Kapitán Phillips - Nahkohe

Následující vyprávění je docela zajímavé. Jedná se o příběh kapitána Phillipse a jde o to, jak se oficiální dokumenty mohou ve svých tvrzeních rozcházet, takže dnes musí být jeden velmi opatrný, aby definitivně tvrdil, jak to tehdy doopravdy bylo. Jen se podívejme na příběhy z Juniata Valley, které jednoznačně hrají ve prospěch Američanů což zavání jednostranností. Ale to ať každý posoudí sám. Nyní však k příběhu kapitána Phillipse.

Roku 1780 došlo ve Woodcock Valley k drsnému přepadení oddílů kapitána Phillipse, a toto je oficiální zpráva plukovníka Pipera, kterou podal guvernéru Reedovi:

„Bedford County, 6. srpna 1780“
„Od třetího června jsme podle pověření pilně shromažďovali náš kontingent pennsylvanských dobrovolníků pro obranu našich hranic. V naší současné situaci však nelze očekávat, že to bude plná rota. Domobranné oddíly jsou rozprášeny, celá městečka opuštěna, takže komunikace mezi našimi horními a dolními okresy je zcela přerušena. Naše obavy z bezprostředního nebezpečí se značně zhoršují. Kapitán Phillips, zkušený a dobrý zálesák po dobu dvou měsíců najímal rotu rangerů. V neděli šestnáctého července byl překvapen ve své pevnosti s jedenácti muži a zabit. Když jsem tuto zprávu obdržel, což bylo následujícího dne, vydal jsem se s pouhými deseti muži přímo na místo, kde jsme našli dům spálený na popel a několik indiánských tomahawků, které byly při akci ztraceny, ale nenašli jsme na místě žádného zabitého člověka. Když jsme se vydali po indiánských stopách, asi po kilometru jsme našli deset mužů se svázanýma rukama, jež byli zavražděni tím nejkrutějším způsobem.“
„Tento smělý podnik vyděsil obyvatele natolik, že se celá naše hranice chystala ustoupit, ale na žádost poručíka okresu Cumberland zůstali, protože nám poslal na pomoc jednu rotu pennsylvanských dobrovolníků, která spolu s dobrovolníky našeho okresu je povzbudila, že se rozhodli ještě chvíli vydržet. Doufáme, že naše chování získá Vaše uznání, a Vy ho prosím schválíte tím, že pošlete zvláštní příkaz našemu okresnímu komisaři, aby tyto muže zásoboval proviantem a dalšími potřebami, dokud nebude možné zajistit jiné zásoby pro naši obranu. Protože Vám to doručí plukovník Smith, dovoluji si Vám ho doporučit, neboť je velmi schopný.“
„Se vší úctou John Piper“

Piper neuvedl ani jedno jméno z pobitých milicionářů a smrt kapitána Phillipse byla smyšlenkou. Phillips bydlel poblíž dnešního Williamsburgu s pověstí zručného a zkušeného zálesáka. Jeho srub byl i provizorní pevností a jeho užitečnosti si sousedé náležitě cenili. Vlivem významných mužů z okolí Clover Creeku se plukovník Piper nechal přemluvit k Phillipsově povýšení na kapitána s pověřením sestavit na dva měsíce rotu rangerů.

Phillips zahájil nábor mužů, akorát kvůli začínajícím žním neměl moc velký úspěch. Do patnáctého července 1780 měl pouze deset mužů, přesto šel s nimi do Woodcock Valley a Cove chránit farmáře při sklizni. Jeho četu tvořil jeho čtrnáctiletý syn Elijah, Philip Skelly, Hugh Skelly, P. a T. Sandersovi, Richard Shirley, M. Davis, Thomas Gaitrell, Daniel Kelly a dva neznámí muži. Kapitán rozdělil munici a zásoby a vydal se z Cove přes hory. V údolí našel většinu domů opuštěných, ale po indiánech ani stopy. V sobotu pozdě večer přišel k opuštěnému domu Fredericka Heatera. Srub byl sice postaven coby malý dřevěný bunkr, ale majitel uprchl do Hartsockovy pevnosti. Phillips se rozhodl zůstat do neděle. Po večeři se všichni natáhli na podlahu a tvrdě spali až do rána. Při přípravě snídaně jeden ze Skellyů vyšel ven a shledal, že se k srubu blíží indiáni.

Jednalo se o zhruba šedesát válečníků, mezi nimiž byli dva běloši oblečení, vyzdobení a pomalovaní v indiánském stylu. Po dešťové přeháňce z předešlého dne nebylo pro bojovníky těžké milicionáře vystopovat. Phillips nařídil naprosté ticho a sledoval pohyb nepřítele seskupeného na blízké vyvýšenině. Asi deset jich mělo pušky, zbytek luky a šípy. Jeden z nich vystřelil, zřejmě s cílem vylákat muže z domu a zjistit, kolik lidí uvnitř je což se samozřejmě nepovedlo. Potom se jeden z indiánů odvážil přiblížit k domu na dostřel pušky čemuž nemohl Gaitrell odolat a prostřelil mu levé rameno. Poté se ozval válečný pokřik a divoši chvíli pobíhali sem a tam a skrývali se za stromy tak v okruhu sedmdesáti metrů.

Pak nastalo na chvíli ticho, než na dveře srubu vypálili salvu. Vchod odolal a nikdo nebyl zraněn. Milicionářům se naopak podařilo dva bojovníky zastřelit. Takový způsob boje pokračoval asi do poloviny odpoledne, kdy Philip Skelly střelil jejich náčelníka do levé tváře na vzdálenost téměř sta metrů. Válečníci vydali hněvivý válečný řev.

Podle pozdějšího Phillipsova vyprávění se Davisovi stala podivná věc. Jak tak u střílny číhal na vhodnou příležitost ke střelbě, ucítil nečekané trhnutí pušky. Vytáhl ji ze střílny a zjistil, že z ústí jeho hlavně trčí šíp. Vězel tam tak pevně, že bylo zapotřebí čtyř mužů k jeho vyproštění. Pokud se tak stalo, dokazuje to účinnost indiánských šípů na velkou vzdálenost.

Indiáni nakonec připravili zápalné střely a pálili s nimi na střechu, která poměrně brzy vzplála. Voda na hašení brzy došla a válečníci stříleli další a další. Žár, a hlavně dusivý kouř v takové situaci vypudí z uzavřené místnosti každého. Phillips po krátké dohodě volal na indiány, že se vzdá pod podmínkou, že bude s jeho muži zacházeno jako se zajatci. Indiáni souhlasili a muži utekli z domu právě včas, před zhroucením trámů.

Mluvčí nepřátel což byl jeden z bílých „odpadlíků“ požadoval především odevzdání všech zbraní. Milicionáři neochotně souhlasili a vše odevzdali. Dalším požadavkem bylo nechat se spoutat, a tento ponižující návrh se už vůbec nesetkal s pochopením. Nicméně, co jim zbývalo. Jejich ruce byly svázaný silnými řemeny za zády, a poté měli být odvedeni do Kittaningu. Asi kilometr od srubu se skupina zastavila a jenom pět nebo šest indiánů s Phillipsem a jeho synem pokračovalo v cestě. Ostatní milicionáři byli přivázání ke stromkům a popravení třemi salvami šípů.

Když v pondělí ráno procházeli kolem Heaterova vypáleno domu nějací osadníci, rychle to udali v Hartsockovy pevnosti. Jak již bylo uvedeno, místo si přišel prohlédnout plukovník Piper a našel mrtvé nešťastníky, každého s pěti šípy v těle. Všichni byli skalpováni. Piper je nechal pohřbít na místě a žádný památník nepřipomíná místo jejich odpočinku.

Kapitán Phillips to přežil, protože za důstojníky se v Detroitu lépe platilo. Tak vysvětlil své přežití. Se synem byli posléze převezeni do Montrealu, kde přečkali až do konce války. Někteří ho podezírali ze zrady, hlavně rodina a přátelé pobitých, ale po návratu se stal hrdinou.

***

Rodina Mooreových přišla do Scotch Valley pravděpodobně kolem roku 1768 ze Skotska. Otec Samuel Moore měl sedm synů a dvě dcery: Daniela, Williama, Johna, Samuela, Jamese, Davida, Josepha, Elizabeth a Jane. Jejich první zastávkou bylo údolí Kishicoquillas, kde se většinou usazovali Skotové a obdělávali půdu. Pozemek Mooreových nebyl ovšem tak úrodný, jak očekávali, tudíž otec vyslal nejstarší bratry Daniela a Williama hledat kvalitnější místo. Hoši se vydali na západ až došli do Scotch Valley a našli pěknou parcelu asi osm kilometrů od nejbližšího lidského obydlí a viděli v ní svou vzlétající budoucnost. Okamžitě obsadili velký kus půdy, postavili srub a začali s klučením lesa. Následujícího roku odjeli do Kishicoquillas a přivedli otce a zbytek rodiny. Práce šla Skotům od ruky a brzy měli opravdu vzkvétající hospodářství.

Po vypuknutí války se Moorovi přesvědčenými republikány a aktivně pomáhali s obranou hranic. Druhorozený William, užitečný s respektovaný hraničář padl v srpnu 1778 rukou indiána. Byl to poměrně klasický příběh, kde se William s čtrnáctiletým Georgem McCartneym vydal hledat zatoulané koně. V té době vedly do Fetterovy pevnosti ze Scotch Valley dvě cesty. Jedna přes Frankstown, farmu Adama Hollidaye a prkenný silniční most. Druhá mířila rovinou severně od Hollidaysburgu. Oni se vydali se po říční cestě a do Fetter Fort přišli s prázdnou. Po krátké zastávce se dali na zpáteční cestu. U hromady naplaveného dřeva (McCahen's Bottom) byl Moore zastřelen ze zálohy. Kulka mu vnikla do zad a prošla srdcem.

McCartney se dal na útěk a indián se pustil za ním. Chlapec si brzy uvědomil, že je pomalejší, proto ještě za běhu natáhl zbraň, zprudka se otočil a zamířil. Indián se nenechal zaskočit a rychle ukryl se za stromem. McCartney udělal totéž. Bojovník začal nabíjet svou vyprázdněnou zbraň, akorát měl tu smůlu, že mu upadl nabiják a musel se pro něj sehnout. McCartney toho využil a vystřelil na to, co čouhalo zpoza stromu. Indián vykřikl, upustil pušku a dal se na útěk, přičemž cestou sbíral listí a cpal si je do rány, aby zastavil krvácení. Mladý McCartney si ho pronásledovat netroufl a raději se rychle vrátil do Fetter Fort.

V pevnosti sice zaslechli oba výstřely, ale domnívali se, že Skotové loví. V opevnění byla početná a zkušená miliční jednotka, která se okamžitě vydala na cestu. Vojáci našli Moorovo tělo opřené o hromadu dřeva, čelem vpřed, jako by se to pokoušel přelézt. Pár mužů převezlo tělo do pevnosti, zatímco ostatní pátrali dál. Podle krve sledovali indiána něco přes kilometr a našli i místo u potoka, kde se nejspíše ošetřil. Nakonec ale jeho stopu ztratili. Pokračovali dál ke Gap Runu a kilometr západně od Hutchinsonova mlýna našli známky velkého indiánského tábora a tuto skupinu sledovali několik kilometrů po kittaningské stezce, ale byli moc pomalí a opoždění. Ostatky indiána za nějakou dobu našel pan Hileman na horním toku Kittaning Run, kde se raněný ukryl v křoví, aby zabránil bílým najít jeho tělo. Válečníkova puška s mosaznou hladkou hlavní měla vyražený britský erb.

Během let 1779-80 se Moorovi vrátili do Kishicoquillas. Někteří se vrátili už za rok, ale starý patriarcha Samuel až po Cornwallisově kapitulaci. Tehdy ho doprovázela výprava Skotů, kterou tvořili Crawfordové, Irwinové, Frazierové, Stewartové, Macphersonové a další, čítající pětadvacet až třicet osob. Byli to typičtí skotští Horalové ve svých národních krojích, kiltech a s tradičními zbraněmi. Pro indiány byli novým bílým kmenem jeho gaelská řeč jim byla naprosto cizí. Skoti se usadili v horní části údolí, proto název Scotch Valley. Tito houževnatí lidé začali kácet pralesy s neobvyklou rychlostí a jejich hospodářství se stalo jedním z nejlepších v zemi.

Rodina Mooreových byla první, která přišla s myšlenkou plavit z Frankstownu po řece dřevo, a poté se zabývali lodní dopravou mezi Frankstownem a Middletownem. V této oblasti zůstaly tři generace Moorových. Ostatní odešli dál na západ a šířili se po celých Státech. Řeka Juniata byla pro mnohé Horaly cestou k novému domovu.

***

Další ranou osadnickou destinací se stalo Woodcock Valley, které se nachází severně od Huntingdonu a je jedním z nejstarších osídlených údolí v okrese. V dobách válek bylo oblíbeným útočištěm indiánů a jejich velká válečná stezka vedoucí ze západu na východ procházela právě jeho částí.

K prvnímu přepadení došlo v Coffey Run a obětí se stal osadník Elder v roce 1778. Farmář byl na cestě domů ve společnosti Richarda Shirleyho, když byl ze zálohy zastřelen a skalpován, zatímco jeho společník byl nejspíš unesen. Elderovo tělo se našlo o dva dny později. Jeho žena, jak již bylo uvedeno, byla z farmy odvedena do Detroitu. Toho roku bylo uneseno ještě mnoho zajatců.  

Rodina Breckenridgeových žila asi pět kilometrů jihovýchodně od McConnelstownu. Rodiče měli dva syny, osmnáctiletého Johna a šestnáctiletého Thomase, čtrnáctiletou dívku, tříleté dítě a kojence. Během nájezdů odešli do Hartsockovy pevnosti, která stála téměř na dohled od jejich farmy. Na jaře roku 1779 se stejně jako ostatní vrátili domů. Pravděpodobně v polovině července se John a Thomas vydali po snídani hledat koně, který v noci utekl z ohrady. Zatímco matka pracovala doma, nejstarší dcera se vydala k prameni na louce asi pět set metrů od stavení. Tam číhalo pět indiánů a ona ochromena strachem začala křičet z plných plic. Otec se tam běžel podívat a cirka dvacet metrů od pramene ho zasáhla kulka. Paní Breckenridgeová to všechno pozorovala z okna. Ihned běžela pro dítě v kolébce, popadla i druhé nejmladší a instinktivně běžela směrem ke Stojícímu kameni. Několik kilometrů běžela podél Křivého potoka, než padla únavou. Sotva si odpočinula, shledala, že se vlastně ztratila. Poté bloudila s dětmi lesem po celou noc. Druhý den našla žitné pole což jim poskytlo nějaké jídlo. Při sběru zrní si svlékla spodní prádlo, zabalila do něj nemluvně a položila ho na zem, aby mohla sbírat zralá zrna.

Když se John a Thomas vrátili pozdě odpoledne s koněm domů a viděli těla otce a sestry, domnívali se, že stejný osud postihl i zbytek rodiny. Neztráceli čas a uháněli také ke Standing Stone, kde oznámili tu smutnou zprávu. Na záchranou výpravu byla již velká tma, tak byla odložena do úsvitu. Oddíl jel nejprve k Breckenridgeovu srubu, a zatímco se část lidí věnovala pohřbívání, další prohledávali okolí a všimli si, že stopy ženy vedou ke Crooked Runu. Pozdě odpoledne ji našli na okraji žitného pole, jak vede dítě, ale batole neměla. Ona totiž nevěděla, kde ho zanechala, a byla na pokraji zešílení. Bylo považováno za vhodné odvézt ji do pevnosti. Následujícího dne se nervově zotavila natolik, že si vzpomněla, kde dítě zanechala. Pátrači se tam podle popisu vydali a večer se s batoletem vrátili. Našli dítě sice plné much, ale brzy se zotavilo a vyrostlo v silnou a zdravou ženu.