8 - Thomas Bullitt - Nahkohe

Někdy během května roku 1773 přišel za teplého pěkného dne do šavanské vesnice Chalahgawtha bílý muž. Bylo to docela překvapivé, neboť ještě nikdy předtím se nepřiblížil běloch na vzdálenost tři sta kilometrů od Malé Miami. A nyní chlap s flintou přes ramena si to rázuje s koněm a nákladním koněm rovnou do vsi. Byla to smělost pro indiány překvapující. Válečníci se k němu sbíhali a zvědavě prohlíželi. Ten člověk se usmíval a kráčel rovnou ke msi-kah-mi-qui, k poradnímu domu. Zastavil se před vchodem a čekal.

Pak se k němu blížil obyčejně vzhlížející indián. Nebyl nijak zvlášť velký, o něco vyšší než cizinec. Přesto přicházel s grácií státníků. Říkalo se mu Černá ryba, předák vesnice Chalahgawtha. Byl to známý válečník a střídmě uvažující muž. Byl oděn do legín semišové kůže a na nohou měl mokasíny ze stejného materiálu ozdobené ursoními ostny. Na krku mu vysel náhrdelník z medvědích drápů oddělených od sebe kousky tepaného stříbra. Na záda mu splývala dlouhá skalpová kadeř a prsa mu zdobily jizvy z boje. Majestátně prošel davem několika stovek lidí a zastavil se před podivínem. Zavládlo příslovečné ticho, než náčelník promluvil: „Proč jsi zde? Jsi vyjednávač? Proč před tebou nepřišel běžec?“

Muž odpověděl jazykem okolních indiánů: „Nemám žádné špatné zprávy. Dlouhé nože (Virgiňané) jsou se Šavany v míru a já jsem přišel mezi bratry. Chci mluvit o obchodu. Chtěl bych vyjednat povolení bydlení na druhé straně řeky, které se říká Ohio a Šavani jí nazývají „Spay-lay-wi-theepi.“

„Proč jsi neposlal běžce?“ zeptal se opět Černá ryba.

„Jsem Thomas Bullitt. Není rychlejšího, než jsem já. Kdybys měl hlad, zabil bys jelena a poslal svou ženu do města, aby to oznámila a čekal na její návrat, abys ses najedl?“

Černá ryba pozvedl obočí a v davu se i někdo zasmál. Atmosféra se uvolnila a náčelník zavedl cizince do poradního domu. Muži se usadili kolem ohniště uprostřed stavby. Mlčelo se. Přišel indián s koženým podlouhlým vakem v ruce. Vytáhla se dlouhá pěkně zdobená dýmka. Byla za nějakého tajemného mumlání zapálena. Indiáni si jí předávali. Stále něco huhlali a dělali divná gesta. Mezitím přicházely ženy s mísami a košíky jídla. Byla tam i směs dušené zeleniny se zvěřinou. Pečené maso. Pražená kukuřice. Kukuřičná kaše ochuzená javorovým sirupem. Muži se najedli a znovu kolovala dýmka. Trvalo to nějaký čas.

Bullitt donesl svá zavazadla a začal nabízet dary. Nějaké látky. Nějaké ozdoby. Nějaké tomahawky a nože. Všechno to rozložil před náčelníky se slovy, že se jedná o projev přátelství bílých vůči Šavanům a dodal: „Posílá mne bílý otec Virginie lord Dunmore. Toho zase poslal jeho velký bílý otec za východním mořem král Jiří. Před pěti léty uzavřeli naší a vaší lidé smlouvu ve Fort Stanwix. Ta uznává váš nárok na všechna území na sever a západ od řeky Ohio, stejně jako vaše právo lovit, jak jste to vždy dělali v zemi na jih od řeky. Nyní přicházíme z Virginie, abychom osídlili tuto zemi na druhé straně řeky, až k vodopádům. Chceme tuto zemi pouze osídlit a obdělávat. Nebudeme mít žádné námitky proti tomu, abyste v ní lovili, jako dosud. Doufám, že s námi budete žít v přátelství.“

Tváře Černé ryby a ostatních přísedících byly zamračené. Ticho v poradním domě bylo příslovečné a dlouhé. Černá ryba se postavil a promluvil: „Ano, podepsali jsme smlouvu ve Fort Stanwix. Ano všechny šavanské národy tak udělaly. Bílý muž ovšem dohodu porušil. Znovu a znovu přicházel bez povolení do země západně a severně od Spay-lay-wi-theepi a zabíjel Šavany bez vyprovokování!“ Náčelník hovořil dlouze a podrobně o všech událostech mezi bílým a rudým národem. Varoval, že Šavani nedovolí, aby cizinci vstoupili na jejich území. Skončila doba, kdy bílý muž mohl beztrestně zabíjet. Podrobně hovořil o historii Šavanů a o zemi. Jak byli vytlačováni ze země svých předků stále dál a dál. Podle smlouvy z Fort Stanwix je země pro bělochy nedotknutelná. „Šavani“ pokračoval náčelník, „vám nemohou říct, že se smíte usadit na území Can-tuc-kee. Ta půda nám nikdy nepatřila. Patří duchům vymřelého bílého národa z východního moře. Jejich duchové vlastní a obývají všechny kopce a údolí v zemi. Chrání tam zvěř a mají na ni větší a lepší právo než kterýkoli z indiánských kmenů, včetně Šavanů. Protože sami hmotnou potravu nepotřebují, neloví tam. Naši otcové a dědové a my se jich nyní bojíme!“

Řečník se opět odmlčel a mezi shromážděnými se ozvalo souhlasné mručení a pokyvování hlavami. „Když nám dojde všechno jídlo,“ dal se znovu do řeči, „a naše ženy s dětmi hladoví, voláme k duchům bílých matek, které tam byly zabity. Vyslovením správných slov nám je dovoleno zabít losa, jelena, medvěda nebo bizona. Ale nikdy nesmíme bezmyšlenkovitě zabíjet zvěř a máme zakázáno usadit se v zemi Can-tuc-kee. Kdybychom to udělali, tihle duchové by sice nevystoupili ze svých jeskyní a mohyl a nezabili by nás, ale poštvali by otce proti synovi a syna proti otci a souseda proti sousedovi a donutili by je navzájem se zabíjet.“ Náčelník svou řeč uzavřel na adresu hosta: „Ušel jsi těžkou cestu lesem a prérií. Netěší nás, že se hodláte usadit v zemi Can-tuc-kee. Nemůžeme vám v tom bránit. Protože jste se rozhodli usadit jižně od Spay-lay-wi-theepi, nesmíte nás rušit v lovu. Musíme totiž lovit, pro naše ženy a děti. Potřebujeme kůže pro obchod. Buďte pevní v plnění svých slibů vůči nám, stejně jako my jsme odhodláni být pevní v tom, že budeme radit našim mladým mužům, aby se k vám chovali laskavě, přátelsky a mírumilovně.“

Plukovník Bullitt ve vesnici přenocoval, na druhý den poděkoval za pohostinství a odjel. Z indiánských řečí si moc nedělal, poněvadž to s nimi šlo vždy nějak vyřídit, ovšem vyhnout se válce by bylo lepší. Přece jenom měl s indiány, co dělat během poslední války s Francouzi. Cestou měl dost času vzpomínat na těžké porážky během Braddockovy kampaně a krvavý devátý červenec 1755. Poté jednadvacátého září 1758 velel předsunuté hlídce, kdy indiáni s Francouzi napadli velký oddíl pravidelných vojáků skotského majora Granta. Červené kabáty měly těžké ztráty a Bullittova milice měla plné ruce práce chránit ustupující. Třetí lekci dostal dvaadvacátého května 1759, kdy stovka jeho Virgiňanů vezla zásoby z Bedfordu do Fort Ligonier. Přišel o čtyřicet mužů a ztratil mnoho zásob. Musel dokonce předstoupit před soud, který ho naštěstí shledal „dobrým důstojníkem, který dělal vše, co bylo v jeho moci, aby odrazil nepřítele a zachránil konvoj.“ Byly to docela hořké vzpomínky. Inu ale nyní se věnoval obchodu. V Hot Springs vedl docela velký hotel a nyní se zajímal o Kentucky. Vrátil se ke své posádce čekající u Ohia a hodlal zamířit do „Země temných a krvavých údolí.“

Ovšem průzkumníci nebyli v divočině sami. Sledovali je bystré oči lesních válečníků. Peshewa – Divoká kočka se díval dolů ze svahu na pět mužů tábořících na skalnatém břehu několik set metrů nad ústím Velké Miami. Měl s sebou čtyři spolubojovníky, které nyní oslovil: „Ještě pořád neodešli. Musíme jim říct, ať jdou na druhou stranu. Pojedu tam sám.“

Na příkaz České ryby bělochy sledovali a s uspokojením zjistili, že jak malý běloch slíbil, zůstali na jižním břehu řeky. Včera však nečekaně narazili na těchto pět. Peshewa nechal u Wepe-nipe (Studené vody) pušku, aby běloši chápali jeho úmysly. Nedá se nikdy odhadnout, jak bude bílý muž uvažovat. Úmyslně byl hlučný, aby je nepřekvapil a nevylekal. Čtyři z nich skutečně vyskočili na nohy, ale pátý zareagoval jinak.