Felix Skelly - Nahkohe

Krajina mezi rameny Raystown a Juniatou a Crossings byla před revolucí skoro neobydlena. Půda tam byla poměrně neúrodná a celkový vzhled okolí nepůsobil kdovíjak příznivě. Větší příliv osadníků nastal až po roce 1772, kdy byly nejlepší pozemky obsazeny.

K prvnímu indiánskému přepadení došlo v květnu 1780. V údolí Hartslog došlo k několika loupežným napadením usedlostí. Milicionáři pátrali po celém pohraničí, avšak bezvýsledně. Indiáni pak byli spatřeni až v údolí Woodcock a informace byla okamžitě předána veliteli nejbližší pevnosti v Huntingdonu. Do Woodcock byl vyslán zvěd, ale ztratil stopu. Indiáni překročili Terrace Mountain a rozdělili se na dvě skupiny. Jedna z nich se odebrala k srubu jistého Sanderse a rodinu přepadla zrovna u večeře. Pět válečníků Sanderse, jeho ženu a tři děti zabili. Byl tam na návštěvě ještě nějaký Angličan s manželkou a prosili o život. Prohlašovali svou věrnost králi, tak je indiáni zajali a odvedli do Montrealu.

Následující den si druhá skupina vybrala krajinu blíže k řece Juniatě. Objevili dům paní Skellyové, která ležela nemocná na lůžku a její nejbližší sousedka, paní Elderová jí pomáhala. Bylo pěkné květnové sobotní odpoledne, když se paní Elderová chystala domů a mladý Felix Skelly jí nabídl doprovod. Přešli louku, když tu si paní Elderová všimla indiána ukrytého za keři černého bezu. Sykla na Felixe, co viděla a naznačila, aby utekl. On však nesouhlasil, takže se zastavila a zakřičela ať běží. Jenže dříve na něj vyskočil ten válečník a čapl ho za vlasy. Pak tam naběhli další a oba bělochy zajali. Jejich vůdce uměl trochu anglicky a ujistil paní Elderovou, že se jí nic nestane. Stejné ujištění však nedal Skellymu. Vydali se za Terasovou horu a přešli na úpatí Alleghan, přičemž se vyhýbali bělošským osadám a přešli stezku Kittaning.

Skelly, ačkoli mu bylo teprve sedmnáct let, byl dobře stavěný a vážil kolem sto osmdesáti liber. Indiáni mu naložili na hřbet kořist, plus svazek prutů z hor výborně se hodící na výrobu luků a šípů. Paní Elderová nesla pánev s dlouhou rukojetí, kterou přivezla z Německa rodina Dunkardů.   

Skupina došla do indiánské vesnice na řece Alleghany a jeden z indiánů šel napřed informovat, že jsou přivádění zajatci. Na hlavní ulici, je pak čekalo tradiční indiánské „přivítání“ zajatců. Vesničané byli rozestavění do dvou řad a ozbrojeni holemi a klacky. Skelly byl zbaven nákladu a bylo mu sděleno, že za to dostane nakládačku. Mladý muž se zachoval rozvážně, nikterak nespěchal a v pravou chvíli vyrazil rychlostí závodního chrta. Proběhl uličkou, aniž by dostal víc než jednu či dvě rány, což indiány nadchlo. Korunu tomu nasadila paní Elderová, jež vyzbrojena pánví s dlouhou rukojetí briskně odrážela rány útočníků. Prvního chlapa praštila tak tvrdě, že se skácel na všechny čtyři. Další, sotvaže pozvedl válečnou palici, dostal do hlavy takovou pecku, že mu před očima zajiskřili příznačné hvězdičky. V očích indiánů se ihned stala ženou válečnicí a nechali jí být. „Udělala jsem to ve spěchu,“ komentovala své zásahy paní Elderová. Přesto po ní indiánské ženské ještě házely pískem, tahaly jí za vlasy a páchaly na ní další nepřístojnosti, proto se opět chopila pánve a mrskala s ní briskně vpravo i vlevo, sotva jí matróny stačily uskakovat.

Za dva dny se indiáni i se zajatci, kterých měli více, vydali do Detroitu. Byla to únavná a plahočivá cesta. Po prvním dni se s paní Elderovou milovat, bojovník, kterého uchvátila nejen svou odvahou, ale také její pěknou postavou. Nejednalo se o znásilnění. Dvořil se jí tím nejlepším indiánským způsobem, který znal. A ona měla dost rozumu, aby toho využila, a dokonce mu slíbila, že v Detroitu se za něj provdá.

Jedné noci spali v malé indiánské vesničce na břehu ohijského potoka. Nedaleko stál opuštěný osadnický mlýn, do jehož patra zavřeli Skellyho a ostatní mužské zajatce. Toho večera indiáni uspořádali velkolepý tanec a opileckou zábavu trvající do půlnoci. Skelly se krajanům svěřil, že hodlá této noci utéct. Podle něj ho buď rychle zabíjí, což bude lepší, něž pomalá a krutá smrt v Detroitu. Všichni tudíž začali hledat nějakou únikovou cestu, ale kromě okna se žádná nenabízela. Když se podívali dolů, zjistili, že se nacházejí nad vodní plochou mlýnského rybníka, což všechny krom Skellyho od útěku všechny odradilo. Bylo hluboké ticho a ani vítr v korunách stromů se nepohnul. Vodní hladina odrážela bledé paprsky měsíce a Skelly se odhodlal vyskočit z okna. „Pánové“ zašeptal „Skočím. Šance jsou proti mně. Možná se zabiju pádem, možná mě chytí divoši, nebo umřu hlady, než se dostanu k nějakému lidskému obydlí. Rád bych viděl svou ubohou matku, pokud to bude ještě možné a ona bude naživu. Teď mně čeká svoboda nebo smrt!“ a sotva dořekl, seskočil z parapetu. Jeho společníci, hbitě přistoupili k oknu, vyhlédli a spatřili, jak se jejich druh nezraněn vynořil z vody, doplaval ke břehu, otřásl se coby zmoklý pes a zmizel ve stínu vysokých stromů. Indiáni podezřelému hluku věnovali pramálo pozornosti.

Skelly soudil, že musel urazit několik desítek kilometrů, než se zastavil. Když se kolem desáté polední zvedla mlha a ukázalo se slunce, nemile zjistil, že se ubírá na jih čili do srdce nepřátelské země. Po krátkém odpočinku pokračoval dál a podle slunce určil směr na severovýchod, přičemž se vyhýbal indiánským stezkám. Po setmění se po jeho stopě pustili vlci. Cítil jejich děsivou přítomnost, přičemž neměl ani obyčejný nůž. Objevil pak naštěstí ve skále jeskyni s malým otvorem, do kterého se sotva protlačil. Zevnitř přivalil k díře kámen. Draví vlci jako hladová smečka démonů kroužili po okolí děsivě vyli a dychtivě čmuchali k bráně. K pochmurné náladě nepřispíval ani hlad a žízeň. Se svítáním se vlčí gang odebral ke svým brlohům a Skelly se odvážil odvalit kámen. Cestou do údolí vyhrabával kořínky a v potůčcích zaháněl žízeň. Tak pokračoval do setmění, než došel na samý okraj jakéhosi srázu, ze kterého se zřítil rovnou do tábora pěti indiánů sedících kolem ohně. Naštěstí se pádem nezranil, a tak vyskočil na nohy a ve tmě se ztratil dříve, než se vyděšení indiáni stačili vzpamatovat.

Putoval dál, snášel krutosti hladu a únavy až do čtvrtého dne, kdy přišel k řece Alleghany na dohled od pevnosti Fort Pitt. Tam si týden odpočinul, nechal se naverbovat do vojska a přes Bedford se s armádou pochodující na východ dostal domů. Jeho návrat vyvolal všeobecné veselí, neboť všichni ho již pokládali za mrtvého.

Paní Elderová byla odvedena do Detroitu, kde sloužila v britské posádce coby kuchařka. Pak byla poslána do Montrealu a po výměně zajatců se domů dostala přes Philadelphii. Jak to dopadlo s jejím indiánským nápadníkem nám není známo.