní činnost. Jak to svérázně vyjádřil jeden dobový pisatel: „Duch evangelia ještě nepovstal tak slavně, aby je vyhledával,“ zatímco jiný byl přísnější: „K hanbě křesťanského jména se nikdy neusilovalo o jejich obrácení na křesťanství. Naopak, jejich mravy jsou stále zvrácené a zkažené smutným příkladem hanebných vyznavačů sídlících v jejich vesnicích.“

Po celé osmnácté století vedli Čerokíové války se svými sousedy a válka s Tuscarory trvala až do konce devatenáctého století. Roku 1711 Tuskarorové udeřili proti Karolíně, což dalo Čerokíům příležitost spolupracovat na tažení, které vyhnalo Tuskarory z původních domovů a přinutilo je hledat útočiště na severu. Poté se Čerokíové zaměřili na Šavany z Cumberlandu a s pomocí Čikasawů je z této oblasti kolem roku 1715 vyhnali. Útoky na Katawby pravděpodobně pokračovaly, dokud se v důsledku válek a nemocí nezmenšila populace Čerokíů natolik, až se stali závislými na běloších. Táhlé nepřátelství s Kríky o vládu nad severní Georgii bylo nakonec ukončeno americkou intervencí. Roku 1718 táhl velký oddílu Čerokíů proti kríkské vesnici Coweta na dolním toku Chattahoochee, ale rozptýlil se kvůli přítomnosti koloniálních důstojníků. Velkou bitvu oba kmeny svedli v roce 1755.

To už menší pobřežní kmeny byly prakticky vyhubeny a silnější kmeny ve vnitrozemí začaly být ohroženy. Roku 1748 překročil doktor Thomas Walker hory a objevil a pojmenoval proslulý cumberlandský průsmyk a objevil prameny řeky Cumberland. O dva roky později podnikl druhý průzkum a došel k řece Kentucky, ale kvůli problémům s indiány se vrátil. Pak už do země indiánů pronikalo stále více hraničáři. Ve virginských záznamech se nacházejí informace o tom, že tito dobrodruhové neváhali zabít, či okrást každého indiána, kterého potkali.

Roku 1756 začala sedmiletá válka mezi Francií a Anglií, v Americe obecně známá coby „francouzská a indiánská válka.“ Angličanům by se ve válce hodila podpora Čerokíů, a tak byly sjednány nové smlouvy. Obsahovaly obvyklé odstoupení indiánského území a podmiňovaly stavbu několika pevností v srdci čerokíjské země. Francouzi však nic takového nechtěli. Mladý virginský důstojník Timberlake k tomu dodává: „Zjistil jsem, že tento národ je velmi nakloněn Francouzům, kteří mají dost rozvahy a díky své zdvořilosti udělají z mála častokrát hodně. Přizpůsobí se jejich způsobům a povaze a získají si téměř všechny indiány, které znají, zatímco pýcha našich důstojníků je často znechucuje. Neváhali mi přiznat, že k uzavření míru s námi je přiměl pouze obchod, a ne přednost před Francouzi, které mají mnohem raději. Angličané jsou nyní k nim tak blízko, ale přece jen tak daleko. Pociťují neblahé důsledky naši přítomnosti v jejich lovištích. Mají všechny důvody na světě obávat se, že budou pohlceni mocnými sousedy nebo vyhnáni ze země svých otců. Kde se narodili a vyrostli. Zkrátka z rodné půdy, ke které mají všichni lidé zvláštní cit a náklonnost.“

Na základě smlouvy byla roku 1756 postavena pevnost Fort Prince George v blízkosti důležité čerokíjské vesnice Keowee u pramenů Savannah. Pevnost Fort Loudon byla postavena poblíž soutoku Tellica s Malou Tennessee mezi čerokíjskými vesnicemi za horami. Na základě dohody s náčelníkem Attakullakullou byla ještě postavena Fort Dobbs asi třicet kilometrů západně od dnešního Salisbury v Severní Karolíně.

Čerokíové slíbili Angličanům čtyři sta bojovníků do války proti Francouzům na severu. Jenže s pevností Loudon byly potíže. Rada v Echotě nařídila zastavit práce a posádce návrat domů. Velícímu důstojníkovi bylo jasně sděleno, že nechtějí tolik bělochů ve své zemi. Attakullakulla o němž se předpokládalo, že je jedním z nejvěrnějších přátel Angličanů, byl nyní jedním z nejodhodlanějších odpůrců. Angličané je nakonec dokázali přesvědčit, že jedině spolupráce s nimi je to pravé ořechové a Čerokíové začali neochotně shromažďovat slíbené bojovníky. Major Andrew Lewis dohlížející na stavbu pevnosti Čerokíům nevěřil a byl přesvědčen, že se jedná o falešné přátelství. Pevnost byla dokončena a obsazena posádkou dvou set mužů pod vedením kapitána Demereho.

Existovaly pádné důvody se domnívat, že některé loupeže spáchané na osadnickém majetku na horních tocích řek Catawba a Broad v Severní Karolíně byly společným dílem Čerokíů a severních indiánů, přesto všechno značná část Čerokíů podporovala britské síly na hranicích Virginie.

Francouzská pevnost Duquesne byla dobyta pětadvacátého listopadu 1758 a Quebec kapituloval třináctého září 1759 a konečná mírová smlouva byla podepsána roku 1763 a válka skončila předáním Kanady a údolí Ohia anglické Koruně. Louisianu již předtím Francie prodala Španělsku. Ačkoli se zdálo. že byla Francie vyřazena ze hry indiánského problému, ve skutečnosti ještě ne a indiáni nebyli evropské dohody ochotní přijmout. Na severu pod Pontiakovým vedením se válčilo do roku 1765 a na jihu se schylovalo k novým problémům, i když Čerokíové byli u Duquesne a dobrovolně nabídli střežení hranice jižně od Potomacu.