III.- Z Arizony do Detroitu - Nahkohe

Arizona a Utah

Přejíždíme do Arizony, červené země skal a pustin. Je zde hodně indiánů, žijících v největší rezervaci v USA, v rezervací Navahů. Čistota se tu moc netrpí, zato pití alkoholu ano. Podél cest jsou billboardy upozorňující na to, že za volantem se nepije, ale podle množství flašek, které se válejí v příkopech to nikdo zjevně nečte. Kolem cest je hodně navažských stánků s různým zbožím. V jednom z nich si kupujeme stříbrné věcičky okrášlené modrými kameny. V ohradách se pasou bizoni a dlouhorohé kravky.

Navštěvujeme vyhaslou sopku Suncrater v pohoří San Francisco. Je tu hodně voňavých borovic. Je zajímavé, jak jsme se z úplné pustiny dostanete během pár desítek minut do krásně zelených hor. Shlédli jsme staré indiánské ruiny Wupaki. Spíme v motelu ve městě Flagstaff ve společnosti několika brouků.

Grand Canyon

Z motelu jedeme asi hodinu a jsme tam! Jsme u „Hory, která leží naopak“, jak kaňonu říkali jedni Navahové. Dojem kazí miliony turistů a nepříznivé počasí. Je zataženo a mží a výhled je dost zahalený. Je to škoda, protože Kaňon opravdu stojí za to a přáli bychom to vidět každému na vlastní oči. Rozhodně jsme nestačili objet všechny vyhlídky a na trek dolů nebylo ani pomyšlení. To je taky škoda. Je tady opět spousta Navahů a jejich krámku. Docela levná keramika. S jednou rodinkou jsme se dali do řeči a vyměnili si nějaké dárky. Starej Navaho (spiťar) nás dokázal pozdravit česky! To je pravda! Indiáni vůbec patřili k těm málo Američanům, kteří věděli, že Česko je v Evropě a není součástí Ruska. Ke krásám kaňonu ještě musíme přičíst let Kalifornského kondora. Byl ušlechtilý.

Od kaňonu vyjíždíme až se západem slunce. Divoká noční jízda. Přejíždíme hranice do Utahu. Spíme ve městě Blanding. Ráno se vracíme zpět do Arizony a čeká nás legenda westernových filmů, Monument Valley. Přijíždíme po silnici na jejíž horizontu jdou vidět panoramata Monument Valley. Je to přesně to místo, na kterém se zastavil Forest Gump a řekl: „Jsem unavený. Jdu domu.“ Po cestě se zastavujeme v jednom krámku a s mladým Navahem klábosíme a měníme trička. Monument Valley není součástí sítě amerických Národních parků, ale patří Navahům, kteří si vybíráním vstupného a prodejem suvenýrů trošku přilepšují. Turistické centrum vypadá podobně jako ty mnohé předešlé. Turisti si mohou prohlédnout údolí ze speciálních otevřených náklaďáků provozovaných indiány. Ale má to malý háček. Na cestě se hodně práší. I naše auto bylo posléze plné prachu, toho červeného arizonského. Projíždíme údolím a kocháme se roztodivnými skalisky. Mnohé z nich mají své názvy jako: Tři setry, Totem pole, Král na trůně apod. Pro indiány mají i spirituální význam, zvláště ty obří „dlaně“. K některým skalám se váží různé legendy.

Musíme říci, že země je to rozhodně krásná a zajímavá, ale chudá na zeleň. Život tu musel být těžký a je asi i dodnes. Navahové zde chovají ovce a kozy a z jejich vlny vyrábějí své typické deky. Jsou také zruční stříbrotepci. Šperky zdobí charakteristickými modrými kameny. I keramika patří k jejich klasickým výrobkům. Po cestě jede vlasatý indiánský jinoch na kole. Poslední zajímavost z Monument Valley. Přivezli jsme sem déšť! Kdoví jak dlouho tu nepršelo a my si začínáme uvědomovat, že bychom byli docela úspěšnými a skutečnými obchodníky s deštěm. V zimě ti u sněží, ale s tím nemáme nic společného. Jsme docela vysoko na náhorní plošině.

Svištíme Arizonou po nějaké okresní cestě, která končí někde za obzorem. Po nějakém čase se před námi začala rýsovat skalnatá hradba, táhnoucí se od nevidím do nevidím. Jak jsme se blížili, začali jsme dumat, kam ta cesta asi vede, neboť to skalisko vyplňovalo celý prostor. Bylo vysoké a kolmé. Vlastně stěna. Pak nám došlo, že zdejší cestáři dokázali vykopat cestu i do téhle věci. Bylo to asi dvacet sedmkrát horší než cesta na Logan Pass. Nebyly tu svodidla, krajnice nezpevněná a pod námi hluboká strž. Míjet protijedoucí auta bylo strašidelné. Když jsme konečně dojeli nahoru, oddechli jsme si. Vjeli jsme do takového keřolesa a sjeli do žlutě skalnaté země plné zatáček. Cesta vedla do údolí jezera Powell. Opět mnoho skal a obloukovitý most, který je znám z reklam na cigára. U jezera jsme trošku spočinuli. Děcka šplhala po skalách a mi čuměli do dáli na hladinu jezera po kterém se jako obvykle proháněli motorové čluny. Házeli jsme dolů do propasti šutry a odhadovali, zda jsme nesejmuli nějaký člun, neboť dolů nešlo přes převis vidět.

Byla už fůra hodin. Projížděli jsme mezi reefs, skalnatými útesy lemující silnici. Vyjeli jsme ze skal a před námi se otevřela zapadajícím sluncem dozlatova ozářená pláň plná stolových hor. A někde tam dole byl Hanksville, město, ve kterém budeme dnes nocovat. Na Hanksville asi nikdy nezapomeneme. Byl to takový zapadákov skládající se ze tří pump, tři motelů, tří hospod a několika baráků. Mělo to svou zápaďáckou atmosféru a také to bylo první město, které jsme prošli celé pěšky. Trvalo to asi deset minut.

Následujícího dne nás čekaly dva parky: Capitol Reef a Arches. Capitolem projíždíme dlouho a je co pozorovat. Mnoho útesů zvláštně tvarovaných, jak už to vlastně v Utahu bývá. Občas i lezeme po skalách. Je tu spousta roztodivných kaktusů. Jsou zde k vidění pozůstatky starého mormonského osídlení. Země je plná zákoutí, kaňonů a tajemství.

Když jsme se dostali na klasickou dálnici spustil se déšť biblických rozměrů. Američanky vyhrožují, že už nás nikam nikdy nevezmou. K parku Arches jsme dojeli pozdě odpoledne. Skály jsou zde červené, ale trošku jinak. Více tmavě. I tvarem se trošku liší od toho, co jsme doposud viděli. Je tu více oblouků, děr a sloupů. Vše je oblé. Pěkné, ale zase spousta lidí. Skály jsou tak zajímavé, že často něco připomínají, i lízátka. Zlatým hřebem parku je Delikates Arches, spíše známy jako Cowboy Legs, čili Kovbojovy gatě. Určitě znáte z fotek, nebo z reklam na cigára. No, ale nebylo nám souzeno jej vidět zblízka. Nevedla k nim silnice a pěšky bychom to nestihli, protože už bylo pozdě a navíc se nebezpečně smrákalo a my neměli nocleh. Kovbojovy gatě jsme nafotili zoomem. Sotva jsme z parku vyjeli, spustil se takový liják, že jsme litovali všech těch opěšalých turistů v dáli. Spaní nalézáme ve městě Moab, v motelu Bowen. Opět jsme měli štěstí. Sotva jsme vybalili, spustil se druhý díl lijáku. Místní děcka se ráchají mega kalužích. Počkali jsme až se přežene a vydali se na noční procházku městem. Byla příjemná. Jíme v McDonalldu a děláme pazvuky se slámkami v kelímku. Místní, prý mormoni, byli pohoršeni. Před spaním jsme se ráchali v motelovém bazénu. Bylo fajn, ale jedno je jisté. Tenhle večer je přelomový. Ale to až zítra. Dobrou.  

    To East

Přelomový proto, že ode dneška bude palubní kompas ukazovat převážně na východ. Ano vracíme se do Detroitu. Z Moabu jedeme korytem řeky Colorado a cestu lemují kamenné stěny. Dojeli jsme až na Highway 70 a ta nám bude dělat průvodce až daleko na východ. V cestě nám stojí ještě samotné Rockies a je to jedna z nejhezčích cest našeho putování. Hory překonáváme přes Loveland Pass ve výšce tří tisíc metrů, a to jsme projeli tunelem. Přes hory je vybudovaná vynikající dálnice podobná gigantickému mostu. Každý směr byl vybudován zvlášť. Někdy jsme jeli pod úrovní protisměru, jindy to bylo naopak. Ještě že stavbu neměly za úkol české cesty.

Viděli jsme opět stromy a lesy, borovice a jedle. Štíty hor a jejich sněhové čapky. V horách bylo mnoho opuštěných starých dolů, které snad pamatují zlaté horečky minulého století. Spousta turistických středisek a městeček. Stavili jsme se v jednom marketu, že si koupíme pivo, ale slečna pokladní nám ho nechtěla prodat, že jsme mladí. Bylo nám už přes třicet, takže to polichotilo. Pivo musela koupit Sharon. Svatá Amerika!

Nakonec sjíždíme ze svahu dolů a loučíme se s horami. Je to naposled, co je vidíme a je nám smutno. Než vjedeme do Denveru, ve kterém budeme spát, často se ohlížíme, abychom ještě naposled viděli ve večerním šeru mizející panoramata.

Na druhý den se počvacháme v motelovém bazénu a zbytek dne cestujeme Pláněmi. Noc trávíme v City Hill, ale název města neodpovídá skutečnosti. Město je spíše vesnice a hora na které stojí je jediná vyvýšenina široko daleko.

Cestujeme Kansasem. V legendárním Abilene navštěvujeme indiánské kulturní centrum. Tam pracoval starý indián, kterému jsme darovali tričko a on daroval tričko nám, jinak jsme se horko těžko domlouvali. Bylo to fajn zpříjemnění cesty. Na předměstí Kansas City stojíme na nějaké pumpě, která byla více než strašidelná. Jsme rádi, že mizíme. Spíme na venkově v pěkném motelu se skvělým bazénem.

Všední cestovatelský den. Stát Missouri. Zastávka v Boonsville. Projíždíme St. Louis kolem monumentu Gate West přes Mississippi a uháníme dál na východ. Spíme v Terre Heutte.

Poslední cestovatelský den. Průjezd městem Indianopolis v Indianě a pak průjezd Ohiem. Informační cedule hlásaly, že někde poblíž teče řeka Wabash, což vyvolalo vzpomínky na Tekumseha, Malou želvu a všechny ty odbojné algonkiny z Ohia.

A nakonec? Detroit. I když ve městě trávíme ještě několik dní, je nám líto, že naše velká cesta Do země, kde lidé nosili orlí péra ve vlasech, končí. Ve městě jsme se věnovali věcem, které by Vás asi nezajímali (sekáče, obchody atd.), ale sehnali jsme pár indiánských hudebních CD. Dodnes nám připomínají „staré časy“ na Želvím ostrově.

A to je vše přátelé. Snad se Vám naše cesta líbila. Na Želví ostrov jsme zavítali ještě dvakrát, ale už to nebylo takové, jako poprvé. Něco možná ještě sepíšeme.

Tak ahoj a díky za doprovod    

Boris Nahkohe Medvěd

Dana Zaměstnaná s pěstmi

Jirka Šedý Vlk

Sharon a Brigitte