3 - Modrá košile - Nahkohe

Ice's Ford založen před rokem 1769 bratry Andrewem a Frederickem Iceovimy, byl drsnou pohraniční základnou na úpatí krásného stokilometrového údolí řeky Cheat. Stálo zde několik provizorních přístřešků a stanů a jedinou trvalou stavbou byl srub bratří Iceů. Sloužil coby obchod a krčma pro kolemjdoucí, obchodníky, trapery, zvědy a dobrodruhy a pochopitelně se zde u pálenky předávaly důležité novinky a informace. Byla to poslední štace na cestě do Fort Pittu.

Simon si tam bez problému našel práci, aby si ještě něco přivydělal. Tesal a řezal klády určené na stavbu bytelný vorů, kterých bylo neustále potřeba. Sem tam někomu vypomohl i se stavbou provizorního obydlí. Za týden si vydělal dost na to, aby si doplnil zásoby munice a proviantu. Věnoval se i lovu jeho „spolupráce s Jakobem,“ tou skvělou mušketou byla stále brilantnější. Když jeho Jacob promluvil, nejeden krocan, jelen, tetřev, veverka či vlk, vydechnul naposled.

Jednoho dne se na Iceovic krčmě objevila tabulka s nápisem, který ovšem nedokázal přečíst. Pomohla mu s tím celkem pohledná mladá žena, která při čtení po něm házela významné pohledy. V oznámení stálo:

Varování!
20 osob bylo okradeno
Také 19 koní ukradeno
Stalo se to na East Fork v Tygerts Valley
2 lidé byli zabiti

Tahle zpráva ho rozrušila daleko více než pohledy oné krásné čtenářky, ačkoliv se nedalo úplně říci, že by ho zájem o jeho osobu ze strany opačného pohlaví nepotěšil. Ale co už. Jeho primární věc, a to najít nějakou partu, která měla namířeno do vnitrozemí. Jenže těch několik skupin zde tábořících již mělo plnou kapacitu vhodnou pro cestování na vorech. Rozhodl se tudíž zbývajících zhruba sto kilometrů ujít do britské pevnosti pěšky. Předtím se ještě vydal na lov zaopatřit si ještě nějaké maso na sušení. Byl horký den, nikterak vhodný pro lov, poněvadž i zvěř se raději ukrývala ve stínu. Nakonec v pozdním odpoledni díky své nenápadnosti zahlédl to, co hledal. Pěknou krocaní slepici vykračující si borovým hájem. Přiblížit se k ní bylo nemožné, neboť pták byl očividně ostražitý. Opřel tudíž svou ručnici o skalní výběžek, zamířil a stiskl spoušť. Obláček bílého kouře se rychle zvedl ke korunám stromů a pak už jen ke své spokojenosti spatřil krocana v posledních smrtelných křečích. Po způsobu zkušených zálesáku znovu nabil a vydal se pro kořist.

Zrovna, když se zohnul zvednou ptáka se ze země, ozval se za ním hlas: „Hrome! To byla rána! Takhle střílíš pořád?“  Simon upustil krocana a rychle pozvedl zbraň. „Klid chlapče! Žádný indián tady není!“ s těmito slovy vystoupil zpoza stromu štíhlý, asi čtyřicetiletý muž v hnědé lněné košili, kalhotách a mokasínech. V levé ruce svíral flintu a na tváři měl přívětivý výraz. Vztáhl k Simonovi pravici a představil se jako Bill Grills. Simon si přehodil Jacoba do levé ruky a přijal nabízenou pravici. Grills však místo toho strhl Simonovou zbraň stranou a svou vlastní pušku vrazil mladíkovi do břicha. Zaskočený Simon zkoprněl. Grills se zakřenil: „Tak přece jenom zelenáč!“ smál se neznámy, spustil svou pušku a uvolnil sevření té Simonovy. „Jsi zde teprve krátce, řekl bych. Tady nesmíš věřit nikomu, koho neznáš. A takových je zatraceně málo. Jak se jmenuješ?“

„Simon Butler“ odpověděl stále ještě ohromený Simon, ale falešné jméno použít nezapomněl. Grills se ho začal vyptávat, odkud je, kam směřuje, zdali je sám, čím se hodlá zabývat atd. Simon na vše odpověděl upřímně, avšak otázka, před čím utíká jej zaskočila. Zatvrdil se a zavrčel: „Nemám rád, když se někdo vyptává až příliš Grillsi! Víte? Proč bych se nejčkom neptal já? Proč jste se ke mně připlížil? Proč takový zájem o mě? Povězte?“

Grillsův úsměv se rozšířil ještě víc. „Učíš se rychle, chlapče. To je důležité. A tam je to ještě důležitější“ pohodil hlavou směrem k západu. „Odtud právě přicházím a brzy se tam vrátím.“ Pak už se v přátelském duchu bavili o stavbě vorů, stopování, lovu, kladení pastí a boji s indiány.

Grills byl téměř o hlavu menší než Simon, ale o to větší z něj vyzařovalo sebevědomí. Během vyprávění se pustil do čištění krocana a Simonovi neušlo, jak zručný v této práci je. Rychle ho oškubal a úzkou čepelí sekery mu odsekl hlavu a nakonec vyvrhl. Mluvil tak, jak mluvívali hraničáři. Neuspěchaně a k věci. Vyprávěl, že je členem party Jacoba Greathouse a bratří Johna a Raphaela Mahonyových. Před časem se sešli v osadě Provance, vzdálené třicet kilometrů po proudu řeky a od té doby podnikli dvě plavby po Ohiu a v obou případech se střetli s indiány.

„Dole u řeky najdeš zvěř s mnohem hustší kožešinou, než jsi, kdy viděl. Právě tam se teď chystáme jet, a ještě mnohem dál po proudu než kdy předtím. Možná do země, které Šavani říkají Can-tuc-kee. Je to taková soukromá indiánská zahrada na zvěř a také si jí přísně si jí střeží.“

Simon byl nadšen. Své mlhavé plány nyní viděl ve zcela jasnějších konturách. Jasně věděl, že tu zemi musí stůj, co stůj vidět bez ohledu na všemožné nebezpečí. Když lovec dokončil práci na krocanovi, pečlivě očistil čepel svého nože a pak ho párkrát přejel malým brouskem. Když ho zasunul do pouzdra, jen tak ležérně poznamenal, že by se jim na nové výpravě ještě jeden chlap sešel. Zvláště tokový, který má dobrou zbraň a umí s ní zacházet. Pak významně mrkl na svého nového společníka a jeho Jakoba.

„Myslíte jistého Simona Butlera?“ optal se mladík s neskrývanou horlivostí.

„Přesně toho jsem měl na mysli od chvíle, kdy jsem ho viděl střílet krocany. Proto jsem byl taktéž hodně zvědavý řekl bych. Pojďme se seznámit s ostatními chlapci.“

Pátého července 1771, pátek

Mezitím malá indiánská skupina s holandským chlapcem rázovala podél toku, k soutoku s Ohiem. Zde překonali řeku a na druhém břehu se rozdělili. Dva indiáni vypadající, jako bratři se odpojili a vyrazili po souši na severovýchod do Kisphoka. Ostatní šli na jih, a to ze dvou důvodů. Za prvé, aby ona dvojice měla čas upozornit vesnici na příchod bílého zajatce a jeho případnou adopci. A za druhé proto, že měla výprava ukryté kánoe u řeky Sciota. Ten vypátrali pátého dne. Tři kánoe byly zatíženy kameny a potopeny pod hladinu toku. Po jejich vyzvednutí indiáni shledali, že jsou v pořádku a plavby schopné. Cesta proti proudu Sciota do Kisphoka trvala dva dny a skupina se zastavila cirka dva kilometry před cílem kvůli poradě. Poté se pokračovalo v plavbě. Během hodiny se na břehu zjevila tlupa tuctů téměř nahých chlapců na koních. Rychle cválali cestujícím vstříc, pak se prudce otočili a jeli zpět předat zprávu vesničanům.

Marmaduke Van Swearingen od starého obchodníka věděl, že se nevyhne bytí. Že bude muset projít lidskou uličkou, a každý vesničan si bude moci do něj bouchnout. Nečekal ovšem, že to bude tak tvrdé. Myslel si že na ve „frontě bude čekávat tak dvacet nebo třicet lidí, ale to, co spatřil ho ohromilo. Dvojitá řada desítek indiánů se táhla od brány, až k poradnímu domu. Byli tam muži, ženy, děti, a dokonce i stařenky, a ty jářku se svým pronikavým ječením vypadli nejvíce děsivě. A všichni měli v rukou něco, čím se dalo mlátit. Klacky, palice, kosti, ostružinové trnové větve. Nebyli zde jenom Kisphokové, ale rovněž Chillicothové a lidé z vesnice Cornstalkovy  sestry Non-hel-e-my.

Musel se úplně svléknout a sám byl překvapen, že necítil žádný stud. Stál vzpřímeně s rukama v bok. Nepokoušel se nic skrývat navzdory posměškům a urážkám z davu shromážděných. Jeden z indiánů s úsměvem odkopl jeho oblečení a chopil se mohutné větve. Za těch několik dní ve společnosti Šavanů se Duke zdokonalil v jejich řeči, takže lépe rozuměl a mohl se i domluvit. Bojovník ukázal na hůl a řekl: „Až se dotknu tohohle, poběžíš po čáře k msi-kah-mi-qui, poradnímu domu. Nikdo tě nezasáhne, dokud nezačneš procházet kolem nich. Když se zastavíš nebo otočíš, bude to známka zbabělosti a nebudeš přijat do kmene.“ Slova byla zcela jasná a Duke neměl v úmyslu ani zastavit, ani se otočit. Hodlal běžet o život a dostat se do útočiště poradního domu. Ve shromáždění zavládlo vzrušené ticho.  

Pak přišla první rána do hýždí a on se svalil obličejem do hlíny. Okamžitě se na něj snesla řada úderů. Aby se zachránil, postavil se s námahou na nohy a dal se do bezhlavého běhu. Rána za ranou padala. Modřiny na zádech se množily a trhala se kůže. Několikrát i klopýtl a opět vstal. Bolest se zvětšovala a msi-kah-mi-qui bylo tak daleko. Pot se mu řinul do očí a ty štípaly. Strašná rána ho zasáhla do zátylku a on upadl. Tentokrát už nevstal. Indiáni se shlukli kolem, pištěli a mávali zbraněmi, ale to už v bezvědomí nevnímal.

Uplynulo více než čtrnáct dní, než se Marmaduke Van Swearingen postavil na nohy, ale zranění se mu stále hojila ze zanícení. Mnoho hodin prospal. Byl naštěstí v péči starostlivých squaw, a ty se o něj dobře staraly. Ošetřovaly mu rány mastným mazáním a dávaly mu vývar. Když se nakonec vykurýroval a byl dostatečně fit, mohly se konat přípravy na adopci.

Jednalo se o vážný rituál, díky němuž se absolvent stal právoplatným členem kmene. Byla to významná společenská událost, které se účastnil kde kdo. Duke byl odveden řece, kde byl svlečen a na nohou mu zůstaly toliko tkané rákosové mokasíny. Na to k němu přistoupila trojice mladých žen, jejichž úkolem bylo pomalovat jeho tělo. Dělaly to zručně stále si přitom chichotaly. Jakmile skončily, sebraly své nádobky s barvami a zmizely.

Nyní se před adepta postavil Puckesinwah. Pozvedl paže a zazpíval prastarou píseň. Duke rozuměl máločemu krom věty: „Newecanetepa, weshemanitoo weshecatweloo, keweshelawaypa.“ „Velký duch je přítelem indiánů, konejme vždy dobro.“ Píseň dozněla a Duka se ujaly jiné tři staré ženy a zavedly ho až po pás do říčního proudu. Tam se na vrhly, vyvedly ho z rovnováhy a potopily. Poté nabraly do hrstí drobné oblázky a písek a odhodlaně mu drhly tělo, dokud ho nezbavily všech barev. Následně byl Duke odveden do poradního domu, kde ho oblékli do tradičního šavanského oblečení z kůže. Zdobené kožené košile, legín, mokasín a vyholenou hlavu mu ozdobili chocholem. Znovu byl pomalován, tentokrát po šavanském způsobu. Kadeř vlasů, kterou mu nechali na zátylku měl spletenou do copánku a ozdobenou stříbrnými šperky a orlím perem. Indiáni seděli se zkříženýma nohama v poradním domě na udusané hlíně tiše si povídali a žertovali na adresu nového člena kmene. Když předstoupil opět Puckesinwah a tři squaw, dav utichl. Náčelník ho usadil na medvědí kůži a sám se posadil vedle něj. Podal mu dýmku ozdobenou modrými pírky ve vaku ušitého se skunčí kůže a váček s kinnikinnickem, tabákem smíšeny s rozdrcenou sušenou kůrou vrby, sumachu a dřínu. Byla to příjemná aromatická směs.

Puckesinwah pokynu a dýmka byla pomoci křesadla zapálena. Místnosti se nesla libá vůně tabáku. Dýmka kolovala a muži kouřili. V domě vládlo vážné ticho, dokud nebylo dokouřeno a dýmka uložena. Puckesinwah silným hlasem promluvil: „Můj synu, nyní jsi maso z našeho masa a kost z našich kostí. Dnes ti z tvých žil byla vymyta každá kapka bílé krve. Jsi Šavan. Jsi válečník. Jsi součástí velké rodiny. Jsi z nás. Nyní se nemusíš ničeho bát. Je přáním Velkého ducha se navzájem milovat, podporovat a bránit se. Jsi Weh-yah-pih-ehr-sehn-wah! Jsi Modrá košile!“

A to vše pozoroval z nebe Měsíc.