David Thompson - Athabaska Pass - Nahkohe

Čekala nás další namáhavá cesta a samozřejmě s nákladem zbožím a kůží. Hodlali jsme se vrátit na východ stejnou cestou k řece Saskatchewan. Naložili jsme v Cumberland House tolik sušených zásob, které by nám vystačily alespoň do té doby, než dorazíme k bizoním pastvinám na náhorní planině. Najali jsme dva indiánské lovce, aby pátrali po lesních bizonech a jelenech. Já s panem Williamem Henrym jsme je doprovázeli a se zbytkem party jsme se domluvili na místě, kde je budeme čekat s čerstvou zvěřinou. Jednalo se o lokalitu asi třicet kilometrů na východ od úpatí hor. Podařilo se nám skolit tři červené jeleny, což byly skvělé zásoby na tři dny. Postavili jsme z kůlů lešení, bezpečně na něj maso rozvěsili a čekali na naše kánoe. Podle plánu měly připlout třináctého října, nyní však bylo sedmnáctého a stále nic. Toho dne ke mně přišel starší z indiánů a povídá: „Měl jsem zlý sen. Zdálo se mi, že toto maso nebude nikdy snězeno!“ Pak si osedlal koně a odjel. Nejsem nijak pověrčivý, ale v dané situaci mě výraz jeho obličeje a jeho osudové proroctví poněkud znepokojilo. Poslal jsem pana Henryho s druhým indiánem, aby se šli podívat k řece, zdali něco nezjistí. Varoval jsem je, aby nestříleli vyjma sebeobrany. Muži se vrátili asi v osm večer a hlásili, že několik kilometrů dál viděli tábor Pieganů. Našli také nízké opevnění z kmenů a na okolních kamenech krev. Vystřelili do vzduchu v naději, že se dočkají nějaké odpovědi, k čemuž nedošlo. Pořádně jsem jim za tuhle bláznivost vynadal a rozhodl, že se musíme spakovat a za úsvitu zmizet. Ten indián měl dobré tušení, utekli jsme a nechali tam všechno maso.

Museli jsme volky nevolky skrz les plný padlých stromů, kde by s námi udržel krok i pěší bojovník. Piegani brzičko našli náš tábor a vydali se po stopě, avšak naštěstí začalo sněžit a sníh naše otisky pokryl. Nebesa k nám byla toho dne velice nakloněna, neboť se indiánům postavili do cesty ještě tři medvědi grizzly, kteří ucítili pach našich koní. Jeli jsme tak dlouho, dokud nás nedonutila zastavit tma. Rozdělali jsme si malý oheň a v tichosti přečkali strastiplnou noc. Přemítal jsem, jak postupovat dál. Zdali se pustit soutěskou, či dál pátrat po mých lidech a kánoích. Naděje na bezpečný průchod soutěskou řeky Saskatchewan byla minimální, takže krom soutěsky řeky Athabaska nám žádná jiná alternativa nezbyla. Bude to strastiplně, bolavé, namáhavé, ale co už. Porazili jsme koně, naporcovali a spakovali zavazadla se zbožím.

Inu, ale co se u všech všudy nestalo! V říjnu se ukázal zbytek mé posádky se čtyřiadvaceti koňmi. To bylo zkrátka ohromné! Měli kůže na stany i kůže na mokasíny. Naložili jsme koně balíky vážícími 240 liber a rozdělili si úkoly. Čtyři muži měli lovit, dva měli před námi čistit cestu lesem a ostatní se měli starat o koně apod. Naším průvodcem byl Irokéz Thomas.

Jeli jsme asi padesát kilometrů horským lesem tvořeným většinou cypřiši malého růstu. Vzhledem k tomu, že byl les poničen požárem, leželo na zemi plno padlých stromů stěžujících koním chůzi. Stěží jsme urazili několik kilometrů za den. Doslova dvanáct kilometrů za šest a půl hodiny. Nocovali jsme bez večeře. Třicátého října muži složili dvě bizoní krávy a malého grizzlyho. Urazili jsme dalších dvanáct kilometrů a utábořili se. Půda byla vlhká. Koně byly unavené kvůli těžkému nákladu. Jednatřicátého jsme strávili tři hodiny čištěním lesní cesty, po které jsme urazili takových sedmnáct kilometrů. Cestou jsme ulovili antilopu.

Nastal listopad. Byl klidný zamračený den a průvodce Thomas se dvěma muži přes den hledal schůdnou cestu, což se mu podařilo, ale nepodařilo se nic ulovit. Druhého bylo příjemné teplo. Tři hodiny jsme si klestili cestu lesem a ušli šestnáct kilometrů. Přebrodili jsme čtyřicetimetrovou řeku Pembinaw. Ten den nás dohnali poslové Pichette a Cote a doručili nám nějaké dopisy se zásobami od Alexandra Henryho z Rocky Mountain House. Pro koně byla chůze lesem obtížná, zvláště místy, kde byly mokřiny pokryté ohořelými padlým kmeny. Kvůli unaveným zvířatům jsme se museli brzy utábořit. Takto jsme s velkými útrapami cestovali až do devětadvacátého listopadu a došli až k řece Athabaska.

Šli jsme proti proudu do čtvrtého prosince, kdy průvodce konstatoval, že je marné v tomto pozdním období dále pokračovat s koňmi, proto jsme je poslali do Rocky Mountain House a nechali si jenom pár kusů. Thomas nám ukázal ostrov na jezeře Brulé se starou loveckou chatou. Byla malá a velmi špinavá, bez jakýchkoliv oken. Tam jsme zůstat nechtěli, proto jsme šli dál na sever, až jsme našli borový a osikový háj se skvělým pramenem. Postavili jsme jednoduchý srub na uskladnění zboží a zásob, a také pro naše poněkud lepší pohodlí. Počasí se totiž značně zhoršilo a začalo dost mrznout. Alespoň zamrzly mokřiny a bažiny. Vyrobili jsme si na přechod hor sněžnice a saně, i když sněhu zatím napadlo jen na šest palců. Naše pozornost se obrátila k lovu a zajištění zásob.

Třicátého prosince jsme vyrazili nahoru do hor. V mé partě byli pánové D'Eau, Cote, Luscier, L'Amoureux, Vallade, Battoche, Pareil, Villiard, Du Nord, lovec Baptiste a Irokéz Thomas. Zůstali nám čtyři koně a psi na tažení sání. Kanaďané jsou nesmírně houževnatí lidé. Doma jim k živobytí stačí trochu vepřového se spoustou hrubého chleba a brambor, a pak jsou spokojeni. Se mnou mají na cestách nárok na jednu libru vepřového, půl libry sucharů a půl libry hrachu na den, což samozřejmě do večera spořádají.

Půda byla povětšinou písečná a věčný severák bránil na písečných dunách borovicím ve vzrůstu. Jednatřicátého prosince jsme šli dost pomalu, a tak bylo třeba snížit váhu nákladu na saních o dvě třetiny. Vyrobili jsme z kůlů pro věci úkryt, což zabralo pět hodin. V šestnáctilitrovém kotli jsme mezitím uvařili maso, které Kanaďané do mrtě spořádali, ačkoli měli bohatou snídani. Tito kanadští Francouzi jsou, jako žraví vlci. Klidně zbaští osm liber masa za den, a když jsem se jich ptal, co je k tomu vede, odpověděli: „Co v životě člověku zbývá za potěšení, než to jídlo!“ Když jsou Kanaďané sami, žijí z toho, co jim pánbůh právě poskytne. Brzy ráno vstanou, pořádně se nají, a pak si zakouří. Potom leží a spí. Zdá se, že správný Kanaďan se nejvíce raduje, když jí, kleje a bičuje psa.

Prvního ledna 1811 ukazoval teploměr dvaadvacet stupňů pod nulou. Lovci měli štěstí a zastřelili dva mladé bizoní býčky a horskou ovci. Pochodovali jsme celý den, než jsme se utábořili v borovém lesíku a z větví si udělali šeltr, abychom před mrazivým větrem měli alespoň nějakou ochranu. Druhého jsme zpracovali maso a dali ho sušit, díky čemuž se jeho váha markantně zmenšila, přičemž výživnost zůstala. Třetího jsme se připravovali na cestu. Čtvrtého muži uvařili vydatnou snídani, poněvadž si při pohledu na zasněžené vrcholky hor uvědomili, že je čeká půst. Pátého byla teplota opět hluboko pod bodem mrazu. Zabezpečili jsme jídlo a věci, které jsme nemohli vzít sebou a v jedenáct dopoledne jsme vyrazili na cestu. Naši karavanu tvořilo osm saní, každé tažené dvěma psy a tři koně. Vydali jsme se do soutěsky řeky Athabaska.

Stromy byly nízké a jejich větve se dotýkaly země. Říkal jsem si, že je to velmi příhodné místo pro mamuty, v jejichž existenci indiáni věří. I když jsem se kdekoho vyptával, zdali tady byli nějací spatřeni, kladné odpovědi jsem se nikdy nedočkal. Je jisté, že by tak velké a těžké zvíře muselo po sobě zanechat očividně zřetelné stopy. Otisky v zemi, okousané stromky a tak. Nikdo však nic takového neviděl, přesto jejich víra nebyla otřesena.

Šestého jsme přešli poslední travnatou prérii s malým jezírkem, kde se museli nedávno pást bizoni. Zanechali jsme naše unavené koně samé sebou. Díky své husté srsti a pastvině zde zimu jistě přežijí. Sníh byl hluboký na šest palců a my jsme cestou narazili na stopu velkého zvířete. Otisk měl čtyři velké prsty čtyři palce dlouhé a vybavené krátkými drápy. Tlapa byla ve sněhu ponořena o tři palce níž než prsty. Stopa vedla od severu na jih a byla několik hodin čerstvá. Kanaďané a indiáni měli za to, že se jedná o mamuta, ale podle mě to byl jenom starý a velký grizzly. Neměli jsme žádný důvod zvíře stopovat.

Sedmého bylo pěkně. Šli jsme podél potoka otevřenou soutěskou, dokud to terén dovolil. Přešli jsme nějakou výšinu, což bylo velmi únavné a přešli k dalšímu potoku a tak to šlo pořád dokola. Stoupali jsme výš a výš do výšky asi tři tisíce stop. Rostly tu jen nějaké kleče. Hodně sněžilo. Toho dne jsme ušli kolem šestnácti kilometrů a cítili jisté oteplení vanoucí od Tichého oceánu.

Osmého. Dnes ráno pán Du Nord umlátil k smrti jednoho psa. Je to ten typ člověka, kterému říkáme „fleshman“ čili chlápek napařující se před ženami, ale když zavětří nebezpečí, vezme jako první nohy na ramena. Jelikož jsem šel vpředu, nedokázal jsem mu v jeho krutém činu zabránit. V krajině nebyly žádné zvířecí stopy.

Devátého nepřetržitě sněžilo, což dost ztěžovalo pochod. Toho dne jsme ušli pouhých šest kilometrů. Jelikož jsme museli zdolat příkrý a vysoký bod porostlý klečí, museli jsme náklad vynést nadvakrát. Mokrý sníh byl sedm stop hluboký a psi se do něj propadali, ale se sněžnicemi to šlo po něm docela dobře. Všechny věci jsme měli promočené. Snědli jsme zbytek čerstvého masa a polovinu sušeného. Musel jsem snížit příděly.

Desátého se přihnala jižní sněhová bouře, přesto jsme dokázali přes hluboký mokrý sníh dosáhnout nejvyššího bodu horského přechodu mezi Atlantským a Tichým oceánem. To byl pro mne velice radostný a uspokojující pohled. Žel mé nevzdělané a nihilistické posádce to bylo lhostejné. Nemohl jsem od těch chlapů očekávat nějaké nadšení natož vědecký pohled.

Irokéz Thomas nás vybídl, abychom posbírali, co nejvíce dřeva na oheň, neboť následující noc bude tuhá. Naštěstí mí muži byli otrlí, houževnatí a nejvíce vytrvalí, avšak zbabělec Du Nord svými skleslými poznámkami jejich morálku podlamoval s každým ubíhajícím kilometrem. Naštípali jsme veškeré dostupné dříví a naložili na saně. Naštěstí se žádná bouře nepřihnala. Náš noční táboráček brzy strávil veškeré naše palivové dřevo a k ránu začalo skutečně přituhovat. Kilometr před námi se táhl ohromný ledovec, mrazivá východní tvář hor. Měl hezkou zelenou barvu, byl docela příkrý a zhruba dva tisíce stop silný. Moc jsem ten neobvyklý zjev obdivoval. Dle mého názoru to nebyl kompaktní led. Byly mezi ním určitě skály a zurčící potůčky. Na východ od ledovce se tyčila vysoká příkrá skalní stěna, na jejíž úpatí rostl půlkilometrový borový les. Nebyl moc velký, zhruba půl kilometr dlouhý a sto metrů široky a kmeny stromů byly dokonalé seříznuté jakoby nějakou obří kosou. Zkosila ho nejspíše nějaká strašlivá lavina. Muži se znovu uklidnili a dokonce v noci obdivovali jasně zářivou hvězdnou oblohu. Jeden z nich se dal slyšet, že má takový dojem, jakoby se mohl hvězd dotýkat rukou.

Druhý den jsem se vydal na průzkum, a když jsem se vrátil, muži zrovna vrtali do sněhu díru. Prohodil jsem, že je jedno jak je hluboký neboť máme dobré sněžnice. Když jsem pak do díry nakoukl, byl jsem překvapen, jak je sníh po stěnách nádherně modrý. Nahoře světlý a směrem dolů tmavl, až téměř zčernal. Nacházeli jsme se asi v jedenácti tisíci stopách nad úrovní oceánu. Když jsem se díval směrem k západnímu obzoru, napadlo mne, že se přede mnou v určitém smyslu rozprostíral nový svět. Mým cíle bylo dojít k břehům Tichého oceánu do konce července. Hlavou se mi honilo mnoho různorodých myšlenek a měl jsem jich plnou hlavu, dokud jsem neusnul.

Brzy ráno jsme začali se sestupem. Klima se změnilo a přibylo rostlin. Vstoupili jsme do borového lesa. Vzrostlé stromy měly až osmnáct stop v obvodu. Svah byl tak prudký, že saně často strhávaly psy a narážely do stromů, čímž se saně a psi rázem ocitli rázem každý na opačné straně stromu. Měli jsme kolikrát co dělat, abychom jejich popruhy rozmotali, což nás dost zdržovalo. Po celodenním pochodu přišli k potoku a utábořili se na hlubokém sněhu.

Jedenáctého ledna se počasí značně zhoršilo. Pokračovali jsme v sestupu po příkrém srázu, než jsme došli na jakouž takou rovinku, na které se dalo utábořit. Thomas díkybohu zastřelil dva jelení samce, přesto jsem dal mužům omezenější příděl pomykánu. Někteří brblali, ale oni za posledních třicet šest hodin spořádali šestapadesát liber těchto cenných zásob.

Dvanáctého hustě sněžilo. Přinesli jsme do tábora jelení maso a nasušili ho. Pokračovali jsme v cestě, avšak za den urazili kvůli sněhu sotva několik kilometrů. Muži začali být zase trudomyslní, jako by je tato strana hor nějak očarovala. Čtyři z nich jsem poslal zpátky a vůbec jsem nelitoval, že jsem se jich zbavil. Už přes měsíc byli velmi zbyteční.