David Thompson - Eskymáci - Nahkohe

Eskymáci

Ačkoli se to zdá málo pravděpodobné, život na severu je docela zajímavý. I přestože je zde jen mrazivá skalnatá pustina, život se zde prosadil ve své bujné rozmanitosti. I když rostlinná říše je tu zastoupena poměrně málo, živočišná je pestrá a své místo si zde našly i lidské rasy.

Tak třeba Eskymáci. To jsou lidé, o kterých toho víme docela málo. Většina z nich žije na pobřeží Hudsonova zálivu a Severního ledového oceánu, ale na kánoích pronikají prostřednictvím řek též do vnitrozemí . Jsou to zajímaví lidé, kteří se dokázali výborně přizpůsobit zdejšímu klimatu.  

Například jsou skvělí lovci tuleňů. To zvíře je mimořádně plaché, přesto Eskymáci našli způsob, jak se mu dostat na kobylku. V období, kdy je moře zamrzlé, dělají tuleni do ledu díry. Je jich všude strašně moc, a když jsem si je prohlížel, byly kulaté jako studny, ale zřídka jsou dost velké na to, aby se do nich vešly naráz dva kusy. Tuleni vylézají na led v pravidelných intervalech, a to mezi devátou a desátou dopolední a do moře se vracejí mezi druhou a třetí odpolední. Když jsou na ledu, jsou velice opatrní, každou chvíli z nich někdo zvedne hlavu a rozhlíží se kolem, zdali se neděje něco podezřelého. Zdá se, že jejich hlavními nepřáteli jsou lidé, lední medvědi a rosomáci. Zkoušel jsem je s přáteli několikrát zabít, ale vůbec se nám to nedařilo. Občas jsme některého poranili, ale zvíře v sobě našlo vždycky dost síly, aby se dostalo do své díry. Zatím jsem neslyšel o tom, že by někdo dokázal tuleně dostat kulkou.

Eskymáci loví tuleně kvůli jídlu a kůžím a dělají to osvědčeným způsobem. Lovec je vyzbrojen kopím s kostěným, či kovovým zpětným hrotem se zpětným háčkem. Rukověť je z modřínu a šlacha, která harpunu zajišťuje, může být až dvacet metrů dlouhá, samozřejmě podle potřeby. Když jde lovec na věc, je to v době, kdy jsou tuleni pod vodou, aby si v klidu prohlédl jejich díry a vybral si tu nejvhodnější. Ráno se k dírám zase vrátí a u té své si z jižní strany udělá z ledu kryt a pak trpělivě číhá. Leží tam, jak dlouhý tak široký a čeká, dokud tuleň nevystrčí hlavičku. Zvíře si lehne pokaždé na severní stranu a odpočívá. Když si je lovec jistý, že je tuleň v klidu, rychle ho bodne. Zraněné zvíře okamžitě spěchá do díry a lovec pevně drží lano, dokud oběť v hlubinách nezemře. Potom kořist vytáhne na povrch, vyjme z ní harpunu a pečlivě z ní omyje krev. Samozřejmě, že ostatní tuleni, okamžitě zmizí. Lovec pak čeká na další kus, ale za den chytne maximálně dva, pokud to ovšem počasí dovolí.

Eskymáci jsou zavalité postavy a menšího vzrůstu, něco přes metr padesát. Tváře mají široké a zdravě červené, ale nevypadají nepříjemně. Působí spokojeně a radostně, jsou pružní, aktivní a silní. V létě sbírají jedlé bobule, jinak loví tuleně, mrože, běluhy, velryby a mořské ptáky a ve vnitrozemí soby karibu. Jeden by řekl, že když pracují s tak mastnými materiály, budou špinaví, ale zdání klame. Jsou čistí, jak jen mohou být, i když nepoužívají mýdlo. A v čistotě udržují i kuchyňské nádobí. V létě bydlí ve stanech ze sobích kůží a v zimě v domečkách ze sněhu, kterým se říká iglú. V obydlích nerozdělávají oheň, aby je neznečistili kouřem, proto vaří venku. Teplo ve stanech a v iglú udržují malými olejovými lampičkami.

Maso do zásoby udí na suchém náplavovém dřevu. Jsou velmi pracovití a vynalézaví. Jelikož většinu roku stráví v zasněžené krajině, má to neblahý vliv na jejich oči a už ve čtyřiceti mají špatný zrak. Ženy jsou na tom poněkud lépe, poněvadž více času stráví ve stanu, zatímco muži jsou často na lovu. Proto používají zvláštní ochranné dřevěné brýle s úzkou štěrbinou.

Mrož je po medvědovi nejvíc nebezpečné zvíře. Eskymáci obchodují s velrybími kostmi, ale zda je získávají lovem, či sběrem na pobřeží, vám nemůžu říci, jelikož mi to není známo. Jsou to skvělí harpunáři, ačkoli jim kánoe omezuje pohyb jen na horní část těla, přesto klidně trefí mořského ptáka na třicet metrů. Pomoci luků a šípů loví soby, vlky a lišky. Zbraně vyrábějí s ohromným důvtipem a zručností, která se vyrovná prvotřídnímu evropskému řemeslníkovi, ačkoli ti chudáci mají jen omezené nástroje.

Na severském mořském pobřeží nerostou žádné lesy ani stromy, země je porostlá pouze mechem a lišejníky, proto jsou Eskymáci závislí na dřevu, které sem hojně přinášejí z vnitrozemí řeky anebo mořský příliv. Eskymáci šijí oblečení převážně ze sobí a tulení kůže. Muži i ženy nosí po kolena vysoké boty, které jsou částečně z mroží a částečně z tulení kůže se srstí. Jsou velice precizně ušity a jsou dokonale nepromokavé, proto zaměstnanci společnosti o ně mají velký zájem, protože naše boty v mokřinách neobstojí. Pár zde stojí šest šilinků a v Quebecu tři dolary a v arktické divočině vám vydrží až dva roky. Kotlíky vyrábějí Eskymáci z černého, či tmavě šedého mramoru a jsou různých velikostí, od 12 do 24 litrů. Jsou oválného tvaru a v poměru k jejich velikosti jsou celkem mělké, a tak se dobře hodí na vaření a pečení ryb a masa. Nádoby nedávají na přímý oheň, ale vkládají do vody horké kameny, dokud se nezavaří. Nádobí udržují Eskymáci uvnitř i z venku perfektně čisté. Když si ale mohou pořídit náš mosazný kotlík, dají mu přednost, jelikož je lehčí a užitečnější.

Kostru na kánoe vyrábějí z naplaveného dříví nebo z velrybích kostí a potah je z tuleních kůží. Dlouhé jsou od tří do čtyř metrů a mají velmi ostré konce. Místo pro veslaře je ohraničeno širokou dřevěnou obručí a má koženou manžetu, která člověka chrání před nepřízní počasí a vlnami. Kánoe pohánějí pádlem s ohromnou hbitostí a na mořských vlnách s nimi skvěle manévrují. Říkají mu „kaijack.“ Neviděl jsem žádného Evropana, který by s tímto plavidlem manévroval déle než tři minuty, aniž by se nepřeklopil. Harpuny na lov mořských ptáků, tuleňů a dalších zvířat mají umístěné nahoře, aby byly po ruce, a jsou zabezpečené provázky ze šlach. Na přepravu více lidí používají čluny, které jsou devět metrů dlouhé a dva metry široké, kterým říkají „oomiaks“ a materiál na jejich výrobu je stejný, jako u kajaku. Často je řídí ženy, nebo staří muži. Luky vyrábějí poměrně dlouhé, kolem půldruhého metru a jsou ze tří stejně dlouhých kusů, které mají dokonalé začepování z mrožího zubu. V zadní části luku je drážka, ve které je pletená šlacha, asi kvůli zpevnění a pružnosti. Šípy jsou dlouhé až osmdesát centimetrů a hroty jsou kostěné nebo železné. Jsou z modřínového dřeva, protože lepší nemají, takže jsou v poměru k jejich délce dost těžké, což omezuje jejich rychlost, přesto zabíjejí až na sto metrů.

Když se Eskymáci stěhují a je sníh, používají saně s dvěma ližinami, které jsou dva metry dlouhé. Konstrukci mají z modřínového dřeva a zavazadla upevňují pletenými šlachami. Malé děti nosí matky na zádech. Ženy nosí lehčí zavazadla a někdy pomáhají mužům tahat saně.

Povahou jsou Eskymáci družní, přátelští a radostní. Doposud ještě nejsme dostatečně obeznámení s jejich jazykem, ale přesto se dá říci, že jsou k nám poctiví a přátelští. Jako rasa se neřadí k severním americkým indiánům, ale spíše k Evropanům . Jsou přirozeně pracovití, velmi vynalézaví, zkrátka lidé, kteří se chtějí těšit a radovat ze života. Přitom již brzy ráno nasedají do svých křehkých kánoí, aby na moři zápolili s vlnami, a lovili pro jídlo a kůže, což je skutečně každodenní dřina, při které jde mnohdy o život.  

Věčným nepřítelem tuleňů je lední medvěd. Nevím jak je možné, že toto nešikovné zvíře dokáže lapit věčně bdělého tuleně. Podobně, jako Eskymáci číhají u děr a čekají, až vylezou a začnou se vyhřívat a chrnět na sluníčku. V tu chvíli medvěd vyrazí, svým mocnými tlapami přičapne tuleně k ledu a prokousne mu vaz, a pak si na něm pošmakuje.

Sviňuchy jsou vzácné, ale běluh je po celém pobřeží dost, zvláště pak od konce května až do počátku září. Vzhledem k tomu, že mají silné zásoby tuku, dávají více oleje, než černé velryby. Toto léto společnost vyčlenila pro lov běluh speciální člun s šestičlennou posádkou. Člun je lehký a bílé natřený, stejně, jako barva této ryby, a jak zkušenost ukázala, díky této barvě se mohou lovci nepozorovaně přiblížit k rybě. Čluny jiné barvy měly daleko menší úspěch. Když běluhu harpunujete, ryba se potopí a táhne člun ještě takových osm kilometrů, než se umoří, což trvá asi hodinu. V létě se běluhy, či bílé velryby loví i tak, že se přes ústí nějaké přírodní zátoky natáhne síť, ve které ryby uvíznou a za odlivu jsou zcela bezmocné. Běluhy jsou masožravé, pronásledují lososy proti proudu velkých řek a za odlivu dokonce chytají racky. Velrybí olej je na trhu velmi ceněny.

Je pravda, že zdejší zima má své půvaby, ale je dlouhá a drsná, takže se přece jenom našinec těší na jaro a léto, ale období tání je nebezpečný čas. Jenže i léto má své stinné stránky, a to v podobě otravných komárů, kteří po myriádách doslova otravují vzduch, a k tomu ještě ve dne i v noci. A nic vás před nimi nezachrání, ledaže trochu od nich uleví kouř, ale ten nemůžete nosit sebou. Paradoxně přináší úlevu prudká a chladná severovýchodní větrná bouře. Bývali jsme za každé takové ochlazení velice vděční. Zranění po komářím bodnutí nabobtná a svědí a olej je jediná medicína, která na to zabere. Domorodci používají jeseteří olej, a jak bylo zjištěno, je ze všech olejů nejlepší. Veškeří tvorové nesmírně trpí šílenými nálety komárů, a dokonce i ptáci jsou bodáni do očí a krků. Teprve s chladnými zářiovými nocemi přichází trvalejší úleva. Nikdo zatím nepřišel na to, kde a jak komáři přečkávají zimu, když se pak objeví plně vzrostlí. Názor domorodců je takový, že přečkávají zimu na dně jezer, a když led roztaje, jsou do tří dnů v plné síle. Tato teorie se může hodit pro vlhké nížiny, ale na vyšších suchých a širých pláních, kde je letní období delší, je komáří invaze srovnatelná s opravdovým morem, a to je důkaz, že je to s komáry poněkud jinak, neboť mrazivou zimu dokáží přečkat, jak v mokřinách, tak v suchých zemích. Po myriádách se vyskytují u vesnic i měst Kanady, kde souží dobytek i farmáře. Zkrátka je tento hmyz postrachem každého suchozemského tvora. Když zaútočí na psa, ten se panicky válí po zemi, žalostně vyje a snaží se najít vodu, ve které by se ukryl. Klející námořníci si mažou obličej dehtem, ale stejně jsou komáři tak hojní a obtížní, že člověka oslepí jenom tím, že kolem očí víří křidélky, což je možná horší, než když vás pobodají.  

Měl jsem štěstí, že jsem mohl jednou doprovázet na výpravě za Eskymáky tři pány, kteří jednou ročně odcházejí na sever za obchodem. Dostal jsem od nich několik knih, které pojednávají o historii a přírodě, a byly pro mne velmi poučné. Uvažoval jsem o tom, že bych také psal, ale chybí mi takové nadání, jaké má pan Hearne.

Hudsonův Bay Company měla na každé důležité obchodní stanici svého doktora. Zpravidla se jednalo o nějakého mladíka, který se do služby upsal na několik let. Dlouhou dobu bylo zvykem, že měl guvernér po ruce úředníka, čerstvě vystudovaného, takového jako já. Jedná se v podstatě o tajemníka, který se vyzná v účetnictví a matematice, aby se staral o hospodaření stanice. Je to závazek na sedm let. No řeknu vám, že během zimy jsem krom drkotání zubů neměl skoro žádné zaměstnání, tak jsem se zabýval lovem, pokud to bylo možné.

Hudson Bay posílá do stanic jednou ročně tři lodě, které obvykle připlouvají do příslušných přístavů na konci srpna, či začátkem září, a tento rok (1785) připluly jako obyčejně. Do naší pevnosti přicestoval mladík, který byl pro mne velkým překvapením. Jmenoval se John Charles, a byl stejně starý jako já. Měl u sebe nějaké mapy kanadských obchodníků mapy , na kterých byly zakresleny země, jezera a řeky daleko na západě od zálivu. Společnost rozhodla, že tam pošle dobře kvalifikovaného džentlmena, aby tam provedl průzkum. Zatím jsem neměl tušení, co to bude znamenat pro mne.




David Thomson Narrative, Nahkohe, Wikipedia