Hlavní nabídka:
Další část údolí Juniaty tvořilo Sinking Valley. Během revoluční války se zde nacházela pevnost s disciplinovanou vojenskou posádkou a s pravidelnou stráží na hradbách. Vojáci uměli střílet v salvách, byli cvičení v útoku na bodáky a měli k dispozici několik děl.
V Sinking se nacházely legendární olověné doly, o kterých se již dříve doslechli Francouzi někdy kolem roku 1750 a prováděli tam i nějaký průzkum. Jakmile si indiáni osvojili používání střelných zbraní, poznali hodnotu olova a drželi polohu jeho ložiska v tajnosti a nevyzradili ho ani za soudek s whisky. Angličané zde přišli kolem roku 1760.
Roku 1763 se na Bald Eagle v horní části Sinking Valley usadil farmář se ženou a dítětem. Když se jednoho dne musel vydat do města za pochůzkami, hodil si jednu flintu na rameno a druhou pověsil nabitou nad krb pro svou ženu, aniž by tušil, jak se bude zakrátko hodit. Nevíme, za jak dlouho k tomu došlo, a kdy se před domem objevili dva do boje pomalování indiáni. Nicméně hospodářka si jich všimla, sundala z krbu zbraň a sledovala jejich pohyby. Když se přiblížili ke dveřím, střelila toho prvního do prsou a utekla se dovnitř a nahoru na půdu. Přeživší indián se za ní pustil, když tu se ozval výstřel. Vyděšená žena strachem bez sebe hodnou chvíli čekala a naslouchala, co se to vlastně stalo. Pak se odvážila sejít a našla válečníka pod žebříkem ležet v kaluži krve. Pak vzala své dítě z kolébky a utíkala k nejbližší usedlosti na Bald Eagle. Zajímavé na to příběhu je skutečnost, že nikdy předtím žena nestřílela z muškety a rozhodně jí neuměla nabít. Při pozdějším průzkumu bylo zjištěno, že indiána zabil nešťastný výstřel jeho vlastní zbraně. Kulka ho totiž zasáhla pod bradu, prošla jazykem a uvízla mu v mozku.
Během revoluční války se o údolí začala zajímat kvůli olovu vláda i vojáci. Generálmajor John Armstrong v dopise adresovaném guvernéru Pennsylvanie, Thomasi Whartonovi třiadvacátého února 1778 uvádí: „Jistý pan Husbands, který je nyní členem shromáždění za náš stát, ví o olověném dole, který se nachází na jistém pozemku nedaleko Frankstownu. Generál Gates, předseda válečné rady má upřímné přání setkat se s panem Husbandsem a hovořit s ním o tomto dole. Vzhledem k tomu, že byl velmi zaneprázdněn obchodními záležitostmi, podnikl jsem na jeho žádost tuto cestu já. Generál je se mnou toho názoru, že by měl důl prozatím patřit státu, a ne soukromým osobám, které se neoprávněně usadily na tomto úseku. Domnívám se, že několik věrných dělníků a dobrý předák může být na zavádění tohoto podniku nejlepší. P.S.: Snad by bylo vhodné, aby se nejprve zvážilo, zda stát podnikne tuto snahu sám, nebo zda ji přenechá vedení válečné rady. Vodní doprava je skvělá věc. Má se ruda převážet rovnou do Middletonu?“
V té době již několik lidí našlo cestu k dolům a získalo malé množství rudy a tavilo ji. Jejich činnost však byla omezena nedostatkem nástrojů a prostředků. Navíc se produkce omezovala jen na rudu, která se nacházela pouze na povrchu. Dělali malé pece a pomocí dřevěného uhlí něco vytavili.
Vláda pak rozhodla pověřit dohledem nad těžbou a tavbou rudy generála Daniela Roberdeaua. Ten si zřídil kancelář v Carlisle, odkud řídil práce a obranu kraje. Sedmnáctého dubna 1778 napsal guvernéru Whartonovi: „Údolí Sinking Valley nemohlo být nikdy příliš velkým útočištěm indiánů, neboť v něm nebyly objeveny žádné stopy po existenci vesnic, ani žádné jiné známky osídlení. Našly se toliko hroty šípů a nějaké lebky u pramenů Arch Springs. Důvěra, kterou ve mne vložili ctihodní zástupci našeho státu spolu s naléhavou a nezbytnou potřebou rychlého zásobování olovem, mě přiměla požádat Kongres o dovolenou a vydat se s dělníky k dolům. Shromáždil jsem muže a materiál a poslal je napřed a zítra bych je chtěl následovat. Od té doby, co jsem opustil York, se můj názor na důležitost tohoto podniku a na nebezpečí, které při jeho provádění hrozí, značně rozšířil. Zdejší zásoby olova jsou omezeny jen na muniční sklady. Lidé postupuji dál do země a indiánské nájezdy je mohou odradit a vyděsit osadníky. Abych dodal jistotu jedněm i druhým, rozdal jsem pětadvacet pušek a nějaký střelný prach. Chtěl jsem vyrazit dnes ráno, ale obrátili se na mne John Caruthers, poručík okresu a William Brown, komisař pro zásobování domobrany a seznámili mě s vládními rozkazy ohledně domobrany. To mě utvrdilo v záměru postavit v sousedství dolu pevnost, kde by se v případě nebezpečí mohli uchýlit dělníci i osadníci s rodinami. Pan Caruthers je o tom rovněž přesvědčený a nabídl za tímto účelem jednu rotu domobrany. Později by se k nám mohla připojit další rota o přibližně stejném počtu mužů. Jsou-
V dolech se zatím pracovalo pod vedením skotského předáka Lowrieho. Horníci hloubili šachty a dobývali rudu. Generál Roberdeau přišel do Standing Stone po výpravě Toryů na Kittaning. Američané to v Sinking Spring Valley měli docela na hraně, neboť milici scházely zbraně i proviant. Zásobovací kolona z Carlisle byla zdržena jednak protivětrem a také nízkým stavem vody. Pomoci jí musely dvě březové kánoe. V údolí operovalo asi třicet Toryů, a když jednoho z nich (Hesse) zajali, vymámili z něj informaci, že zpoza Alleghan má přijít tři sta dalších „banditů.“ Nepřítel měl však stejné problémy se zásobováním. Ale i tak američtí hraničáři potřebovali útočiště pro ženy a děti, poněvadž osadníci začali pomalu odcházet z obavy „před krutým nepřítelem.“
Generála Roberdeau poslal do Sinking Valley Pátý pěší prapor a do Bald Eagle sedmdesát mužů. Údolím se nesly zprávy, že se Toryové pomstí každému, kdo složil přísahu Spojeným státům. Také se říkalo, že do Kishicoquillas přišel britský (skotský) plukovník McElevy, k němuž se mělo připojit oněch tři sta mužů. Čelit jim měli plukovníci Buchanan a Brown.
Generál Roberdeau sedmadvacátého dubna píše guvernérovi: „Sire, nemám moc času, abych Vám napsal podrobnou zprávu. Vše se tu děje ve velkém spěchu. Konfiskace majetku rebelů je velmi nestandardní a brutální. Podle mých informací jsou ženy a děti rebelů doslova svlékány z osobních šatů což je šokující. Přál bych si, aby soudci byli vybaveni zákonem o konfiskaci a aby byli schopnějšími služebníky spravedlnosti. Toho, kterého jsem tu viděl, je ukázkou lidové volby, jakou jsem očekával. S radostí Vám oznamuji, že objev nové žíly slibuje hojnější zásoby olova. Mám však nedostatek dělníků. Pan Glen je se mnou, aby řídil výrobu a pálení cihel a má postavit pec. Do té doby očekávám, že zajistím dostatečné zásobování armády. Nedostatku zásob se obávám i navzdory aktivnímu úsilí pana Browna. Ze čtyřiceti milicionářů jich mám s sebou jen sedm, což zdržuje stavbu pevnosti a jen málo dodává důvěru osadníkům. Posílám Richarda Westona pod stráží do vězení v Carlisle. Vede ho poručík John Means z domobrany. Obyvatelé loví další povstalce a doufají, že budou všichni dopadeni. Přejí si však, aby byli řádně vyšetřeni. Já na to osobně nemám čas. Váš nejposlušnější služebník Daniel Roberdeau.“
Onen zajatec se ke všemu přiznal poté, co ho muži kapitána Blaira částečně oběsili. Nicméně přehnané zvěsti o tři sta dvaceti royalistických milicionářů přiměly některé obyvatelé Standing Stone k útěku. Ohledně rabování měl generál Roberdeau údajně skreslené informace. Když totiž věrní poddaní anglického krále opustili Kittaning, nechali tam veškeré osobní věci, které Američané posbírali. Američtí důstojníci měli za povinnost dohlížet na obecný pořádek, ale dobře víme, jak to za války vypadá, bez ohledu, o jakou stranu se jedná. Není jisté, jak dlouho byly olověné doly v rukou vlády, ale je pravděpodobně, že ne déle než do podzimu 1779. Neví se ani, jaký byl jejich výnos, poněvadž informace o něm byly povětšinou zkreslené.
Roberdeau desátého listopadu 1779 guvernérovi napsal: „Sire! Dovolte mi Vás požádat o laskavost. Potřeboval bych ještě dnes proplatit tisíc liber za olovo, které byly před několika měsíci dodáno na Váš příkaz. Vím, že je to velká cena, ale musel bych se červenat, kdybych žádal o víc, ale moje potřeba vychází se znehodnocením našich peněz. Vzhledem k tomu, že mám v úmyslu zítra opustit město, jsem na těchto penězích závislý, neboť mé výdaje jsou neúnosně vysoké pro můj zmařený záměr dodávat olovo bez podpory Kongresu. Ten nám neposkytl ani potřebné obranné prostředky. Cena je žel šest dolarů za libru což je cena, kterou měla podle pana Peterse válečná rada poskytnout.“
V roce 1779 žilo v Sinking Spring Valley už jen cirka šedesát až sedmdesát rodin. Většinou to byli cizinci najatí na práci v dolech, kteří se po selhání vládního projektu pustili do podnikání sami, ale jak již bylo řečeno, bylo to pro ně moc drahé a nejhorší byla pro ně obava z indiánů. Horníci nakonec také odešli do východních měst, a dokonce i pevnost byla vojskem vyklizena. Nicméně i dál byla útočištěm pro osadníky ze Sinking Valley a Bald Eagle.
Pak tu máme historku z roku 1781 ohledně hraničáře Jacoba Rollera. Podle vypravěče pana Maguirea byl Roller samozřejmě sveřepý zálesák a všeobecně se věřilo, že jeho puška ukončila život mnoha indiánů. Taktéž indiáni ho dobře znali a dlouho usilovali o jeho život. Při jedné příležitosti svedl Roller boj, který vešel do historie celého pohraniční. Toho rána odešel na lov jelenů a několik hodin se pohyboval po úpatí hory. Pak nedaleko od sebe zaslechl výstřel, ale nijak ho to neznepokojilo, neboť do oblasti přicházeli i jiní bílí lovci. Zakrátko kolem něj proběhla poraněná laň a on jí bez problému dorazil. Jelikož nepředpokládal, že se v okolí pohybuje nepřítel, udělal záškoláckou chybu a bez nabití zbraně se jal vyvrhnout úlovek. A jak vnořil tesák do útrob zvěřiny, vyšel zpoza stromu dost velký indián. Byl to pořez a zdálo se, že má pro strach uděláno. Válečník opřel sebevědomě svou zbraň vedle Rollerovy a vytáhl tomahawk. Roller vytáhl ten svůj a zaujal obranný postoj. Indián zaútočil a Roller uskočil stranou a válečník ho minul. Roller ho v tom okamžiku udeřil do paže, až indiánovi vypadla sekera z ruky. Bojovník se tudíž chopil nože. Muži se volnýma rukama čapli za zápěstí a nějakou chvíli se přetahovali kdo z koho. Pak zakopli o padlou laň a upadli. Roller nahmatal levačkou svůj lovecký tesák a vrazil ho indiánovi do boku. Ten na nic nedbal, jediným mocným pohybem se uvolnil a vyskočil na nohy. Roller byl ovšem stejně rychlý. Válečník ho bodl do ramene a do paže. Hraničář upustil sekeru a nyní mu zbyl také jenom nůž. Oba se pak řezali a bodali až měli lovecké košile na cáry a okolní sníh se obarvil krví. Nakonec byli tak unaveni, že se dohodli boj ukončit. Indián si vzal ručnici a zmizel v lese. Roller si sněhem ošetřil zranění a cáry látky je ovázal, než se odebral domů. Byl vážně pobodán na čtyřech nebo pěti místech a trvalo několik týdnů, než se úplně zotavil. Kostra indiánského válečníka byla i s puškou nalezena následujícího léta na vrcholu Warrior Ridge. Pán Maguire se domnívá, že Roller zemřel na podzim roku 1781.
Zabili ho tři indiáni, kteří ho ubyli tomahawky a skalpovali. Poté se odebrali k usedlosti jeho syna Jacoba a zabili ho na kukuřičném poli. Když ho ráno našli pátrači, shledali podle stop, že tam byli dva dospělí muži a nejspíše chlapec ve věku dvanácti až čtrnácti let. Rollerova hlava byla otřesně znetvořena a hrudník zjizven tuctem řezných a bodných ran.
Na své farmě byl nalezen i těžce zraněný hospodář Bebault. Byl postřelen a skalpován, nicméně stále živ. Ztrátou krve byl natolik vyčerpán, že nebyl schopen slova. Těla byla převezena do pevnosti. Rodiny Rollerů, Beaultů a Ricketů sestavily ozbrojený oddíl a jaly se indiány pronásledovat. Sledovali stopu téměř osmdesát kilometrů, až ji nakonec ztratili, takže se museli vrátit.
Jelikož Rollera znal každý osadník, jeho smrt vyvolala v údolí všeobecně pochmurnou náladu. Farmáři byli tak traumatizování, že nebyli schopni sklidit podzimní úrodu, a ta pak shnila na poli. Lidé už nechtěli riskovat své životy. Potomci sedmi Rollerových synů žijí dodnes ve Williamsburgu a Springfieldu.
Richard B. McCabe v sérii Vzpomínek na staré časy publikovaných v roce 1832 se zmiňuje o olověných dolech v Sinking Valley: „Horní olověný důl, jak se mu říká, leží na pozemcích, které nyní patří německé rodině Crissmanů a vykazuje už jen pouze stopy po dřívějším hloubení. Ve Spodním dole vzdáleném necelé dva kilometry od Malé Juniaty se pracovalo pod dohledem skotského horníka Sinclaira. Důl tehdy vlastnili pánové Musser a Wells. První z nich žil a zemřel v okrese Lancaster. Pan Wells byl pravděpodobně z Philadelphie. Tři šachty byly vyhloubeny do velké hloubky na úbočí vápencového kopce. Do útrob kopce byla vyražena štola stovky metrů dlouhá, metr osmdesát široká a stejně tak vysoká což bylo na tu dobu moc drahé hloubení. V tomto dole nebyla nikdy postavena žádná pec ani jiné zařízení na tavení rudy. Značné množství nerostu se stále nachází v okolí ústí jámy. Zesnulý pan H.… z Montgomery County toho hodně přečetl a trochu se věnoval hornictví a utopil v něm několik tisíc dolarů. Důl navštívil v roce 1821 ve společnosti jiného pána a vyjádřil názor, že znamení jsou příznivá pro dobrou žílu. Ale rozsáhlé doly olova na západě, jako je Mine, Barton a Galena, kde lze výrobu olova provozovat mnohem levněji, musí navždy zabránit obnovení podnikání v Sinking Valley, pokud ovšem nějaký nezištný vlastenec nezajistí přijetí ochranné licence pro výrobce olova v tomto šťastném údolí.“
Přestože pan McCabe předpověděl zavření dolů v Sinking Valley, někteří podnikatelé z New Yorku ještě v roce 1852 prováděli průzkum v Horním dolu. Brzy našli vzorky povzbuzující k dalšímu hloubení a němečtí vlastníci chtěli jen malé procento z vytěžené rudy. Byla založena společnost Sinking Valley Lead Mining Company a nějakou dobu měla i akcie na Wall Streetu. Mluvilo se o velkých pecích a dalších dílnách, dokud jednoho krásného dne ruda nezmizela. Pak odešel správce, po něm horníci a akcie se rychle znehodnotily. V Horním dole sice ruda ještě zbyla, ale její těžba se nevyplatila.
Nicméně osadníci ze Sinking Valley si dlouho pohrávali s myšlenkou, že v dolech stále existují zásoby nerostného bohatství. Kolovala legenda, že jistý muž z Philadelphie tam přijel hledat náklad slitků, který tam před mnoha lety zakopali dva muži. Našel sice nějaké značky, ale ke slitku se nedostal. Poklad údajně našel jistý pan Isett během kopání mlýnského náhonu. Lidé k tomuto závěru došli na základě skutečnosti, že pan Isett byl před kopáním chudý, ale najednou zbohatl a kopání nechal být.