Velká řeka Hudson - Rensselaerswyck - Nahkohe

Jejich Veličenstva a generální stavy Spojeného Nizozemí tudíž udělily Holandské západoindické společnosti listinu s takovými pravomocemi, které se téměř rovnaly a někdy se i nadřazovaly pravomocem samotných stavů. Západoindická společnost zase udělila některým svým patronům, práva, která byla často v rozporu s pravomocemi společnosti, a to za účelem podpořit kolonizaci. Zdá se, že systém patronátů navrhl Kiliaen Van Rensselaer, jeden z ředitelů Západoindické společnosti z Amsterdamu, který coby patron velice zbohatl. Byl to bystrý a prozíravý muž, který jako jeden z prvních pochopil, že rozvoj Nového Nizozemí se neobejde bez tvrdé práce a ta se neobejde bez osadníků: „Zaveďme v zemi zemědělství! To musí být náš první krok!“ zněla jeho naléhavá rada. Jenže Holanďanům, jako takovým se dařilo docela dobře a neviděli důvod, proč opouštět své pohodlné domovy a stěhovat se do divočiny. Rensselaer vypracoval plán na přidělení velkých statků lidem ochotným zaplatit náklady na jejich osídlení a provoz. Tak vznikl systém patronátu a panství.

Privilegia vydaná Západoindickou společností roku 1629 uznala, že za patrony Nového Nizozemí budou uznáni ti, kteří tam do čtyř let založí kolonii osídlenou padesáti osadníky do patnácti let. Samotný ostrov Manhattan si vyhradila Společnost. Patroni byli povinováni oznámit polohu svých pozemků, ale mohli je měnit, pokud by se první umístění ukázalo nevhodné. Patroni měli právo nakládat se svými granty dle své vůle a mohli volně obchodovat podél pobřeží Nového Nizozemí se vším zbožím kromě kožešin, které byly privilegiem Západoindické společnosti. Na svých panstvích nesměli povolit tkaní lněného, vlněného nebo bavlněného sukna a vlastnit tkalcovské stavy, poněvadž to bylo priorita holandského průmyslu.

Společnost si nemohla dělat nárok na osadníky podléhajícím patronátu, krom těch, kteří bez písemného svolení vstoupili do služeb jiného patrona, nebo dokonce uprchli. Proti takovému bylo postupováno s veškerou dostupnou přísnosti zákona. Uprchlík byl souzen, poněvadž vykonávat uplatnění práva bylo v kompetenci patrona. Patron jmenoval soudce, kteří se zabývali zločiny spáchanými na území panství a řešili občanskoprávní spory. Složitější případy byly předány vyšší radě ve Fort Amsterdamu. Lokální soudci pečlivě dbali, aby k tomu nedocházelo.

Scherprechter čili kat, byl spolu se superintendentem čili šerifem a soudcem právní moci panství. Na panství Rensselaerswyck působil šerif jménem Jan de Neger, snad propuštěný černošsky otrok. Ten podle záznamů požadoval osmatřicet florénů za popravu Wolfa Nysena. Každopádně nikdo v kolonii nesměl být zbaven života nebo majetku jinak než na základě rozsudku soudu složeného z pěti osob. Vzhledem k tomu, že v archivech nacházíme jen málo stížností na výkon spravedlnosti, můžeme předpokládat, že soudní procesy probíhaly v souladu s duchem spravedlnosti.

Ještě předtím, než Západoindická společnost získala svou chartu, řada bohatých holandských obchodníků nakoupila v Americe velké pozemky. Podnikatelé, jako Godyn, Blommaert a kapitán David de Vries společně s dalšími zabrali rozsáhlé území v Delawarském zálivu a založili kolonii „Swannendael,“ která byla roku 1632 zničena indiány. Myndert Myndertsen založil svou osadu na Staten Island a jeho panství se rozkládalo od Newarské zátoky k Tappan Zee. Jedna z prvních licencí byla udělena Michieli Pauwovi roku 1630. Jinak Společnost zaručovala veškerou korektnost ve shodě s právním obřadem, který stvrdil korektnost sjednané transakce: „Já (jméno), slibuji a přísahám, že budu věrný a věrný vznešenému patronovi a spoluředitelům nebo komisařům a radě. Podřizuji se dobrému a věrnému obyvateli nebo měšťanovi, aniž bych vzbudil jakýkoli odpor, rozruch nebo hluk. Naopak, jako loajální obyvatel, budu udržovat a podporovat kolonizaci. S úctou a bázní před Pánem pozvedám první dva prsty pravé ruky a pravím: ‚Tak mi vpravdě pomáhej Bůh Všemohoucí!“ V případě ctihodného pana Michiela Paauwa v Hobocan Hackingh měl „On a jeho dědicové výše uvedenou nemovitost převezmou do vlastnictví a budou v klidu na ní žít…“

Akorát právně neznali indiáni prodávali rozsáhlá území za pro nás směšné ceny. Když si později vyslechli záludnosti holandského práva v pevnosti Amsterdam nemile shledali, že jejich prostá mysl nemůže soupeřit s takovými mistry jazyka, jako jsou běloši.

Říká se, Holanďané a kvakeři vždy za indiánskou půdu platili. Fiske říká, že tomu tak vždy nebylo. Angličané v tom byli docela pečliví a Nová Anglie s puritánskou pečlivostí měla vše smluvně potvrzeno. Ceny byly ovšem povětšinou směšné a dohody byly často uzavírány poté, co byli indiáni zpiti. Každopádně se transakce uzavírali tak, aby indiáni měli pocit důležitosti a úcty a dobrého konání. Běloši se pak mohli před nimi kasat, že bezcenné pozemky ne březích Velké řeky zhodnotili. Angličané navíc zjistili, že indiánům se dá země konfiskovat na základě válečných reparaci, jak to vnutili po válce Pequotům, sdružení Wampanoagů a Powhatanů atd. Když se vrátíme k Holanďanům, patroni mohli po sedmi letech svůj majetek prodat Společnosti za slušnou marži, která daleko převyšovala cenu zboží, za kterou pozemky od indiánů koupili.

Takto nakoupil pozemky na západním břehu North River jistý Pauw a posléze k tomu přidal ostrov Staaten (Staten Island). Pozemky nazval Pavonia, což měla být latinizovaná forma jeho jména. Ostrov Staten následně odkoupila Společnost a převedla jej na Cornelia Melyna. Takto bylo patrony nakoupeno mnoho pozemků, které nakonec skončily v rukou Společnosti. Nejúspěšnějším a typickým podnikatelem byl Van Rensselaer nejspíše neměl v úmyslu se v kolonii usadit, ale byl jedním z prvních, kdo o přidělení půdy požádal. Obdržel území na sever a na jih od pevnosti Fort Orange. Na základě grantu a nákupů získal Van Rensselaer území, které dnes zahrnuje okres Albany a Rensselaer. Později se stal společníkem dalších pěti patronů, od kterých nakonec vše odkoupila rodina Van Rensselaer a vzniklo velké panství Rensselaerswyck.

Roku 1630 vyplula z Holandska loď Eendragt se skupinou osadníků a počátkem června dorazila do Fort Orange. Založili osadu Rensselaerswyck, kterou roku 1643 navštívil jezuitský misionář Jogues z Kanady. Vesnici popsal coby ubohou malou pevnost z klád, která měla čtyři nebo pět děl. Žilo tam na sto osadníků „obývajících pětadvacet až třicet domů postavených podél řeky, jak jim to přišlo za vhodno.“ V hlavním domě sídlil patronátní agent, zatímco v dalším, který sloužil zároveň coby kostel žil reverend Johannes Megapolensis. Domy byly stlučeny z prken, střechu tvořila sláma a toliko komín byl zděný. Zemědělské plodiny pěstovali na bývalých indiánských polích. Pěstovali hlavně pšenici a oves, aby měli surovinu na vaření piva a krmivo pro koně.

Strach z indiánských nájezdů přiměl patrona doporučovat osadníkům, s výjimkou pivovarníků a pěstitelů tabáku, aby se neusazovali daleko od kostela, který stával uprostřed vesnice. Van Rensselaer k tomu dodává: „Každý, kdo bydlí tam, kde uzná za vhodné, je oddělen od ostatních, je bohužel v nebezpečí života, jak nás to naučila smutná zkušenost z Manhattanu.“ Jak už bylo naznačeno, noví osadníci nesměli příst a tkát a obchodovat s kožešinami. Po večerech sedávali u svých krbů v domečku na malé lesní mýtině, naslouchali vytí vlků a báli se, že v okně objeví divoká tvář indiána. Možná velká změna oproti čilému životu podél amsterdamských kanálů nebo na rotterdamských ulicích. Ale kdo ví, jak to bylo.

Rensselaerswyck měl knihovnu se svazky Bible, děl Kalvína, Livia, Ursina atd. Bylo tam pojednání o aritmetice od Adriana Metia a Dějiny Svaté země. Žel většina knih byla podle jejich názvů v indexu v latině. Život na bouweries (pronajatých pozemcích) nebyl nikterak levný. Tamní stiver odpovídal dvěma centům americké měny a florin čtyřiceti centům. Mezi lety 1630 a 1640 stála v Rensselaerswycku přikrývka osm florénů, klobouk deset florénů, železná kovadlina sto florénů, mušketa devatenáct florénů, měděný ovčí zvonek jeden florén a šest stříbrných. Na druhou stranu byly domácí produkty levné, protože nájemce a patronát je raději prodával v osadách, než aby je vozil do Nového Amsterodamu. Máslo stálo osm stiverů za libru, pár slepic dva florény a bobr pětadvacet florénů.

Pachtýř měl nárok na desetinu veškerého výtěžku z farmy. Od obilí po ovoce a další zemědělské produkty. Nájemce byl povinen udržovat cesty, opravovat veřejné budovy, ročně pokácet deset kusů dubového nebo jedlového dřeva a dopravit ho na místo určení. Tři dny v roce musel svému patronovi sloužit se svými koňmi a povozem. Každoročně musel nařezat, naštípat a dovézt dva sáhy palivového dřeva. To však bylo běžné i v Evropě.

Mezi patronem a jeho lidmi samozřejmě docházelo k různícím. Něco můžeme pochopit z dopisu páně Van Curlera na adresu Kiliaena Van Rensselaera: „Laus Deo! Na Manhattanu šestnáctého června 1643. Nejčestnějšímu, moudrému, mocnému a rozvážnému. Můj pane patrone...“ Po tomto více než uctivém začátku se pisatel pouští do odpovědi na výtky, které ctihodný, moudrý a mocný pán na svého poslušného služebníka seslal. Van Curler přiznává, že účty a knihy nebyly poslány do Holandska včas, ale odvolává se na obtíže při zajišťování výkazů od nájemců, které považuje za úlisné. „Vše, co na účet lorda patronátního pána vyložili, umějí dobře specifikovat. Kde všude museli investovat a tak. Ale o tom, co utratili soukromě se nehovoří, neboť o tom nevědí vůbec nic.“

Roku 1643 nařídil patron Nicholasi Coornovi opevnit ostrov Beeren neboli Medvědí ostrov a vybírat mýtné od každé propluvší lodi, krom plavidel Západoindické společnosti. Také měl dohlížet nato, aby lodi měly spuštěny prapory. Govert Loockermans velící plavidlu Good Hope vlajky nevyvěsil:
Coorn z ostrova volal: „Spusťte vlajky!“
Loockermans: „Pro koho?“
Coorn: „Pro Rensselaerswyck!“
Loockermans: „Pro nikoho jiného než pro prince Oranžského a za své pány vlajky nespustím.“
Z ostrova na loď vystřelili z kanonu a střela roztrhla hlavní plachtu Dobré naděje. Kapitán si v Novém Amsterdamu na Coorna stěžoval, a ten dostal výstrahu příště se chovat zdvořileji.

Systém patronů vydržel docela dlouho. I přes nespokojenost nájemců, nedbalost agentů, přísných patronů kolonie pomalu vzkvétala. Země to byla zaslíbená, indiáni povětšinou přátelští, doprava snadná, půda úrodná a klima vhodné pro zachování lidského štěstí. Osadníci pocházeli z národa bojujícího dlouhá léta za svobodu uctívání a nyní bojovali o přežití a dařilo se jim.

Když se roku 1664 zmocnili Nového Nizozemí Angličané, zachovali stará patronátní panství a založili mnohé další. Když byla provincie v roce 1674 oficiálně připojena k Anglii, sídlila podél Hudsonu bohatá pozemková aristokracie.

Na dolním toku řeky se rozkládala panství Van Cortlandt a Philips. První mělo rozlohu osmdesát pět tisíc akrů a dům byl postaven z pevného kamene. Panství Philips v Tarrytownu představoval úspěch člověka, který byl povoláním tesař, ale v Novém světě se vypracoval na boháče. Díky obchodnímu umu a sňatku se dvěma dědičkami dosáhl bohatství a postavil „Castle Philips“ a malebný kostelík ve Sleepy Hollow, který se dodnes používá. Dál po proudu řeky se nacházelo panství Livingston. V roce 1685 získal Robert Livingston od guvernéra Dongana licenci na pozemky na půli cesty mezi New Yorkem a Rensselaerswyckem, na druhé straně řeky od Catskill a o rozloze mnoha tisíc akrů.

Nejvíce vzpomínek se zachovalo od paní Grantové z Lagganu v její publikaci „Paměti americké dámy“ z poloviny osmnáctého století. Popsala panství Schuylerů ve Flats nedaleko Albany, které se táhlo podél západního břehu Hudsonu v délce tří kilometrů lemované rozložitými jilmy. Sídlo bylo dvoupatrové s podkrovím. Středem domu vedl široký průchod. U předních dveří byl velký stůl se sedadly kolem něj. Jedna místnost byla pro společnost a ostatní ložnice. Vše luxusně vybaveno. Dům stál u řeky ve stínu jilmů a platanů. Od něj vedla široká silnice směrem k Saratoze, k Stillwateru a severním jezerům. K sadu přiléhala obrovská stodola postavena z mohutných trámy s masivním kamenným základem. Podlaha byla se statných dubových fošen. Byly tam stáje pro dobytek a koně stojící hlavami k mlatu. Byla tam ohromná bedna na uskladnění vymláceného obilí. Vysokou střechu podpíraly mohutné trámy a tvořily otevřenou půdu, kde se dala skladovat úroda. Zkrátka přitažlivý obraz klidu, hojnosti, pohostinnosti a prostého přepychu.

Jinak kolonii tvořili hlavně drobní hospodáři, starající se o svá pole na Long Islandu, Staten Islandu a podél Hudsonu.