David Thompson - Fort York - Nahkohe

06. 02 .

A je to tady! Dostal jsem svůj první samostatný úkol! Společnosti mi nařídila, abych se přemístil do Fort York, která je vzdálená dvě stě padesát kilometrů jižně od Fort Prince, což bylo vzrušující. Hudson Bay zařídila mezi velkými stanicemi perfektní komunikační spojení. To měli na starost indiánští kurýři, kteří mezi pevnostmi pendlovali vždy po dvojicích a pravidelně předávali velitelům korespondenci.

A Fort Prince jsem opustil právě se dvěma takovými indiány. Cestovní pohodlí mi zajišťovala jedna přikrývka, něco málo potravinových zásob a osobní zavazadla. První cestovní den byl velice pěkný, kdyby mi ho nezkazili ti indiáni. Oni totiž v pevnosti dle starého zvyku dostali várku silné brandy, kterou samozřejmě museli hned vypít. Je to klasika, vždycky pijí, když mají co, tak se namazali i oni, takže první den byl v háji. Ušli jsme totiž jen pár kilometrů, pak se zastavili, udělali si večírek a přespali jsme na holé zemi. Toho večera byla silná rosa, takže jsme byli celí provlhlí, ale tak to na severu chodí a je to kolikrát mnohem horší. Brzy ráno jsme pokračovali v pochodu, a to skoro bez přestávky až do západu slunce, přitom jsme celý den nic nejedli. Ti chlapíci vůbec netrpěli kocovinou, což nechápu. Indiáni cestou střelili husu a tři kachny, a to byl alespoň příslib dobré večeře. Našli jsme si suché místo se spoustou dřeva, rychle oškubali ptáky a opekli je nad ohněm. Jakmile byli hotovi, spravedlivě jsme se rozdělili a po dobrém jídle šli na kutě. S plným břichem se věru dobře usíná, zvláště když jsem byl po celodenním pochodu skrz bažinatou pláž pořádně unavený.

Šestého dne jsme došli k řece Kisiskatechwan. Je to silný, hluboký a široký proud. Indiáni vyhledali místo, kde měli ukrytou kánoi, ale na řeku jsme se ještě nepustili, poněvadž vál příliš silný vítr. Využil jsem volný čas k tomu, abych se trochu porozhlédl po okolí. Všude se válely obrovské balvany, které mohly mít i sedm tun. Z moře je sem dotlačil příliv a ledovce, což dokazuje sílu severního moře. Severně od řeky Churchill jsou také bludné balvany, ale ty tam dotlačil zřejmě ledovec.

Každý den jsme na své pouti spatřili až patnáct ledních medvědů. Bylo zajímavé, v jakých pozicích leželi v mokřinách nedaleko mořského břehu. Vždy po trojici, čtveřici i pětici a pokaždé hlavami proti sobě, takže jejich těla tvořila jakousi hvězdici. Ptal jsem se indiánů, jestli je to normální a oni odpověděli, že je to běžné. Když jsme kolem těch podivných skupinek procházeli, sem tam některý z nich líně zvedl hlavu, lhostejně na nás pohlédl, a pak ji zase položil. Kríové si jich nevšímali vůbec.

Když jsme se jednou brodili přes jakousi řeku, na druhém břehu hodoval na mršině běluhy velký polární medvěd. Mysleli jsme si, že než se dostaneme na druhou stranu, medvěd odejde, ale chyba lávky, šelma ostávala u své kořisti. Medvěd pozvedl hlavu, předními tlapami se postavil na běluhu, cenil na nás zuby a vrčel při tom jako mastif. Nedalo se nic dělat. Tohle varování bylo více než výmluvné, tak jsme vycouvali a vrátili se proti proudu takových padesát metrů, než jsme si troufli znovu přebrodit. Celou dobu nás medvěd sledoval a varovně vrčel.

Indiáni jsou vhledem k ledním medvědům dost pověrčiví. Jednou jsme za odlivu sledovali medvěda a oni se ho rozhodli zabít pro kůži. Medvěda zastřelili, ale než se jim podařilo stáhnout kůži a odříznout hlavu, moře se začalo nebezpečně vracet. Lovcům se podařilo kůži zavčas stáhnout a poslat ji po vodě na břeh. Pak ještě odřízli hlavu. Každý muž čapl jedno ucho, a co nejrychleji ji táhli na souš. Podařilo se jim to tak tak, poněvadž vodu již měli po pás, a pak to přišlo. Hlavu položili na trávu čumákem směrem k moři a pomalovali jí rumělkou. Potom se začali hlasitě modlit k medvědímu manidovi (duchovi) a děkovali mu za jeho laskavost.

Za takovou kůži mohou v obchodní stanici obdržet několik litrů brandy, jenže medvědí manido si zřejmě nepřál, aby se opíjeli, jelikož kůži zanesl vítr a voda někam pryč. Indiáni mi pak sdělili, že budou zpívat, aby se vítr uklidnil, poněvadž má jejich píseň velkou moc a v poledne, že se vítr utiší. Halekali asi půl hodiny a vítr se skutečně uklidnil. Já se však nenechal ošidit. Řekl jsem jim, ať se podívají na nebeské ptáky, kteří sledují odliv a vědí, kdy se uklidní vítr i bez jejich písně. Pak jsem se zeptal, proč nezpívali už v den, kdy začalo foukat, ale na to mi neodpověděli. To je smutný fakt ohledně jednoduchých národů, které věří a spoléhají na nějaké nadlidské síly.

Nicméně, konečně jsme mohli spustit kánoi na řeku Kisiskatechwan a přepluli na druhý břeh. Potom jsme ušli asi šest a půl kilometrů skrz les zakrslých borovic, pak přes mokřinu, a pak jsem konečně uviděl náš cíl, stanici Fort York. Datovalo se patnácté září 1785.

Dovolte mi ještě, abych se vrátil, ke svému cestování přes ony velké pobřežní mokřiny. V období jara a podzimu se tam ve velkém vyskytují vodní ptáci. Shlukují se na mokřinách, které se táhnou přibližně pět kilometrů kolem moře, a které je poseté mnoha malými jezírky. Mezi těmito jezírky roste bohatě tráva a mech, který slouží ptákům pro jídlo. Z vodních ptáků jsou na severu nejvyhledávanější a nejpočetnější divoké husy. Jsou jich tady čtyři druhy a menší šedé husy jsou nejbohatší na dobré maso a hodně se tu loví coby zásoby na zimu do našich stanic.

Z pevnosti bylo posláno deset nejlepších střelců a několik indiánů, aby nalovili husy. Každý chlap si nesl dvě ručnice. Lovci si postaví z naplaveného dřeva skrýš a kryt, kterému se říká Stand, do kterého se ukládá kořist, aby ji nežrali rosomáci a medvědi a jsou od sebe vzdálené zhruba sto dvacet metrů. Každý lovec má klamné husy, jako návnady, které jsou pomalované tak, aby se podobaly pravým. Postaví je asi dvacet metrů od skrýše proti větru a napodobují křik ptáků, přičemž to indiáni dělají velice dobře. Husy jsou moc plaché, proto se musí střelci moc činit. Nejlepší z nich na jaře složí od sedmdesáti do devadesáti kusů, ale průměr je od čtyřiceti ku padesáti. Polární husa je velmi plachá, ale indiáni dokáží dobře napodobit její hlas. Peří těchto husí je velmi vyhledáváno a v Londýně se obratem prodá. Husy jsou brilantní letci. I v prudké bouři dokáží letět rychlostí devadesát kilometrů za hodinu, proto potřebujete během jejich lovu mít jistý grif. Střílíte je na čtyřicet nebo padesát metrů a musíte mířit zhruba sedm centimetrů před jejich zobák, aby je kulka dohonila. Maso ptáků se solí a uskladňuje na zimu. Když ptáci na podzim odlétají, je to pěkný mumraj, a když pak jsou všichni pryč, jindy tak hlučné a životem vířící mokřiny zcela utichnou. Jen tu a tam najdete v kaluži nějaký zmrzlý kus. Všechna ta hejna odlétají dolů do Mexického zálivu, ale otázka zůstává, jakým způsobem to dělají, že trefí přesně na to samé místo. Moudrý a učený muž by řekl, že je to instinkt, ale co je to vlastně instinkt? Vlastnost, která není doposud definovaná. Indiáni věří, že za tím stojí jejich manido.

Jak bych vám popsal Fort York. Asi nijak, poněvadž se podobá všem stanicím společnosti. Stojí deset metrů nad řekou Hayes a posádku tvoří zhruba čtyřicet mužů, velitel, dva úředníci a posádka. Když na konci srpna připluje ke stanici zásobovací loď, nedostane se, až k samotné pevnosti, jelikož není proud řeky dostatečně hluboký. Všichni muži pak jsou zaměstnání vykládkou a nakládkou zboží, zásob a kožešin, které vozí na menších člunech, což zabere deset až patnáct dnů.  

Pevnost, kterou popisuje David Thompson, byla zaplavena během povodní roku 1788, proto jí guvernér Joseph Colen nechal o rok později přestavět. Nová pevnost se skládala z několika stavení a velkých skladů uspořádaných do čtyřúhelníku. Nová stanice však byla dokončena, až roku 1792. Se stavbou železnice Canadian Pacific Railway (1885), která vedla napříč celým kontinentem, se doprava zboží soustředila na tento dopravní prostředek. Starý způsob obchodu pomalu zanikal a staré stanice již měly jen podružný význam.

Před zimou, je třeba shromáždit do pevnosti palivové dříví, proto do nejbližšího lesa odchází dvacet mužů, aby tam narubali a odvětvili borovice. Nesmíte si je ale představovat, jako naše evropské odrůdy. Zdejší jsou tak prťavé, že jeden muž unese na rameni až tři kmínky. Nashromážděné dřevo se do zálivu odváží na velkých saních. Někdy se dřevo z větších dálek splavuje po řece, pokud ovšem ještě není zamrzlá.

Když řeka zamrzne, nastane pro nás lovecká sezóna. Do kraje se ze stanice vypravují čtyři lovecké skupinky. Ta moje byla složena ze čtyř mužů a jedné indiánky. Každý z nás táhl ploché saně s třicetikilovým nákladem. Měli jsme k dispozici stan, zavazadla, nějaké zásoby, čtyřlitrový mosazný kotlík, menší kotlík na vodu, tři cínové hrnečky, lžíce atd. a náš newfoundlandský pes také táhl svůj čtyřicetikilový díl. Šli jsme proti proudu řeky French, až k lesu, kde jsme si nařezali stanové tyče. Indiáni říkají říčce French Notawatowi Sipi, čili „Řeka, po které putují lidé“, což je výstižné, protože v zamrzlém stavu slouží, jako silnice.

Na konci listopadu jsme měli nashromážděno dostatek masa, a to jsme naložili na sáně a dali se na zpáteční cestu do pevnosti. Jednoho večera John Alellam a indiánská žena smažili maso, když tu vůně pečeně přitáhla pozornost kolemjdoucího polárního medvěda. Byli jsme všichni ve stanu a slyšeli jsme jeho těžký krok, jak obcházel kolem. Medvěd nakonec našel vstup a strčil do něj hlavu a indiánská žena s ním začala bojovat. Popadla mušketu a střelila ho rovnou do hlavy, a pak ho ještě puškou praštila. Potom se chopila sekery a začala ho mlátit hlava nehlava. Alellam mezitím nabil pušku dvěma kulemi a znovu jej střelil. Smrtelně zraněná šelma padla s děsným bručením, ale žena pořád nad ní stála se sekerou v ruce připravena bojovat, to kdyby se medvěd vrátil. Indiánky jsou zkrátka dost šílené. Ráno jsme si mrtvolu prohlédli a medvědova hlava byla příliš zřízená, než by se dala prodat, tak jsme vzali jenom kůži.

Měli jsme sebou i dvě pořádné pasti, se silnými železnými zuby, které byly určeny na žravé rosomáky. Kladli jsme je na led těsně u břehu a jednou se nám do ní chytl medvěd. Čelisti mu scvakli hlavu a on s tímto břemenem pochodoval kilometr, než si sedl. Opatrně jsme ho sledovali, poněvadž jsme měli ve zbraních jenom broky, a on si nás zvědavě prohlížel. Pak se vydal rovnou do moře, až na okraj ledu, kde se zastavil. Tam si uvědomil, že mu past na čenichu bude překážet v plavání, tak moudře usoudil, že se jí bude muset zbavit. Otočil se, chvíli se na nás díval, pak sklonil hlavu, tlapami si past přidržel a stáhl z hlavy, i když to muselo pořádně bolet. Medvěd nám věnoval ještě jeden opovržlivý pohled, než skočil do moře a odplaval. Past jsme sice zachránili, ale jeho silné tlapy poškodily péro.  

Sousední lovecká společnost, která se pohybovala tři kilometry na východ od nás, měla také medvědí návštěvu. Stejně jako v našem případě ho přilákala vůně smaženého masa, a když huňáč pochodoval kolem jejich stanu ve snaze najít vchod, nedařilo se mu. Proto se postavil na zadní a předními tlapami začal ohmatávat plátno. Jeden z lovců zamířil tam, kde očekával, že bude mít medvěd hruď a vypálil. Zraněná šelma srazila stan, kde přebývali tři muži a jedna žena a ve smrtelných křečích zamotána kopala divoce kolem sebe, než jí dorazila další střela.

Za jasných měsíčních nocí jsme lovili zajíce, kteří se nebojácně proháněli krajem, tak jsme jich složili až dvacet za noc, ale za špatného počasí jen čtyři a klasický průměr je šest až osm. Zaječí kůže je nejteplejší, proto z nich šijeme palčáky, ale pro jiný účel se moc nehodí. V mrazivých dnech během února a března jsme na ně nelíčili, neboť byli zalezlí v norách.

Během prosince a ledna se ve velkém houfují bělokuři. Když to počasí dovolí, vydáme se je lovit a vzhledem k tomu, že bývá silný mráz, musíme rychle nabít zbraně, rychle vystřelit a zase si navléct palčáky. Pak jdeme posbírat postřílené ptáky, než zase nabijeme a střílíme. Asi vám není třeba vysvětlovat, že za takových podmínek, se dlouho lovit nedá. Během února a března lovíme bělokury i do síti, a to jsou našimi největšími nepřáteli jestřábi. Útočí na náš úlovek a jsou jako mor. Ulovené ptáky zabíjíme tak, že vezmeme krk bělokura mezi zuby a zlomíme mu vaz, abychom mu nepoškodili kůži. Pak mu pustíme žilou, aby se nezkazil. Za den tak pochytáme čtyřicet, až šedesáti kusů. Samci bělokurů v tomto období vydávají v podvečer půvabné a radostné volání „kabow kabow kow“ a slepice odpovídají stejně, ale v nižším tónu. V zimě je bělokur dokonalé sněhobílý, ale od března do dubna mění barvu od lesklé hnědé k temně čokoládové. Jsou to velice krásní ptáci a já je kolikrát ze sítě opatrně vytahoval, abych je neporanil. Jsou velice krotcí. Někdy za večerů jsme si povídali o tom, jak mohla Prozřetelnost dovolit, aby se tihle milí tvorové stali tak snadnou kořistí šelem a ptáků. Bělokuři se párují během května, kdy odcházejí do borovicových lesů, kde dělají snášková hnízda pod nízkými větvemi kleče a kladou do nich až třináct vajec. Živí se převážně jehličím borovice vejmutovky.

Pěkný prevít je ptáček, kterému se tady říká Whisky Jack (sojka šedá) a Kríové mu říkají Wisekedjak (má stejné jméno, jako legendární postava, která je totožná s Nanabozhem. Je to mýtický hrdina, šprýmař i naschválista a na severu o něm kolují mnohé příběhy). Je to obtížný, hlučný pták a nevybíravý zloděj. Obchází stany a žere všechno, co se vyhodí ven, protože žije jenom z lupu. A proč se mu říká Whisky Jack, no to protože, když mu dáte kořalku, normálně se opije. Když v divočině složíte nějaké zvíře, za několik minut se jich tam slétne nejméně dvacet a jsou hrozně na obtíž, protože znečišťují maso.

 Polární liška je také zloděj. Když se tak na to dívám, na severu žijí sami zvířecí lapkové. Vybírá nám pasti a skladiště, ale není to mazané zvíře, jak se říká, spíše je hloupé. Když na ně na ledu kladu pasti, dám tam návnadu a poodejdu jenom nějakých čtyřicet metrů dál a čekám. Liška se pomalu přibližuje, kouká na mne, jako kdyby mně žádala o povolení vzít si návnadu. Pak se rozběhne k pastičce a rovnou do ní strčí hlavu. Co říci.

V dubnu, kdy taje sníh a bělokuři odcházejí do lesů snášet vejce, máme krátký lovecký odpočinek, než přilétnou husy. Opět pak vyrážíme do terénu lovit. Večer trávíme ve stanech u pohodlného ohně a ve dne husy střílíme nebo chytáme do sítí. A tehdy se na scéně objevují další zloději. Jsou to chytří jestřábi, kteří se nebojí výstřelu pušek, a než znovu nabijeme, rychle skočí po zabité huse, a jelikož májí krátká křídla, nemůžou jí nést moc daleko. Po několika desítkách metrů se posadí na zem a začnou kořist trhat a požírat její útroby, což je jejich nejoblíbenější jídlo. Pak se na scéně objeví liška. Nenápadně se připlíží a zmocní se husy, což si však jestřáb nenechá líbit a zaútočí ostrými drápy na krk lišky. Dojde k ostré bitce, kdy většinou vyhraje liška, a tak má dvojnásobnou kořist. Velcí jestřábi si snadno odnesou kořist do korun stromů, kde jsou v bezpečí. Je to tu jedna velká zlodějská banda.

Když pominou letní měsíce, už mi to vůbec nevadí, poněvadž je to jenom období, kdy vás trýzní myriády žravých much a komárů, pak přichází s chladnými dny úleva. Během října a listopadu, začíná mrznout a sněžit. Řeky začínají zamrzat a vytvářejí pro nás pohodlné cesty. Zimní oblečení máme připravené a prosinec je před námi.

V únoru a březnu je mnoho příjemných a jasných dnů. Sníh je zářivě třpytivý, ale nejvíce brilantní je jinovatka, jenže ne každý na to snese pohled. V tomto období je poměrně mírné klima, slunce hřeje tak akorát, takže ani netaje sníh. V březnu a dubnu jasný sníh lidem často působí sněžnou slepotu, velice bolestivou nemoc. Já jsem jí naštěstí nikdy neměl, takže mohu popsat jen to, co zažili mojí společníci. Já jsem se totiž naučil cestovat po severu, ať už bylo jakékoliv počasí, a také jsem se naučil ovládat svá oční víčka. Otevírat je přivírat tak, jak to vyžadují okolnosti. Nejvíc jsou sněžné slepotě náchylné modré, pak šedé a nejméně černé oči, ale slepotě se nevyhnou žádné. Když slepotou onemocníte, je to prý, jako když máte v očích rozžhavený písek. Viděl jsem chlapy, kteří bez reptání snášeli čtyřměsíční cestování drsnou tundrou za mrazivého počasí, ale když onemocněli slepotou, plakali, jako malé děti.

Jednou jsem cestoval ve společnosti čtyř mužů a všichni se stali oběti sněžné slepoty. Zbytek cesty jsem je musel vést, tak že jsme k sobě byli přivázaní krátkým provazem. V noci nemohli vůbec spát a trochu úlevy jim skýtala teplá voda. Když jsme přišli do pevnosti, léčili si oči horkou párou, což je klasická indiánská léčba a de facto jediná účinná známá léčba. Přesto člověku po dobu několik měsíců zrak dobře nesloží. V terénu je úlevou páska pes oči, jenže lovec potřebuje vidět, což je prekérní.

Když máte na severu žízeň, nezažene jí sníh. Na chvíli sice ústům uleví, ale organismu neprospěje. Voda z roztopeného sněhu již kýžený výsledek má. Sníh roztopený v kotlíku má zakouřenou chuť, ale když se několik minut povaří, pachuť zmizí.
A je to tady! Dostal jsem svůj první samostatný úkol! Společnosti mi nařídila, abych se přemístil do Fort York, která je vzdálená dvě stě padesát kilometrů jižně od Fort Prince, což bylo vzrušující. Hudson Bay zařídila mezi velkými stanicemi perfektní komunikační spojení. To měli na starost indiánští kurýři, kteří mezi pevnostmi pendlovali vždy po dvojicích a pravidelně předávali velitelům korespondenci.

A Fort Prince jsem opustil právě se dvěma takovými indiány. Cestovní pohodlí mi zajišťovala jedna přikrývka, něco málo potravinových zásob a osobní zavazadla. První cestovní den byl velice pěkný, kdyby mi ho nezkazili ti indiáni. Oni totiž v pevnosti dle starého zvyku dostali várku silné brandy, kterou samozřejmě museli hned vypít. Je to klasika, vždycky pijí, když mají co, tak se namazali i oni, takže první den byl v háji. Ušli jsme totiž jen pár kilometrů, pak se zastavili, udělali si večírek a přespali jsme na holé zemi. Toho večera byla silná rosa, takže jsme byli celí provlhlí, ale tak to na severu chodí a je to kolikrát mnohem horší. Brzy ráno jsme pokračovali v pochodu, a to skoro bez přestávky až do západu slunce, přitom jsme celý den nic nejedli. Ti chlapíci vůbec netrpěli kocovinou, což nechápu. Indiáni cestou střelili husu a tři kachny, a to byl alespoň příslib dobré večeře. Našli jsme si suché místo se spoustou dřeva, rychle oškubali ptáky a opekli je nad ohněm. Jakmile byli hotovi, spravedlivě jsme se rozdělili a po dobrém jídle šli na kutě. S plným břichem se věru dobře usíná, zvláště když jsem byl po celodenním pochodu skrz bažinatou pláž pořádně unavený.

Šestého dne jsme došli k řece Kisiskatechwan. Je to silný, hluboký a široký proud. Indiáni vyhledali místo, kde měli ukrytou kánoi, ale na řeku jsme se ještě nepustili, poněvadž vál příliš silný vítr. Využil jsem volný čas k tomu, abych se trochu porozhlédl po okolí. Všude se válely obrovské balvany, které mohly mít i sedm tun. Z moře je sem dotlačil příliv a ledovce, což dokazuje sílu severního moře. Severně od řeky Churchill jsou také bludné balvany, ale ty tam dotlačil zřejmě ledovec.

Každý den jsme na své pouti spatřili až patnáct ledních medvědů. Bylo zajímavé, v jakých pozicích leželi v mokřinách nedaleko mořského břehu. Vždy po trojici, čtveřici i pětici a pokaždé hlavami proti sobě, takže jejich těla tvořila jakousi hvězdici. Ptal jsem se indiánů, jestli je to normální a oni odpověděli, že je to běžné. Když jsme kolem těch podivných skupinek procházeli, sem tam některý z nich líně zvedl hlavu, lhostejně na nás pohlédl, a pak ji zase položil. Kríové si jich nevšímali vůbec.

Když jsme se jednou brodili přes jakousi řeku, na druhém břehu hodoval na mršině běluhy velký polární medvěd. Mysleli jsme si, že než se dostaneme na druhou stranu, medvěd odejde, ale chyba lávky, šelma ostávala u své kořisti. Medvěd pozvedl hlavu, předními tlapami se postavil na běluhu, cenil na nás zuby a vrčel při tom jako mastif. Nedalo se nic dělat. Tohle varování bylo více než výmluvné, tak jsme vycouvali a vrátili se proti proudu takových padesát metrů, než jsme si troufli znovu přebrodit. Celou dobu nás medvěd sledoval a varovně vrčel.

Indiáni jsou vhledem k ledním medvědům dost pověrčiví. Jednou jsme za odlivu sledovali medvěda a oni se ho rozhodli zabít pro kůži. Medvěda zastřelili, ale než se jim podařilo stáhnout kůži a odříznout hlavu, moře se začalo nebezpečně vracet. Lovcům se podařilo kůži zavčas stáhnout a poslat ji po vodě na břeh. Pak ještě odřízli hlavu. Každý muž čapl jedno ucho, a co nejrychleji ji táhli na souš. Podařilo se jim to tak tak, poněvadž vodu již měli po pás, a pak to přišlo. Hlavu položili na trávu čumákem směrem k moři a pomalovali jí rumělkou. Potom se začali hlasitě modlit k medvědímu manidovi (duchovi) a děkovali mu za jeho laskavost.

Za takovou kůži mohou v obchodní stanici obdržet několik litrů brandy, jenže medvědí manido si zřejmě nepřál, aby se opíjeli, jelikož kůži zanesl vítr a voda někam pryč. Indiáni mi pak sdělili, že budou zpívat, aby se vítr uklidnil, poněvadž má jejich píseň velkou moc a v poledne, že se vítr utiší. Halekali asi půl hodiny a vítr se skutečně uklidnil. Já se však nenechal ošidit. Řekl jsem jim, ať se podívají na nebeské ptáky, kteří sledují odliv a vědí, kdy se uklidní vítr i bez jejich písně. Pak jsem se zeptal, proč nezpívali už v den, kdy začalo foukat, ale na to mi neodpověděli. To je smutný fakt ohledně jednoduchých národů, které věří a spoléhají na nějaké nadlidské síly.

Nicméně, konečně jsme mohli spustit kánoi na řeku Kisiskatechwan a přepluli na druhý břeh. Potom jsme ušli asi šest a půl kilometrů skrz les zakrslých borovic, pak přes mokřinu, a pak jsem konečně uviděl náš cíl, stanici Fort York. Datovalo se patnácté září 1785.

Dovolte mi ještě, abych se vrátil, ke svému cestování přes ony velké pobřežní mokřiny. V období jara a podzimu se tam ve velkém vyskytují vodní ptáci. Shlukují se na mokřinách, které se táhnou přibližně pět kilometrů kolem moře, a které je poseté mnoha malými jezírky. Mezi těmito jezírky roste bohatě tráva a mech, který slouží ptákům pro jídlo. Z vodních ptáků jsou na severu nejvyhledávanější a nejpočetnější divoké husy. Jsou jich tady čtyři druhy a menší šedé husy jsou nejbohatší na dobré maso a hodně se tu loví coby zásoby na zimu do našich stanic.

Z pevnosti bylo posláno deset nejlepších střelců a několik indiánů, aby nalovili husy. Každý chlap si nesl dvě ručnice. Lovci si postaví z naplaveného dřeva skrýš a kryt, kterému se říká Stand, do kterého se ukládá kořist, aby ji nežrali rosomáci a medvědi a jsou od sebe vzdálené zhruba sto dvacet metrů. Každý lovec má klamné husy, jako návnady, které jsou pomalované tak, aby se podobaly pravým. Postaví je asi dvacet metrů od skrýše proti větru a napodobují křik ptáků, přičemž to indiáni dělají velice dobře. Husy jsou moc plaché, proto se musí střelci moc činit. Nejlepší z nich na jaře složí od sedmdesáti do devadesáti kusů, ale průměr je od čtyřiceti ku padesáti. Polární husa je velmi plachá, ale indiáni dokáží dobře napodobit její hlas. Peří těchto husí je velmi vyhledáváno a v Londýně se obratem prodá. Husy jsou brilantní letci. I v prudké bouři dokáží letět rychlostí devadesát kilometrů za hodinu, proto potřebujete během jejich lovu mít jistý grif. Střílíte je na čtyřicet nebo padesát metrů a musíte mířit zhruba sedm centimetrů před jejich zobák, aby je kulka dohonila. Maso ptáků se solí a uskladňuje na zimu. Když ptáci na podzim odlétají, je to pěkný mumraj, a když pak jsou všichni pryč, jindy tak hlučné a životem vířící mokřiny zcela utichnou. Jen tu a tam najdete v kaluži nějaký zmrzlý kus. Všechna ta hejna odlétají dolů do Mexického zálivu, ale otázka zůstává, jakým způsobem to dělají, že trefí přesně na to samé místo. Moudrý a učený muž by řekl, že je to instinkt, ale co je to vlastně instinkt? Vlastnost, která není doposud definovaná. Indiáni věří, že za tím stojí jejich manido.

Jak bych vám popsal Fort York. Asi nijak, poněvadž se podobá všem stanicím společnosti. Stojí deset metrů nad řekou Hayes a posádku tvoří zhruba čtyřicet mužů, velitel, dva úředníci a posádka. Když na konci srpna připluje ke stanici zásobovací loď, nedostane se, až k samotné pevnosti, jelikož není proud řeky dostatečně hluboký. Všichni muži pak jsou zaměstnání vykládkou a nakládkou zboží, zásob a kožešin, které vozí na menších člunech, což zabere deset až patnáct dnů.  

Pevnost, kterou popisuje David Thompson, byla zaplavena během povodní roku 1788, proto jí guvernér Joseph Colen nechal o rok později přestavět. Nová pevnost se skládala z několika stavení a velkých skladů uspořádaných do čtyřúhelníku. Nová stanice však byla dokončena, až roku 1792. Se stavbou železnice Canadian Pacific Railway (1885), která vedla napříč celým kontinentem, se doprava zboží soustředila na tento dopravní prostředek. Starý způsob obchodu pomalu zanikal a staré stanice již měly jen podružný význam.

Před zimou, je třeba shromáždit do pevnosti palivové dříví, proto do nejbližšího lesa odchází dvacet mužů, aby tam narubali a odvětvili borovice. Nesmíte si je ale představovat, jako naše evropské odrůdy. Zdejší jsou tak prťavé, že jeden muž unese na rameni až tři kmínky. Nashromážděné dřevo se do zálivu odváží na velkých saních. Někdy se dřevo z větších dálek splavuje po řece, pokud ovšem ještě není zamrzlá.

Když řeka zamrzne, nastane pro nás lovecká sezóna. Do kraje se ze stanice vypravují čtyři lovecké skupinky. Ta moje byla složena ze čtyř mužů a jedné indiánky. Každý z nás táhl ploché saně s třicetikilovým nákladem. Měli jsme k dispozici stan, zavazadla, nějaké zásoby, čtyřlitrový mosazný kotlík, menší kotlík na vodu, tři cínové hrnečky, lžíce atd. a náš newfoundlandský pes také táhl svůj čtyřicetikilový díl. Šli jsme proti proudu řeky French, až k lesu, kde jsme si nařezali stanové tyče. Indiáni říkají říčce French Notawatowi Sipi, čili „Řeka, po které putují lidé“, což je výstižné, protože v zamrzlém stavu slouží, jako silnice.

Na konci listopadu jsme měli nashromážděno dostatek masa, a to jsme naložili na sáně a dali se na zpáteční cestu do pevnosti. Jednoho večera John Alellam a indiánská žena smažili maso, když tu vůně pečeně přitáhla pozornost kolemjdoucího polárního medvěda. Byli jsme všichni ve stanu a slyšeli jsme jeho těžký krok, jak obcházel kolem. Medvěd nakonec našel vstup a strčil do něj hlavu a indiánská žena s ním začala bojovat. Popadla mušketu a střelila ho rovnou do hlavy, a pak ho ještě puškou praštila. Potom se chopila sekery a začala ho mlátit hlava nehlava. Alellam mezitím nabil pušku dvěma kulemi a znovu jej střelil. Smrtelně zraněná šelma padla s děsným bručením, ale žena pořád nad ní stála se sekerou v ruce připravena bojovat, to kdyby se medvěd vrátil. Indiánky jsou zkrátka dost šílené. Ráno jsme si mrtvolu prohlédli a medvědova hlava byla příliš zřízená, než by se dala prodat, tak jsme vzali jenom kůži.

Měli jsme sebou i dvě pořádné pasti, se silnými železnými zuby, které byly určeny na žravé rosomáky. Kladli jsme je na led těsně u břehu a jednou se nám do ní chytl medvěd. Čelisti mu scvakli hlavu a on s tímto břemenem pochodoval kilometr, než si sedl. Opatrně jsme ho sledovali, poněvadž jsme měli ve zbraních jenom broky, a on si nás zvědavě prohlížel. Pak se vydal rovnou do moře, až na okraj ledu, kde se zastavil. Tam si uvědomil, že mu past na čenichu bude překážet v plavání, tak moudře usoudil, že se jí bude muset zbavit. Otočil se, chvíli se na nás díval, pak sklonil hlavu, tlapami si past přidržel a stáhl z hlavy, i když to muselo pořádně bolet. Medvěd nám věnoval ještě jeden opovržlivý pohled, než skočil do moře a odplaval. Past jsme sice zachránili, ale jeho silné tlapy poškodily péro.  

Sousední lovecká společnost, která se pohybovala tři kilometry na východ od nás, měla také medvědí návštěvu. Stejně jako v našem případě ho přilákala vůně smaženého masa, a když huňáč pochodoval kolem jejich stanu ve snaze najít vchod, nedařilo se mu. Proto se postavil na zadní a předními tlapami začal ohmatávat plátno. Jeden z lovců zamířil tam, kde očekával, že bude mít medvěd hruď a vypálil. Zraněná šelma srazila stan, kde přebývali tři muži a jedna žena a ve smrtelných křečích zamotána kopala divoce kolem sebe, než jí dorazila další střela.

Za jasných měsíčních nocí jsme lovili zajíce, kteří se nebojácně proháněli krajem, tak jsme jich složili až dvacet za noc, ale za špatného počasí jen čtyři a klasický průměr je šest až osm. Zaječí kůže je nejteplejší, proto z nich šijeme palčáky, ale pro jiný účel se moc nehodí. V mrazivých dnech během února a března jsme na ně nelíčili, neboť byli zalezlí v norách.

Během prosince a ledna se ve velkém houfují bělokuři. Když to počasí dovolí, vydáme se je lovit a vzhledem k tomu, že bývá silný mráz, musíme rychle nabít zbraně, rychle vystřelit a zase si navléct palčáky. Pak jdeme posbírat postřílené ptáky, než zase nabijeme a střílíme. Asi vám není třeba vysvětlovat, že za takových podmínek, se dlouho lovit nedá. Během února a března lovíme bělokury i do síti, a to jsou našimi největšími nepřáteli jestřábi. Útočí na náš úlovek a jsou jako mor. Ulovené ptáky zabíjíme tak, že vezmeme krk bělokura mezi zuby a zlomíme mu vaz, abychom mu nepoškodili kůži. Pak mu pustíme žilou, aby se nezkazil. Za den tak pochytáme čtyřicet, až šedesáti kusů. Samci bělokurů v tomto období vydávají v podvečer půvabné a radostné volání „kabow kabow kow“ a slepice odpovídají stejně, ale v nižším tónu. V zimě je bělokur dokonalé sněhobílý, ale od března do dubna mění barvu od lesklé hnědé k temně čokoládové. Jsou to velice krásní ptáci a já je kolikrát ze sítě opatrně vytahoval, abych je neporanil. Jsou velice krotcí. Někdy za večerů jsme si povídali o tom, jak mohla Prozřetelnost dovolit, aby se tihle milí tvorové stali tak snadnou kořistí šelem a ptáků. Bělokuři se párují během května, kdy odcházejí do borovicových lesů, kde dělají snášková hnízda pod nízkými větvemi kleče a kladou do nich až třináct vajec. Živí se převážně jehličím borovice vejmutovky.

Pěkný prevít je ptáček, kterému se tady říká Whisky Jack (sojka šedá) a Kríové mu říkají Wisekedjak (má stejné jméno, jako legendární postava, která je totožná s Nanabozhem. Je to mýtický hrdina, šprýmař i naschválista a na severu o něm kolují mnohé příběhy). Je to obtížný, hlučný pták a nevybíravý zloděj. Obchází stany a žere všechno, co se vyhodí ven, protože žije jenom z lupu. A proč se mu říká Whisky Jack, no to protože, když mu dáte kořalku, normálně se opije. Když v divočině složíte nějaké zvíře, za několik minut se jich tam slétne nejméně dvacet a jsou hrozně na obtíž, protože znečišťují maso.

 Polární liška je také zloděj. Když se tak na to dívám, na severu žijí sami zvířecí lapkové. Vybírá nám pasti a skladiště, ale není to mazané zvíře, jak se říká, spíše je hloupé. Když na ně na ledu kladu pasti, dám tam návnadu a poodejdu jenom nějakých čtyřicet metrů dál a čekám. Liška se pomalu přibližuje, kouká na mne, jako kdyby mně žádala o povolení vzít si návnadu. Pak se rozběhne k pastičce a rovnou do ní strčí hlavu. Co říci.

V dubnu, kdy taje sníh a bělokuři odcházejí do lesů snášet vejce, máme krátký lovecký odpočinek, než přilétnou husy. Opět pak vyrážíme do terénu lovit. Večer trávíme ve stanech u pohodlného ohně a ve dne husy střílíme nebo chytáme do sítí. A tehdy se na scéně objevují další zloději. Jsou to chytří jestřábi, kteří se nebojí výstřelu pušek, a než znovu nabijeme, rychle skočí po zabité huse, a jelikož májí krátká křídla, nemůžou jí nést moc daleko. Po několika desítkách metrů se posadí na zem a začnou kořist trhat a požírat její útroby, což je jejich nejoblíbenější jídlo. Pak se na scéně objeví liška. Nenápadně se připlíží a zmocní se husy, což si však jestřáb nenechá líbit a zaútočí ostrými drápy na krk lišky. Dojde k ostré bitce, kdy většinou vyhraje liška, a tak má dvojnásobnou kořist. Velcí jestřábi si snadno odnesou kořist do korun stromů, kde jsou v bezpečí. Je to tu jedna velká zlodějská banda.

Když pominou letní měsíce, už mi to vůbec nevadí, poněvadž je to jenom období, kdy vás trýzní myriády žravých much a komárů, pak přichází s chladnými dny úleva. Během října a listopadu, začíná mrznout a sněžit. Řeky začínají zamrzat a vytvářejí pro nás pohodlné cesty. Zimní oblečení máme připravené a prosinec je před námi.

V únoru a březnu je mnoho příjemných a jasných dnů. Sníh je zářivě třpytivý, ale nejvíce brilantní je jinovatka, jenže ne každý na to snese pohled. V tomto období je poměrně mírné klima, slunce hřeje tak akorát, takže ani netaje sníh. V březnu a dubnu jasný sníh lidem často působí sněžnou slepotu, velice bolestivou nemoc. Já jsem jí naštěstí nikdy neměl, takže mohu popsat jen to, co zažili mojí společníci. Já jsem se totiž naučil cestovat po severu, ať už bylo jakékoliv počasí, a také jsem se naučil ovládat svá oční víčka. Otevírat je přivírat tak, jak to vyžadují okolnosti. Nejvíc jsou sněžné slepotě náchylné modré, pak šedé a nejméně černé oči, ale slepotě se nevyhnou žádné. Když slepotou onemocníte, je to prý, jako když máte v očích rozžhavený písek. Viděl jsem chlapy, kteří bez reptání snášeli čtyřměsíční cestování drsnou tundrou za mrazivého počasí, ale když onemocněli slepotou, plakali, jako malé děti.

Jednou jsem cestoval ve společnosti čtyř mužů a všichni se stali oběti sněžné slepoty. Zbytek cesty jsem je musel vést, tak že jsme k sobě byli přivázaní krátkým provazem. V noci nemohli vůbec spát a trochu úlevy jim skýtala teplá voda. Když jsme přišli do pevnosti, léčili si oči horkou párou, což je klasická indiánská léčba a de facto jediná účinná známá léčba. Přesto člověku po dobu několik měsíců zrak dobře nesloží. V terénu je úlevou páska pes oči, jenže lovec potřebuje vidět, což je prekérní.

Když máte na severu žízeň, nezažene jí sníh. Na chvíli sice ústům uleví, ale organismu neprospěje. Voda z roztopeného sněhu již kýžený výsledek má. Sníh roztopený v kotlíku má zakouřenou chuť, ale když se několik minut povaří, pachuť zmizí.