David Thompson - Columbia River - Nahkohe

Kootanae House jsem opustil dvacátého dubna 1808 se čtyřmi muži a pan McDonald zůstal ve stanici. Zavazadla a kánoi jsme přenesli přes tříkilometrovou rovinu k řece Columbia. Pluli jsme proti proudu a cestou pátrali po indiánech. Břehy řeky jsou skalnaté a srázné díky čemuž je i říční proud hodně divoký a voda v korytě syčí, jako kdyby se vařila. Hluk působí spousta malých pěticentimetrových vírů, jež jsou v neustálém pohybu a navzájem do sebe narážejí, čímž působí onen sykavý zvuk. Jinak je řeka plná hlavně velkých a velmi nebezpečných vírů, kterým jsme se vyhýbali jenom díky usilovnému pádlování. Na Jezerní indiány jsme narazili čtrnáctého května.

Roku 1829 ztroskotala na řece expedice vedena panem Peterem Ogdenem. Ogden se plavil po řece Columbia a před soutěskou Dalles chtěl přistát a přenést zavazadla po souši, aby se vyhnul nebezpečné vodě. Muži se však nechtěli zdržovat a pokračovali v plavbě, než jednu z kánoí zachytil velký vír. Člun se točil pořád dokola a navzdory urputnému pádlování byl zatažen do středu, kde se kánoe doslova vzpříčila a byla vtažena do hlubiny. Na konci peřejí se pak našly její trosky a rozbité tělo jednoho veslaře. Během nehody zemřelo devět mužů, manželka jednoho z nich a jejich dvě děti. Soutěska Dalles i další břehy řeky jsou tvořeny ostrými čedičovými skálami s ostrými hroty.

Na konci dubna již pučely na angreštech a vrbách listy. V lovu se nám moc nedařilo, ale zabili jsme nějakého tygra (pumu). Zvíře bylo metr vysoké a od čenichu k ocasu dva metry dlouhé. Mělo velmi silné běhy s ostrými drápy. Záda a horní část ocasu byla světle béžová a břicho se spodní částí ocasu bylo bílé. Maso bylo stejně dobré, jako antilopí. Játra vypadala dobře, avšak dva muži, kteří jí snědli, měli několik hodin bolesti břicha. Indiáni říkají, že zvíře číhá na jelena v křoví, a když se na kořist vrhne, přetne jí svými drápy vaz a jelen je polapen.

Jezero, o kterém jsem se zmínil (Kootenay) je kolem šesti kilometrů široké a obklopené hřebenem vysokých zasněžených hor. Podél řeky rostou modřínové, jedlové, olšové a další lesy. Měřil jsem obvod jednoho modřínu metr a půl nad zemí a byly to celé čtyři metry. Na výšku mohl mít pětačtyřicet metrů, a takových tu byl stovky. Okamžitě mne napadlo, že tak kvalitní dřevo by se hodilo pro válečné námořnictvo, ovšem dopravit takovýto materiál na trh je prozatím nemožné.

Před dolní soutěskou Dalles (Kootenay Falls) jsme museli vynést zavazadla na pravý břeh. Ten byl velmi strmý a stezka mezi ostrými skalami velmi neschůdná vedoucí do výšky celých devadesát metrů. Jediné zavrávorání, či uklouznutí by znamenalo jistou smrt. Ušli jsme asi dva kilometry a utábořili se na břehu nějakého potoka. Tato krátká cesta přes rozeklané skály nám zabrala hodinu a čtvrt. Boty jsme měli úplně zničené. Břehy potoka byly asi šedesát metrů vysoké a podobně skalnaté a příkré. Nikde nebylo vidět kousek normální půdy, či písku, aby to ulevilo našim zmrzačeným chodidlům. Od potoka k řece jsme to měli další dva kilometry do hluboké skalní propasti. Řeka tu měla třicet metrů na šířku a proud byl prudký a plný silných vírů, které nás permanentně ohrožovaly. Když se řeka rozšířila na sto metrů, proud se uklidnil, a byl bezpečný.

Večer jsme našli zbytky antilopí mršiny, na které hodovali orli. Vzali jsme jim zbytek masa, ale bylo moc zkažené, přesto jsme ho upekli a snědli. Bylo nám z toho hodně zle. Kdybychom byli trpělivější, udělali bychom dřevěné uhlí a maso uvařili společně s ním, to bychom ho zbavili nákazy. Co už. Další den jsme došli do tábora Kootanae indiánů o deseti wigvamech. Stály na břehu jezera. Indiáni nám mohli nabídnout jenom sušeného kapra a chleba z černého mechu. Ten roste na západní straně hor mezi jedlemi a modříny a má jemný patnáct centimetrů dlouhý vlas stejně jemný, lako lidský. Mech se pečlivě vypere, roztluče a upeče do tvaru černého chleba. Ten má mírně hořkou chuť, ale v hladových a těžkých časech indiánům výborně poslouží. Mne však nikdy pořádně neuspokojil ani nenasytil.

Kootanaové nám sdělili, že před několika dny spatřili v horách čtyřicet sedm Pieganů. Ukradli jim pětatřicet koní. Starému náčelníkovi se podařilo jednoho z nájezdníků zabít, a tak válka s nimi pokračuje.

Do čtrnáctého května jsme měli jenom ten kousek zkaženého antilopího masa, sušeného kapra a mechový chléb, což bylo dost chudé jídlo, poněvadž i ten kapr byl loňského data a chutnal příšerně. Sněhové tání na horách způsobilo zatopení velkých ploch zdejších luk a voda sahala do výšky až jeden a půl metru. Pokračovali jsme v cestě. Na břehu jezera stálo ještě několik malých indiánských táborů. Indiáni lovili ryby z kánoí z kůry bíle borovice, či modřínu. Tyto čluny slouží tak dvě sezony, ale na přenášení z místa na místo jsou příliš těžké. Kánoe se vyrábí z jednoho kusu kůry, přičemž vnitřní hladká strana tvoří vnějšek. Obecně jsou dlouhé až šest metrů. Najali jsme si dva indiány s kánoí, aby nás přes zatopené louky převezli a my se vyhnuli nesplavnému proudu řeky. Několikrát jsme museli přejít pásy suché země. Šestnáctého jsme potkali dvě kánoe a od posádek jsme koupili dvanáct pečených ondater a dvě antilopí plecka. Byli jsme vděční za tuto potravinovou změnu, neboť z mechového chleba nás již bolelo břicho.

Devatenáctého května jsme si pořídili koně a postupovali dál proti proudu řeky přes členitou pahorkatinu. Najal jsem jednoho Kootanae, jako průvodce, poněvadž nikdo jiný pro nás pracovat nechtěl. Dvacátého jsme došli k velkému hlubokému a rychlému potoku, takže s koňmi nešel přebrodit. Museli jsme skácet velký cedr a vytvořit z něj přes potok most. Koně jsme museli převádět jednoho po druhém na silném koženém řemenu. Na druhém břehu jsme se utábořili a náš průvodce šel lov. Večer se vrátil s prázdnýma rukama a my měli místo večeře půst. Byli jsme však moc unavení, tak jsme brzy usnuli. Druhý den ráno složil indián antilopu, co bylo doslova požehnáním. Pak nás v této smutné situaci opustil s vysvětlením, že musí domů, takže jsme zůstali v horách bez vedení a zásob. Byla obleva a sníh udělal z každé bystřiny prudký potok ničící obvyklé stezky. Modlili jsme se k Všemohoucímu, aby nám ulehčil náš úděl.

Dvaadvacátého jsem poslal k Jezerním indiánům dva posly, aby se pokusili najít nového průvodce. Náčelník Ošklivá hlava (měl na indiána netypicky kudrnaté vlasy), ke svým lidem hořce promluvil: „Nemáte tolik odvahy, jako ti bílí muži, kteří nám dovezli zbraně, střelivo a dalšími užitečné věci? Budou mezi vámi alespoň dva, kteří je za dobrý plat doprovodí? Nikdo? Vím, že cestování po horách je v tomto období příliš nebezpečné. Dopustíte však, aby během mého života už k nám bílí muži se zbožím nepřišli, protože zahynuli v horách bez průvodců a lovců? Jenom proto, že vaše srdce jsou tak slabá? Půjdu tedy sám!“ a jak řekl, tak i učinil. Večer čtyřiadvacátého přišel s dvěma muži a já za to byl nesmírně vděčný, neboť má situace byla kritická a já cítil, že se na toho náčelníka mohu spolehnout.

Příští den odešel na lov, ale bez úspěchu. Dali jsme se na pochod a došli k řece, kterou jsme pojmenovali Beaulieu na počest jednoho z mých věrných mužů. Opět jsme museli udělat most z velkého stromu a všechno přes něj převést. Odpoledne jsme chválabohu zabili antilopu a pekli a vařili její maso a udělali si dobré jídlo. Bylo to potěšující, neboť jsme byli hodně hladoví. Zbytek dne jsme procházeli přes těžko průchodné lesy a sutiny skal, než jsme se v osm večer zastavili pro nedostatek světla.

Pětadvacátého jsme jako obyčejně vyrazili brzičko a náčelník byl opět na neúspěšném lovu. Brzo jsme přišli k hluboké řece (Moyie) se silným proudem. Ošklivá hlava odešel hledat brod, a když se odpoledne vrátil, sdělil nám, že si musíme udělat kánoe, poněvadž řeka se přejít nedá a v okolí jsou jen příkré hory. Hladoví, unavení a deprimování jsme se pustili do těžké práce. Shromáždit potřebný materiál nám trvalo až do druhého dne rána. Sedmadvacátého jsme rozhodli, že kánoe dělat nebudeme a zkusíme přejít hory výše proti proudu. Pustili jsme se přes hrubé skály a neprůchodné lesíky. Koně i my jsme byli k smrti unavení a trvalo dlouho, než jsme se dostali do lepšího kraje, kde jsme opět narazili na nepřekročitelný potok. Postupovali jsme dál pěknou zemí s cypřišovými hájky. Pozdě odpoledne jsme došli ke stanu Jezerních indiánů, od kterých jsme dostali malého sušeného pstruha, kilo sušeného masa a čtyři kusy dobře upečeného mechového chleba, zdaleka nejlepšího, jaký jsme kdy měli. Všechno jsme to s nesmírnou chutí spořádali. Ošklivá hlava doporučil, abychom zůstali na noc, a on se pokusí získat informace o průchodu hor.

Osmadvacátého jsme narazili na zaplavené údolí. Brodili jsme se zatopeným lesem a šlo nám to tuze pomalu. O poledni jsme se zastavili a nechali odpočinout koně. Nejhorší část cesty jsme měli toho dne za sebou a zbytek už šel docela dobře. Devětadvacátého jsme postupovali podél řeky a hledali vhodný brod. Kolem poledního složil náčelník chválabohu antilopu, takže jsme si mohli udělat báječnou hostinu. K večeru jsme došli k místu, kde se řeka zužovala a proud byl velmi silný. Ošklivá hlava ještě zabil jelena, jenž nám poskytl zásoby na tří dny. Brzy ráno jsme skáceli velké stromy na výrobu mostu. Bystřina byla však tak prudká, že nám každý shozeny kmen strhla. Naší poslední nadějí byl dlouhý modřín téměř čtyři metry silný. I když stál sedm metrů od břehu, padl krásně přes řeku, avšak jak se kmen prohnul, zachytil ho proud a strhl ho. Ten obrovský kmen byl smeten, jako stéblo slámy. Nezbývalo nám než dál pokračovat podél řeky, která se nakonec rozdělila do pěti kanálů. Čtyři se daly docela snadno překonat a vzhledem k množství naplaveného dřeva jsme měli jistou naději na přechod i toho pátého. Ošklivá hlava se s jedním mužem přeplavil na druhý břeh a z osikového dřeva vytvořil most. Měl jsem sebou sto třicet kilo pěkných kožešin, které již byly značně promáčené. Nezbývalo nám nic jiného než všechno zabalit do malých balíků a přetáhnout je přes potok. Bizoní kůže se ve vodě roztahuje, zatímco konopná šňůra se smršťuje, tak se balík upevnil. Všechny jsme je bezpečně přetáhli na druhý krom třicetikilového balíku s bobřími kožešinami a dvou osobních zavazadel. Bobří kožešiny se nafoukly a balík se rozpadl. Plavali jsme na koních a já děkují Prozřetelnosti, že jsme už ty hrůzy měli za sebou.

Následující den byl krásně slunečný, čehož jsme využili k usušení našich věcí. Večer jsme se utábořili u řeky McGillvray. Odsekali jsme z mohutné borovice vejmutovky kůru a vyrobili si kánoi, což nám zabralo celý den a půl. Přepravili jsme řeku a dál pokračovali podél toku. Odpoledne jsme strávili tím, že jsme napříč tokem házeli kmínky stromů, abychom ho přemostili, avšak i tentokrát to byla marná snaha. K západu slunce jsme porubali douglasku měřící tři metry v obvodu. Ta konečně posloužila našemu účelu, ačkoli přechod řeky byl velmi riskantní. Byli jsme rádi, že jsme si mohli odpočinout.

Třetího června jsme přešli dva toky, přes které jsme jako obyčejně udělali most. Když jsme se na sklonku dne utábořili, zaslechli jsme nedaleko nás zřetelný výstřel. Z obavy, že se jedná o nepřítele jsme deštivou noc strávili se zbraní v ruce. Druhý den Ošklivá hlava pátral po lidských, či koňských stopách, ale nic nenašel. Zastřelil však antilopu, která nám prospěla víc než lidská společnost. Překonali jsme chválabohu poslední brod řeky McGillvray a pátého června odpoledne k jejímu ústí, kde jsme se rozloučili s indiánskými průvodci, bez jejichž pomoci bychom se tu nikdy nedostali.

Pustili jsme se horskou soutěskou k řece Saskatchewan a cestou jsme museli sníst jednoho koně. Na východním konci jsme ukryli kánoi z modřínové kůry, poněvadž sníh byl na zemi moc rozbředlý a ona už se nedala tahat. U řeky jsme měli schované březové kánoe, u kterých nás čekali tři spolupracovníci a jeden Čipewa. Další Čipewa se k nám přidal na řece Rein a měl pro nás lovit. Řeka v horách je prudká a zpěněná a proud je plný plovoucích kmenů a kořenů. Před západem slunce jsme připluli do soutěsky Craigs, jejichž strmé vápencové skály se tyčí patnáct metrů vysoko. Přistáli jsme a všechno včetně kánoe jsme složili na břehu. Já jsem, jako obyčejně rozdělával oheň, zatímco ostatní nosili dřevo. Všechno bylo hotovo a kotlík vysel nad ohništěm, když tu jsem si všiml indiána sedícího ve sklonu s hlavou složenou do dlaní. Vypadalo to, že je nemocný, tak jsem se ho zeptal, co mu je. Podíval se na mě a odpověděl, že nemůže uvěřit tomu, že jsme od hor urazili takovou dálku za jeden den. Podle něj to musí trvat nejméně dva dny, a to mu nedává spát.

Naložili jsme kožešiny a s pěti lidmi jsme se pustili směrem k Rainy River House, kde jsme přistáli dvaadvacátého července. Vyložili jsme dvacet balíků kožešin o celkové váze čtyřicet kilo. Původně jsem měl sebou dva soudky kořalky od pánů McTavishe a pana McDonalda. Já osobně jsem se zařekl, že za hory žádný alkohol nedodám, poněvadž se chci vyhnout smutnému pohledu na opilost indiánů a na zlo, které kvůli tomu páchají. Žel tito džentlmeni trvali na tom, že alkohol je nejlepší platidlo a cesta k lepšímu zisku. V tom se však přepočítali, poněvadž kůň, který jejich soudky vezl, je v horském průsmyku ztratil, když s nimi zavadil o skály. Následujících šest let jsem do hor na západě kvůli obchodu nedodal ani soudeček lihoviny.

Na odpočinek moc času nebylo. Sotva jsme spakovali nové zboží a zásoby, byli jsme připraveni na novou cestu do hor. Při ústí soutěsky jsme měli štěstí a zastřelili dvě bizoní samice. Bizoni často hledají v roklinách čerstvou trávu, vodu a prostor bez komárů. Přesto si dávají dobrý pozor, aby neuvízli mezi skalami, a když se tak stane, na vlastní oči jsem viděl, jak se pouštějí do skalnatých srázů, kde se sotva drželi na nohou.

Pokračovali jsme proti silnému proudu. Já šel napřed, abych se pokusil něco ulovit a podařilo se mi smrtelně zranit laň. Zvíře pomalu dohaslo, a pak připluli mí muži a začali jí stahovat. Když jí byla odříznuta hlava, laň vstala a půl minuty stála na nohou, což posádku pěkně postrašilo. Někteří soudili, že je v tom čertovina a nechtěli maso jíst. Já se však nebál a uřízl si kus dobrého masa, abych si připravil večeři, jenže chlapi mi ho z pověrčivostí hodili do řeky. Indiáni tyto podivné přírodní úkazy znají a říkají tomu „seepanee“, čili „síla života.“

Jednadvacátého jsme zazimovali kánoe. Uložili jsme je do přístřešku s podlahou vysokou třicet centimetrů nad zemi. Podlahové kulatiny mají mezi sebou mezery, aby březová kůra nepraskala mrazem. Střecha je tvořena borovými větvemi, aby kánoi nezasypal sníh.

Pokračovali jsme deseti dní koňmo soutěskou řeky Columbie. Doprovázel nás Čipewa, a ten pro nás ulovil tučnou sněžnou ovci. Večer jednatřicátého října jsme dojeli k řece a vyhledali tam ukryté další kánoe, které však už byly ve špatném stavu. Tentokrát jsme měli dobrou zásobu potravin, ale i tak indián zabil dvě ovce, ze kterých jsme měli přes pět kilo měkkého tuku. Poté jsme ještě ulovili bizoního býka a dvě krávy. V této oblasti dochází jako obyčejně k velké změně klimatu. Zatímco na východní straně hor hustě sněží a vládnou silné mrazy, na západní straně roste zelená tráva, a dokonce ze stromu neopadne všechno listí, což je dobře, poněvadž vyhladovělí koně se dají na pastvě zase dohromady. Nastaly deště, a to nás zdrželo do druhého listopadu, ale ten čas čekání jsme využili pro opravu kánoí. Do Kootanae House jsme připluli desátého listopadu a začali se připravovat na zimu. Bůh budíš s námi.