David Thompso - Pacifik - Nahkohe

Psal se devátý červenec a my dopluli k soutoku Shawpatinu s Columbií. Voda byla vysoká a podle informací indiánů je při nízké hladině pod soutokem řada peřejí. Proud je silný a voda kalná. U soutoku jsme nakrátko zastavili, abych na břehu mohl zarazit malou tyč s písemným oznámením: „Vězte, že tímto je tato země prohlášená za teritorium Velké Británie, a že kanadská společnost Northwest zde zamýšlí postavit stanici zaměřenou na obchod v okolních zemích.“

Příští zastávka byla u vesnice, kde sídlil vrchní náčelník všech Shawpatinů. Měl asi čtyřicet let, byl vyšší než jiní muži a měřil asi metr osmdesát. V každém ohledu to byl dobře oblečený pohledný muž s bystrou a přátelskou povahou. Neměl k nám ani tradiční proslov, ale povídal si s námi z očí do očí. Měl kolem sebe společnost vybraných mužů. Válečníků a diplomatů. Náčelník poukázal na žalostný stav svého lidu, který se nemůže za současných okolností změnit, a bude stejný, jako za časů jeho otců a bude stejný i pro jejich děti, pokud jim nedodáme zbraně, nože, sekery a další kovové nástroje. Ujistil jsem ho, že je budeme zásobovat stejně, jako Sališe, či Kutenaie, pokud nebudeme muset cestovat přes vysoké hory a nepřátelské území. Potřebujeme zkrátka kratší a bezpečnější cestu k moři. Byl to Yellepit, náčelník kmene Walla Walla, jež obývá oba břehy Columbie na jih k ústí Snake River a na sever k ústí řeky Walla Walla. Od cestovatelů Lewise a Clarka dostal roku 1801 americkou medaili Thomase Jeffersona jejich malou vlajku.

Mluvili jsme s náčelníkem o obchodní stanici na soutoku řek, do které by chodili indiáni z širého okolí a náčelník tomu dobře rozuměl a ženy byly nadšeny, z kovových kotlíků, nožů, šídel a jehel. Tabák a lněné šatstvo neznali a za modré korále, prsteny a jiné tretky nadšeně dali cokoliv. Náčelník s malou společností přišel k řece lovit a udit lososy. Za dva pěkné kusy jsem mu dal trochu tabáku. Indiáni byli pracovití a lososi byli jejich hlavním ročním jídlem. Z lovu vysoké měli živobytí jenom poskrovnu.

Krajina se docela hodně svažovala. Pokud je hladina vody nízká, musí být v okolí moc pěkné louky, ale kopce jsou stále suché, tráva krátká, půda tvrdá a jestli se hodí k orbě, nedokážu zcela odhadnout. Klima je dobré a červencové horké dny osvěžuje mírný západní vítr od oceánu. Ranní rosa je bohatá. Lesy tu však stále nejsou a indiáni jsou závislí na naplaveném dříví. Dle toho se dá soudit, že někde víše jsou smíšené lesy různých druhů stromů. Podle náčelníka jsou lesy v zemi Sališů, dva dny cesty odsud. Sám ty země navštívil někdy před třemi lety. Jejich jižní území jim před časem zabrali Hadí indiáni. Náčelník řekl, že ta země není daleko. Den pochodu je to k nízkým horám (Blue Montains), druhý den zabere jejich přechod a třetí den už jsou pastviny bizonů a koní (jižní Idaho). Tito lidé nedisponují válečnými zbraněmi. Vlastní toliko luky vhodné pro lov malé vysoké zvěře. Nemají dokonce ani kamenné sekery, či nože a neumí do kamenů vrtat, jako Eskymáci. Jsou to zruční košíkáři. Na východě se hudební nástroje vyrábějí ze sušené, či surové kůže a bubny a chřestidla se vyrábějí i z kůží vzácných zvířat, které my bychom pro takový účel nikdy nepoužili. Z kopýtek malých jelenů se vyrábějí příjemně znějící chřestidla. Tady ovšem nic takového neznají a celou jejich muziku tvoří toliko lidské hlasy, které je nestojí žádnou práci a vynaložený čas.

Přišel čas znovu naložit kánoi a uhánět dál. Během padesátikilometrové jízdy jsme minuli několik vesnic. Když jsme u jedné osady přistáli, indiáni byli našim zjevením vyděšeni. Šel jsem za nimi jenom s tlumočníkem a beze zbraní, zatímco mojí lidé čekali u řeky. Šel jsem s dýmkou v napřažené ruce a vstříc se mi vydali dva velmi staří muži. No vydali. Plížili se ke mně pomalu po čtyřech v tom nejvíce poníženém způsobu a občas ke mně prosebně zvedli hlavu. Tlumočník jim nerozuměl, tak jsem se s nimi snažil komunikovat pomoci posunků. Když jsem si získal jejich důvěru, připlazily se k nám ještě tři ženy. Rukama lámaly, jako kdyby žadonily o život. Všichni byli téměř nazí, nemluvili a nechtěli ani kouřit. Byla to scéna ubohé opuštěnosti, příliš bolestivý pohled. Vypadali jako nějací vyděděnci. Nechal jsem jim trochu tabáku a šel pryč.

Odpoledne se řeka stočila na severoseverozápad směrem k osamocené vysoké hoře ozdobené čistou bílou sněhovou čepicí, tak jsem ji pojmenoval Mount Hood. Prohlížel jsem si jí silným teleskopem a shledal, že sníh je zřejmě čerstvě napadaný. Mnoho potůčku se pod horou spojuje v řeky, z nichž jedna je Wilarmet, vznešený tok protékající spanilou krajinou a vlévající se do Columbie.

Desátý červenec započal pěkným ránem. Ujeli jsme třicet kilometrů a propluli kolem vesnice s dobře vymyšleným zařízením pro lov lososů. Jednalo se o čtvercovou hráz vyrobenou ze silných kůlů. Kánoe měli zhotovené z dutých kmenů stromů naplavených řekou. Dlouhé byly deset metrů a široké metr. Poseděli a debatovali jsme s nimi u dýmky asi hodinu, ale nic zásadního jsme se nedozvěděli. Další zastávku jsme měli ve vesnici o osmdesáti rodinách a zdrželi se dvě hodiny. Za tabák jsme dostali tři lososy, načež se za doprovodu zpěvu tančilo. Písně byly rozmanité a tanečnice držely rytmus lehkým půvabným krokem. Jsou pozoruhodní. Mládí obou pohlaví tvoří zaoblenou řadu a  starší lidé jsou mezi nimi. Tanec i zpěv usměrňuje starý náčelník. Bylo očividné, že tanec jim působí radost z pohybu i pohledu na své protějšky. Byli ohleduplní a nijak se mezi sebou nemotali a ukázněně drželi těla ve vzpřímené poloze. Na konci každé písně si ladným a lehkým pohybem sedli na zem. Takhle krásně by to nedokázal nikdo z nás, na to jsme byli příliš tuzí. Zábava skončila a my se odebrali k řece, kde rybařili dva muži a my od nich koupili dvě ryby. Krátce po šesté hodině večerní jsme se utábořili, abychom se schovali před těžkou větrnou bouří, jež zprudka vířila prach a písek. Vesnice se jmenovala Klickitats a patřila kmeni Činuků. Zde nás opustil náš dobrý tlumočník a vrátil se domů. Kdyby znal jazyk zdejších lidí, šel by s námi až k moři, ale takto se pokládal za zbytečného. Byl to dobrý chlap s věčným úsměvem na rtech, přesto se nikdy nesmál. Jednou mi prozradil, že smích je toliko záležitost žen.

Ačkoli se terén neustále snižoval, byli jsme stále ještě vysoko a půda byla suchá a porostlá krátkou vybledlou travinou, poněvadž nepršelo. Zvlněná rovina se táhla až k úpatí vzdálených kopců. Ta země by byla dobrá tak maximálně pro ovce a žádné jiné domácí zvíře. Koneckonců zde nežijí ani divoká zvířata. Krom zakrslých douglasek tu nerostou žádné stromy. Noci jsou zde jasné a vhodné pro mé astronomické pozorování.

Jedenáctého bylo opět pěkně. Po pěti kilometrech jsme přistáli u vesnice o šedesáti rodinách. Během kouření jsme se dozvěděli o mnoha prudkých peřejích níž po proudu. Ty jsme překonali s největší námahou a díky naším zkušenostem. Propluli jsme kolem dvou menších vesnic, u kterých se nedalo přistát. Ve dvě odpoledne jsme zastavili u vesnice s třemi sty rodinami. Vesničané pro nás primitivně zatančili a několik úctyhodných mužů se s námi pokoušelo promluvit. Zdálo se, že nemají mezi sebou žádného náčelníka. Tabáku mi valem ubývalo, takže jsem musel kouřit již jenom s těmi nejvýznamnějšími muži. Zdejší lidé, jak už je na této řece zvykem, byli živi hlavně z lovu lososů. Byli čisti, dobře vystupovali, a co bylo hlavní, slyšeli o bílých lidech od moře. Před vyplutím nás varovali před peřejemi a vodopády pod námi.

Dvanáctého jsme připluli k deklarovaným peřejím. Tvořili je čedičové pravoúhlé terasovité skály a stejné byly i pobřežní skály. Pod každou kaskádou řádil prudký, vyjící a nebezpečný vír. Šířka řeky se zúžila s osmnácti set metrů na pouhých šedesát metrů, či méně, díky čemuž se proud dostal do bouřlivé a syčivé komprese. Zde tragicky skončila výprava pana Ogdena na cestě do Fort Vancouveru. Ogden svým jedenácti mužům doporučoval použít portáž, ale oni ho přehlasovali, což se jim stalo osudným. Dostali se na hřeben mocné vlny, která je vtáhla do víru a všichni se utopili. Z nešťastníků se našlo toliko jedno rozbité tělo. Místní lidé nám slíbili pro přenos zavazadel koně i muže, ale nikdo se nedostavil, tak jsme použili pro práci vlastní hřbety. Došli jsme k písečnému zálivu, kde nás obšťastnil pohled na šedé tuleně, kteří se zde zřejmě pustili za lososy. Párkrát jsme na ně vystřelili, ale žádného netrefili. Krajina se začala zelenat a tu a tam rostly i stromy.   

Zmíním se ještě krátce o zdejších domorodcích. I když jsou to chudí lidé, jsou velice slušní. Vždy se k nám chovali uctivě, neuráželi nás, ani se nechovali agresivně. Velice si nás vážili. Nikdy nám nic neukradli, a i když moc toužili po našem zboží, vždy za něj řádně zaplatili. Nikdy nám nenabízeli na noc ženy, jak to mají ve zvyku indiáni na východní straně hor. Beze vši pochybnosti se v budoucnu pod vedením misionářů stanou dobrými zemědělci.

Po dalších třiceti kilometrech bylo vidět v krajině stále více smíšených lesů, což byla příjemná změna za jednotvárné roviny a pusté břehy. Spatřili jsme dvě samostatné hory s čepicemi věčného sněhu. Po šedesáti kilometrech se řeka krásně uklidnila. Zastavili jsme u vesnice rozkládající se na obou březích řeky. Její domy byly postaveny z bytelných trámů. Na pravé straně žili indiáni kmene Wawthlarlar a na levém břehu lidé kmene Weeyarkeek. V pět odpoledne jsme navštívili Wawthlarlary a koupili od nich dva pěkné lososy. Byli to vysocí a dobře stavění lidé, kterým Lewis a Clark říkali Wahclellahs a těm naproti Yehhuhs. Oči měli černé, vlasy hnědé a děti s ženami měly světle hnědou kůži. Tváře měli souměrné, nosy rovné, ústa spíše velká s koňsky silnými a zdravími zuby. Všichni byli téměř nazí a ženám poněkud chyběla cudnost a nabízely nám jejich laskavosti. Moji unavení muži na něco takového neměli pomyšlení, a tak předstírali, že jim nerozumí.

Přišel za mnou náčelník a pozval mě do jejich sněmovního domu. Byla to dobrá stavba zhotovená z bytelných trámů, uvnitř čistá a dobře uspořádaná. Po stranách u stěn byla separátní lůžka s rohožemi metr nad podlahou. Podlahu tvořila udusaná hlína a byla čistě vymetena. Pod stropem byla situovaná konstrukce na sušení a uzení lososů. Původně pěkně rostlé ryby se poněkud scvrknou. Lososi vstupující do Columbie jsou pěti druhů. Ti nejmenší váží kolem pěti liber, a ti největší až padesát pět liber. Indiáni říkají, že jednotlivé druhy táhnou vždy separátně. Seděl jsem tam asi hodinu a náčelník se snažil používat anglická slova, jež pochytil od obchodníků a námořníků. Ohniště bylo u levé strany dveří zapuštěné do země a kouřovod dům neměl, což svědčilo konzervaci ryb. Dům náramně vyhovoval těmto nahým lidem, ale mně v něm bylo horko, a byl jsem rád, když jsem se dostal na čerstvý vzduch. I když domorodci očividně nejí žádné ovoce a zeleninu, vypadají přesto dobře a zdravě.

Náplavové dřevo je sice kvalitní, přesto nebezpečné pro naše sekery a pily, poněvadž je plné písku.

Třináctého jsme museli kolem vodopádu projít přes pětikilometrovou portáž. Utábořili jsme se v osm večer poblíž několika domorodých domků. Čtrnáctého jsme pluli dál a bavili se pohledem hrající si tuleně u břehu řeky. Před polednem jsme přijeli k přírodnímu jazyku, který se v pravém úhlu táhne od příkrých skalnatých břehů rovnou do řeky v délce jednoho kilometru. A v tuto chvíli nastal onen kýžený okamžik, kdy se nám otevřel pohled na Tichý oceán. Já měl ohromnou radost, ale Kanaďané byli zklamaní, poněvadž znali ohromná Velká jezera s vlnami stejně vysokými, jako ty mořské. Od Oceánu toho očekávali víc. Něco, co je bezmezně ohromí a nedá se to slovy popsat. Snažil jsem se jim vyložit, že tam někde za obzorem, osm a půl tisíc kilometrů daleko, se teprve rozkládá japonská říše, ale ani to je neohromilo.

Vlny byli již pro naši kánoi příliš vysoké, tak jsme se drželi blízko břehu až k úzké úžině, od které ve vzdálenosti třech kilometrů stála obchodní stanice společnosti Johna Astora z města New York. Jednalo se o čtyři nízké sruby svou povahou tak vzdálené od slavné pevnosti Fort Astoria v Oregonu. Stanici měli pod velením pánové McDougall a Stuart, bývalí zaměstnanci Northwest Company a zdvořile mne přijali. Již zde pobývají několik měsíců. První deštivé dny po dlouhé plavbě kolem mysu Horn museli vydržet ve stanech, než jim počasí dovolilo stavbu srubů, což bylo dvanáctého dubna 1811. Muži zpočátku trpěli slabými horečkami, ale zakrátko se z toho dostali. Stanice byla situována celých čtrnáct kilometrů od pobřeží, které je příliš mnoho vystaveno příboji mocných vln. Kvalita jejich zboží byla mizerná, ale dost dobrá pro potřeby místních chudých indiánů.

Druhý den jsme pluli k moři a zklamání Kanaďanů nahradilo ohromení nad mocí oceánských vln, jež se s temným duněním tříští o skaliska pobřeží. Byli mnohem vyšší, než ty na kanadských jezerech.

Ukončil jsem průzkum kontinentu velkolepou cestou od moře k moři, během které jsem vedl pečlivé údaje o horách, jezerech a řekách. Mapoval jsem a měřil vše důležité a pozoruhodné.