1 - Počátek - Nahkohe

I. Počátek

Psal se třetí duben L.P 1755 a první nedočkavé sluneční paprsky vykoukly zpoza hor. Přeskočily plot, opatrně pohladily zahrádku, a nakonec zvědavě nakoukly přes malé okénko farmářského srubu. Slunce ozářilo hrubou lavici, stůl a celou místnůstku skromného osadnického stavení. Z koruny ořešáku vesele do světa prozpěvovala červenka a dělala si nárok na svůj kousek místa v krásném údolí mladé virginské kolonie. Vzduch byl naplněn sladkou jarní vůní, země byla vlahá a vše nasvědčovalo tomu, že bude krásný den. A pro Mary Kentonovou vskutku byl, poněvadž si konečně po několika hodinách námahy a porodních bolesti oddechla. Její manžel Mark, jí mozolnatýma rukama jemně ošetřoval a utíral plátnem zpocené čelo. Oba byli nesmírně spokojeni, poněvadž Mary přivedla na svět zdravého chlapce, malého Simona.

Mark a Mary se vzali před osmnácti léty. Ačkoli krásná Mary měla několik zajímavých návrhů na sňatek od daleko lépe zajištěných mládenců, byl to chudý Mark, kterého si vyvolila za svého životního partnera. I v jednačtyřiceti letech byla stále pěkná ženská s charakteristickými skotsko velšskými rysy.

O třináct let starší Mark se narodil prvního března roku 1701 v irském County Down. Pak se kvůli slabé ekonomice a částečné kvůli své neklidné irské povaze rozhodl přestěhovat. Uzavřel pracovní smlouvu s virginským velkostatkářem, který za něj zaplatil náklady na cestu výměnou za pětiletou bezplatnou službu. Ačkoliv to bylo svým způsobem otrokářství, pro mnohé Iry to bylo schůdnější než bídné živoření pod pokořujícím anglickým jhem.  

Když si Mark Kenton odsloužil svých pět let, stal se nájemcem na velké farmě Carter Grant situované blízko osady Hopewell ve Virginii. Zde také poznal třiadvacetiletou Mary Millerovou, která poslechla hlas svého srdce a stala se ženou chudého chasníka. Deset měsíců po sňatku, se v lednu roku 1737 narodil manželům syn William a po něm přišly na svět tři dcery. Mary narozena roku 1739, Jane narozena roku 1742 a Frances narozena roku 1744. Kentonovi by rádi měli ještě dalšího kluka, co se jim roku 1750 splnilo, když se narodil Mark, o dva roky později ještě John a nakonec Simon.

***

A nyní se přesuneme v jiném čase na jiné místo. V březnu roku 1768 se z Virginie podíváme poněkud více na západ, a to do Ohia. Kousek od soutoku Paint Creeku se Sciotem tábořila v malém údolíčku skupina Šavanů vedená válečným vůdcem Puckesinwahem (Ten, který klesá) z klanu Kispoko. Náčelník vedl na národní shromáždění diplomatickou misi, ale toho večera se mu hlavou honily jiné myšlenky. Uvnitř malého wigvamu totiž v září matného ohně dřepěla jeho žena a v tichu pralesa rodila dítě. Byla to Methotaske (Želva kladoucí vejce). I když Šavani spěchali do Chillicothe na velký sraz, porod měl nyní přednost. Puckesinwah s dvanáctiletým synem Chiksikem (Výstřel z pušky), desetiletou dcerou Tekumapese a třemi ženami, které pomáhaly rodičce, zůstal v táboře, zatímco ostatní cestovali dál.  

Puckesinwah předtím uvažoval, co v národní radě předloží. Uvnitř si byl jist, že s bílými osadníky se v žít míru nedá. Tak, jako po létě přichází zima, přicházejí na indiánské území stále noví a noví. Nyní obsazují říční údolí Monongahely, Youghiogheny a Allegheny v západní Pennsylvanii a jistě budou pokračovat dál do Spay-lay-wi-theepi (Ohia). Určitě také objeví bohatá a posvátná loviště Can-tuc-kee (Kentucky), o které se dělí několik kmenů, hlavně pak Šavani a Čerokíové. Dle staré tradice nesměl být v této krásné a úrodné zemi natrvalo usazen žádná indián, natožpak běloch.

Vztahy mezi osadníky a indiány byly už od založení prvních kolonií komplikované. Krom menších konfliktů, došlo již v roce 1609 k první velké válce Powhatanů, a tak to pokračovalo, až do roku 1766, kdy skončilo slavné Pontiakovo povstání. Bylo opravdu málo pravděpodobné, že by se lidé mohli těšit z trvalého míru. Vlivný svaz Irokézů spolupracoval s Angličany a snažil se mít pod kontrolou všechny sousední kmeny, což bylo samo o sobě hodně konfliktní. Pak tu byly nenasytní pozemkoví obchodníci a politikové, kteří dokázali obratně využívat pohraničních sporů ve svůj profit. A tak byly neustále porušovány smlouvy a hranice byla nestabilní a stále se posouvala. A nejvíce na to doplatili indiáni a také i chudí bílí hraničáři.

Puckesinwah usilovně přemýšlel, jaká slova na radě vyřknout, a proto se zcela moudře obrátil na stvořitele Mishe Manida s prosbou o rozumnost a rozvážnost. A ve chvíli, kdy se modlil, stala se pro duchovně smýšlejícího člověka velká věc. Puckesinwah pozvedl svůj zrak k nebesům a spatřil něco nečekaně vídaného. Noční oblohou prolétl velký meteor a rychlostí blesku se prohnal od severu k jihu, přičemž jasně ozářil nebe bíle nazelenalým plamenem. Záležitost trvající sotva jeden úder rozechvělého srdce se jistě stane celoživotním bázeň vzbuzujícím zážitkem. Puckesinwah již o takových věcech slyšel, ale spatřit to na vlastní oči je úplně něco jiného. Jak praví staré legendy, oblohou přeskočil bájný Horský lev. Velký duch uhánějící k jihu, kde si bude hledat doupě pro dlouhý spánek. Bylo to vice, než jen znamení!

A právě v tuto výjimečnou chvíli se zrodil i nový život. Nebeský horský lev zvěstoval příchod mimořádného dítěte, které možná změní i dějiny indiánských národů. Methotaske porodila dítě mužského rodu poblíž horkého pramene, kde později Američané založili rybí líheň u města Xenia. Ženy pomáhající Methotaske byly ohromené. Rodička ležela na cedrové rohoži pokryté měkkou buvolí kůží a zabalena do jemné jelenice a spokojeně, i když unaveně se usmívala. U prsu měla spokojené miminko očištěné a ošetřené medvědím tukem. Puckesinwah vešel do wigvamu, poklekl k manželce a pln hrdosti si prohlížel dítě. Všichni cítili, že se stalo něco mimořádného.

Lid šavanský měl zvyk chlapce pojmenovat deset dní po narození a dívku za dvanáct. Tentokrát ovšem chlapci učil jméno samotný Mishe Manido, a to znělo Tekumseh čili „Horský lev ve ke skoku,“ anebo „Zářící hvězda.“

Hlavní vesnice Šavanů Chillicothe byla tehdy situována na Little Miami a v místní msi-kah-mi-qui  se konaly národní porady. Každý šavanský kmen měl sice nezávislost, ale zároveň vůči národu jisté povinnosti. Peckuweové (Piqua) měli na starost dohled na dodržování veřejného pořádku během oslav či náboženských svátků. Mekocheové byli odborníci na zdraví, léčení a jídlo. Kispokové byli válečnici a starali se o výcvik mladých bojovníků. A Hathawekelové a Chalahgawthové (Chillicothe) řešily politické a záležitosti a byli z nich vybíraní hlavní náčelníci.

Po vykonání nezbytných přípravy spojených se shromážděním se mohla konat velká rada. Významní mužové vedení obřadníkem žádali duchovní bytosti o požehnání, aby rokování mělo smysl. Šavanům tehdy předsedal Hokolesqua (Kukuřičný stonek – Cornstalk) a naslouchal. Náčelníci zabalení do svých houní, kouřili, tvářili se vážně a naslouchali. Po úvodních projevech se ujal slova Hokolesqua: „Raději bychom se měli s bílými lidmi usmířit. Jejich mnoho a noví stále přicházejí. Zdá se, že Mishe Manido je s nimi. Uzavřeme mír a budeme vedle nich žít v klidu.“

Thawegila, mluvčí Kispoků a Peckuweů nesouhlasil: „Ne! S bílými se nedá žít v míru. Budeme bojovat! Je lepší, když všichni zemřeme!“ A rokovalo se v podobném duchu dál.

***

Farmářský život v pohraničí byla tvrdá řehole. Jednalo se o každodenní dřinu na poli či v lese. Muži v potu tváře klučili lesy, vytrhávali pařezy, orali, kosili atd. Oháněli se s jednoduchými nástroji, hlavně sekerou. Stavěli prosté domy a vyráběli prostý nábytek. Samozřejmě tu byla i starost i domácí zvířata. Synové s tím pomáhali, lovili a starali se o koně a dobytek. Běžnou praxí bylo půjčování nářadí mezí sousedy a vzájemná výpomoc. Ženy se pochopitelně věnovaly výchově dětí a staraly se o domácnost. Každý měl na usedlosti své místo a povinnosti.

Mark Kenton se věnoval hlavně pěstování tabáku. Když byl řádně vysušen, naložil se do sudů, a ty se následně převezly do pětašedesát kilometrů vzdáleného města Dumfries. Toto město bylo založeno roku 1690, když si jistý Richard Gibson na říčce Quantico postavil mlýn. První z Kentonových synů opustil farmu nejstarší syn William, když se oženil s Mary, dcerou reverenda Thomase Clelanda. Simon mezitím dosáhl patnácti let věku a jeho povaha byla hodně komplikovaná. Hlavně nebyl spokojen s životem na farmě. Byl popisován coby „divoký, necitlivý, nenapravitelný a nesnesitelně líný.“ Na svůj věk i tehdejší dobu byl docela vysoký. V pubertě již měřil metr osmdesát a stále rostl. Měl bystré modré oči a světle hnědé stále rozcuchané vlasy. V lesích byl ovšem neúnavný v pronásledování zvěře a neměl problém kácet stromy. Na poli se beze studu nečinně díval na ostatní pracující členy i na lopotící se mladší sourozence Benjamína a Nancy. „Já a pracovat? Ne, to panečku raději zemřu!“ prohlašoval. Žádný výprask pro něj nebyl dost hrozný ani „inspirující.“ A pokud byl donucen dojít na pole, využil první příležitosti vzít nohy na ramena a prchnout do zalesněných kopců.

Krom lesního azylu vyhledával mládenec i společnost obyvatel sousedních usedlostí a osad, a tak jednoho dne zahořel láskou k jisté Ellen Cumminsové. Byla o tři roky starší, a dokonce prý ani nebyla moc krásná. Že byla kostnatá a rusovlasá holka s orlím nosem. Jaké však kritéria řídí hlas srdce? A jak už to bývá, první láska je přece jen nejbláznivější. Nicméně, ať už se Simon před dívkou předváděl, jak jen mohl, Ellen vadilo, že je pouze nevzdělaný chasník. Měl si příležitost učit se ve škole v Bull Run Mountain, jako jeho bratři William, Mark, John a Benjamín, ale on nechtěl. Místo toho, aby seděl za školními škamny, utíkal samozřejmě do přírody.

Byla to pak pro Simona těžká rána, když se dozvěděl o sňatku jeho milované s Williamem Leachmanem, dvacetiletým synem vdovce Sama Leachmana ze sousedství. Mladí muži se znali coby sousedé, kteří si občas vypomáhají a půjčují si nástroje atp., avšak nyní se stal William pro Simona nenáviděný nepřítel číslo jedna.

Svatební veselka bývala v pohraničí mimořádná společenská událost a nejinak tomu bylo i v Bull Run Mountain. Do místního kostela se sešli lidé z celého okolí a mnozí museli stát kvůli nedostatku místa venku. Když reverend dokončil svatební obřad a novomanželé si vyměnili sliby, včetně nervózního polibku, obrátili se k lidem a přijímali gratulace shromážděných. V tu chvíli se v kostelních dveřích objevil i Simon Kenton ve svém nejdivočejším vzezření. Oblečen v hrubé lněné pumpky a vykasané bavlněné košili, rozcuchán více než obvykle. Bledý ve tváři stal doširoka rozkročen a nenávistný zrak upíral na čerstvě oddané novomanželé. Matky svým potomkům zakryly oči, aby je ochránily před takovýmto pohoršením a otcové se chystaly zakročit, kdyby mělo dojít k tomu nejhoršímu.
Kenton se zaťatými pěstmi obvinil Leachmana se zbabělství a zlodějství, načež ho vyzval, aby si šel vybrat svou zaslouženou odměnu, čímž měl na mysli výprask. Neméně statný Leachman předal Ellen do péče svého otce a nebojácně vyšel do střetu. Emocemi ovládaný Kenton udělal chybu, když Leachmana vyzval na souboj, aniž by znal jeho boxerské schopnosti. A tak před očima mnoha přihlíženích dostal pokořující nakládačku.

***

Uběhlo sedm let od Tekumsehova narození. A nastal leden roku 1775, kdy se v Puckesinwahově rodině udála další podivuhodná událost. Ve vesnici Kispoko na západním břehu řeky Scioto, jen dva kilometry proti proudu Scippo Creek, porodila Methotaske trojčata. Tři chlapce. Nikdo z Šavanů si nepamatoval, že by se něco podobného, kdy událo a svatí muži z toho byli v rozpacích, protože si nedokázali vyložit smysl takové události. Po deseti dnech bylo trio pojmenováno: první miminko dostalo jméno Kumskaka – Kočka létající vzduchem; druhé Sauwaseekau – Otevřené dveře; a třetí mimořádně hlučné Lowawluwaysica (Lalawhetika) - Ten jenž dělá hluk.

***

Z jara roku 1771 prodělal Simon Kenton jakousi proměnu. Už nebyl tak jankovitý, a dokonce začal pracovat. Obratný byl zvláště coby dřevorubec a tesař a jeho zručnost při rubání palivového dříví a trámu udivovala celé okolí. Lidé říkali si říkali: „Asi potřeboval pořádně praštit do té jeho tvrdé irské hlavy, aby se polepšil.“ Snad. Jednoho dne ovšem poslal otec Simona k sousedům vypůjčit nějaké nářadí. Když pak chasník procházel lesní křižovatkou White Rock Ridge, zaslechl zvuk sekery tesající do dřeva. A jelikož v těch časech bylo praktické ověřit si, kdo se pohybuje v okolí, tak se šel i Simon podívat, o koho jde. A hle! Nerubal tam nikdo jiný, než William Leachman osobně. Kenton neváhal využít příležitost a ze zálohy zaútočil. Mladý Leachman nebyl ovšem jen tak ledajaký protivník. Nenechal se zaskočit a jal se obratně bránit. Když už se zdálo, že Kenton opět podlehne, dal sokovi „hlavičku“ čili udeřil Leachmana čelem do nosu. Taková rána ochromí většinou každého. Leachman padl na zem a Kenton ho nemilosrdně zmlátil. Když se poté vzpamatoval z nejhoršího vzteku a podíval se na ležícího Leachmana shledal, že nejeví známky života. Tělo bylo nehybné a tvář hrozivě zkrvavena. Kenton si uvědomil, že Leachmana zabil. Krutá rvačka byla v pohraničí běžná, avšak vražda se jen tak netolerovala. Co si nyní počít? Jít domů nepřicházelo v úvahu. Stačila už jen kostelní rvačka, ale nyní byly jeho ruce poskvrněny krví. I kdyby ho soud neodsoudil na šibenici, jistě by neušel mstě Leachmanova rodu. Rozhodl se pro útěk, tentokrát na místo, kde nedosáhne ruka zákona, ni mstitelů.  

Počkal vskrytu svého oblíbeného lesa, dokud se nesetmělo, a pak se bez pořádného oblečení, beze zbraně, nože a sekery a bez peněz, vydal směrem na jih. Dva dny se se ukrýval a měl proč, jelikož bylo po něm vyhlášeno pátraní ze dvou stran. Jak ze strany rodiny, tak ze strany mstitelů. Matka Mary byla hodně zoufalá, jelikož ztratila syna. Pokud nezahyne v divočině, tak jej polapí a popraví za vraždu. Naštěstí se mladý William ze zranění zotavil, a jelikož u rvačky nebyli žádní svědkové, byl Simon zproštěn viny. To se však dozvědět až mnohem později.

A to vše z vesmíru pozoroval bledý Měsíc