Stuhová sukně - Nahkohe

Jak na Želvím ostrově dochází k oživení domorodých oděvních tradic, korálkové ozdoby se nosí při každodenních příležitostech a indiánští návrháři se snaží držet trendu a jedním z oblíbených „modelů“ je tzv. „stuhová sukně.“ Jsou však lidé, kteří se ptají, zdali je to vůbec tradiční irokézské odívání, a zdali je „správné.“ Co je tedy tradice? Jednoduše řečeno je to něco, co se na lidské scéně objeví několikrát za sebou a ve zvyk to přijde. Sami indiáni si s tím hlavu nikdy moc nelámali a brali věci tak jak jsou. Před několika desítkami let Irokézové běžně nosívali západní „válečnické čepice“ a byla to tedy po určitou dobu tradiční pokrývka hlavy. Nyní ji nahradila štípaná jasanová gustoweh, avšak lidé se již ohlížejí i po starších stylech, jako jsou dikobrazí pokrývky hlavy. Věci se mění a staré se stává novým a nové se stává starým.

Materiály na stuhové sukně měli indiáni k dispozici již od poloviny sedmnáctého století, což je vlastně tří a půl staletá tradice, která je v podstatě delší než u českých lidových krojů! Látky ve všech podobách tvořily více než polovinu evropského zboží, které se dostávalo do irokézských domácností od obchodníků z Albany, jak to ukazuje graf z knihy „To Do Justice To Him and Myself“ od Keese-Jan Watermana. dního zboží od podnikatelů z Albany.

Z látek se šily košile, legíny, kapuce a samozřejmě sukně, přesněji řečeno zavinovací sukně. Jsou to jednoduché oděvy zhotovené z jednoho kusu nejčastěji vlněné látky. Byly zdobeny hedvábnou stuhou, čí korálky uvnitř stuhového lemu, který obepínal boky. Takto vznikla klasická irokézská ženská sukně, která se později bohatě zdobila ještě bohatěji.  

Existuje málo dochovaných příkladů, jak vypadaly oděvy v osmnáctém století a většina informací pochází z dobových kreseb oné doby. Na prvním obrázku je Saint Kateri Tekawitha, kterou pravděpodobně namaloval páter Chauchetiere na konci sedmnáctého století a dodnes visí v misii Kahnawake. Její šaty jsou ve skutečnosti vzorovaná látková košile, která se nosila, jako tunika. Tyto košile byly výhradně domorodou doménou a obchodníci se přizpůsobovali jejich vkusu, kdykoli viděli nějakou změnu. Sukně je jednoduchá zavinovací s jemným stuhovým lemováním a legínami s bočními švy.

Dalším obrázkem je rytina z knihy historika La Potherie (1722), na které vidíme irokézské tančí ženy. Tanečnice měly jednoduché zavinovací sukně lemované stuhou nebo tkanou páskou. Dále vidíme volné košile a další svrchní oděvy podobné kabátu zvanému cassique (mantlet, bedgown). Ženy mají vlasy uprostřed rozděleny a vzadu spleteny do copu. Vrkoče jsou svázaný stuhou, látkou nebo vyčiněnou úhoří kůží a někdy i ozdobeny vampumovými šperky.

Další snímek pochází z ateliéru amerického malíře Benjamina Westa a na obrázku lze vidět detail ženského oděvu z poloviny osmnáctého století. Žena má plátěnou košili, poněkud neobvykle bez rukávů, možná upravenou pro letní teplé počasí, přičemž jednu ruku má vystrčenou pro snadné kojení. Sukně je zdobena stuhou a bílé klikaté ozdoby jsou pravděpodobně jednotlivě přišité skleněné korálky. Legíny mají nařasený boční šev a jsou lemované stuhou a jsou zastrčené do mokasínů, aby se do nohavice nedostaly drobné kamínky, či hmyz a klíšťata.

Další obrázek je anonymní, ale podle stylu by mohl pocházet ze štětce Jamese Peacheye, malíře tvořícího na konci osmnáctého století, jehož oblíbeným tématem byli indiáni. Je na něm žena v zavinovací sukni lemované stuhou s malými stříbrnými kroužkovými brožemi v jednoduchém horizontálním vzoru. I přikrývku (matchcoat) má lemovanou řadami stuh, stejně jako červené vlněné legíny.

Tento snímek je detailem z obrazu Thomase Daviese Fort La Galette na řece Svatého Vavřince, na němž lze vidět irokézskou ženu s modrou vlněnou suknicí zdobenou řadami žlutých stuh. Legíny a pokrývku má buď z kůže, či žluté vlny.

Další dva snímky představují Wyandoty z poslední čtvrtiny osmnáctého století. Obě ženy mají jednoduché zavinovací sukně a možná se jedná o pouliční prodavačky, které chodily centrem měst, či po nábřežích. Je známo, že indiánky v tom období tímto způsobem prodávaly v okolí Montrealu bylinky, mokasíny, košíky, saše a šerpy.

Toto jsou citace pamětníků vztahující se k našemu tématu:
„Oděvem, kterým se ženy obzvláště vyznačují je modrá, červená nebo černá sukně zhotovená z jednoho kusu látky dlouhého cirka dva metry, zdobená červenými, modrými nebo žlutými pruhy položenými nadvakrát a ovázanými kolem těla.“ - Dějiny severoamerických indiánů od Davida Zeisbergera.
„Místo bederní roušky nosí suknici z jelení kůže nebo látky. Obepíná tělo a je zdvojená přes pás šňůrou kolem boků. Tato sukně nazývaná „matchicote“ sahá pouze ke kolenům a je v dolní části zdobena stuhami a dikobrazími ostny a rolničkami.“ - Cesty po Nové Francii od J. C. Bonnina (1751-1761)
„Ženy nosí spodničku zvanou machicote zhotovenou z modré nebo červené látky podobné té, jaká se vyrábí v Berri a Carcassonne. Spodní okraj je zdobena několika pruhy žluté, modré a červené stuhy nebo anglické krajky, což připomíná kurýrní šaty. Kolem pasu se upevňuje řemínkem. Košile je volně spuštěna přes sukni.“ – Vzpomínky na poslední válku v Severní Americe 1755-60 od Pierra Pouchota.

Z výše zmíněného období se zachovaly rovněž panenky, jež také pomáhají poznat tehdejší módu. Tato panenka z Cambridge má několik zajímavých detailů. Má nepostradatelnou zavinovací sukni lemovanou tkanou páskou a několik jednoduchých korálkových ozdob, plus korálkové saše a další doplňky.

Na posledním obrázku je wyandotská panenka datovaná do poslední čtvrtiny osmnáctého století. Má potištěnou látkovou košili a náhrdelník ze skleněných wampumových korálků a náušnice. Její sukně je olemováná zelenou vlněnou tkanou stuhou.

Pisatelka, jež je autorkou předlohy pro tento článek na závěr dodala tuto pěknou úvahu: „V žádném případě nejsem žádnou kulturní „policií“, která by říkala, co je tradiční a co ne. Pouze pomáhám definovat styl, barvu a střih oděvů daného období s nadějí, že to pomůže poznat, co bylo kdysi mezi indiánskými předky nejběžnější… Bavte se a užívejte si života, tak jak to Stvořitel zamýšlel.“